Jak to vidí Šimon Pánek - 14.10.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
U naší pravidelné půlhodiny Jak to vidí vás vítá Zuzana Burešová. Do studia už usedl Šimon Pánek, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. A usedl v obleku. Věřím, že to asi není kvůli našemu rozhlasovému vysílání. Je to tak? Dobrý den, vítám vás.
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak kam se chystáte?
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já se chystám na něco, na co se těším, a to je převzít výtěžek sbírky Svazu pekařů a cukrářů České republiky, kteří se rozhodli, ač sami to nemají snadné pravděpodobně v podnikání, mezi sebou začít vybírat na lidi, kteří to ještě víc potřebují. Původní plán bylo, že celý výtěžek půjde do světa na podporu budování malých pekáren, což je jednak důležité,aby byl chleba, jednak důležité jako živnost, která uživí třeba dvě rodiny. Po letních povodních nakonec přehodnotili to rozhodnutí, takže část půjde na podporu dvou malých živností na Liberecku. Já zatím nebudu říkat kterých, to je na nich, aby to zveřejnili. A část té sbírky budeme mít k dispozici na některou ze zemí ve světě, kde pracujeme a kde pekárny byly zničeny jako třeba na Haiti nebo v Pákistánu v poslední době a použijeme je na takzvané mikrogranty, to znamená konkrétní malý příspěvek živnostenské rodině, aby obnovila svoji živnost a znovu mohla rozběhnout tu pekárnu.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tím jsme vysvětlili, proč jste dnes do studia Českého rozhlasu 2 - Praha přijel v obleku. Nicméně i včera jste musel být v obleku. Vlastně to je váš pracovní oděv, dá se říct.
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Je to tak, že moje práce se Člověka, který trávil 6 měsíců v roce v zemích, kde jsme pracovali, změnila. Člověk v tísni se rozrostl, já už musím spíše zajišťovat podmínky svým stejně schopným a řekl bych často i schopnějším kolegům a kolegyním, aby mohli pracovat. To znamená, starám se o personalistiku, o zázemí, o systému, starám se samozřejmě také o vztah s těmi, kdo jsou ochotni financovat tu práci, kterou děláme, protože my jsme jakási servisní organizace. My ty peníze od soukromých dárců, firem, ale i státních institucí, tam často formou nějaké soutěže přijímáme nebo získáváme a pak je používáme na ty obecně prospěšné účely. Jsme vlastně jakousi službou. Jediný rozdíl při naší velikosti možná od běžných služeb je v tom, že nemáme žádného majitele nebo mají více majitelů. Nemáme tedy žádný tlak na to,abychom měli nějaký zisk. Ten zisk by stejně nebyl k čemu použít,musel by se vrátit zpátky do činnosti, kterou máme zapsanou jako hlavní, to znamená humanitární, lidskoprávní, sociální a další pomoc. A to je samozřejmě výhoda, protože zodpovídáme svým dárcům a zodpovídáme těm příjemcům pomoci, že tu pomoc děláme dobře,promyšleně tak jako třeba teď na Liberecku, kdy se rozbíhá rozdělování finančních prostředků vytopeným rodinám, tak jsme považovali za důležité nejen zmapovat těch přibližně 1.400 případů rodin, které jsou v naší oblasti, ale dohodnout se i s ostatními organizacemi,které tam působí, byť pokrývají menší část těch vyplavených, jako je třeba ADRA, diakonie, abychom postupovali podobně, to znamená, aby podobně postižené rodiny na Liberecku dostaly podobný příspěvek na řešení své situace.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To je příjemná zpráva o nás, obyvatelích České republiky, že ta míra solidarity je stále veliká. Za tu dobu, co jsme se my tady ve studiu neviděli, my jsme se viděli naposledy před prázdninami, kolik z těch finančních darů vyrostlo škol v Africe?
