Jak to vidí Pavel Kosatík - 16. března
Pátečním hostem pořadu Jak to vidí byl spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Needitovaný a neautorizované přepis, včetně audiozáznamu, najdete uvnitř článku.
Jak to vidí Pavel Kosatík. ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den.
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste byl teď ponořen do práce na knize o Věře Čáslavské. Už je úplně hotová?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Už je úplně hotová s výjimkou nějakých korektur. Tam, já jsem vám to oznámil, teď jsme se domlouvali tady na to vysílání, myslel jsem to spíš tak sebekriticky, ne, že bych sem šel propagovat nějakou svou práci tady, to samozřejmě nedělám. Ale spíš jsem si tak s úsměvem připomněl, jak spisovatelé, nevím, jestli všichni, ale rozhodně ti autoři mého typu jsou takoví zimní jezevci nebo medvědi brtníci, víte. My se za tu zimu snažíme udělat tu sedavou práci takovou, takže je to poměrně intenzivní a pak v naději, že na léto vzlétneme a budeme se někde kochat přírodou. Tak tam si myslím, že to bude jinak, tam to pak velice často samozřejmě dopadne úplně stejně, ale je to iluze, kterou jistě pochopíte.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Začátkem května ta knížka vyjde. A mě tak napadá, jestli to není podobné, jako když potom otec sleduje svoje dítko někde na besídce, protože už je jenom pozorovatelem, že vlastně vy tu knížku uvedete v život a pak už jenom budete sledovat, jak si vede.
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, u těch dítek je to možná trochu jiný, že tam aspoň teda zase jsou asi různé typy rodičů, ale tam vám to většinou nedá a až tak úplně osvobozené to dítko asi nenecháte, nebo pořád na něj nějak dohlížíte. Kdežto tu knížku, to máte pravdu, no, tu pak pustíte do světa a ona chudák už je pak cloumána těmi recenzemi a tak, no.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak to přišlo, proč jste se rozhodl zaměřit právě na tuto ženu?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No poslyšte, to je pěkná otázka. No já jsem k tomu měl vlastně osobní důvod. Já jsem tu paní Věru neznal osobně do nedávna, ještě tak před 2 lety jsem vůbec nevěděl, že ona bydlí shodou okolností kousek ode mě tam v sousední vesničce na té Berounce, kde my žijeme ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byla praktická úvaha. Vy jste si řekl, nebude to daleko ...
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... nebude to daleko, jistě dojdu tady přes kopec s mošnou a notebookem a vydrží i baterky, přesně takhle se, já tam zpracovávám vlastně ty regionální, ne, to spíš tak jsem si řekl, že když to tak jako náhodně vyplynulo, takže by na to mohlo něco být. Ale ono to nešlo nějak, jak se říká hladce, protože ta paní Věra neměla žádné zvláštní chutě do popisování toho života ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ona se hodně uzavřela, to všichni víme vůči světu, ale jak se vám podařilo získat její důvěru, že jste ji přesvědčil, aby se svěřila právě vám?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To já těžko dokážu posoudit, to by eventuelně musela říct ona. Já jsem se jí snažil vysvětlit, že mi nejde o to, abych uchvátil ten její příběh a někam s ním odběhl a tam ho vyprávěl. Ono to taky teda velká část té knížky fakt vzniká v jakési interakci a ona to celé autorizuje, což mě těší, protože tam jsou některé věci, kde já opravdu, kdybych tuhle tu možnost její autorizace neměl, tak bych to vlastně ani nemohl psát. Víte, jsou témata, kde si to můžete dovolit, kde tu odpovědnost unesete a pak jiné, kde toho partnera potřebujete, abyste opravdu měl jistotu, že neblábolíte nějaké svoje jenom vlastní hypotézy. No, takže to vzniká tada v jakési spolupráci, kromě těch archivů a dalších lidí, který jsem zpovídal a mě na tom zajímalo, já jsem do toho šel s takovým jakýmsi zvláštním pocitem viny, který nevím, jestli se mi povede vám vysvětlit. Ona ta paní