Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 29.6.

29. červen 2010

Úterním hostem pořadu Jak to vidí (po 8:30 hodině) byl psychiatr, teolog, spisovatel Jaroslav Maxmilián Kašparů. V článku opět nabízíme needitovaný a neautorizovaný přepis pořadu. Po dobu letních měsíců, tedy od července do srpna 2010, budeme s pořadem cestovat, a to do všech koutů naší Země. Na této stránce najdete samozřejmě také (needitované a neautorizované) přepisy Jak to vidí ... (CESTOVATELSKÉ). Přejeme krásné prázdniny s Českým rozhlasem 2 - Praha ...

Jak to vidí Doc. MUDr. ThDr. Mgr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D. ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes Max Kašparů, teolog, psychiatr a spisovatel. Přeji dobrý den do Jihlavy.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Já přeji dobrý krásný den všem posluchačům.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My dnes budeme řešit, jak v době dovolených převést zloděje, tedy rozuměno, aby zloději nepřevezli nás. Teď se na to pojďme podívat z hlediska psychiatra. Možná horší než materiální ztráta je vpád někoho cizího do bezpečí našeho domova, zkrátka to narušení soukromí.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Ano, ono existuje z hlediska psychologického taková trojí oblast, kterou si každý člověk kolem sebe vytváří. Takové tři kruhy. Ten první kruh, to je ten obecný. Tam může vstoupit kdokoliv z našich známých, které potkáváme kdekoliv po světě. Potom je zóna osobní a tam už mohou vstoupit pouze naši vybraní přátelé a ti, ke kterým máme nějaký bližší vztah. A pak je ta zóna intimní, to je ta nejbližší a tam už nemůže vstoupit skoro nikdo, pouze ti lidé, kteří jsou skutečně součástí naší rodiny nebo jsou to vztahy partnerské. A stejným způsobem toto platí nejen kolem lidí, ale také to platí kolem našich bytů nebo kolem našich domů. Do té obecné sféry, kterou si vytváříme široko daleko kolem svého domu, tam může vstoupit asi kdokoliv. Potom je ta osobní sféra, to už je naše zahrádka. Tam už nevidíme rádi, když nám tam někdo přijde v naší nepřítomnosti. A tou intimní sférou našeho bydlení je přímo konkrétní to 3+1, 4+1, které máme uvnitř toho domu. Čili pokud zloděj se vloupá do domu, tak nejenže nám narušuje to, co my považujeme ve svých rodinách jako intimní prostor, vstoupil nám někam, kam nikdo nesmí, koho jsme tam nezvali, ale také on nám odtud může něco odnášet. Čili lidé to prožívají nejen jako ztrátu předmětu, ale také jako poskvrněné oné naší zóny, naší rodiny a našeho bydlení a to je právě to porušení té intimity našeho bytu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak vážné to může mít následky třeba?
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Následky jsou tady dvojí. Lidé někdy trpí více tím, já jsem to zažil u jednoho z mých spolužáků ze střední školy, kterému se dostal kdosi do chaty a tuto chatu mu sice nevykradl, ale prostě porušil tuto intimitu. A on mi říkal: Víš, prostě mě to tak štve, že někdo vstoupil někam, kam smím pouze já a moje rodina. A on to prožíval emocionálně. Dokonce mi říkal: kdyby mi tam něco ukradl, tak by mi to nevadilo tolik, jako to, že mi někdo narušil tuhle tu osobní intimitu mého bytu. Jeho žena, ta to vnímala zcela jinak a říkala: Vždyť se nic neděje a je to člověk od člověka, každý prostě prožíváme jinak to narušení té hradby, té bariéry, kterou považujeme za skutečně intimní v našem životě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ukrást se dá leccos a zdaleka to nemusí být jen hmotné statky.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Ano, já jsem nedávno četl jedno pojednání o sedmém přikázání a tam je: Nepokradeš. A já se dost často setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že nikdy nic neukradli. Ale my si musíme uvědomit, že krádež není jen z toho hlediska materiálního, ukradl jsem něco svojí rukou. Je řada lidí a není jich tak málo a teď si to můžeme uvědomit, že jsou to lidé, kteří nám kradou například lidé spaní. Kradou nám naši pohodu, kradou nám to, na co my máme právo v té oblasti právě té intimity, že jsou lidé, kteří nám kradou čas. Takových lidí je strašná spousta. A oni nám neukradnou nic materiálního, ale oni nám ukradnou něco, co má pro nás možná větší cenu, než nějaká cetka, o kterou bychom přišli od zloděje, který krade svýma rukama. Takže jsou lidé, kteří nám můžou ukrást třeba čest. Oni nás někde pomluví. Řeknou o nás něco, co vůbec není pravda, čímž vlastně udělali totéž, co ten zloděj bytový. Oni nám ukradli něco, co nám patří, to je naše čest, to je určité dobré jméno, které máme ve společnosti tou pomluvou, ale na druhé straně také vstoupili právě do těch oblastí, které my si hájíme a na které tak velice dbáme, aby zůstaly čisté, aby zůstaly vskutku pro tu veřejnost nějakým místem. Můžeme říct: Tak toto máme naprosto v pořádku. A ten člověk nám to pošpiní. Čili tato oblast krádeže, které říkáme krádež duchovní, nebo krádež duševní, tak svým způsobem je jakousi paralelou k těm krádežím těch podobných zlodějíčků, kteří se právě v době našich dovolených vyrojí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když o tomhle mluvíte, kde se bere potřeba těch klevet, pošpinit pověst někoho druhého. Je to třeba snaha ponížit ho na moji úroveň?