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Tak sbírka Postavme školu v Africe, která byla vidět minulý týden v ulicích a trvá vždycky, ta její veřejná část, ta viditelná část trvá týden, tak už začala svůj sedmý ročník. Za těch 7 let se otevřelo, tuším, 11 a dvě jsou ve výstavbě, čili mluvme o 13 školách pro necelé 3 tisíce dětí. S tím, že každý rok jsou to školy jenom prvního stupně vesměs. Každý rok je to dalších 600 prvňáčků. A to už prostě má smysl, jestli ty děti vychodí aspoň část školy, aspoň ten první stupeň, tak mají daleko větší šanci v životě, šanci nad svým životem přemýšlet, nebýt jenom objektem těch okolností, do kterých se narodily, to znamená předurčenosti toho, kde žijí, začnou mít nějaké sebevědomí, nějaký širší mentální obzor a možná ti, kteří mají třeba nějaké nadání, jsou podnikaví, mají kuráž, tak vybřednou z té bídy horských oblastí jižní Etiopie, kde školy stavíme. Jinak ta sbírka Postavme školu v Africe, kterou organizujeme vždycky s Junákem, svazů skautů a skautek, tak je zajímavá i tím, že skauti pravidelně jezdí do Etiopie, aby se podívali na to, jak školy vypadají. Sbírka má vlastní webové stránky www.skolavafrice.cz, to se dobře pamatuje a je samozřejmě otevřená celý rok. Pravidelně ještě ke konci roku, když lidé přemýšlí, co udělat s tím, co by chtěli na něco darovat, tak se vybere poměrně nebo objeví se na sbírkovém účtě poměrně slušný obnos, protože se lidé rozhodnou, také třeba optimalizují své daně a pro ty, kteří to neví, tak fyzická osoba do 4 % daňového základu, ne fyzická osoba do 10 % daňového základu a právnická osoba do 4 % daňového základu může ten dar odepsat ze základu daně jako uznatelný náklad. Čili, se jí o to sníží daňový základ a my doufáme, že i letos před Vánoci se část lidí rozhodne a na stavby škol v Africe přispěje.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak jemně jsme je teď na to upozornili, že se blíží závěr roku. Naším hostem, hostem ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha je ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek.
nedávno Pákistán postihly opravdu velké povodně. Podle OSN je to největší katastrofa v novodobé historii. Ono, když, dá se říct, ta vlna opadne, kamery televizních štábů opustí tu oblast, tak se dá říct, že se nic neděje, že ten svět se zase odvrátí a bude se věnovat jiným problémům. Ale v Pákistánu opravdu ta míra solidarity je obrovská, ta pomoc tam proudí z celého světa. Vy se tam vlastně chystáte za pár dnů. Jaký bude mít smysl ta vaše mise?
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já shodou okolností zítra tam odlétám na dva týdny. Mise Člověka v tísni v Pákistánu už působí měsíc a půl, je tam 6 mých kolegů, kteří se přidali prostě k dalším desítkám mezinárodních organizací, které se sjely ze světa, by vlastně za jednak vybrané finanční prostředky, jednak příspěvky třeba od svých vlád a jednak samozřejmě finanční prostředky OSN a Evropské unie, aby rozjely obrovskou humanitární operace, která v podstatě asi nemá v dějinách obdoby, protože podle údajů OSN tak je postiženo 20 až 22 milionů lidí, z toho 14 milionů tak, že vlastně jakoby přišli o své domy, zdroje obživy. Zaplaveno a přinejmenším částečně poničeno bylo 17 % orné půdy Pákistánu. A ta země už takhle je chudá a je na tom špatně a k tomu takováhle obrovská katastrofa, která sice naštěstí nezanechala moc mrtvých. Ten Pákistán je dlouhá země, začíná někde nahoře u čínských hranic v