Věra, když se stala ta tragédie v tom 93 roce, tak ona se pak stáhla, vy jste to teď zmínil a vlastně těch skoro 15 let jenom s několika velice málo pauzičkami vlastně byla mimo veřejnost. A jestli vy si na tu dobu vzpomenete, já si na ni občas vzpomínám, že pokud se o tom, o té její věci nějak referovalo v novinách, tak se vždycky psalo, že teda ona je nemocná a že to není dobrý většinou a tak a já jsem tak nějak to pořád držel vzadu v uchu a říkal jsem si, no tak fajn, tak o takovýho člověka, kterej má 7 zlatých medailí z olympiády, je to vlastně se Zátopkem největší sportovec a tak, tak o něho je jistě někde postaráno. A ono teda ne, že by nebylo, ne, že by se všichni na něj vykašlali a 15 let se o něj nezajímali, to ne, hlavně teda ty sportovní instituce a ti její přátelé z těch kruhů olympioniků, ti tam jako podnikali velké věci, rodina samozřejmě taky, ale ta společnost víte. Tam si uvědomíte, že vlastně ten, kdo pro tady tu komunitu hodně udělá, a tím nemyslím jenom to, jak i ta paní Věra ironicky říká kotrmelce, nebo sportovní výkony, ale ona ten sport dostala do určité jiné dimenze. To, když ona závodila, tak to nebylo jenom o tom, kdo bude nejrychlejší, nebo, kdo nejlíp zacvičí, nebo tak, ale ona do toho, což někomu může pořád přijít banální, tak vnesla jakousi dospělou ženskou krásu do toho sportování. Ono to prostě povýšila ten výkon, který by někomu mohl připomínat jenom akrobacii a cirkus, dejme tomu, tak to jako převedla do kulturně etické dimenze, když to nazvu a potom, když přišel ten 68. rok, tak pamětníci, těm to netřeba vysvětlovat, tak ona se stala jakýmsi symbolem toho a nejenom prázdným, víte, ne jenom takovou tváří, která na sebe něco přijme, nejenom zpěvákem, který zpívá dobově oblíbený a nebo podmíněný song, ale ona byla něco, teďka řeknu hodně silnou paralelu, neberte mě za slovo, ale ona byla něco, jako později i ten Jan Palach, jo, že prostě na ní se ta doba profilovala. Tím, jak ona s těmi medailemi naložila, že když je přivezla z toho Mexika, tak tím obdarovala ty politiky a tehdy vedoucí, o kterých si podle mne už tehdy až tak úplně možná ani nemyslela, že jsou to ti senzační sekáči, jak to ještě během toho pražského jara vypadalo, tam už ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zeptal jste se jí na tohle?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... no samozřejmě. No, tak to je taková poměrně složitá kapitola v tý knize, kterou tady v pár větách nevysvětlím, ale víte, tam je důležité, že při té její povaze, která se mi v tomhle tom strašně líbí, tak ona nakonec zjistila, že ty iluze, které s tím pražských jarem spojené má, že i když nejsou opřené o racionální podklad, tedy o adekvátní chování toho Ludvíka Svobody, Dubček a tak, a takže stejně měli smysl pro ni. Pro ni dovnitř. To je něco, co lidi tedy často nechápou, ale ona si to uvědomila potom v roce 89, když začala jakási listopadová revoluce a kamarádi jí řekli, že by taky měla jít promluvit na ten balkón melantišskej a jí v tý chvíli došlo, že ona právě díky tomu, že si jakejsi tady ten idealismus udržela, takže vůbec má právo tam vylézt. Takhle to všichni neberou. Víte, že ten Karel Gott tam samozřejmě byl taky na tom balkóně.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaké poznání vám osobně přineslo to zkoumání osudů Věry Čáslavské, kdy jste vlastně se skrz její osudy snažil nahlížet na to, řekněme, poslední půlstoletí naší historie?