Jak to vidí Jiřina Šiklová - 28. prosince

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Naším dnešním hostem v pořadu Jak to vidí je socioložka Jiřina Šiklová. Vítejte, dobrý den.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No a můžeme začít třeba hned tím tématem, které jsme nachystali pro dnešní den, zejména do Kávy o čtvrté. Nadepsali jsme ho Autoškola pro špatné počasí. Vy, pokud vím, jste neřidička.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Ano, já jsem neřidička a říkám si, že už se to učit nebudu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Máte nějaké postřehy z cestování po tom náledí a v tom nečase?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Mám, včera mě jeden kolega Miloš vezl z Ratají nad Sázavou, no, tak cesta byla dosti zmrzlá, teda ne státnice, ale ty okresky. Tak jsem tak na to koukala s údivem a říkala jsem si, jak je to těžké, jak on pořád točil volantem vpravo, vlevo, jako kdyby s ním cukal a říkala jsem si: To je dobře, že za to nejsem odpovědná. A vozil s sebou lopatu, to jsem taky viděla.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A umíte se svěřit s klidným svědomím beze strachu? Řidiče poznáte nebo vycítíte, že si je jistý na té silnici?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No, když blbě předjíždí, tak to je samozřejmý, že mě to rozrušuje. Ale jinak se svěřím, protože já ty chyby nevidím. To máte velikánskou výhodu, když něčemu nerozumíte, tak si myslíte, že je to všechno v pořádku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My už jsme narazili na to, ještě než se rozsvítila červená ve studiu, že zejména muži většinou se považují sami sebe za dobré řidiče a když jim někdo nabídne třeba autoškolu pro špatné počasí, tak se skoro až urazí. Ženy to asi obvykle nemívají, nebo jaký vy k tomu máte postoj?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Já si myslím, že to ženy za prvé nemívají, protože nejsme tak prestižní a za druhé, že to taky závisí na generacích. Třeba v mém věku, kdy se taky lidi učí auta, za prvé ..., jezdit autem, za prvé auta nebyla a za druhé, jaksi ta prestiž řídit ten, to auto a mít ten volant v rukách byl daleko větší, nežli dneska. No a teďka je to asi trošku změněné, ty ženy řídí docela běžně. Myslím, že už se tolik o ten volant nehádají.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste říkala, že jste se vracela z Ratají nad Sázavou. Co vás tam zavedlo?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Tak za prvé tam mám známé. Z Ameriky se vrátila rodina Brzorádových, nebo aspoň část její, co tedy byla ve Spojených státech ve Společnosti pro vědu a umění, tam byla, a potom se vrátili sem a tam se vrátili do svého původního domku nebo vily, kde teda kdysi žil spisovatel Zdeněk Němeček. A je to tam moc hezké, pozvali mě tam. No a tak jsem se vracela. A navíc tam byla, v kostele byla taková jako slavnost nebo tedy uvedení varhan, vybíraly se peníze na nové varhany, tak jsem taky tam byla ráda a říkala jsem si, jak de facto lidi se dávají dohromady, věřící, nevěřící prostě proto, aby si koupili varhany do místního kostelíčka. Byla tam zima, bylo to hezké a měla jsem z toho dobrý pocit, že totiž takhle, jak říkají Angličani, tedy from the bottom - zespoda se má jaksi vytvářet ta občanská společnost, nebo že se mají lidi jako sdružovat, vytvářet komunitu, a tak se mi to líbilo.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A v tomhle jsme možná pořád ještě někde spíš na začátku, nebo ne?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Asi jsme na začátku. Víte, protože lidi si zvykli, že všechno, co není jejich, je erární, a to není jenom záležitost od doby komunistů, ten erár, to už tady bylo tedy od Rakouska, že jsme se necítili odpovědní za věci veřejné, a proto si tohodle vážíme.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mimochodem, kolik se podařilo vybrat na ty varhany?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No dost, asi něco přes 12 tisíc a přitom ten kostelíček, já nevím, kolik tam mohlo být lidí, takových 60, víc jich tam nebylo, byl obsazen. Zima tam byla, ale to bývá v těchto kostelích.