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
My musíme rozlišovat dva pojmy. Tím jedním pojmem je pomluva, kdy o člověku řekneme něco, co pravda není. Tím jsme ho vlastně pomluvili neboť jsme mu dali nálepku toho, co se vůbec nezakládá na pravdě. A potom je druhý pojem, a to je nactiutrhání a nactiutrhání znamená, že já o tom člověku říkám něco, co sice pravda je, ale co mu vůbec nedělá ve společnosti dobré jméno. V tom druhém případě nactiutrhání já o něm nelžu. Já pouze mu dělám špatné jméno tím, že o něm říkám něco, co sice pravda je, ale já bych to neměl šířit. Slušný člověk nedělá ani jedno, ani druhé, ani ne nactiutrhání ani ne pomluvu. A tím vlastně tomu člověku neubližujeme, ani mu nekrademe jeho dobré jméno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes si povídáme s Maxem Kašparů. Ještě bych se vrátil právě k tomu tématu Převezte zloděje. Zkrátka dávejme si pozor teď v době dovolených na vlastní majetek. Oni lapkové jdou často s dobou a sledují kupříkladu ty takzvané sociální nebo společenské sítě, kde se třeba svěříme přátelům, že odjíždíme na dovolenou a ten zloděj ví, že vzduch je čistý. Takže i na to bychom měli pamatovat.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Ono existuje takových pět zásad, které bychom mohli dát pod název: Nevydávat signály o naší nepřítomnosti. A já jsem kdesi jich slyšel, možné jich bylo více. Já si pamatuji pouze pět a tak bych si je dovolili tady vyjmenovat. Za prvé, je to schránka poštovní. Jestliže se ta poštovní schránka plní, tak stačí, když půjde nějaký zlodějíček kolem a vidí: Hele tady už je plno dopisů, plno novin, plno všeho, to nikdo nevybírá. A tím že to nevybírá, tak nejsou doma. Bylo by dobré poprosit souseda, dát mu klíček od té schránky, aby nám to každý den vybral. Buď to vyhodil anebo nám to schoval, až se z dovolené vrátíme. Čili pozor na schránku. Už jste sám zmínil onu sociální síť. Tak to je dost nebezpečné a dá se tady vystopovat, že je signál o tom, že se chystáme na dovolenou. Za třetí jeden takový můj známý kutil vymyslel časový spínač. Koupil si ho asi za dvě stovky v nějaké prodejně a ono mu to během celých 24 hodin tak jak si to načasuje, zapne i v noci světla. Takže pokud by někdo sledoval zdálky, zda v noci je tam nějaký pohyb, tak ono se tu rozsvítí, tam zhasne v místnosti, rozsvítí, tam se zhasne. Dělá to ten spínač a lidé tam vůbec nejsou. Za druhé, pozor, nenechávejme na telefonickém záznamníku zprávu o naší nepřítomnosti a to nejen doma, ale také v práci. Jestliže pojedu na dovolenou a nahraju si na telefonní záznamník zprávu, tento týden nebo těchto 14 dní neordinuju, jsem na dovolené, tak to automaticky sděluju naprosto všechno a každý z klientů, který mi zavolá a v mých řadách jsou samozřejmě psychopaté také, takže se dozví, že jim dávám naprosto volný prostor. A dále nechlubme se dovolenkou, protože lidé se často chtějí vytáhnout, kam že oni to pojedou a čím dál jedu v tom světě na té planetě, tím tam pochopitelně budu déle a ten zloděj má čas, takže chlubme se, až se vrátíme. Nechlubme se těmahle věcma dopředu. Další věc, já už jsem tady mluvil o těch sousedech. My žijeme v době, kdy chybí jakási sousedská družnost. To je také v oblasti psychologie určitý fenomén této společnosti, která se atomizuje. Nejenže se atomizuje v rodinách, ale atomizuje se vlastně i v té struktuře třeba té obce. Ono je to trošku jiné na těch pražských sídlištích, kde lidé žijí roky v paneláku na jedné chodbě a znají se od vidění a ani se někdy třeba neznají podle jména. Čili jakoby tam člověk žil na samotě, i