Jak to vidí Pavel Kosatík - 3. ledna

Propuštění lidí, kteří se zapletli do korupce, je podle Pavla Kosatíka dardou do vazu našemu systému. Je spousta lidí, kteří vidí, že se s postihy korupčníků v poslední době něco začalo dít. Snažil se tak povzbudit policisty a vyšetřovatele, aby ve své práci, tedy v boji proti korupci, rozhodně pokračovali.
Věnovali jsme se také Jaroslavu Haškovi, který je podle P. Kosatíka nedoceným národním hrdinou. J. Hašek se narodil před 130 lety, zemřel před 90 lety. Výročí má také SMS zpráva a dozvěděli jsme se i co si P. Kosatík myslí o konci světa.

Stačí napsat na náš e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

JUDr. Pavel Kosatík
Většinu svého času prý tráví jako autor na volné noze. Vydal mj. životopisy Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Olgy Havlové, Pavla Kohouta, Jaroslava Preisse. Je ženatý, otec tří synů a knihomol.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den a dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Trojky v letopočtu jsou pro českou literaturu spojeny s Jaroslavem Haškem. Vstupujeme do roku, ve kterém od jeho narození uplyne 130 let a od jeho úmrtí 90. Jaroslav Hašek zemřel 3. ledna 1923. Vy říkáte, pane Kosatíku, že Jaroslav Hašek je nedoceněný národní génius. V čem je jedinečný?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak to nejsem samozřejmě já první ani jediný, kdo na to přišel. Hezkou knížku o tom už před mnoha lety napsal třeba Jindřich Chalupecký, jmenovala se Expresionisté. Jindřich Chalupecký, jak posluchači vědí, byl hlavně významný a velmi dobrý český výtvarný teoretik a kritik, takže možná to může být zvláštní, že já nevím, vedle Ladislava Klímy, Richarda Weinera se tam zabýval Jaroslavem Haškem, ale on měl rád určitý typ outsiderů, a sice takových, kteří mu podle jeho názoru předbíhali tu poměrně obtížnou a zároveň heroickou roli umělce výtvarného literárního 20. století, moderní doby a ten Hašek ji splňuje. Víte, na něho se můžete dívat a hlavně ve starém režimu se to takhle zplošťovalo jako na bohéma, jako na takového milého opilce, který nezkazí žádnou legraci, který žije takovým tím kumpánským způsobem, obklopen svými přáteli, zabývá se recesí od slunka do slunka, v noci pak pije, pak rychle napíše nějaký ten článek, aby se uživil, honorář propije a takhle den za dnem a tak, no, to jsou celkem takové milé okolnosti, které z něho dělají takové poloviční dítě. Ale ono to nevystihuje to jeho pojetí, víte, on, a ukazuje to nejenom ten Švejk, ale i jiné jeho texty a hlavně to, jak on to pak znázornil celým tím svým životem. On se vlastně v každé společnosti, ve které žil, to byly vlastně celkem tři, ta stará rakousko-uherská, pak ta na ruských frontách a hlavně tedy ve frontovním zápolí, nebo jak to nazvat, mám na mysli tu periodu, kdy se stal tedy rudým komisařem v době Leninovy a Trockého revoluce a podle tedy poměrně kusých zpráv, ale dost tam za té revoluce bolševicky řádil a pak se v roce 1920 vrátil do Prahy a vlastně v jakémsi útlumu tady docela rychle dožil. No a vy si z toho uvědomíte, že ono vlastně s každou tou společností byl velice na štíru, ale nejen jak anarchista, ale spíš takovým jako mnohem zásadnějším ještě já bych skoro řekl nihilistickým způsobem, nebo on mi vždycky připomínal ty curyšské dadaisty, kteří tu společnosti negovali se vším všudy, víte, a když toho Švejka čtete, tak ono to není jenom takové veselé vyprávění, kdy nějaký tlouštík si dělá legraci z rakousko-uherského kléru nebo důstojictva, ono to vůbec není jenom proti Rakousku-Uhersku, ale je to velmi tvrdě proti pokrytectví jakéhokoliv systému. Tam je demaskován systém jako princip a kdyby on žil déle, tak