Himálajích, kde vlastně se ta voda posbírala, protože byl velmi silný monzun a než protekla celým tím Pákistánem, tak to bylo několik týdnů. Takže, lidé v těch hodně zalidněných nížinných oblastech středního a jižního Pákistánu se měli čas na to připravit. Dokonce měli čas v těch jižních oblastech třeba vyvést svůj dobytek z těch zaplavených vesnic. Takže, to nebyla povodeň v tom českém slova smyslu, taková ta rychlá, skoková voda. Takže, zahynulo jenom naštěstí něco kolem 2 tisíc lidí. Ale nebezpečí těch druhotných dopadů, destabilizace celých regionů, následný hlad, rozpad, podle některých odhadů 10 tisíc škol je zasaženo. To jsou prostě úplně čísla, která přesahují cokoliv, co jsme kdy dělali, proto jsme se okamžitě přidali. Jak už jsem říkal, je tam šestičlenný tým. My jsme v Pákistánu léta pracovali po zemětřesení v Kašmíru,takže tam máme platnou registraci, máme tam pořád ještě zaměstnance, kteří k nám mají vztah. Takže, jako znovu postavit ten tým, máme tam svého bankéře, který se stará o to, aby české peníze dorazily v pořádku a zůstaly opravdu ležet na těch účtech, s kterým jsme se před 7 lety seznámili a který fandí té práci. Takže, jakoby nastartovat znovu tu naši operaci byla otázka ani ne týdne. A dnes působíme ve dvou oblastech. Jedna je poblíž Péšaváru, to je provincie Paštunvali, bývalá ta severozápadní provincie Pákistánu, je to vlastně směrem při hranicích s Afghánistánem, čili relativně nebezpečná oblast, která kromě toho zasažení povodněmi nese právě i ta bezpečnostní rizika. Ale tím, že pracujeme 9 let v Afghánistánu, tak vlastně tento typ rizik známe, umíme s nimi do nějaké míry pracovat, máme nějaké strategie pasivní bezpečnosti a dalších prostě bezpečnostních opatření, abychom snižovali to riziko pro cizince. A pak pracujeme ve středním Pandžábu, v jednom okrese, který prostě nám zůstal a už je to naše takzvaná area of responsibility, to znamená oblast zodpovědnosti české organizace. Na nás navazuje práce třeba francouzské, italské organizace. Tak jako, když si představíte ten Indus, který protéká tím Pákistánem, tak vlastně po obou stranách je to více či méně až a jižní Sinch, to znamená na tu část směrem k moři, je to pokryto organizacemi, které tam jsou na místě, otevřely tam své kanceláře, najaly první zaměstnance, začaly dělat distribuce rychlých takových jakoby balíčků,ale balíčků v tom smyslu, že ten balíček obsahuje i lopaty, nářadí. Je to spíš balík, který rodině má pomoci, pokud ten dům spadl, obnovit aspoň základní chod, jsou tam 3 hrnce, 2 kanystry na vodu, několik dek tak, aby ta rodina mohla jakž takž začít fungovat. Potraviny distribuuje světová potravinová organizace OSN, což je dobře, že aspoň základní potraviny ti lidé mají. Teď zrovna finišujeme přípravu distribuce osiva, protože říjen a začátek listopadu je čas pro setí podzimní pšenice a pokud se teď nezasije a nepohnojí, protože ta pole jsou, těžko říct, jak budou reagovat, spíš by snad ta voda s bahnem, které přišlo, neměla vadit. Na druhé straně v těch horních částech, zejména poblíž Himálají, tak to byl spíš písek, který ta voda nesla než nějaké úrodné bahno jako v Deltě Nilu například, která je na tom závislá. Takže, to se neví. Ale teď je potřeba stihnout a vlastně všechny organizace kromě toho, že se zabývají těmi popovodňovými rodinnými vlastně balíky, které mají rodinám pomoci aspoň minimální standard si zajistit, tak intenzivně pracují na distribucích osiva, protože pokud se teď nezasije, tak