Jak to vidí Pavel Kosatík - 18. října

JUDr. Pavel Kosatík
Většinu svého času prý tráví jako autor na volné noze. Vydal mj. životopisy Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Olgy Havlové, Pavla Kohouta, Jaroslava Preisse. Je ženatý, otec tří synů a knihomol.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)
E-mail pořadu je jaktovidi@rozhlas.cz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jsme se, pane Kosatíku, spolu domlouvali na tom, o čem budeme hovořit, tak jste navrhl, cituji: Čelit palbě každodenních témat, často neveselých, tím, že otevřeme jakousi už předvánoční knižní hlídku. Vás zaujalo několik titulů. No, ale buďme upřímní, já vás nechám o tom promluvit. Ani ty se nevyhnuly, ty nové tituly, aktuálním tématům.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, je zle. Když mluvíme o knihách. Nebo, že se prostě člověk vyhýbá těm aktuálním tématům ne ze strachu před nimi, to určitě ne, ale spíš tak, že nemám momentálně nějaký zvláštní pocit, že tomu je člověk schopen doslovit něco, aby měl chuť to speciálně ráno, když začíná den, vyprávět lidem. Tak jsem, když je nejhůř, tak si čtu. No, tak, tak uvidíme k čemu, možná, že se přes ty knížky k něčemu aktuálnímu dostaneme. Já bych si možná troufal doporučit vzpomínky Salmana Rushdieho, teď jsem, já jsem celý život říkal Rashdie a teď jsem slyšel paní překladatelku v rozhlase to vyslovovat takto, tak budu říkat Salmana Rushdieho, věřím, že správně. Protože si myslím, že to je knížka, která, i když se čtenáři jako třeba i neosobně nebude vyloženě líbit, takže za to přečtení stojí. Jsou to takové, jo, tlusté vzpomínky, nemusím připomínat, kdo to je, to notoricky známé jméno světové literatury, je to vlastně možná dneska největší literární celebrita a myslím si, že i lidi, kteří v životě třeba nemuseli zavadit o žádnou jeho knížku, ani ty legendární Satanské verše nedrželi v ruce, tak vědí zhruba, čeho se měl podle iráckého ajatolláha v roce, tuším, asi 88 dopustit, pak nad ním byla vyhlášena ta fatwa, čili takový druh, v Evropě se tomu dřív říkávalo klatba, ale myslím, že to nevystihuje přesně ten problém, ta fatwa, pokud vím, tak znamenala tehdy, že každý muslim má právo nejenom toho Rushdieho zabít, ale ještě za to bude veleben a tak takové ty sliby, jaké mezi těmi fundamentalistickými muslimy. Od té doby jsme občas slýchali i při jiných příležitostech a tam vlastně se ta západní civilizace poprvé setkala s něčím takovým a myslím si, že nám všem tady zvlášť ve střední Evropě, kteří jsme opravdu do té doby nebyli vystavováni této rasanci, tak docela dlouho docházelo a možná až v roce 2001, 11. září nám došlo, o co taky může při nasazení takových těžkých kalibrů jít, no a ten Rushdie pod, v knize, která se jmenuje Josef Anton, což byl mimochodem jeho, to byla jeho skrytá identita, kterou on si zvolil, jeho krycí jméno podle jmen dvou spisovatelů, které miloval Josefa Conrada a Antona Pavloviče Čechova. Tak pod tímhle tím jménem vystupoval a takto se ta kniha jmenuje. A on tam vlastně popisuje, jak těch prvních 12 nebo 13 let té tedy intenzivně působící fatwy prožíval. A je na tom zajímavých několik věcí, myslím, že člověk to přečte s užitkem, aby si uvědomil, jak ten systém britský se o něj opravdu staral, a to tak, že velmi plasticky, nejednoznačně, to nebylo tak, že celá Británie by byla nadšená tím, co pan Rushdie spáchal, bylo to mnohem, mnohem složitější, měl tam mnoho odpůrců a nejenom proto, že Británie žije a žila silná muslimská menšina, ale ani mnozí britští politici si nebyli úplně jisti, jestli spisovatel něco takového způsobí, tak na jaký vlastně nárok společenské ochrany, na jakou intenzitu společenské ochrany má nárok. Když bychom to plasticky přesadili do českých podmínek, kde víme, jaké občas čeští politici mají názor na dalajlámismus nebo na, nechci tady přemílat ty případy Pussy Riot a tak dále, to prostě na případy svobody spojené s tvůrčím uměním, tak nedělejme si iluze o tom, že když by se něco takového přihodilo českému spisovateli, tak, že česká politika by se za něho nějakým způsobem postavila, momentálně se mi zdá, že tomu skoro nic nenasvědčuje. Tak už jenom z tohoto hlediska si myslím, že je zajímavé porovnat to jak reaguje britská společnost. Říkám ne jako celek, ale asi ta její podstatná část, poněvadž oni ho skutečně chránili, chránili a uchránili, no a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže je to, promiňte, takové jisté poselství naší doby nebo obrázek?