Jak to vidí Jiří Hlaváč - 26. března

Prof. Jiří Hlaváč od 1975 absolvoval cca 3000 koncertů v 50. zemích pěti kontinentů (např. Pražské Jaro, mezinárodní hudební festivaly v Bostnu, Berlíně, Budapešti, Paříži, Helsinkách, Miláně, Bratislavě, Bukurešti, Havaně atd.), v sólistické rovině a v součinnosti s Barock Jazz Quintetem, Českým dechovým triem, Stamicovým kvartetem.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Dobré dopoledne. Zajímá vás, jak to vidí známý český klarinetista a pedagog pražské Akademie múzických umění Jiří Hlaváč? Tak to pro vás mám radu: Zůstaňte s námi, protože pan profesor sedí naproti mně ve studiu. Vítám vás.

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Dobré ráno.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ptát se bude Václav Žmolík a otázek mám celou řadu, ovšem nějaké můžete přidat i vy. Náš mail je jednoduchý jaktovidi@rozhlas.cz. Rád vaše otázky předám. Ovšem ta první otázka, pane profesore, ta bude ode mne. Asi ji čekáte. Vy jste předsedou kolegia Cen Thálie, které byly v sobotu v pražském Národním divadle uděleny za rok 2012 a otázka, která se nabízí je nabíledni, jsou tyto ceny objektivní ukázkou kvality jednotlivých divadelních scén a umělců?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Toť otázka. Já, coby předseda kolegia chci věřit tomu, že jsou. Jenže víte, že jakékoliv hodnocení uměleckého výkonu je problematické, skoro bych řekl je ošidné, protože typologie toho, kdo hodnotí se buď potká s tím, koho hodnotí a nebo nepotká. Musím říci sám, že jsem třeba jako divák, jako ten, který chce souznít s uměleckým sdělením, člověk, který se brání sebe víc podléhá své typologii. Mám rád niterné sdělení, nepotřebuji velká okázalá gesta, expresivní způsob vyjadřování, ale jsou výteční herci, pěvci, kteří volí i tuto techniku a je na mně, mám-li je posuzovat, abych zapomněl na sebe sama a položil si základní otázku: Co je v tom vhodného, dobrého, nadčasového, v čem je to silné, v čem je to objektivní. A pak už je to určitý proces. Já mám dokonce bych řekl určitou metodiku, co všechno chci zhodnotit a chci věřit sám sobě, že jsem v tom daném okamžiku čistých úmyslů a tudíž, že jsem objektivní. A chci věřit i tomu, že dalších 14 souputníků v tomto kolegiu uvažuje stejně. Jsou tam lidé, kteří mají ohromné zkušenosti, zde získám pódiové praxe, byli to samí výteční hudebníci, tanečníci, pěvci, jsou tam lidé, kteří mají přesah do roviny kritické, historické, teatrologické a tak dál, no a jsou tam samozřejmě i lidé, kteří představují to, čemu se říká odborná veřejnost, což znamená sledují dění na našich scénách, vidí desítky představení během roku a pak logicky posuzují. Další věc, já jsem za svůj život, nemám přesnou inventuru, ale troufám si tvrdit, že jsem sám seděl možná v nějakých 150 mezinárodních porotách. Ten problém je vždycky stejný. A přiznám se i k jednomu fíglu, když mám být členem poroty, potažmo mám-li jí předsedat, tak vím od prvopočátku, že je to psychologie. Já se musím naučit číst v mysli mých kolegů, to jak vedu jednání, to jak pokládám důležitost jednotlivých položek za sebe, je svým způsobem také psychologie. No a vzhledem k tomu, že jsem zatím neodcházel z žádné poroty s tím, že bych bouchal dveřma já či někdo jiný, tak s ukazuje, že tento postup je docela rozumný a že přináší svůj efekt. Takže ano, chci říci i to, kolegium se rozcházelo ve velmi dobrém rozmaru, mimochodem ani my, když odevzdáme své hlasy, neznáme výsledky. Já jsem se je dozvěděl v Národním divadle stejně jako účastníci buďto televizního přenosu nebo ti, kteří tam seděli, také je to i pro mě vždycky nové odhalení. Ale já jsem, byť jsem se nepokryl v těch 8 oceněních, nepokryl jsem se na 100 %, dosáhnul jsem z osmi šesti, to byl můj hlas, ale já jsem srozuměný s tím, že i v případě těch dvou odlišných názorů to byly názory správné.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že to procento je tedy velice dobré, 6 z 8. Pane profesore, když mluvíme o cenách, možná jste zaznamenal zprávu, že česká architektka Eva Jiřičná převzala v pátek ve Velké Británii cenu Jane Drewové, to byla významná architektka, za mimořádný přínos postavení žen v architektuře. Porota se na té české architektce shodla jednomyslně a jak tedy vidíte postavení českých žen v jednotlivých oblastech tvůrčí činnosti, najmě v umění napadá mě?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Já bych řekl, že to, co se podařilo díky osobnosti paní Jiřičné, malá vsuvka, ač pocházíme ze stejného města, jsme rodáci ze Zlína, tak já jsem zatím neměl tu čest paní architektku Jiřičnou osobně poznat, nicméně znám její práci a nejen díky Kongresovému centru ve Zlíně. Je to fenomén, je to úžasná osobnost, ale uvědomme si i to, že jsou tady jiné dámy, které rovněž měly velký mezinárodní přesah, či ho mají i v současnosti a my třeba jejich ocenění moc neprezentujeme. Včetně Českého rozhlasu. Já jsem neslyšel, že by v loňském roce někdo zmínil to, že Zuzana Růžičková získala cenu Karla IV. v Cáchách, a to je srovnatelné s tímto oceněním. Když jsem zmínil paní profesorku Růžičkovou, stejně tak svého času Gábinka Beňačková, já si myslím, že dam, které dosáhly mezinárodního úspěchu, mezinárodního uznání, je podstatně víc, jen je nezmiňujeme tak často. Je to škoda. Takže uvědomme si, že ženy dávají nejen určitý protiklad v té názorové rovině vyváženost, že dávají i určitou míru svého specifického nadhledu, své specifické moudrosti odlišné od té mužské, ale pouze ta polarita, pouze ten moment, kdy to hraje pospolu, je zárukou té vyrovnanosti a té vyváženosti. Takže volám po tom, abychom uměli prezentovat úspěch našich a nejen umělců, ale našich osobností v zahraničí, lhostejno, jestli jsou to muži či ženy, máme jich stále dost, ale my se zaobíráme tím, jestli, a teď se nechci nikoho dotknout, jestli se ve 13. zápase NHL podařilo někomu dát znovu branku. Ale to, že někdo získá tak výrazné mezinárodní ocenění, jde v podprahovém sdělení, jde v druhém sledu. A já myslím, že to je základní problém. Problém, s ním se musí něco zásadního udělat.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Říká muž, který 40 roků hrál fotbal. Je to tak?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Ano, určitě.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
K fotbalu se taky chystáme za chvíli, za chvíli mluvit. Nicméně já bych zůstal ještě u těch cen. Já jsem tou zmínkou o ceně, kterou dostala česká architektka Eva Jiřičná, mířil vlastně k otázce, jestli si myslíte, že vůbec ještě dneska jsou zapotřebí ceny, které by zdůrazňovaly právě postavení žen v jednotlivých uměleckých oborech, jestli to postavení právě není tak samozřejmé? Jestli se o tom zmiňujeme nebo nezmiňujeme, to už je další věc, ale jestli to postavení samo není tak samozřejmé, že podobné ceny vlastně už nejsou zapotřebí, takové berličky?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Teď jste si trošku naběhnul. Takže řeknu: No, zrušte ženskou kategorii na Wimbledonu nebo zrušte FED Cup ...