to bude znamenat obrovskou ztrátu v příští sklizni, která se bude muset zase naplnit humanitární pomocí. Čili, daleko lepší je to teď stihnout, pomoci těm zemědělcům, aby to jakž takž zvládli, protože pak na jaře, vlastně brzo zjara sklidí a bude se to jakž takž vracet k normálu. Další fázi, ale ta nepředpokládám, že nastane dřív než v prosinci, ke konci roku, tak bude zahájení obnovy domků rodinných. Vzhledem k tomu množství i k materiálu absolutní většina byly domky vlastně z vepřovicových cihel, to znamená z nepáleného bláta, které ty lidi jsou schopni si postavit svépomocí. To, co je pro ně náklad navíc, tak jsou třeba okna, dveře, trámy tak, aby překryli tu střechu, zbytek vlastně zvládnou z místních materiálů. Plus v době, kdy staví nebo budou stavět a opravovat svůj dům, tak nebudou mít čas se starat o svoji obživu. A teď vlastně o všechno přišli včetně zásob osiva. Takže, předpokládáme, že v té naší oblasti odpovědnosti začneme někdy ke konci roku, pokud na to dostaneme peníze, zatím jsme dostali finanční prostředky Evropské unie, české vlády, vybrali jsme od české veřejnosti a je to skvělé, že česká veřejnost, přestože Pákistán nebyl tak moc v médiích, přestože to bylo v létě, byly povodně, tak přece pár milionů korun byla schopna mezi sebou vybrat, byť to není odezva podobná třeba západní Evropě. Zejména anglosaské země mají k Pákistánu velký vztah, protože to byla součást vlastně britské koloniální Indie, takže například v Británii ta vlna solidarity byla obrovská. Ale dosud jsme něco shromáždili, kolem 40 milionů korun, zejména z těch zahraničních zdrojů. Teď jednáme třeba s britskou vládou jako člen poměrně velkého konsorcia nevládního. A pokud se nám podaří sehnat peníze i na tu druhou fázi, tak někdy od zimy začneme pomáhat lidem svépomocí si opravovat svoje domky. Nejspíš budeme distribuovat to, co nemohou najít jaksi v okolí, to znamená ty trámy, okna,dveře, možná nějaké hřebíky, sety nářadí,aby mohli pracovat. Rodiny, které se rozhodnou pro tento, v tom našem slangu anglicky to je owner driven reconstruction, to znamená, že ten majitel sám si to jakoby táhne tu rekonstrukci, tak budeme pravděpodobně dávat potravinové dávky potravy nebo zase v tom našem slangu je to food grant, to znamená množství potravy třeba na 4 měsíce pro tu rodinu tak, aby ta rodina se nemusela starat o to, co budou jíst, aby nemuseli řešit problém, jestli si vydělají trochu peněz jako námezní dělníci a tak dále a mohli se zcela soustředit na obnovu vlastního domku, tak dostanou třeba čtyř až šestiměsíční potravinovou dávku. Ale nepředstavujme si to jako nějaký luxus, to je mouka, rýže, olej, cukr, sůl, fazole. Většinou takhle vypadají ty potravinové dávky v rozvojových zemích. Nutričně to postačí a pokud budou mít sílu si k tomu vypěstovat nějakou zeleninu nebo prostě to nějak zpestřit, tak to už je na nich. Prognóza práce v Pákistánu, my už teď víme, že tam budeme nejméně do druhé poloviny příštího roku, pokud ta obnova bude mít podporu světa, jakože to vypadá, že ano, velké dárcovské instituce, jako je právě Evropská komise, americká vláda, vlády velkých evropských zemí, už daly přísliby, že Pákistánu chtějí pomoci a že to zafinancují vlastně, tu pomoc. Tak práce tam samozřejmě bude nejméně, po takhle velké katastrofě nejméně na 2, 3 roky dopředu.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy tam odjíždíte tedy zítra. Jaké zprávy členům své mise vlastně vezete z České republiky?