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... určitě. No, je to obrázek světa mnohem širšího než jenom toho britského, to, jak se ta společnost postaví k člověku, který, pokud se týká o tu vyjadřovací svobodu, tak já sáhl až na dno, nebo nevím, jak to říct přesněji. No a pak je tam druhá rovina tý knihy, která je zajímavá a to je způsob, jakým se k té fatwě vztahuje ten samotný Rushdie. A ten vás maličko vždycky zklame. On to totiž prožívá jako mediální celebrita, čím dál víc. Je to z řady důvodů pochopitelné a já ho tady na dálku nebudu nějak trapně kritizovat. Umím si představit všechny možné důvody, proč se k té hrůze, k té izolaci nakonec postavil takhle, ale když to čtete, přesto vás překvapí, že čím dál, čím víc těch stránek přibývá, tak tím víc je tam setkání tu s herci, tu se zpěváky, vždycky jsou vyjmenovaní a tak, je tam třeba pro mě až téměř nepochopitelná scéna, jestli si vybavíte film Deník Bridget Jonesové, tak tam je taková chvilička, kdy na jakési recepici se ten Salman Rushdie v tom filmu mihne, to byl takový takový ten trend zcizování, kdy do hrané filmu se vnášely aspoň na chviličku osobnosti známé z nefilmového světa a byl to takový fór, že jo, Václav Havel takhle hrál kdysi ve filmu Karlův most a tak, no, a on ten Rushdie tam vzpomíná na to natáčení a jak sem u strašně líbilo, že Hugh Grant byl vtipnej a představitelka hlavní role byla taky vtipná, víte a všechno to tam vyjmenuje a popíše a rochní si v tom a vy pak čekáte o pár stránek dál, když má popsat závěrečný večírek Scottland Yardu se všemi těmi strážci, kteří ho celá ta léta hlídali, myslím závěrečný večírek vlastně k ukončení té fatwy, kdy oni si ho pozvali a aby teda se s ním rozloučili, protože celou tu dobu hlídali jeho život, o a teď vy čekáte docela logicky možná, že on si jména těch svých strážců zapamatuje taky a že vám je řekne, protože i když vy nevíte o koho jde, tak to by měl být smysl té věci, že ta jména těch lidí, ač neznámých tváří, nebudou zapomenuta, no ale on je zapomene ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono to asi Hugha Granta ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No jasně a víte, na tom je úžasné to, že jako, když to řeknete nebo popíšete jakoby přísně, tak chvílemi, nemůžete si pomoci a napadne vás, že jakýmsi způsobem ten člověk za to nestojí. Ale já to teď nemyslím vážně, jistě, že stojí, poněvadž tam on není chráněn prostřednictvím toho, jaký je on sám konkrétně a co mu dochází a co ne, tam v jeho osobě jsou chráněny principy, a to je v tomhle případě, jak už jsem zmínil, především ta svoboda slova, tam nejsou kompromisy, to buďto chráníte a nebo ji nemáte, tam není možný chránit na 10 nebo 15 %, no a je tedy zajímavé, že, ale je to podobné, mně to velmi vzdáleně připomnělo, ať mě teď nikdo nechytá za slovo, Formanův film o Larry Flyntovi, který taky nebyl, když se na ten film koukáte, tak případem člověka, se kterým byste nutně, nutně museli si povídat o svobodě. Tak Salman Rushdie je samozřejmě někde úplně jinde než nějaký americký pornomagnát, ale jako v některých, některých těch strunkách si uvědomíte, že nebyl možná vždycky tak úplně na výši té situace, to, to je strašně zajímavý poznatek z té knížky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se vám zamlouvaly Vzpomínky Madeleine Albrightové, které vyšly?