nemyslím si s Juliem Fučíkem, že by Švejka dovedl až do, až někam na Auroru a že by z něho udělal z rudého revolucionáře, protože ani Hašek sám jím nezůstal, ale velmi patrně by do důsledku zlikvidoval ještě, myslím teď v těch literárních textech, některé další společenské systému. K tomu už se teda nedostal. Ale víte ten takový ten zvláštní útlum a ta rezignace, ve které on dožil, on zemřel zase přísní nebo neznalí lidi můžou říct, že se teda jakoby upil nebo, že je to teda mravní troska, moralisti v tom viděli až jakési své vítězství nad ním, Viktor Dyk docela vítězoslavně o tom psával, Václav Černý taky poměrně jako zploštěle toho Jaroslava Haška v tomto zhodnotil, ale mně on vždycky v téhle té, a já si fakt nemůžu pomoct, ona je to pro mě heroičnost, mně připomínal člověka, který jakoby z úplně jiného literárního spektra a sice Francouze Louise Ferdinanda Célina, který, jak víme, pokud vím, nikdy nenapsal humoristické ani jedno slovo, ale on ani ten Hašek není /nesrozumitelné/, on se vás nesnaží rozesmát v prvním plánu, on prostě tím smíchem vám ukazuje, že nic, nic, nic, vůbec nic kolem vás nestojí za to, abyste to brala vážně. A to je opravdu postoj tedy kromě toho, že ho někdo může nazvat nihilistickým, tak je to postoj i s játrama, na doraz, on prostě se nebojí a jde do toho konfliktu s tím světem se vším všudy a ty malé nebo menší literatury, jako je naše, takový lidi, takovými lidmi neoplývají. A je strašně důležité si ho připomínat. Já se bojím, že k tomu výročí zase jenom televize promítnou ten /nesrozumitelné/ film z 50. let s Rudolfem Hrušínským, který tam samozřejmě uhrál, co mohl, respektive tedy to, co po něm režisér chtěl, nebo co mu dovolil, ale ten film právě tím, jak je jako protiměšťáckej a protirakouskej a proti tomu, co už bylo a v žádném případě ne proti tomu, co je teď, tak je v naprostém rozporu s tím Haškem, protože správné čtení těch jeho knih spočívá v tom, že vy se dostanete do velké lásky ke své současnosti. Já si ho představuju jak by psal dneska a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co myslíte, co by řekl té současné situaci?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... no, dneska, no, za to, co by psal dnes, by se mu pomníky určitě nestavěly, no, takovým lidem se můžou pomníky vždycky nebo zpravidla se jim staví opravdu až s uplynutím několika generací.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co bychom si tedy z Jaroslava Haška, z jeho tvorby měli vzít, nebo jak ji správně číst?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak je to velký autor, takže se dá číst několikerým způsobem samozřejmě, ale já nabízím ten, kdy v něm opravdu rozpoznáme toho kritika, který jde na doraz. Víte, nechci říkat hloupé paralely, ale který si neuloží žádné hranice, to jako Karel Hynek Mácha v poezii, nikdo jinej tak daleko v té poezii, ať se žádný básník snad neurazí, ale nikdo jiný takhle daleko nedošel. Nebo v mravním testu je to úplně odjinud, omlouvám se teď, že mě ta paralela napadla. Ale v gestu jakoby až Palachovském, víte, že si nic nenecháte, nic si nenecháte a jdete do toho se vším všudy. A je to úžasné, že je to schované za těmi historkami, za tou tříští toho žblabolení o tom prostě, co se stalo na té cestě do Putimi a co k tomu kterej sapér, kdo co potlachal a co v tom kupé a jaký řeči se vedly a člověku se z toho můžou protáčet panenky a nervóznější povahy mají pocit, že se tam nic neudálo, že tam není žádná velká postava, nikde žádnej Karamazov, literární historie po generace řešila, jestli ten Švejk je taky teda typ. No, on je typ, ale trošku jinej, než ty velké literární /nesrozumitelné/, hlavně tam nejde v těch jeho knihách Haškových o nějaké zachycení nějakého typu, ale o celkový obraz světa, to je důležité tam vidět a jak znova říkám, ten svět je nahlížen nemilosrdně jako něco, co nejde při nejlepší vůli brát vážně, čemu se dá jenom smát a jako važme si takovýho člověka, který se protrpí do takového náhledu na svět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Uznávaný americký týdeník Newsweek založený v roce 1933 přestal vycházet v tištěné podobě, od ledna bude k dispozici jen v digitální verzi. Dalo se to očekávat to oznámení rozchodu s tradiční podobou?