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já jim nevezu žádné zprávy, protože si denně posíláme několik e-mailů, telefonujeme, skypujeme, to je výhoda moderní IT technologie, že i v těch zapadlých okresech existuje internet a vlastně čile komunikujeme neustále. Ono to ani jinak nejde v tom objemu. Rozhodně jim přivezu balíček čerstvých českých novin a časopisů, to je to, co vždycky na misích chybí. A jedu tam, vy jste se na to ptala, já jsem vám neodpověděl, jedu vlastně zmonitorovat, jestli, jako člen vedení Člověka v tísni, jestli ten náš tým funguje tak, jak bychom si to my ve vedení představovali, podívat se na nastavení řídících a kontrolních procesů, protože zodpovídáme za spoustu peněz, už teď tam máme 50 zaměstnanců místních, ten objem je opravdu velký. Zkontrolovat to, jak funguje zacházení s penězi, jestli jsou plněny vnitřní procedury, které máme, které vlastně hlídají to, aby peníze nemohly být vydány na nic jiného, než na co jsou určeny a pak samozřejmě sednout si s týmem. Nově nastupuje na rok a půl šéf mise, který přiletěl minulý týden z Ugandy do Pákistánu, ani neměl čas se zastavit v Praze. Takže, musíme udělat nějaké směrové plány, přibližně alokovat to, kde, kdy a co chceme dělat. Je to kombinace podpory, kontroly vlastně nebo monitoringu kontroly a plánování do budoucna. Všechno se prostě přes ty e-maily a telefony udělat nedá, přece jenom ta osobní přítomnost a možnost ty věci diskutovat na místě je důležitá, zvláště u takhle dynamicky se rozvíjejících nových misí. Takže, se snažíme samozřejmě my, ti, kteří to děláme těch 10, 15 let, ty mladší kolegy podporovat. Mimo jiné proto, že se očekává, že oni tam stráví třeba rok a půl.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Už je to pár týdnů, co se svět dozvěděl, kdo se stal nositelem Nobelovy ceny míru. Byl to čínský disident Liou Siao-po. Tahle zpráva byla významná pro celý svět, pro některou část samozřejmě tohoto světa. Čínu nepotěšila ta zpráva, i když možná určitý posun tady nastal, protože včera se objevila zpráva, že se na veřejnosti objevil dopis požadující svobodu slova právě v Číně. Tento dopis podepsalo 23 funkcionářů komunistické strany a pro zajímavost je mezi nimi i bývalý osobní sekretář Mao Ce-tunga. Co o tom soudíte? Dá se říct, že se trošičku ty ledy malinko pohnuly?
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
No, to je samozřejmě strašně složitá otázka a já nejsem sinolog, takže to mé sledování Číny je poměrně velmi laické. Ale vy jste v tom úvodu řekla, že tato zpráva Čínu nepotěšila. Já si nejsem jistý, jestli Čínu nepotěšila. Ona nepotěšila současné čínské vedení, ale už podle blogů, reakcí na internetu, různých narážek, kdy lidé se bojí psát jméno Liou Siao-po, takže si píší do svých blogů "konečně byl oceněn Číňan" a "to je dobře, že ten náš Číňan to má" a tak dále, tak si myslím, že v Číně jsou, pokud ne desítky milionů, tak miliony lidí, kteří se to dozvěděli a které to potěšilo. Jestli se v Číně něco mění? Ano, mění, to je jisté. Čína vlastně od 70. a 80. let, kdy ekonomicky na tom nebyla dobře a kdy se pokoušela o ten socialistický socialismus, tak se, alespoň říká to Timothy Garton Ash, vlastně znalec střední a východní Evropy, tak se poučila z pádu komunismu tady v Sovětském svazu a ve střední a východní Evropě a začala prudce liberalizovat a uvolňovat ekonomiku, protože viděla, k jakým koncům vlastně to socialistické centrálně plánované hospodářství vede. Čína dneska není žádnou socialistickou ani komunistickou zemí ve smyslu ideí, to je velmi tvrdý kapitalismus, to, co děje v Číně. A jedině čínské vedení a čínská komunistická strana tam drží nějakou tu nálepku té stranické a ideologické rétoriky. Ale ten obsah vlastně takový není. A Čína rozhodně je a to čínské vedení je rozhodně velice progresivní v tom, že o věcech přemýšlí, zajímá se. Málo se ví, že například do střední Evropy, a to i do České