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Děkuju za otázku. No, to, to je další tlustá kniha, teďka současná, to jsou všechno takové jakoby memoárově pojaté, nebo memoárově v médiích interpretované knížky. Madeleine Albrightová, že jo vlastně dnes stále asi nejznámější rodilá Češka ve světě, bývalá americká ministryně zahraničí, ona už těch knih vydala několik, ty vzpomínkové se mi většinou líbily a moc se mi líbila taky knížka, ve které se rozepsala z lásky ke svým briliantům, je to velmi pěkná záležitost, kde popisuje svoje šperky a tak se tím probírá a hýčká a tak to byla hezká věc, no a teď přidala další vzpomínkovou knížku, kde popisuje prvních tuším 12 nebo 13 let svého života. Ona je 37. ročník, takže s narodila do doby šílené, těsně předválečné, pocházela tady z české rodiny, ale rodiče, aby ji i sebe zachránili, tak poměrně záhy pak v mnichovském roce emigrovali do Británie, kde strávili válku a ona popisuje jednak tedy ty londýnské roky a pak ty tři roky poválečné. A na tom je zase zajímavé, víte, ona to napsala pro americký trh, na tom americkém trhu to bylo úspěšné, na jaře jsem to registroval ve všech možných seznamech bestsellerů, v žebříčcích New York Times, což je myslím si ten vlastně nejprestižnější americký, to bylo na velmi vysokých místech a teď, když vy to čtete vlastně tím českým pohledem, tak si uvědomíte, že přece jenom ten náš pohled od toho světového je jiný, teď myslím výklad českých dějin. Ona, myslím si, ten z našeho, ono se to čte příjemně, protože to Čechům lichotí, ona nás tam prezentuje vlastně od těch nejstarších časů, zmiňuje tam Komenského, Habsburky, jak jsme se vyrovnávali s Bílou Horou, hodně tam píše o T.G.Masarykovi, o Janu Masarykovi a až vlastně pozvolně přechází do toho, co skutečně zažila, takže je to takový jakoby oficiální výklad českých dějin podaný světu a podaný z úst, která jsou považovaná za kompetentní, no. Ale nevím si, nejsem si jistý, jestli je to pravda, jako některá ta zjednodušení, která se týkají té nové doby a toho, jak jsme tady všichni vycházeli a jak to ti Češi vždycky mysleli dobře a někdo jinej jim to trošku zkazil, myslím si, že historici s tím nebudou úplně nadšeni a je to, ta knížka bude strašně úspěšná a přitom jako ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V Americe nebo u nás?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... no, myslím si, že i tady a pořád je to asi dobře, poněvadž to ten zájem o tu historii nějakým způsobem povzbudí, ale já si myslím, že pravda v té knížce moc není, že je to nekonečně složitější. Tak zase, když se někdo o tu knížku, o tu historii třeba maličko víc zajímá, tak toho to vlastně může, tomu to může dát nejvíc taková kniha. Ne tím, že ho to naštve, že to není pravda, ale ten, tím způsobem, jak se tam zachází s fakty a tím nechci naznačit, že ona to nějak schválně zkresluje, ale víceméně asi automaticky, pod vlivem toho amerického pohledu to upravuje. On to teda s ní taky psal prominentní americký novinář Bill Woodward, což je jméno známé i tady z kauzy aféry Watergate a tak dále ale i z pozdějších některých knížek a možná, že něco z toho tam spáchal on.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste zmínil, nebo řekl slovo bestseller. Jak to, pane Kosatíku, že některé knihy nebo i filmy se vzápětí někdy dokonce už před tím, než vyjdou na knižní trh, nebo se dostanou do kin, stávají tak slavnými, že se na ně stojí fronty a podobně?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak těhch důvodů je víc. To není jako, není jediný typ psaní, který by odpovídal bestsellerovým touhám čtenářů. Na českém trhu se mi zdá, že v poslední době přibývá takových bestsellerů, které hrají na tu strunu, co čtenáři chtějí slyšet, nebo co chtějí číst, víte, jako knížka, když je dobrá, tak by měla ten vývoj nebo vás jako čtenářku někam posunout, měla by vás trošku změnit, taky znepokojit, měla by vám otevřít nějak nový svět. Ne, že jo, to není jenom terapie nebo něco, jako když si člověk dá dobré jídlo, aby zapomněl na starosti, to, od toho knížky nejsou, nebo některé asi ano, ty konzumnější, ale smysl literatury je v tom, aby člověka trošku změnil. No a takové bestsellery taky dřív bývaly. To byly knížky, který otevíraly člověku nový svět a fungovalo no, ale u nás dneska jsme na tom spíš tak, že nám ty nejčtenější knížky jaksi potvrzují náš sebeobraz, říkají nám, že my jsme ti chytří a svět je hloupý a že my máme pravdu a ti ostatní ji nemají a nebo to zcela programově hraje na ty vyloženě teda horší stromky našich povah, čímž narážím na, třeba na poslední, už druhou v pořadí toho typu knížku Ireny Obermannové, jejíž titul tady ani nemám chuť zmiňovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslela jsem to i v tom smyslu, že my slovo bestseller používáme hodně často, je to velmi frekventované. Je za tím vždy to rovnítko kvalita, nejvyšší kvalita?