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
No ale, tak tam je i mužská kategorie.

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
... samozřejmě, ale já si myslím, že v určitých disciplínách, umění mezi ně patří, mimochodem není rozdělení. Takže půjdu-li na mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, zjistím, že violoncellisté a violoncellistky jsou v jedné kategorii. Je tam další moment. I řada těch soutěží fotografie, architektura, jsou naprosto otevřený, ale ony zvláštní ceny většinou zohledňují buďto mimořádný přínos té které osobnosti anebo druhá věc, víme oba, že ženy mnohdy musí vynakládat mnohonásobně větší úsilí vůbec v tom prvním kroku, aby přesvědčily o tom, že mohou konkurovat tomu mužskému světu. Ano, po těchto cenách volám, protože jsou plně oprávněné a po mém soudu dokonce mají být věnovány těm, které svým způsobem zásadně poznamenaly i mužský svět. Jen se o tom nemluví.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Aspoň je ten mužský svět hezčí, že?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Určitě.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Vy jste před malou chvílí nakousl další zajímavou otázku. Co o našich tvůrcích, o našich umělcích ví svět, jak moc o nich ví svět, kolik českých tvůrců je dnes známo ve světě a jak jsou čeští umělci ve světě přijímáni? Vy sám v tomto směru máte velké zkušenosti, protože často koncertujete za hranicemi.