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak oni to myslím dokonce i v tomhle konkrétním případě už nějakou dobu avizovali. Doufám, že to nepletu, ale mám pocit, že kolem toho Newsweeku nebo teda rozhodně kolem víc periodik, že se to ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Není to, promiňte, ani první a poslední evidentně.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... je to trend, no a určitě ani poslední no a mě to naplňuje takovou mírnou melancholií, protože vlastně já jsem v tištěných médiích dlouho pracoval a mám je rád a vlastně i jako čtenáře mě to bavilo a teď tady nechci jenom jako nostalgik na, po ránu nastolovat nějakou lehce melancholickou notu, ale já jsem si na to znova uvědomil člověka, když tak jako malinko déle tím životem jde chvíli, tak jako fakt začnou opouštět ty věci, které mu byly, když chodil do školy, předkládány jako ty věčné, které s ním budou celej život a ony ne, že nejsou polovinu života, ale i méně a hovořím o té notoricky známé skutečnosti, že už poněkolikáté za život vlastně jsme nuceni obměňovat své, svůj vercajk profesní, nebo jak bych to nazval a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak přicházíme o jistoty?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... no jasně a je to vlastně taková danost už dnešního světa, už z toho nikdo nedělá vědu, ani teď já kupodivu ne, ale říkám si, teď momentálně to vypadá, že tedy odumírá to tištěné, to, co je spojeno s těmi hmotnými tradičními nosiči písma a že jsou na koni ti IT generace, nebo tak, nebo já proti nim v žádném případě nic nemám, ale s jakousi vnitřní ne snad zlomyslností, ale tuchou spíš, si říkám, jak oni budou zaskočeni, a nebude to trvat mnoho let, až ten jejich svět, kterej vypadá tak úžasně jako kvalitně teď petrifikován a nastolen a rozšířen po celém světě, tak až zase bude popřen nějakým novým technologickým výstřelkem a říkám si, víte, jestli jsme fakt odsouzeni k tomu, že stále rychleji a rychleji budou metody nebo technologie staré nahrazovány těmi novými. Ono to tak vypadá, ale to bychom asi nepřežili, kdyby se to tak, myslím si, že míra reagování člověka je omezená a znám ještě před pár lety jsem, když už jsem teda technologií, tak jsem znal docela dost lidí, kteří byli schopni registrovat všechny novinky a dokonce je snad i používali nebo mluvili o tom relativně přesvědčivě, no a teď už to snad nejde, to prostě ani Steve Jobs možná všechny ty obrazovky, které předváděl před publikem, tak nevěděl, co v tom vevnitř, no tím, čili tím chci říct, že to, co vypadá jako trend, tak se může velice brzy ukázat jako, že tím trendem nebude, že toho třeba lidi začnou mít plný zuby nebo to prostě nebudou stačit. Takže tištěná média, Newsweeky nejsou to poslední, co zaniká, ale myslím si, že, nebo těžko si představuji, že bychom byli odsouzeni k čím dál rychlejšímu a čím dál víc nás stresujícímu zanikání a nutnosti reagovat na nové výstřelky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem o Vánocích se SMSka dožila 20 let. Lidé si na Vánoce přesto ale poslali o něco méně textových zpráv, faktem je, že jsme dohnali prý na Silvestra a na Nový rok, dorovnali jsme tu SMSkovou ztrátu. Každopádně říká se, že jsme letos poslali více klasických ne elektronický pohledů. Tak třeba to není až tak špatné s tou elektronizací společnosti.