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ne, to nesouvisí, ne, to už z toho slova, když to doslovně přeložíte, tak slyšíte, že tam /nesrozumitelné, souzvuk hlasů/ jasně no, ale zase, abychom se neofrňovali nad masovým vkusem. Zase on ten masový vkus často souvisí s kvalitou, to, ty věci se vůbec nevylučujou, ale jde o to, jak to dané prostředí, v dané době, jak přeje tomu, aby tyhle ty věci se scházely a nebo jestli ta společnost je v jakémsi rozporu se sebou samotnou a že vlastně po té kvalitě ani tak moc netouží a vystrkává ji někam na mráz a místo toho hýčká sebe sama a pěstuje si takovou tu, takovou tu nekonfliktní sebereflexi, nebo jak bych to nazval.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Některé knížky nebo filmy si zase naopak na svého čtenáře nebo diváka musí počkat, dozrát pro něj nebo my pro ně. Vy máte takový jeden příklad z 90. let.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, ano, to mě zaujalo, o tom jsme se bavili, mě zajímá u filmů, že jo, jsou věci vlastně vyplývá to z toho, co jste teď řekla, jsou věci a někdy tak jsou i marketinkově už programované předem, aby okamžitě zabraly, rychle vydělaly a za půl roku nebo i za kratší dobu už o nich nikdo nemusí vědět a pak jsou věci, které možná kalkulují taky, ale které pak žijí nějakým úplně svým záhadným, zvláštním životem a rozžívají se postupně. Pro mě v 90. letech v Čechách byl příkladem takového filmu film Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutentag, který když jsem tehdy viděl, tak mě to strašně zklamalo a říkal jsem si, protože Věru Chytilovou jsem vždycky považoval za jaksi výsostnou tvůrčí režisérku a tehdy jsem si řekl, že a ona to udělal už vlastně v tomhle filmu podruhé, před tím, když adaptovala Bolku Polívkovi Šaška a královnu, tak to bylo něco podobné, kdy jsem si říkal, že ona ho tam prostě nechá řádit a dělat si co chce a že kdoví, jestli je to režie. Ale pak postupně, jak přibývaly roky, tak čím dál víc jsem docházel k názoru a dnes ho mám tedy velmi silný, že je to asi nejpravdivější českej film vůbec o tom, co se tady v těch Klausovských časech nebo teda v tom Klausovském světě, a netrvám teď na tom politickém adjektivu, ale prostě v tom našem světě po roce 92 s námi všemi přihodilo. No a teď nedávno, je to asi týden nebo dva, jsem byl šokován, přihodilo se mi to znovu u filmu, který nevím, jestli posluchači budou znát, možná spíš ne a je to tak lepší, byla taková zvláštní kniha, americký román, vyšel v českém překladu v roce 95 v tehdejší Votobii, napsal Američan Bret Easton Ellis a jmenovalo se Americké psycho a byl to příšerný psychopatický horor o bláznovi, který v New Yorku zabíjí ženy a nemůže si pomoci, aby nepáchal násilí, násilí, násilí, násilí. Bylo to násilí sice estetizované, ale já nebývám nadšen ani moc Tarantinovými filmy, prostě mě estetizace násilí zas tolik nebere, takže jsem to bral jako okrajovou věc. Ten film, ta kniha byla tehdy zfilmována, ten film jsem bral taky takhle podobně jako teda zobrazení určité patologie lidské a teď jsem ho viděl po asi 10 letech a já jsem užasl, ten newyorský burzián z Wall Streetu, který si zakládal na svém oblečení, který vydělává peníze a který čím dál víc propadá svému narcismu až si nedokáže pomoci a začne kosit ty lidi jednoho po druhém, tak věřte mi nebo je, ale je to v něčem, je to prototyp dnešní doby taky. Ono už přestalo být podstatné na tom to nějaké konkrétní psychopatické úchylkářství, ale on se stává obecným typem, tak to mě fascinovalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Výsledky voleb do krajských zastupitelstev a prvního kola do Senátu jsme v Jak to vidí už několikrát probrali, prezident Václav Klaus je téměř 24 hodin po uzavření volebních místností komentoval tím, že je komentovat nebude, nebo nevidí důvod, že si hodnocení musí udělat každý občan sám. Vy ale jste čekal něco více.