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže v Ratajích budou mít nové varhany snad. Mě tak napadá, jestli když teď máme krátce po Vánocích, jestli k nim nutně patří víra, nebo naopak, jaké jsou Vánoce bez víry?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Já vlastně nevím pořádně, protože já kdybych měla sebe nějak tedy charakterizovat, no, tak bych se charakterizovala jako jakási bezkonfesijní křesťanka, protože bezesporu k této kultuře patřím, něco o tom Starém a Novém zákoně vím, znám tedy historii a samozřejmě jako dítě jsem prožila to, co je víra. Myslím si, že někomu zprostředkovat, co je víra, je asi velice těžké, protože jako nezprostředkujete třeba bolest nebo "to pálí", tak mu nezprostředkujete také pocit hříchu, viny, ale taky té radosti jaksi, že se nacházíte v určité jiné dimenzi. Ale totéž je třeba i s láskou. Zrovna jsem to řešila s jednou ze svých vnuček a říkala jsem: Buď ráda, že jsi se teda zamilovala, aspoň víš, i když to třeba teďka bolí, co to je láska. A to jsou takové ty významné, jak bych řekla pocity, které se vážou jak k Vánocům, tak k takovým výročím různým.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mnohdy ale jako bychom chtěli tohle všechno, o čem jste mluvila, přehlušit právě tou kopou dárků pod stromečkem, převádíme to na materiálno. To asi není úplně správně.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
To s vámi souhlasím, to je právě to, že lidi, aby nemuseli myslet, co to je advent, že by to mělo být rozjímání nad minulým rokem a jakási příprava na ten rok, který přichází, tak vlastně ucpávají ty svoje emoce dárky, ano, tím, že něco jakoby chtěli mít a mají, oni to shání. Přitom se dá dobře koupit, že jo, to není problém. Na malinký dárek, který by vyjadřoval vztah, na to se zapomíná, přitom ten je asi nejhezčí. Já mám někdy pocit, že s těmi Vánocemi nebo s těma emocema u nás je to takové, asi jako když někdo je frustrován, nikdo ho nemá rád nebo on si myslí, že ho nikdo nemá rád, a tak vlastně tu svoji samotu ucpává jídlem, že se teda příliš mnoho sytí, příliš mnoho jí, aby vlastně zapomněl a nějakou rozkoš sám sobě dopřál. A tohle to je něco s těma Vánocema podobnýho. Mě je těch lidí líto.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono je to těžké, protože když člověk něco hromadí, tak stále nemusí mít dost.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Přesně tak. Kdy můžu mít dost, jo? Ale není to potřeba. Já například nejsem ani schopná o těch svátcích jít do velkého kostela, poslouchat tam hudbu. To je také možné. A když je tam příliš mnoho lidí, teďka ti lidé přecházejí, tak to mě vůbec, to mě tak neoslovuje. To je asi jako, kdybych šla na koncert. A tuhle jsem šla, já už nevím odkud, prostě šla jsem kolem toho kostelíčka svatýho Petra, což je tam u nás, který znám od dětských let, a byl zavřený, jak dneska bývají kostely. Tak jsem tak stála v té předsíňce, koukala jsem do toho setmělého kostela a říkala jsem si: No, to je strašně hezký. A měla jsem opravdu pocit jakéhosi usebrání, já bych řekla úplně jakéhosi náboženského vytržení, jakési pohlazení. A teďka jsem tam v rohu viděla jesličky, ty tam jsou od doby, kdy já jsem tam chodila jako holčička se na ně dívat, a taky to bylo strašně hezký a říkala jsem si: Jakýpak filosofování o identitě. Tady ji mám, i když stojím jenom v předsíni kostela.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes si povídáme se socioložkou Jiřinou Šiklovou. Vy jste sama o sobě řekla, že byste se nejspíš označila za bezkonfesijní křesťanku. Je tady spousta lidí, zejména u nás, kteří se prohlašují za ateisty.