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To nevím, co z tohoto vyvodit. Na to jsou asi specialisti, kteří z graf by nám řekli, co to říká o našich povahách. Já zatím ty povahy moc necítím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná bych ještě jednu, jen dovětek k tomu Newsweeku, ta nová publikace se bude jmenovat Newsweeek Global. A jak už napovídá ten název, tak bude existovat pouze jediná verze pro celý svět, takže nebudou vlastně edice pro americký, evropský nebo asijský trh. Není tohle třeba závažnější ještě práva, než ta digitalizace?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak těžko říct. Já nejsem mediální expert, čili, když si to přečtu, tak budu schopen asi něco, něco ze sebe vydat, ale tak jistě to mají promyšleno a je za tím strategie, která zřejmě má říct, že tedy není v jejich myšlení, myslím redakční, nějaké publikum třeba tady domácí americké nadřazenější nějakým jiným. No, myslím si, že je to trochu jiný postup, než jaký má třeba redakce internetových New York Times, kde pokud víme, aspoň teda čtu to international verzi a už jenom z toho, že se ta verze takhle jmenuje, tak vlastně až teď si uvědomuju, že zřejmě existují i verze tedy domácí, což jsem si do teď ani neuvědomil, vidíte.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Digitalizaci jsme přežili, takříkajíc. Jak se nám žije ve světě po konci světa?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To je úžasné, to je, já jsem to nevnímal, já jsem byl dokonce v cizině v ty dny, kdy k tomu konci světa mělo dojít, čili v prostředí, kde jsem ani neměl na kom, protože jsem byl mezi mně neznámými lidmi, tak jsem neměl možnost porovnávat, kdo se chová nějak jinak nebo kdo čeká nějak, no, na, na tom je úžasné to, že tedy ten, to měl být 21. prosinec, tuším, že jo ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... to už je poněkolikáté nebo pomnohokráté, kdy se taková událost v myslích některých lidí záměrně přivolává. Někteří lidi to prostě mají rádi a já vždycky, když to slovo konec světa padne, tak si vzpomenu na ten citát, a už ani nevím koho, protože myslím, že to bylo použito z mnoha úst, kdy konec světa, ten už tu byl, ale nikdo si toho nevšiml. To se dá chápat různě a já navrhuju teď takový výklad, že víte, když se to hloupé slovní spojení řekne - konec světa - tak si možná někteří lidi, protože jsme tím cepováni v amerických a jiných filmech, tak si představí takové ty, takové té manýristické nebo jak to nazvat výjevy, kdy ty zvednuté vlny se z oceánu valí proti těm pobřežím měst a mrakodrap se kácí do mrakodrapu a dívky piští. Ale ono to může být jinak ještě všechno nebo může to být složitější nebo strukturovanější. Ono, co je to ten svět, že jo? To je, to není, to nemusí být jenom něco vidět, ale je to taky náš vjem, nějaký té skutečnosti a my se, my většinou za svět považujeme to, v čem se nějakým způsobem orientujeme. To znamená, čemu připisujeme nějaký význam, smysl nebo dokonce strukturu vzájemně nějak propojených smyslů. A ono koncem světa může být klidně to, že ty mrakodrapy a všechny domy zůstanou stát na svých místech a moře taky v pokoji zůstane, ty vlny tam, kde byly vždycky, ale když ten člověk nebo lidi začnou, když je začne opouštět ten pojem, že jejich život má smysl, tak se vlastně ocitnou v pekle možná mnohem horším než kdyby je proháněla po pobřeží nějaká devátá vlna, takže jenom dávám k úvaze, jestli se třeba někdy někomu nemohlo přihodit tady toto a už dávno. Vemte si ty, jako na