republiky, pravidelně jezdí vlastně jakoby na zkušenou nebo podívat se, jak jsme to dělali, informovat se celé zájezdy středně, vysoce postavených čínských státních úředníků a vyptávají se třeba na ekonomickou transformaci, liberalizaci, na regionální reformu řízení státu, na spousty věcí, které jsme my nějak zvládli a které oni tuší, že budou muset nebo už je dokonce realizují. Takže, tam se pořád něco děje. Jestli to bude mít dopad na větší demokratizaci země. Já myslím, že ano, jenom nevím jak rychle. V Číně vyrostla střední třída, která je vzdělaná, sebevědomá, má peníze a je dokonce poučená, protože může cestovat, takže ví, že to může fungovat jinak a začíná mít nějaké sebevědomí a mezi to sebevědomí patří také to, že chce říkat, co si myslí, chce se sdružovat, kde si myslí, chce mluvit do toho, kdo vládne v jejich městě. Ani ne možná v Pekingu a v celé Číně, ale místně přinejmenším, protože ví, že ze svých daní vlastně platí chod toho města a ty státní platy a tak dále. Takže, třeba v loňském roce bylo v Číně napočítáno 98 tisíc veřejných vystoupení s nějakým nesouhlasem. Nebyly to vystoupení na Tiananmen proti centrální vládě, ale byly to většinou místní záležitosti, velmi často se týkající pracovních podmínek, čistoty vody, čistoty ovzduší, nebezpečnosti dopravy vůči dětem, které chodí do školy. Takže, to jsou to jako nepolitické věci, nicméně tady začíná občanská emancipace. A jestliže lidé jsou schopni se sdružovat, demonstrovat a začít se domáhat svých práv na to, že chtějí spolurozhodovat o chodu věcí ve vlastním městě, tak vlastně volají po demokracii, volají po tom, my chceme také spolurozhodovat. A jakmile se to jednou rozběhne, tak si myslím, že v podstatě na té místní a regionální úrovni bude muset Čína nějak demokratizovat. A pokud směrem seshora a čínský premiér v posledních týdnech několikrát na mezinárodních fórech opakoval, že nějaká demokratizace postupná v Číně bude nutná, protože lidé chtějí demokracii, to je fascinující to slyšet od čínského premiéra, lidé jaksi z podstaty že chtějí demokracii, tak pokud se například zruší nebo omezí částečně cenzura, tak ty věci se rozběhnou velice samy, si myslím. Lidé se začnou domáhat informací a kdo má informace, má názor a kdo má názor, tak ho chce projevit. Čína má ambici být plnohodnotným partnerem Evropské unie, Spojených států, být vnímaná nikoliv jako zaostalá, autoritářská, tmářská země, jako byla ještě před 30 lety vnímaná a ona taková i byla a bude muset, pokud chce být v té skupině důležitých hráčů světa, kteří dodržují základní lidská práva a svobody, tak je začít také dodržovat. Takže, já myslím, že jí vlastně nic jiného nezbyde. Jenom nevím, jak to bude rychlé a osobně si myslím, že tam je samozřejmě skryto nějaké nebezpečí. Čína je obrovská země, vnitřní nestabilizace a turbulence, přece jenom otevřená kritika režimu, svobodné volby, pády a vzestupy politických uskupení mohou přinést, vždyť to známe, je to prostě těžší žít v demokracii i pro nás jako pro občany v lecčems, tak rozhodně bych neplédoval za nějakou rychlou, skokovou změnu režimu a zavedení plošné demokracie okamžitě seshora. Čína k tomu nějak dospívá a já nevím, jestli to bude za 10, za 20 let, ale jsem si skoro jist, že s v Pekingu jednou s čínskými disidenty svobodně sejdu a budeme moct mluvit i o takových věcech, jako je svoboda jednotlivce a demokracie.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
O naději vlastně jsme teď částečně mluvili se Šimonem Pánkem z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Uteklo nám to, ta půlhodinka a já se budu těšit někdy příště až po té vaší misi v Pákistánu. Vracíte se za 14 dnů. Takže, si tady o té vaší cestě, o tom, co jste viděl a zažil, můžeme ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha zase popovídat. Mějte se hezky a pěkné setkání s pekaři. Hezký den.
Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Děkuju vám. Na shledanou.