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak já už jsem to snažil se malinko naznačit. Tam ona byla, když to opět zjednoduším, nebo, když to přeženu, tak byla a je idolem té společnosti. Jsou idoly jako typu spíš celbritózního, tak to teď nemyslím, teď myslím takové ty, kde skutečně ten člověk nám i lidsky imponuje. No a je velice podstatné pro každou tu komunitu, pro každou společnost, jak se k tomu svému idolu chová, jak k němu, jakou cestu k němu najde, jak je schopná s ním zacházet, jak víte, tak jsou společnosti, které jsou schopny ty nejlepší ze svého středu vyzdvihnout a nejenom, že si jich vážit, ale taky od nich v dobrém opisovat. A pak jsou zase společnosti, které spíš ty, kteří jsou evidentně možná v něčem o trochu lepší, než většina, tak je začnou ty lidi buďto zatracovat, nebo si začnou myslet, že tím, že jim umožnili těm druhým, aby nad ně vynikli, tak tím, že na ně mají nějaký spár, nebo něco prostě, proč je můžou kontrolovat. Ono ten, kdo vynikne, tak většinou vynikne díky své vlastní píli a nikdo jinej už mu s tím většinou nepomáhá. Ba naopak. Takže ta úvaha je malinko zcestná, ale u nás takhle funguje. U nás víte, jak se za starého režimu říkávalo: Soudruh nám vyrostl, to tedy bylo myšleno trochu jinak ještě, ale obecně se tady myslí, že když se někomu něco povede, tak, takže ti ostatní mají být pyšni taky, no. A já teď tady nevolám, chápete, po nějakém sobectví nějakého individualisty, ale jenom, aby lidi trošku víc přemejšleli, jestli, když někomu závidí, tak jestli opravdu k tomu mají nějakej důvod. No, tak k závisti není důvod nikdy, samozřejmě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A čím to, že, řekl bych, že Věra Čáslavská je větší ikonou třeba v Japonsku, možná Mexiku, než kdy byla tady?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to má těch příčin víc, které souvisejí a také se jim konkrétním chováním na těch olympiádách. Ona třeba v tom Japonsku tam měla takovou opravdu hvězdnou chvíli, kdy při jedné té sestavě, je to dávno, ale tam ta společnost hlavně starší lidi si to pořád pamatujou, tak jí se nepovedl jakýsi složitý prvek při sestavě na bradlech a když spadnete z bradel, tak už je jasné, že nedostanete medaili a závodnice většinou smutně odkráčí. No a tam se ukázalo, že jí nejde opravdu o ten výkon, ona spadla, okamžitě vstala a pak už jenom pro lidi tu sestavu dokončila. A to, když mi si takhle tady po spoustě let vyprávíte, tak někdo řekne, no a co, stalo se v Japonsku před skoro půl stoletím, víte, ale to je přesně v tom duchu té japonské korutoázie, toho jejich pojetí cti a takže prostě nezáleží na tom výkonu, nejde o to, aby se vám potily ruce, jestli porazíte své soupeře, ale jestli při tom soupeření zachováte jakýsi vnitřní glanc a tam se to právě stalo a stalo se během vteřiny a stalo se to zcela intuitivně, nepřipraveně, tam nejednou ona ukázala, kým ve skutečnosti je a tím to začalo. No a pak taky v tom Japonsku a v tom Mexiku trochu taky, ale zejména myslím si pro Japonsko to platí, že ona se jakousi šťastnou náhodou naladila na vlnu, kdy ta země začala přijímat určité prvky z evropské kultury, protože tenkrát ta olympiáda tou tokijskuo olympiádou vlastně Japonsko vracelo do té lepší civilizace, že jo, to bylo necelých 20 let po válce, ve které se ta země chovala víte jakým způsobem a oni vlastně tu olympiádu, tak jak to u olympiád bývá, tím si vlastně chtěli otevřít okno do světa a povedlo se jim to. Oni se tím vlastně vrátili do té, my už Japonce jako známe jako bezproblémově přijímanou komunitu, ale tenkrát to tak zdaleka nebylo.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když jste mluvil o idolech, tak jsem si vzpomněl na další téma, které jsme si říkali, že bychom mohli probrat, a to je Země lhostejnost, tedy to je soubor politických komentářů Karla Kryla z let 1990-93. Právě teď vyšel a já jsem se vás chtěl ptát, co si myslíte, že čím to, že tehdy někdy počátkem 90. let jsme najednou zase nechtěli té ikoně roku 68 naslouchat, protože Kryl měl problematický přístup do médií, ta celostátní ho nějak odmítala. Proč?