když žije ve velkém panelovém domě. Na druhé straně u nás na vesnici je to ještě naštěstí trošku jiné, my, když s manželkou odjíždíme na dovolenou, tak sousedům dáváme klíče, aby nám tam chodili co dva tři dny kytky, aby se také podívali, jestli tam někdo nevlezl a nějaké okno nám nerozbil a tak podobně. Čili chce to mít jakéhosi dobrého přítele v tom místě toho bydliště, který nám tuto službu poskytne a my mu to potom můžeme oplatit. Čili chceme-li odjet a být na té dovolené klidní, dělejme i to, že budeme mít nějakého dobrého souseda, který nám se o tyhle ty věci postará a i zloděj bude vidět, že tam vskutku je pohyb, že tam není absolutní klid a ticho, které právě on k té trestné činnosti potřebuje.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V souvislosti s tématem dne jsme se ptali školáků, jestli mají také nějakou tajnou skrýš. Povězte, jak je důležitá taková tajná skrýš v dětství?
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Velice důležitá. Já jsem takových tajných skrýší měl několik. A protože jsem žil v prostředí, kde byly skály, rybníky a lesy, tak to bylo úplně nabízející se pro ty dětské skrýše. To dítě ty skrýše potřebuje, protože tam je vlastně ten jeho intimní svět. Když žijeme v rodině jako děti, tak všechno je tam otevřené, ale já potřebuju mít také svůj vlastní svět. Proto doporučuji, aby rodiče, pokud nemají děti v takovém prostředí venkovském, kde to dítě může vyběhnout ven a udělat si skrýš někde v lese, tak aby jim umožnili mít alespoň doma jednu malinkou zásuvku, u které bude klíček a tam to dítě bude mít svůj vlastní svět. Je to velice důležité, protože už i to dítě potřebuje tu intimitu. Jistě, to dítě tam nebude mít revolver, nebude tam mít marihuanu, nebude tam mít pervitin, ale bude tam mít ten svůj vlastní svět a bude vědět, že toto je pouze moje a má také pocit nějakého vlastnictví. Takže velice doporučuju a prosím rodiče, aby tohle to dětem umožnili. Je to také dobré z toho důvodu, že dítě miluje hru a on si může vlastně zapojit tu schránku vlastní intimity také do té své individuální hry. Pokud je to dítě, které nemá vrstevníky a nemá se s kým kamarádit, tak tohle je svět, do kterého to dítě odchází. Je to něco malého, ale přeci jen mohu říci, je to moje.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Do jaké míry by měly rodiče respektovat právo na soukromí dětí, protože čas od času třeba mají nutkání se přesvědčit, že v té zásuvce skutečně není ten kokain nebo o čem jste to mluvil před chviličkou.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Rodiče by měli soukromí dětí respektovat, ale já bych tady použil to, co nám vždycky říkali na vojně. Mně se to sice na té vojně moc nelíbilo: Důvěřuj, ale prověřuj. To nám vždycky říkal politruk a kontroloval kdeco. Čili je to samozřejmě na tom, aby ti rodiče, i když nemají líček od té zásuvky toho dítěte, aby přesto na té zásuvce měli oči a sledovali to dítě. Ono se to vysledovat dá. Co tam to dítě má, co si tam dává, co nosí, jakou má partu a tak podobně. Ale já tady spíš vidím intimitu toho dítěte. Třeba v jeho soukromí, které ta matka i ten otec musí někdy narušit, protože potřebují vstoupit do toho pokoje, ale aby třeba zaklepali, když jdou do toho pokojíčka. Oni tím vlastně ukazují, že si váží toho svého dítěte a že mu také důvěřují, že k němu mají nějakou úctu. A řada dětí, když cítí ze strany rodičů úctu,tak si chce tuto úctu podržet a snaží se proto dělat i to dobré, nedělat nic špatného, aby rodiče nezklamaly. Ale to už je otázka celkové výchovy a celkového naladění takového