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak to já vždycky čekám. Nejenom od hlavy státu, ale od vedoucích politiků, že řeknou něco, o čem si člověk může něco pomyslet. Ten výrok, já jsem si ho opsal doslovně z titulku, ten výrok: Výsledek je srozumitelný, je na všech, aby vyvodili závěry. No, tak to je taková řeč ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nestačilo to.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... v pohádkách se tomu říkalo chytré horákyně, nebo, no, tak jak to může stačit? V tom se opravdu ... no, ale když nad tím přemýšlíte, tak si uvědomíte a víte, kdo to řekl a jakým způsobem jedná, tak to interpretujete na základě pravděpodobnosti, nic lepšího nemám, jako výrok určený nikoliv nám prosté veřejnosti, ale spíš těm mocným, se kterými Václav Klaus asi především v téhle souvislosti komunikoval. Já jsem si to vyložil jako výrok teda určený předsedovi vlády a jako jakási poslední výstraha nebo už možná ani ne výstraha, ale něco po té výstraze, no, že no, ale já bych, tohle je přesně situace, myslím tedy volby, navíc ještě takhle podivně, podivně se ve výrocích projevivší, tak já bych přesně v takovéhle situaci od hlavy státu čekal nějaký zásadnější projev, kde tady se opravdu teda přechyluje, přechylují politické sympatie někam, kde si asi většina lidí asi je před 20, 23 lety neuměla představit. Já osobně bych teda v žádném případě tehdy nečekal, že to zase začne rudnout v různých a tak, ale nicméně se to děje a možná, že teda bychom se, nebo určitě bychom se měli nad tou komunistickou politikou současnou mnohem, mnohem víc začít zamýšlet a nemyslím nějak relativizovat své vztahy k tomu, ale prostě nenechat si vnutit sebou samými nějaký primitivní antikomunismus jenom proto, že máme ty reminiscence, které máme. Jak musíme přijít na to, jak se k té realitě, pro mě teda velmi nepříjemné, jak se k tomu postavit tak, abychom vůbec byli schopni o ni přemýšlet. No a zatím jsem teda od těch vedoucích představitelů žádný signál v tomhle směru nedostal, jak oni to vidí. No a to je přesně ta situace, kde si myslím, že občan má právo, kromě toho, že si ten názor pochopitelně vytvoří sám, tak od toho ty politiky má, aby ten jejich názor slyšel taky, no a oni se tady před ním schovají. To mi přijde, to mi přijde nevídané.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jasná a jednoznačná slova omluvy zazněla od německého prezidenta Joachima Gaucka v Lidicích. Německá média tento jeho krok ocenila. Jaké reflexe se mu podle vás dostalo u nás v Česku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, u nás za to byl německý prezident pochválen, logicky asi, tak pro pána Jána, tak je to úžasný čin, neumím si představit, co by se tomu teda mělo vytýkat, ale zase byla to taková chvála jakoby z morálního piedestalu, nebo jakoby z patra, víte, jako my bychom si, nebo někteří tady lidi u nás, jako my bychom se nedokázali vymanit z té pozice jímž bylo tehdy ublíženo za té války a kteří ne, že nedokážou odpustit, ale kteří nedokážou přestat opakovat to, že jim bylo ublíženo a nedokážou se dostat dál. No, tady, víte ten, kdo chválí německého prezidenta za toto, tak by neměl zapomínat, jak dopadl Václav Havel, když v roce 90 hned na začátku svého prvního prezidentského mandátu odjel do Německa a omluvil se zase za ty protisměrné české viny spáchané vůči Němcům. Já neříkám, že ty věci jsou totožné, ale mluvím o tom, že každý, ne každý, ale oba tyto národy, český i německý, mají jakési své viny a že naším úkolem tady spíš než chválit nebo maličko sprdávat německého prezidenta, tak je to, abychom se starali o to, jak se s těmi svými vlastními vinami vynacházíme my tady a já nechci připomínat, jak Václav Havel tehdy s tou omluvou dopadl. Oni mu ji vyčítali ne celé to jeho dlouhé prezidentské období až do roku 2003, kdy z