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak v tomto neexistuje žádná spravedlnost, nebo i když my tady teď tak jakoby rozumě o té věci zahovoříme, tak není vyloučeno, že se dopustíme nějaké chyby u někoho jiného za týden zase, před tím nikdo z nás není chráněn. U toho Kryla to byla zvláštní věc. Já si to pamatuju docela dobře, vy jistě taky, s jakou velkou slávou on se sem vrátil, to byl vlastně tehdy spolu s Jaroslavem Hutkou největší exulant, ale on pak velice rychle začal a jakoby teda jako sršeň takový jako poměrně velmi intenzivně jako napadat tu tehdejší a nejenom Klausovskou, ale i Halovu politiku, no a pro mě, a to si vzpomínám docela dobře, na tom bylo nepříjemné ani tak to, co on přesně říkal, jako spíš to, s kým to říkal, nebo s kým paralelně to vypovídal a to tehdy byli takový pro mě hodně protivní lidi, jako například Ivan Sviták nebo zčásti i republikáni, ono to tehdy jako splynulo s takovou tou vlnou toho hodně trapného prvotního kverulantství, která už snad ani dneska by nebyla možná. To bylo opravdu nadávání, láteření. Dneska, když ta politika je hloupá, tak přece jenom aspoň už si musí aspoň na něco trochu hrát, kdežto tam bylo takové opravdu v těch nejtrapnějších podobách, no a ten Kryl aniž asi o to usiloval, ale taky se tomu bohužel nějak moc nebránil, tak tady s tím byl smeten, takže nemám pocit, že v těch posledních letech jeho života, že mu nějak bylo nasloucháno. V té knížce, kterou jste zmínil, tak tam jsou zařazeny vlastně všecky publicistické texty, které on tehdy vydal a jsou z časopisů, které podle mě neznáte. Jmenují se třeba Znojemsko, nebo tak, no. Jako rozhodně to nejsou média, myslím si, že sem přístup neměl do rozhlasu tehdy, že byl prostě považován za člověka, který se tak jakoby malinko zbláznil a že si tehdy nerozuměl jakoby s nikým, no. Ta knížka není, nebo není míněna tak, jako 100% obrácení kormidla ve vztahu ke Karlu Krylovi z této doby, tam pořád v těch textech najdete hodně věcí, se kterými nebudete souhlasit. Ale v zásadě si myslím, že nad tím čtenář užasne, protože fakt je to nový pohled na tu dobu. Vlastně to ukazuje skutečně to naše i moje tehdejší ideové zaslepení, kdy my jsme, aniž jsme si to uvědomovali, tak když jsme přepínali od toho komunismu k něčemu jinému a věřili jsme těm hlasatelům toho něčeho jiného, toho liberálního kapitalismu, tak jsme jaksi vytěsňovali veškeré alternativy, jo, ono s tím lidským myšlením je to těžké, že když je navyknuto dlouho naslouchat jenom jednomu proudu, tak než si zvykne na to, že správně se má naslouchat té škále, té plasticitě a má se to vnímat i s těmi nuancemi, tak to málokdo dovede líp, než metodou pokus-omyl. To teď myslím i já sebekriticky. Já jsem vyznavačem Karla Kryla v té době, o které se v té knížce píše, nebyl.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdybyste se pokusil zobecnit spory, kterých jsme v posledních týdnech svědky, ať je to krize na Nejvyšším státním zastupitelství, nebo rozlad mezi ministrem školství a Akreditační komisí, kdybych to takhle kulantně řekl. O čem to vypovídá?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak nevím, jestli to pojmenuju přesně. No vypovídá to předně teda o tom, že konflikty ve státní správě dosahujou nejvyšších pater a že vlastně postihují takovou tu vrstvu, kterou by možná úplně postihovat neměly. To znamená, když se mezi sebou přou ministři ve vládě, nebo když se premiér nerozumí s nějakým členem svého kabinetu, tak je to, kromě toho, že jde odborné spory, taky velice často věc politická a řeší se teda politickými prostředky. Ale v té rovině, ve které to probíhá teď, to znamená v rovině sporu o akreditace vysokých škol, nebo o to, jakým způsobem se má vládnout na těch státních zastupitelstvích, tak to je rovina, která by jaksi už politizovaná určitě být neměla a kde občan asi má právo na to, aby za každého režimu a za každé vládnoucí politiky dostával přibližně stejné výstupy. A já si, já jsem si jist, že se to prostě neděje. Tady to, že najednou my jsme svědky toho, co se v médiích nazývá válkami gangů, nebo jako prostě klanů, nebo prostě nějakých skupin, které usilují o ty ústřední orgány, to je pro ten stát katastrofa a znamená to potom ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, ale, kdyby to byly nálepky jenom novinářské, tak by to možná nebyl tak zlé, protože ta slova užívají politici.