starých obrazech gotických, renesančních myslím Hieronyma Bosche a ty věci, ty malířské apokalyptiky, které každý zná. Když to študujete, třeba, když si koupíte nějakou dobrou knížku, kde jsou ty reprodukce zvětšené a nemusíte prostě přes lupu třeba ve Vídeňském kunshistorickém muzeu to tam luštit, tak si uvědomíte, že mnoho toho, co on tam se svou úžasnou obrazností zachytil a co jeho současníky patrně děsilo, tak už se stalo. A nemyslím tady teď holocaust a jiné notoricky známé skutečnosti, ale prostě lidi si takové věci dělají a my všichni to víme. A v Indii a no ... a takže co my? No a už to vlastně přijímáme, jsme na to zvyklí, všichni jsme o tom mnohokrát četli, takže on v jakémsi smyslu ten svět skončil, no a tím jenom chci ještě dokončit tu myšlenku, že on ten konec světa, ono to vlastně není nic definitivní, to si taky ti hlasatelé /nesrozumitelné/ že tak jako nemůžete najít konec vesmíru nebo dojít na konec Zeměkoule, tak i po tom konci světa, ono to pak prostě pokračuje dál. No a takže jsme možná na tom takhle, víte, že se prostě jeden ten svět opotřebuje, nebo nás opustí nebo my, protože si ho nevážíme, nedokážeme v něm žít, tak ho od sebe odstrčíme no a pak co? Pak jsme nuceni žít v tom druhém horším. Tak kdoví, jestli to není takhle?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte si, pane Kosatíku, že jsme si z toho 21. prosince, z toho ohlašovaného konce světa třeba něco vzali?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak konkrétně já třeba ani moc ne. Já znova, já jsem tomu nepřikládal vůbec žádnou, protože já si pamatuju různá ta proroctví předchozí a ono se to objevuje v nejrůznějších formách, ale, ale spíš, abych teď tady nemluvil jenom jako, jenom jako skeptik, tak ono, zase to ukazuje určitou myslím si zajímavou vlastnost lidského myšlení, které, jak se zdá, jakousi tu apokalypsu potřebuje. A nebo možná něco, co bych přirovnal nebo co bych se odvážil nazvat jakýmsi pocitem viny naším civilizačním, že my si prostě uvědomujeme, že, někteří z nás teda, že to, jak se chováme k sobě a k Zemi a k civilizaci a tak, takže není to úplně ideální a že tím nepodporujeme přežití druhu ani nikoho jiného a že to má nějaký háček. Takže v té metaforické rovině to může vyjadřovat přece jenom jakýsi nás pocit, že, že něco děláme špatně a že bychom tudíž to mohli dělat líp. Čili není to jenom hysterie tady to volání po konci světa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy si, pane Kosatíku, kladete otázku, jak vidět smysl v českém veřejném životě.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Jé, to je pěkná a složitá, no ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Znáte odpověď?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... ne, samozřejmě, že ne a myslím, že nikdo, ale já si kladu, abych to vysvětlil proto, protože vždycky když ráno sem jdu do tohohle pořadu, tak si pořád dokola říkám: V půl deváté ráno by měl člověk říkat něco, co dovolí i jemu samému a hlavně teda ostatním lidem trávit ten další den příjemně. No a někdy je to tak trošku kontraproduktivní, poněvadž, když se ta společnost dostává do takových turbulencí jako ta naše, tak vlastně pak člověk, když nechce být protivnej, tak se přistihuje při jakémsi až nasládlém optimismu nebo nějakém takovém blábolení, které vlastně s tou skutečností opravdu nesouvisí a tím pádem i když to není pesimismus, tak vlastně těm lidem nemůže k ničemu být. Já tím chci říct, že na základě jakýchsi studií historie nebo to, jak se tou historií zabývám, mně se zdá, že tady u nás při tom budování té pospolitosti národně státní, která podle mě tedy ani náhodou zatím nevzniká, takže jsme podcenili trochu jednu věc a sice, my