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Já vím, že to tak lidé říkají, ale možná, že v tomto směru je to spíš to, co nazývá Tomáš Halík, že oni říkají: No, v něco věřím. On tomu říká, že jsou to něčisté nebo nečisté ..., ne, něčisté jako "něco", ne nečisté, pozor. A já si myslím, že to je vlastně nesprávný název teda, používat pro někoho, kdo je nevěřící, že je ateista, protože ten, kdo je ateista, musel napřed být teista, mít přesvědčení a pak třeba to přesvědčení náboženské ztratit. To určitě jde. Ale pokud vůbec nic nevím o tom a nezajímá mě to, tak přeci nemohu být ateista. Jaksi představme si to třeba v oblasti filosofické, no, tak je to nesmysl, ale lidé to takhle říkají a spojuje se to. Nebo to, že někdo není přihlášený v církvi, v žádné není církvi, to také není ateismus, on prostě není přihlášený a může mýt svoje prožitky a přece prožitky, ať už víry nebo takového toho usebrání, jak by to použil tedy Pavel Edler, tak tedy /nesrozumitelné/, tak by teda určitě nebylo vázáno jenom na víru, ale na i teda třeba všední den a chviličku, kdy tamhle koukáte třeba do dvora a teďka si uvědomujete ty siluety těch domů proti teda nebi, i to je svým způsobem chvilka, která je obsazena emočně a člověk se zastaví a říká si: No, vida, asi tedy já jsem součástí tohoto prostoru, této kultury, tohoto vesmíru a někde to musí být. Podle mě také forma víry.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy už jste několikrát narazila na ty kulturně-historické kořeny. Jak si vysvětlujete, že docela často lidé rádi slyší nebo připadají jim nějakým způsobem exotické a přitažlivé právě ty vzdálené víry orientální nebo východní řekněme.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Za prvé si myslí, že je to móda, asi jako když máte dneska etno módu, jo, že si vezmete šátek, který má na sobě vzory, které nejsou pro tu Evropu typické. No a druhá věc, vedle té módy právě, že o tom nic nevědí, tak mají tu potřebu: Já věřím v přírodu, ve splynutí. Kdyby se nad tím zamysleli, já taky neznám dohromady nic o hinduismu nebo buddhismu, něco jsem si přečetla, ale není to na žádné hluboké znalosti, ale oni o tom nevědí vůbec nic. Čili je tady potřeba víry, potřeba náboženství, která sytí něčím, co vlastně oni neznají, ale možná, že to ani nechtějí poznat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvíme-li o kořenech, tak ty svátky, které máme teď čerstvě za sebou, tak mají vlastně daleko delší tradici, ještě předkřesťanskou.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No právě. Já jsem byla ve Zbuzanech, tam je moje kamarádka Jana Hradníková a ta vždycky, když je zimní slunovrat, tak se tam sejdeme a pak jsme šli k menhiru, který tam opravdu je. Dneska ten menhir je tedy zastavěný zahrádkama, ale kupodivu, zaplaťpánbůh ho nikdo zatím nevykopal a nezměnil. Já doufám, že to nikdo neudělá. Tak jsme se tam sešli, je to jakoby tedy ne kouzelnictví, no, tak jsme si na něj položily ty ruce. No, samozřejmě i při mém tedy, mých chabých znalostech fyziky ten menhir se zahřál, taky jsme na tom měly ty ruce. Ale bylo to takové hezké splynutí, že jsem si říkala: Tak tady někdo stál, kolem tohodle se shromažďoval před tisíci lety. A měla jsem z toho dobrý pocit. Ale to není víra podle mě, to je jenom spíš tedy splynutí a uvědomění si a mě to uvědomění naplňuje docela pocitem dobrým, že tady před námi lidi byli, že tedy po nás přijdou další, a že asi naším úkolem je odevzdat jim teda ten štafetový kolík nebo tu Zemi trošku na té úrovni, aby tady taky mohli být.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Čím to je, že často máme tendenci se hlásit k těm keltským, řekněme, předkům, než ke slovanství?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Protože ti keltové určitě nejsou ničím pokaženi, tam se o tom nemluví, jakou měli povahu. Odtud je někdo vyhnal, nebo možná jsme s nimi splynuli, dohromady nevíme, jak to je. A proto se můžeme identifikovat s něčím neznámým. I to je možná důvod, když jsme o tom mluvili před chvilkou, proč ti lidé radši se identifikují nebo mluví o tom, že se identifikují s nějakým náboženstvím, které vůbec neznáme, ať už je to buddhismus nebo teda hinduismus nebo jiná náboženství, nežli s těmi náboženstvími, která známe. A něco je to asi podobného s těmi kelty.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mimochodem, slova jako nebo pojmy vlastenectví, patriotismus, to je skoro u nás pozapomenuté, nebo ne?