Hradu odešel, ale ještě dlouho potom a vyčítají mu to i teďka, když nežije, jako prostě totální politický omyl. A taky je možná maličko absurdní, kdyby se německý prezident mravního piedestalu chválil za něco, za co českému prezidentovi nemůžeme přijít na jméno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jinak poválečný odsun Němců z Čech prezidenti Gauck a Klaus údajně neřešili. Na toto téma bude podle německého prezidenta čas jindy a podle něj, podle pana Gaucka je to ale otázka hlavně české společnosti ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Přesně tak, ale o tom mluvím ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... aby si vyřešila, co se stalo po konci války.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Jistě, to je náš úkol a o tom právě mluvím, abychom znova jako musíme říct panu Gauckovi, přiznat mu, že se dopustil jaksi výsostného politického činu, nejenom gesta, ale činu, ale, ale tím nesmí končit naše hodnocení, že budeme dávat známky jako ve škole někomu jinému, ale jde o to, že my tady máme jakýsi problém, který řešíme - neřešíme a tím bychom se teďka měli zabývat. On nás, on byl úžasný v tom, že on vůbec ten problém takto nenastolil, že jo, jo, že prostě jakoby on taky mohl být trapnej a mohl říct, tak já jsem se omluvil a co vy? No, to je úžasné, že to neudělal. Ale my zase tady, my zde našinci, my jsme povinní toto, co on nemohl nebo nechtěl, tak my už to udělat musíme, protože to je náš úkol.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Před pár dny jsme byli svědky volného pádu Rakušana Felixe Baumgartnera z kraje vesmíru, překonal 52 let starý rekord, zhruba po 6 minutách přistál na Zemi s velkým Z. Zatočila se i vám, pane Kosatíku, hlava při pohledu na stratosferického skokana?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Zatočila, zatočila, tam je úžasné, víte, já jsem z tý generace, která, když jsme byli malí kluci, tak každý druhý den na oblohu startoval nějaký kosmonaut a já jsem měla takové kosmonautické dětství a my všichni a vy podle mě taky, i když jste mladší, tak se, tak jsme si představovali, že tam budeme nějak poletovat všichni a takový ten, nechci říct, já to teďka zlehčuju, ale takový, měli jsme představu, že hrdinství je cosi, co existuje kolem nás a že se nám, že my se takovými hrdiny v tomhle tom docela možná jednodušším než společenském stylu sami staneme a tak, pak, když ten kosmický étos tak jakoby opadl, tak se těch příležitostí pro to hrdinství, myslím pro hrdinství s étosem, trošku jich ubylo a zbylo cosi, co se spíš podobá adrenalinovým sportům, dejme tomu. Já nebudu zlomyslný, toto není adrenalinová záležitost, co ten člověk dokázal, je to věc, která poslouží vědě a tak dále, to jsme všichni četli ale ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Že vlastně, promiňte, pro některé je hrdina Baumgartner, pro některé je hazardér se životem.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... tak on asi bude obojí a ono to nejde oddělit. Gagarin byl taky obojí a Neil Armstrong byl taky obojí a tak dále a tak dále, ale mě zaujaly některé jeho výroky, které řekl okamžitě po tom přistání. On třeba, taky jsem si to opsal, tady to zmíním. On řekl: Tam nahoře zjistíte, co je to pokora. To se mi zalíbilo a řekl jsem si, ty kujóne, to si mohl zjistit tady dole taky, na to nemusíš tam nahoru. Ne, ale jako je to dobře, že to řekne člověk při takové příležitosti. On by taky mohl říkat věci bláznivé, že a je senzace, když v situaci, kdy mu naslouchá celý svět, tak je schopen odvést pozornost i k nějakému tématu souvisejícímu třeba s etikou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A my jsme dnes naslouchali názorům a myšlenkám spisovatele Pavla Kosatíka. Děkuji za ně.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Děkuju taky a na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou a zítra se můžete, milí posluchači, po půl deváté těšit na socioložku Jiřinu Šiklovou, kterou přivítá Vladimír Kroc. Zita Senková přeje všem příjemný den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.