jsme si po tom listopadu pořád mysleli, že vlastně odstraňujeme dědictví toho komunismu, eventuálně nacismu, čili naplaveninu pro někoho 40, pro jiného 50 let a že to není horší, ale ono se teď ukazuje, že ten komunismus není odpověď na všechny problémy jenom tady, víte, ony byly ty problémy už před tím, než to slovo vzniklo a ten komunismus, ono je to pojmenování pro jakousi vlastnost, nebo jakýsi styl lidské povahy, který tady teď nebudu široce rozebírat, to si leckdo dokáže nebo skoro každý pojmenovat sám, ale ony ty vlastnosti tady už byly před tím. A my, jako Češi tady v tomhle tom našem prostoru nebo regionu, my jsme fakt něco zvláštního nebo jiného od ostatních národů, já neříkám horší ani lepší, ale je to nějak neměřitelné těmi, když čtete o Britech, o Němcích, o Francouzích, tak, tak je to trochu jiný příběh. Já tady nechci teď rozvíjet ty obecně známé teze o českém plebejství, o tom, že ten národ není strukturovanej, což z něho má tendenci vždycky pak zformovat to hejno, které se prostě žene za tím, co zrovna je teda momentálně na programu a nepřemýšlí se o tom v rámci elit, co, co ten běh za tím znamená, ale jsme prostě v takové situaci asi podstatně zamotanější, než, než si připouštíme a myslím si, že je důležitější tady tuhle tu, tady tuhle tu fakt docela špatnou naši společenskou situaci a zatím i perspektivu pojmenovávat. Tady myslím si, že zatím se neblíží nějaké vybřednutí z něčeho, že jo, opravdu si to musíme vychutnat se vším všudy a bude to asi ještě trvat, poněvadž my jsme to fakt do teď nepojmenovávali. Tady se tak celkem bezstarostně spoléhalo na to, že rychle přijde nějaká mladá generace, která někde pochytí nějaké správné techniky a vůbec se spoléhalo na ty techniky, že někdo někde přijde na to, jak rychle vydělat peníze, ostatní taky začnou s tím bohatnout a všichni budeme bohatnou, a to, že je ta podstata. Ale, ale myslím si čím dál víc lidí si uvědomuje, že ta skutečná podstata je právě v tom zážitku smyslů, čili aby vás tady ten život bavil, tak nesmíte mít pocit, že jste tady se mnou nebo s kýmkoliv z dalších Čechů náhodou, ale, že se mnou a se všemi nějak souvisíte a že ta souvislost by měla produkovat i něco nehmotného, co v těch, co v té, co v těch dějinách třeba jenom zůstane. Pan prezident v novoročním poselství znova zmínil, tak, jak on to dělá, že teda prosperita jakási tady je a že to není špatné, on rád říká, že jsme se nikdy neměli tak dobře, jak se máme teď. Je to velmi pravděpodobně pravda, ale já se znova asi i v tomhle pořadu už poněkolikáté ptám, jestli je to jediné nebo hlavní, kvůli čemu člověk žije. A sám za sebe si odpovídám, já teda kvůli tomu určitě nežiju. Já jsem rád, že se mám osobně docela dobře, ale já tomu ten život teda neobětuju, to by mi přišlo jako zabíjení času. Já budu hledat to, proč tady jsem a k čemu tady jsem a k čemu jsou tady ostatní, no a tak dále.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste mi prozradil, že jste pod stromečkem našel růžové brýle ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, já jsem si je i přinesl, protože ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... taky jste je přinesl.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... protože v rozhlase to tolik nevynikne, ale a víte co je zvláštní, že přes ně vidím, přes ty růžové brýle hůř než přes ty svoje růžové, protože zatím jsem si tam nedal dioptrická skla, takže mně vlastně s těmi růžovými brýlemi je, se mi zhoršil život. No, z toho asi plyne, že ty růžový brejle vlastně nosím pořád, aniž o tom vím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mnozí spíše vidí rudě, mohli bychom říct.