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Je to pozapomenuto, protože nezapomeňme, že ten pojem té vlasti byl mnohokráte devalvován. Teďka jsem si vzpomněla, no vidíte, 2. ledna bude mít Petr Pithart 70-tiny, ale teďka jsem si vzpomněla, že on kdysi napsal ještě v samizdatu velice hezkou stať právě o tom, co to je vlast, že to není vlastnictví, ale je to od toho odvozeno. Ale že tedy je to něco, kam náleží a co náleží mě, aniž to musím vlastnit. A že v tomto prostoru to bylo vždycky spojeno jako tedy Češi jazyka německého nebo Češi jazyka českého. To už teda dělal a takto mluvil /nesrozumitelné/. Samozřejmě, že neříkal Češi, ale jako bylo to takto. A o tom je ta stať Pithartova, o té vlasti a z toho odvodit vlastenectví není špatný. /Nesrozumitelné/.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste říkala, že někdy si vlastenectví pleteme s nacionalismem. Ono vůbec někdy ty pojmy, které zní hrdě, nemusíme chodit daleko - hrdina třeba, tak taky ze slovníku skoro mizí.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Mizí, víte, proto, protože to je ta postmoderní doba, kdy se jako k ničemu nehlásíme nebo si říkáme, k něčemu se hlásit by bylo jaksi trapné. Ale to tak není. A řekla bych, že tím, že všechno teda devalvujeme: Přece by jsi v takovou hloupost nevěřila. Nebo: Přece si nemyslíš, že tenhle ten pitomej národ stojí za to, aby se pro něj něco dělalo. A podobné řeči, tak pak jsme teda hrozně sami. A to je taky teda samozřejmě škoda. A když o někom řeknete, že je hrdina, tak se na vás dívají: Co to sem tahá? Jako jaký nesmysly zde ten člověk mluví. Ale je dobrý si uvědomit, když už teda jsme formováni, nejenom tím křesťanstvím, ale ještě předtím tou řeckou mytologií, že třeba v řecké mytologii byli hrdinové jako někdo, kdo sice, když zemře, tak odchází do toho záhrobí, ale i za tou řeku Léthé měli teda svůj hezký ostrov, ale oni se odtamtud vraceli jako jakési vzory a jako ty vzory mohli zpětně ovlivňovat to dění těch pozemšťanů. A to je, myslím, velice hezká myšlenka, nepředstavovat si toho hrdinu jako někoho, kdo teď bude zasahovat, ale jako určitý vzor pro jednání. A já jsem se s tím setkala, třeba teďka nedávno byla předávána Cena toho Michala Velíška a to je, tam se také mluvilo o tom hrdinství a mě se to líbilo, protože jsem zde říkala: Tak tady se dozvědí mladí lidé, ale nejenom mladí lidé, že přece jenom má cenu jednat správně a že jsou lidé, kteří, aniž o tom uvažují, jednají tak, jak by člověk nebo lidé měli jednat. Podle nějakých archetypálních vzorců nebo podle těch kdysi, kdysi hrdinů. A to se mi líbilo a byla jsem ráda, že jsem se toho mohla zúčastnit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Proč si neumíme vytvářet, budovat vzory?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Proto, protože považujeme za správné být příliš kritičtí a říci o něčem, že to je jaksi teda cenné, hezké, je těžké. Já vím, můj syn má takový hezký zvyk, když začíná Štědrovečerní večeře, tak čte na začátek kousek z bible, většinou Matouše, letos teda četl něco z evangelisty Lukáše. No a ty děti, on má 4 a ještě, tak nás tam bylo hodně u stolu, napřed nevěděly, jestli se mají už smát nebo ještě smát a pak se to změnilo v to, že začaly poslouchat. A to se mě líbilo, jak de facto se zklidnily, i když jim napřed na začátku to připadalo divné, i když to dělal v minulých letech, ale to byly děti. Dneska v té dospělosti jakoby se styděli za to ztišení. Byla jsem ráda, že to ten můj kluk ustál.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když už jsme se dostali vlastně k tomu osobnímu prožívání svátků, tak patří k tomu samozřejmě setkávání s rodinou, s přáteli. Jaké byly pro vás letos?