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... no, jistě, novinář si může jakoby tedy vymyslet metaforu, ale když to řekne politik, nebo předseda vlády, jak jsem zaslechl teď naposledy právě v případě té Akreditační komise a ministra Dobeše, kde je teda řečeno, že jsou to vlastně obě takové dvě nectné party, které spolu soupeří o jakýsi vliv. No tak, co tím je řečeno? Tak tím je řečeno, že si premiér neváží například svého ministra. A ani té druhé strany pochopitelně. Pak je tím řečeno, že buďto není schopen rozlišit, nebo nerozlišuje, že by někdo z nich mohl mít pravdu. On tím vlastně říká, no tak to jeden za 18, druhej bez 2 za 20. To je názor, který já u politika nemůžu prostě přijmout, poněvadž tam, tím jakoby se říká, že je ten spor neřešitelný, nebo že se řešení odkládá na neurčito, nebo, že tedy ten předseda vlády momentálně se k němu neodhodlává. Takhle bych to nazval. No a to mi taky přijde jako dost velká katastrofa, protože například tou kauzou těch plzeňských práv, takovým tím evergreenem právnickým, který už tady snad 5, 6 let pořád se tím do nekonečna zabýváme, tak to je fakt velká darda celému tomu právnímu systému, protože ať už se to teď vyřeší jakkoliv, tak vy, já a myslím si, že většina posluchačů si teďka už hodně let budeme pamatovat, že když před nás předstoupí někdo s absolventů téhle té fakulty, těch budoucích, těch, kteří se radovali ten minulý týden, že teda dostudujou, tak ten člověk nebude mít úplně snadný způsob do práce. Prostě ta pověst té školy je dole tak jako tak a není to záležitost médií, nebo toho, že já se tady teď o ně nějak nepřímo otírám, za to si prostě oni můžou sami tím, že taky teda s přispěním těch nadřízených ústředních orgánů, že to tam prostě po ta léta nevyřešili. Máte vy důvěru k té škole?
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nemůžu říct. Soudkyně Marie Jungvirthová byla vyloučena jako přísedící z procesu s Vítem Bártou ...