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
To je jedna zkušenost, takže bych obecně mohl říci, česká hudba nejen v té interpretační, ale i v té kompoziční složce, je světem přijímána skoro bych řekl beze zbytku, s velkým respektem, s velkou úctou, jenže jestliže se stále odvoláme na tu bájnou čtveřici Smetana-Dvořák-Janáček-Martinů, tak bych měl dodat, že jsou i jiní, které nám svět závidí. A není to jen Zdeněk Fibich, ale je to Petr Eben, je to Jan Klusák, je to Viktor Kalabis, je to plejáda skladatelů, o nichž možná svět ví i víc než my tady. Protože je uvádí velmi pravidelně do kontextu toho mezinárodního sdělení, a to je strašně důležitý moment. Dál, já jsem sám díky předsednictví stálé komise jak Concertino Praga, to bylo 20 let v současnosti nakrajuji 18. rok vedení stálé komise při Pražském jaru, já byl vlastně u startu osobností, jakými jsou dnes Martin Kasík, Ivo Kahánek, Haasovo kvarteto. To všechno byli elévové, kteří vstupovali do toho velkého hudebního světa a oni prokázali oprávněnost té ceny, která byla na soutěži udělena a už dneska udělali výraznou mezinárodní kariéru. Takže nepochybně máme respekt v zahraničních jak agentur, manažerů, dramaturgů, tak i těch, kteří chtějí toto umění dát do evropské vazby a dokázat, že Česká republika je reprezentantem vysoké kvality v rámci třeba uměleckých disciplín.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Zatím jsme mluvili o slávě, o úspěchu, ale co ta odvrácená strana této mince? Kdy je ten správný čas v umění, ale nebo třeba i ve sportu nebo v politice, odejít? Tak nad tím se můj host zamyslí už za chvíli. Po špatném výkonu českých fotbalistů v pátečním kvalifikačním utkání s Dánskem v Olomouci, kde naši dostali nakládačku 0:3, se opět živě diskutuje o trenéru Michalu Bílkovi. Naskýtá se otázka: Kdy se má odejít a kdy se má odvolávat z nějakého postu, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
To je otázka. Děkuji za ni. No, víte, já jsem ten, který se o fotbal zajímá opravdu po dlouhá desetiletí, jak jste ťuknul, 40 let jsem jej sám na oné výkonností úrovni, nikoliv vrcholové úrovni hrával a já pamatuji Michala Bílka jako hráče jak pražské Sparty, tak národního mužstva, který byl typem nesmírně houževnatého dělníka. Ale měl fantazii, měl vynikající techniku trestných kopů. Byla to ozdoba a byl to i člověk, který opravdu na tom hřišti nechal duši. Nevidím důvod, proč by cokoliv z toho ztratil v té rovině trenérské. Jenže tady se kupodivu neustále objevují ty vlny momentů, kdy coby trenér národního mužstva je schopen je přivést k výkonnosti, která je opravdu mezinárodně respektovatelná a pak najednou jsou tyto propady. Možná, že ono řízení kolektivu vyžaduje přece jen něco jiného než erudici hráče, potažmo hráčské zkušenosti. Ten moment, kdy umím burcovat lidi kolem sebe je jiný než, když umím postavit do pozoru sebe sama. To je asi zlomový moment. Po tom všem, co se odehrálo, já nechci předjímat, protože dnes nás čeká to zlomové utkání s Arménií, ale víte v okamžiku, když dohráli mistrovství Evropy v loňském roce, já si myslím, a dohráli jej opravdu se ctí, já myslím, že to byl čas, kdy se měl Michal Bílek uklonit s noblesou a říct, vážení, byly výhrady vůči mé práci, toto se povedlo, tohle se nepovedlo, já myslím, že je dobré, aby se objevil další, který přijde třeba s novými impulsy, novými nápady, s novou koncepcí, s novou strategií. To se nestalo, takže teď už se čeká na to útrpné ano nebo dolů, ten palec Cesarův nahoru či dolů, ale já myslím, že už se to prošvihlo. Tím odpovídám. Já si ve svých bezmála 65 letech sám pokládám otázku, a vím, že ten čas nastal. A sám už jsem řadu aktivit zastavil či utlumil, protože sil přibývat nebude, ale hlavně, já už nemusím dokazovat ani sobě ani nikomu jinému, čeho bych byl ještě schopen a ptám se, kdy začnou mí mladší kolegové, když já jim tu příležitost vůbec neumožním. Takže zvažme to nejen z hlediska našich zdravotních, psychických a z hlediska fyzických sil, možná i těchto momentů a těchto dispozic, ale dejme do toho i ten morální aspekt, a to jest, ano, je dobré umět odejít v pravou chvíli a předat ten štafetový kolík zase někomu, o kom jsem přesvědčen, že do toho bude dávat stejnou míru houževnatosti, úsilí, pracovitosti, zodpovědnosti, ale i té pokory a skromnosti.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Ano, umění odejít ve správný čas, to se cení. A nejen ve sportu anebo v umění, ale také třeba v politice. Když jsem zmínil to umění, tak dokázala to kdysi slavná osudová žena předválečného Hollywoodu Grega Garbo, která dokázala odejít v 35 letech ze světel reflektorů a udělat ze sebe vlastně, jak se dnes říká, ikonu. Ale tahle schopnost, pane profesore, mám takový pocit, když se tak dívám po světě kolem sebe, že je spíše výjimkou. Nebo se pletu?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Není výjimkou. Máte pravdu. Taky nezapomeňme, tento svět stojí na základu úspěch - sláva - peníze. A já jsem to vždycky chtěl dávat do jiných souvislostí. A to je práce - uznání - a respekt kolegů. Sám víte, že vás mnohonásobně víc potěší, když vám kolega v rozhlase tady řekne, poslouchal jsem ten pořad a výborné, moc se mi to líbilo než to, že vám někdo tu a tam oznámí, že vás navrhli na to či jiné ocenění. Ta každodennost v tom pocitu, že naše práce má důležitost, má smysl a poznamenává to mé nejbližší okolí včetně spolupracovníků, aspoň pro mě to znamenalo vždycky mnohonásobně víc. A pak dál, já jsem poznal v životě i paradoxy, víte s oblibou říkám, že ti, kteří si nejprve ťukali na čelo v souvislosti s mojí polaritou klasické a jazzové hudby, tak titíž mě stejným prstem klepali na rameno, když přišla cena ze zahraničí a oni říkali: Vždycky jsem to věděl. Nevěděli to ani tehdy, ani v tom okamžiku, kdy to vyslovovali. Je to úplně o něčem jiném, ale vždycky jsem měl oporu v názorech lidí jako byl Gustav Brom, jako Karel Kautgartner, jako byl můj profesor Vladimír Říha, jako byl skladatel Alexej /nesrozumitelné/ a řada, řada dalších, těch, o kterých jsem věděl, že jsou to lidé uznalí, moudří, kteří se věnují stejnému oboru a byli přejícní.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Nicméně, pane profesore, je to asi psychologicky pochopitelné často, když konkrétně třeba v umění, se nějakému umělci nechce odejít, byť není už při plné síle, ono to možná není ta touha po penězích a po slávě v tom okamžiku už, ona je to ta touha právě dělat tu svoji práci a být s těmi mladšími kolegy třeba na jevišti, u herců napadá mě.