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak to se dá pochopit, ale není to, já taky občas, ale asi to není situace, kterou by člověk chtěl ve svém životě prodlužovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Věznice pokračují v propouštění amnestovaných, na svobodu by se podle nejnovějších odhadů mohlo dostat až 7,5 tisíc lidí. Jak vy vnímáte tuto situaci a tento krok prezidenta, jak jej hodnotíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, ta amnestie zase má několik rovin, je, to je složitý a v některých prvcích asi hajitelný, ale mě na tom zajímá propuštění těch lidí, kteří se točili kolem různých korupčních deliktů a tak a tam to považuju nejenom za nešťastné opatření, ale vlastně za takovou dardu do vazu našemu systému. A já bych vlastně se teďka nejvíc chtěl obrátit, jestli to poslouchají, třeba nějací policajti, nebo lidi třeba ze státních zastupitelství, kteří za ten poslední rok, dva přece jenom nabyli dojmu, že se tady po té spravedlnosti začíná i shora volat a že to není jenom všechno jimi samotnými vyvzdorováno, tak, jak to za Klause vždycky bejvalo, ale, že teda to začíná být žádoucí systémovou věcí, tak já bych těmhle těm lidem chtěl říct, aby se tím, co ten pan prezident udělal, aby se tím nenechali otrávit, že ta jejich práce prostě má smysl a že je spousta, i když to prezident nevidí, tak se nedá nic dělat, ale, že je spousta lidí, například i já a mnoho dalších, který to prostě viděj, že se tady něco v postizích tady těch, těch korupčníků začalo dít a já si neumím představit, že by se s tím přestalo. Čili, abych tady nemluvil obecně. Já za sebe, víte, jsem si řekl, že já tady ten akt, tu amnestii tady těhle těch lidí spojených s tou Klausovou érou, to jsou prostě lidi, ten Svojtka a tak dál, které, když budete listovat 20 let, nebo 15 let starými novinami, tak je vesměs všechny najdete, jak se někde s Klausem třesou rukou a to jsou typy, které on tak rád vynášel do výšky. Tak já za sebe jsem si řekl, že ať se na mě nikdo nezlobí, ale že já tuhle tu amnestii uznávat prostě nebudu. To je mocenské rozhodnutí, které on má podle ústavy právo udělat, ale které nevyplývá z právního přezkoumání činu a já, pro mě ti lidi, prostě těmi korupčníky zůstávají dál a doporučuju každému, aby takhle podobně uvažoval taky, protože je tam velká hanebnost například s tím, jak oni se odvolávají na ten nález Evropského soudního dvora, který stanovil, že do určité doby těch asi 6 let mají ty verdikty být přezkoumány. Já teď neřeším, že je to snad vůbec poprvé, kdy Hrad se odvolává na nějaký evropský verdikt, víme v jaké palbě mnohaleté ta Evropa a evropské instituce ze strany Hradu tady jsou, ale tam je jedna věc ještě mnohem zásadnější. Ten, ta Evropa určitě nechtěla, ať už to opatření myslela jakkoliv, tak nechtěla nastolit stav bezpráví v České republice. Tady se nikdy z strany Hradu nevedla kampaň za to, že soudní procesy trvají příliš dlouho, nebo příprava k nim. Je to velmi překvapivé opatření, které ten Hrad teď momentálně učinil. Takže, kdyby se o tom byla vedla diskuse, tak by se možná i té Evropě, pokud tam někomu vadí, že se ty věci řeší takhle dlouho, tak by se jim možná dalo vysvětlit, že se to tady ve skutečnosti dlouho neřešilo a právě vinou Václava Klause nebo lidí, kteří jaksi symbolizovali jeho éru v těch 90., nebo nultých letech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje na závěr dnešního vydání Jak to vidí spisovatel Pavel Kosatík. Děkuji za rozhovor.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Díky. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra se můžete po půl deváté těšit na světícího biskupa pražského Václava Malého. Příjemný den všem přeje Zita Senková. Mějte se hezky, na slyšenou.