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to je další věc.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
... kvůli možné podjatosti. To proto, že v rozhovoru pro Lidové noviny mimo jiné přirovnala politickou scénu k žumpě. Tak, jak tohle to na vás působí?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tady teď začnu tak jakoby malinko relativisticky, protože tady to je zase spor, nebo problém, kde bohužel člověk by rád vždycky, kdyby některá ze dvou stran sporu měla pravdu a nejhorší je, když ji nemá žádná. No, tak to, co ona řekla, tak já si v podstatě myslím taky. Nebo, když jako nasloucháte tam těm lidem, jak se mezi sebou dohadujou, mě teda nejvíc daleko v tom šokoval Radek John, to prostě pro mě bylo jakési až lidské dno, no tak si řeknete, že to, to opravdu se kladně nazvat nedá, ale když toto řekne soudkyně, tak to je taky darda a opět tomu systému. Víte, to je jako, kdyby třeba, já nevím, učitel na základní škole se s osmákama začal bavit, jak to dělá se ženskejma, je to takové vybočení hodně ze standardu. Vy, když jdete k tomu soudu, já vím, že to takové není v reálu, ale musí se o to, jako o ideál usilovat, tak vy byste tam neměl jít jako k člověku, ale opravdu jako k instituci. Ten soudce například by neměl v soukromí vystupovat žádným konfliktním způsobem venku. Těžko si představit, že soudce jde večer z práce a zastaví se někde na rohu v hospodě. Je velmi pravděpodobně se to tak děje, nebo v minulosti jsou různé případy soudu takhle byly, ale to je právě to, čeho jsem si myslel, že se ta justice snaží zbavit a teď nesrovnávám tu paní s tímto, ale jako aby takhle zboku soudce vystupoval se svým občanským názorem, tak to je velmi zlé, protože ona tím do toho dala tu emoci, víte, ona by měla velmi chladně a jaksi bez evidentního zapojení své lidskosti, svého lidského rozměru posuzovat tu věc v rovině racionální, to znamenán v rovině práva, co ten příslušný paragraf říká a jestli tomu odpovídá chování těch lidí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No a přesně teď jste vystihl můj pocit ze soudce Jana Šota, když jsem četl s ním rozhovor, tak si myslím, že přesně tak to působilo. Já mám pocit, že se mu daří vést to jednání opravdu otevřeně, transparentně ...
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ano, to si myslím taky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Proč se podle vás to některým politikům nelíbí?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to je další věc, to jsem ještě chtěl dopovědět. Já jsem tady teď se otřel u tu soudkyni, ale je to úžasný paradox, že tedy soudkyně nemá právo se k tomu vyjadřovat a ti politici, nejenom, že je mají, ale poměrně intenzivně to dělají, jako vlastně už od začátku do toho mluví prezident, teď se před 2, nebo 3 dny opět teda přidal i premiér a víte zase, tady vždycky záleží na konkrétních okolnostech. Ono jim to nejde zakázat, ani by to asi nebylo správné, těch zákazů v té politice čím míň bude, tak tím dospělejší lidi možná v ní tím pádem jsou schopni se pohybovat. Ale všichni víme, jak to ten prezident dělá, jako okolo sebe se snaží vytvářet autoritativní auru, nebo jak to nazvu a že, když už se k něčemu vyjádří, takže pořád je u nás bohužel spousta lidí, kteří to berou jako vyjádření Ludvíka XIV. Takže je to, on ví, že tím vstupuje do toho autoritativně, že možná nejeden právník a nejeden soudce ta jeho slova bude brát jako signál, jak by se eventuálně ve srovnatelné situaci měl zachovat on. Takže to je vlastně stejný, nebo velice podobný způsob nesprávného chování jaký dala najevo ta soudkyně. Tam, já jsem četl i nějaké komentáře, takové poměrně radikální o tom, že teda ať teda mluví, nebo, ať mají právo vyjadřovat se všichni, včetně té paní a nebo nikdo. Tak to není, ale ten způsob, který to dělá prezident nebo premiér, tak tomu procesu neprospívají taky, protože jako ruku na srdce, máte vy pocit, že oni se k tomu procesu staví jaksi objektivně a nestranně? No to ani náhodou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak se díváte na ty včerejší protesty spojené s takzvanou Holešovickou výzvou a dobývání se některými protestujícími do vysílání veřejnoprávní televize?
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já jsem si na to názor ještě neudělal. Já jsem to vlastně zachytil až včera pozdě večer na Internetu, bydlí, nedaleko té magistrály, ale vůbec jsem ani neregistroval, že se něco takového děje. Mě spíš zaujalo jakým rozdílným způsobem takové ty větší servery o tom existovaly, třeba server Novinky.cz ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Informovaly.