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Samozřejmě, to je řekl bych až posedlost a logicky, poněvadž kumšt se bez posedlosti dělat nedá. Ale víte, pořád má být míra sebereflexe, abych si uměl říct: Já mezi ne ještě patřím anebo já tam jen chci být. To, že chci, v kumštu neznamená vůbec nic. V kumštu je to zlomové, toto umím, toto si zastanu a jsem stále plnohodnotným protihráčem těch, s nimiž to mám spoluvytvářet. Já si s oblibou sestavuji teď třeba různé hudební týmy s mými někdejšími žáky. Samozřejmě s velkou potěchou poslouchám a dívám se, co jsem do nich vložil, ale na stranu druhou, já bych vnitřně nesnesl pocit, že bych s nimi měl být na pódiu a měl být pro ně brzdou. Šel jsem do těchto rizik opakovaně, ale musím říci to, co jsem řekl už i v tomto směru, brzdím.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Hudebník, klarinetista a saxofonista, profesor Jiří Hlaváč je hostem Dvojky Českého rozhlasu. Proto dál zůstaňte s námi. O kultuře se vyjádřil exprezident Václav Klaus jako o zboží, které se prodává dobře či špatně. Podle toho, jaká je jeho kvalita. Jak vnímá tahle slova kumštýř Jiří Hlaváč?