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No, tak pro mě, já už jsem babička, tak já, tak jdu na návštěvu. Já bych řekla, že všude se ohřeju v tom dobrým slova smyslu, na jednom z těch kamen, to většinou nebývá, to je to ústřední topení a doma mám taky dost tepla, ale jaksi jako to už se mě netýká. Ale uvědomuju si, že je to strašně náročná doba, protože lidi se setkávají s těmi příslušníky, členy rodiny a teďka těmi rozvedenými, současnými, bývalými, budoucími partnery, nepartnery, děti z prvního, z druhýho manželství a tak dále a vlastně si de facto uvědomují tuto svoji sounáležitost, ale také si ubližují. Já mám ve zvyku, už taky proto, že jsem socioložka, tak na lidi koukat, tak jsem si uvědomila, kolik řečí vedle těch dárků, ty lidi mluvili k tomu, koho mám pozvat. Teďka, když on přijde, já nevím, jestli ho mám obejmout, jestli ..., co udělám, když mi přinese kytku. Tak si ji vezmeš. No dobře, ale ... Jo a to jsou ty maličkosti a to je ta, řekla bych vlastně kontinuita, která byla přerušena. A to je tedy škoda, protože pak když se člověk dostane do určitého maléru, tak nemá na co vzpomínat a souvisí to i s psychickým zdravím.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co u vás symbolizuje takovou kontinuitu?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No, tak samozřejmě já bydlím pořád ve stejném bytě, tak by to takto mohlo být. Ale teďka jsem u těch dětí, tak určitě stromeček, ale i třeba rybí polívka, jo. Tu každý dělá jinak. Já neříkám, že ta moje je nejlepší, ale jaksi je to jiné a myslím si, že i to tedy, takové to pregung nebo to ražení z té rodiny může vytvářet určitý, určitý tedy nesoulad. Protože si pamatuju, že můj manžel vždycky říkal: No, ale stejně, tvoje máma nedělá tak dobrou vánočku, jako ji dělala moje maminka. Asi měl pravdu, je to možný, ale totéž s bramborovým salátem. Ale jsou to ty maličkosti, kdy vlastně člověk se na jedné straně chce sejít s těmi ostatními, má z toho strach a vrací se do svého dětství. Kolik lidí se pohádá o to, že teda vanilkový rohlíčky mají jiný tvar, nežli mývaly v jeho dětství. Na jedný straně se tomu musí člověk smát, no a na druhé si řekne: Vždyť je to vlastně krásné, že v nás kousek toho dítěte zůstává, ne?
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Povídáme si 28. prosince, do konce roku už zbývá pár dní, jistě alespoň v několika myšlenkách se zabýváte tím Novým rokem. Co od něj čekáte?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No, podívejte, se bude to rok, který nebude, doufám, volební, takže politici nám dají pokoj a snad začnou pracovat. Po tolika letech by to bylo opravdu dobré. Tak to je jedna z věcí, tím pádem se nebudeme muset my občané zabývat těmi povrchními takovými věcmi. No a jinak, já jsem od dětství si vždycky dělávala plán na ten Nový rok nebo už den předtím, tak dneska to už tak nevypisuju, co všechno chci udělat, tehdy to byly takové dětské sny, třeba naučit se holubičku pozadu, když jsem bruslila a podobné věci, ale jako tak dneska to už takto není. Ale také si věci píšu a pak jsem ráda, když tedy si je napíšu do toho diáře, co jsou takové velké úkoly, malé úkoly a když to potom plním sama před sebou, tak to ráda odškrtávám.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A prozradíte nějaký velký úkol do příštího roku?
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No, tak za prvé jsou to, chtěla bych třeba teda dodělat, nebo lépe řečeno předělat trošku jednu knížku, kterou jsem kdysi napsala a napsat k ní jiný úvod a závěr. Ale znamená to ještě k tomu hodně věcí dočíst a doplnit. Tak to je třeba jedna z věcí, kterou bych ráda dělala. Pak něco se životopisem, Michal Plzák tam ještě s kolegyní jednou, něco podobného se mnou sepisují. To jsou ty větší úkoly. A pak takové ty drobné, třeba připravit si úvod na jednu konferenci, která bude v lednu, myslím, že v Nečtinách a podobné věci. Tak to jsou ty malé úkoly, které se dají snadno splnit, poměrně snadno splnit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí dnes byla socioložka Jiřina Šiklová. Já vám děkuji za váš čas. Přeji, ať se vám splní ta velká i malá předsevzetí a v každém případě, ať jste zdravá a doufám, že se potkáme zase v příštím roce. Mějte se hezky.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Já vám přeju úplně totéž a posluchačům taky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na shledanou.
Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Na shledanou.