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... tam měly svého zpravodaje, který okamžitě online vlastně téměř každý krok popisoval, byli tam vyjmenováni novináři, kteří zrovna z té televize odcházeli, a co na ně dav provolával, protože to finále bylo teda před budovou televize na Kavčích horách a pak zas myslím, že na iDNESu a ještě snad na Lidovkách, tak tam to bylo pojednáno jako záležitost podvečerní, která se na tom Václavském náměstí vlastně ukončila. Ono to pak pokračovalo ještě 3 hodiny, ale to už ty servery jakoby, tak spíš jsem si říkal, jestli je to nějaký politicko-selektivní přístup, že se tyto věci, ačkoliv se evidentně dějí, tak se budou upozaďovat, to by teda z hlediska novinářského nebylo nic moc, a nebo jestli už ten večer měli pauzu, prostě i na těch nejsilnějších serverech ta informovanost byla nedostatečná. Vy jste se ale ptal na tu věc samu. No, tak neřeknu nic nového, asi teďka jdeme do té fáze, kdy se toto bude dít, no. Ta včerejší demonstrace asi ještě nebyla ta, na kterou by člověk, kdy člověk by při pohledu na ní by měl automaticky chuť přemýšlet o tom, o co těm lidem jde. Včera se mi zdálo, že jenom křičeli. Možná, že jim křivdím, to bych nechtěl. Ale nezaslechnul jsem tam zatím nějaký artikulovaný názor kromě toho, že jsou proti něčemu, a to velmi nahlas.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste nabídl ještě jeden pohled na nás, na to, co je pro naši společnost typické. Kolik se toho pozná o našem životě z našich příbytků.
Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, řekni mi, kde bydlíš, jak jsi. No to je, na to jsem přišel náhodou, víte, já mám takový ten sklon se jakýmsi způsobem zabývat tou nepěkně řečeno českou národní povahou, na kterou zároveň nevěřím, ale pořád si pojmenovávám to, kde žiju, s kým, co to znamená, jak se to projevuje, v čem se to liší od projevu jiných společností, se kterými se taky setkávám a tak, a snažím se to pořád navrtávat různými takovými způsoby, které jsou pro mě relativně nové a teď před pár dny, když jsem prohledával nějaké inzeráty a musel jsem tomu věnovat hodně času, inzeráty na bydlení, tak jsem si uvědomil, že tam o nás cosi vypovídá způsobem, který mě do té doby nenapadl. Když si, a každý, kdo chce, koupit byt, nebo kdo ho chce prodat, tak to zná, takže asi neřeknu nic nového, když si rozkliknete ty nabídky a teď myslím ty fotografické nabídky, ať už jde o byty, vily, domy a tak, tak jsou tam vždycky ukázány ty interiéry těch domů. A to, co tam uvidíte, tak se pro mě překvapivě zcela liší od toho, co vám nabízejí v takových těch idealizovaných projekcích ty současné architektonické kanceláře, v těch developerských projektech a tak, to jsou ty přísně geometrické, puristické interiéry, kde to všecko zařezává v těch prvých úhlech a na zdi většinu nevisí většinou vůbec nic. Ale ty skutečné příbytky, které tam uvidíte, ty tady těm architektonickým záměrům zcela vzdorují, ba přímo se vymykají z toho purismu architektonického. Ty příbytky jsou přeplácané, když to vidíte a schválně, když budete mít čas, tak si projeďte nabídku, jako užasnete nad tím, jací jsme, jak říkal Peroutka, jak ty zdi, ty stěny jsou přeplněny, můj tatínek tomu říkával, protože byl z Moravy, říkal tomu serepetičky, to je takový specifický výraz pro drobné věci, které nemají žádný smysl a ty interiéry jsou tím úžasně zaplácané. Je polička, o poličku je opřený kastlíček, nad kastlíčkem je květina, ta se nám popíná nahoru a dolů a já to neironizuju, já kdoví jestli, když bych šel strašně vážně do hlubin, do nitra své duše, tak kdoví jestli bych se nepřistihl, že jsem vytvářel, nebo vytvářím ve svém životě aspoň občas něco podobného, ale plyne z toho jakási naše asi obecnější vlastnost, že nejsme schopni přestat. Teď přestanu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Škoda. V nejlepším. To byl spisovatel Pavel Kosatík. Díky, na shledanou. V pořadu Jak to vidí bude v pondělí komentátor Ivan Hoffman. Pěkný víkend a příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.