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
No, shodou okolností jsem na toto téma mohl mluvit potom přímo s panem tehdy prezidentem a ono je to takové, Vincent van Gogh ve své době byl povděčný, když za jeden jeho obraz mu někdo nabídnul snídani na týden. On na těch obrazech už nezměnil vůbec nic. To, co se změnilo, byla skutečnost, že po úmrtí Vincentově bylo jasné, že žádný jiný obraz už nikdy nenamaluje. A pak se spustil neuvěřitelný humbuk, ukázalo se, že je toto vyvolané umění. No a víte, v jakých rovinách se pohybují dneska částky za jeden jeho obraz. Tím odpovídám, v daném okamžiku není nikdo z nás předurčený k tomu, aby tvrdil, jestli toto umění je dobré nebo špatné a jestli má plné právo na to, aby existovalo nebo neexistovalo. Já jsem díky Thálii byl svědkem i představení, nominovaného představení Tichý Tarzan, to je věnováno osobnosti fotografa Miroslava Tichého. Já jsem ho ještě osobně poznal v Kyjově a samozřejmě zase mohu říci, v tom okamžiku jeho života nevzbuzoval sebemenší respekt, důvěru, natož tak nějakou míru uznání. A ejhle, dnes je to ikona české fotografie, dáván do stejné roviny jako Sudek nebo Drtikol, o tom můžeme pochybovat, o tom můžeme, jak říkají Cimrmani, můžeme nad tím velmi polemizovat, ale to tak jediné, co můžeme. Už se to stalo. A tím odpovídám, i to, co se někde válí po šupletech a nikdo tomu nejeví po desetiletí sebemenší pozornost, je najednou v určitých podmínkách, v určitých souvislostech představeno světu, svět tomu zatleská a ono se to stává nejen ohromně prodejným artiklem, ale najednou se to stává i tím velkým uměním. V tom je obrovský paradox. Já myslím, že velké umění nemusí být jen to, které už teď je prodáváno v těch nejluxusnějších galeriích či jinde v aukčních síních, prostě čeká na svoji dobu, na své pochopení, na své přijetí a nezatracujme, nezatracujme. A pak je další věc, já moc nechci vnímat myšlenku, že umění je prodejním artiklem. Tam je něco tajemného, protože tvůrce do toho vkládá nejen poselství, ale i myšlenky, které mnohdy nechce, aby byly v tom prvním plánu čitelné. Naopak, je tam něco, co se stává tím důležitým sdělením až zase při změně určitých okolností a podmínek. Karel Čapek říkal, že umění je vlastně lokomotivou historie, že předjímá, že mnohdy anticipuje to, co se potom stane. Já tomu věřím, je to tak. Protože citlivost kumštýřů je postavena na tom, že umí číst prostředí, ve kterém žijí, mnohem citlivěji a mnohem důkladněji než kdokoliv jiný. Pak s tím pracují, pak tu myšlenku nějakým způsobem formulují do svého sdělení, ale myslím si, že umění jako takové je, já jsem to řekl při tom večeru Thálie, odvolal jsem se na Balzaca, který tvrdil, že každý z nás potřebuje tři životní jistoty, že je tam víra, která je morálním základem, že tam láska, která je životním štěstím a že je tam umění, které je duchovní náplní. Balzac nemluvil o prodejním artiklu. Je to duchovní náplň.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Pohybujete se, pane profesore, v krásném prostředí.

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Pohybuji se v krásném prostředí, ale věřte mi, že ta míra sebepoznání je mnohdy bolestná, protože i já jsem se několikrát přistihnul u toho, když jsem si říkal: Já už do toho prostředí nepatřím, protože už mu nic nového nedávám.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Míra sebereflexe je hodně důležitá věc v každém lidském životě. No a náš dnešní host ji má. Jak se tak dívám na hodiny, blíží se 9. hodina dopolední, bude tady za 5 minut, a to znamená, že se budu muset se svým dnešním hostem, profesorem Jiřím Hlaváčem loučit. Nerad. Děkuji za návštěvu na Dvojce a těšíme se na slyšenou nad novými zajímavými tématy.

Jiří HLAVÁČ, pedagog, Akademie múzických umění Praha
--------------------
Děkuju pěkně a přeju hezký den.

Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Zítra po půl deváté bude hostem pořadu Jak to vidí geolog a klimatolog doktor Václav Cílek. Určitě se máte na co těšit. Na slyšenou se těší Václav Žmolík. Opatrujte se.