toho paradigmatu rodiny, jak se tomu říká, ducha té rodiny, ve kterém ty děti vyrůstají. Čili respektovat soukromí toho dítěte, ale přesto na život toho dítěte dohlížet. Já třeba v tomto smyslu doporučuji, coby dětský psychiatr, aby lidé brali domů svým dětem jejich kamarády. Jestliže si chcete hrát, venku je špatné počasí, pojďte si hrát k nám. Nebuďte někde v nějaké autobusové čekárně pod stříškou. Pojďte domů. Ty rodiče potom také vidí, jak se to dítě baví, jaké má kamarády. Jaký je slovník těch dětí, jaké jsou zájmy těch jeho kamarádů a i když mu nevstoupí přímo do toho prostoru toho dítěte, toho dětského pokoje, což je svým způsobem také schránka to je také taková schránka, skrýš pro to dítě, ten jeho dětský pokojík, tak přeci jen může sledovat, že si tam sice nenosí pervitin a revolver, ale jaké si tam vodí kamarády a od toho už může vydedukovat, co s těmito kamarády asi tak může dělat mimo ten dům.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvili jsme o potřebě intimity. Opakem jsou právě ty společenské sítě, o kterých jsme se zmínili, že s sebou také přinášejí vlastně nebezpečí v souvislosti s naším dnešním tématem. To je rostoucí počet vykradených obydlí. Kde se bere ta potřeba, se naopak otevírat vlastně anonymním čtenářům těm, kteří přistupují na třeba facebook a další tyto sociální sítě, protože je to asi nový fenomén nebo není?
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Je, je to nový fenomén a já v něm vidím takový veliký prvek, kterému se říká dobrodružství a jestliže já budu navazovat kontexty s těmi, se kterými znám, tak oni mi po určitém čase zevšední. Člověk také rád hraje. Také rád riskuje a toto riskování je součástí dobrodružství. Nedovedu si představit dobrodružství bez risku, takže to jsou dobrodružství sázek, dobrodružství cestování do neznámých krajin, dobrodružství, kde mohu zažít nějaké nebezpečí a vlastně současnému člověku tyto sociální sítě nahrazují to cestování za dobrodružstvím. Já sice nevím, s kým si píšu, já ho znám třeba jen z té fotografie, ale on je to pro mě člověk neznámý. Potom, když se stane a znám takové případy dva ze své praxe lékařské, kdy oni se sešli a oni si vlastně vůbec nepadli do oka a ten kontext spolu přerušili, protože ono to bylo pouze dobrodružné tehdy, když se neviděli, tehdy když si mohli připravit nějakou řeč, tehdy když mohli ukázat jen ty hezké fotografie a ne tu ošklivou tvář té osobnosti, kterou tady vidí z očí do očí. Čili je u té sociální sítě právě to dobrodružství, to napětí, ten vstup do neznámého, protože to s lidmi, se kterými se setkávám každý den, prožít samozřejmě nemůžu, takže je to dobrodružném prožitku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes si povídáme s Maxmiliánem Kašparů, teologem, spisovatelem, psychiatrem. Můžeme hned navázat na do dobrodružství, protože chci se zeptat ještě na další nebezpečí, které přináší prázdninové a dovolenkové měsíce. Možná je to, souvisí to s tím o čem jste před chviličkou mluvil. Snaha poznávat jiné lidi a to léto se k tomu docela hodí.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Tak jsou ještě dvě nebezpečí, které znám. To jsou takzvané plážové infarkty a letní lásky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Proč infarkt?
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Plážový infarkt, ano, to je termín, který sice nenajdeme v odborné literatuře, ale je to dovolenková záležitost. Je to spíš bych řekl v té doktorské lékařské hantýrce takový pojem plážový infarkt. Znamená to, je to skoro paradoxní a řada lidí v těch rodinách si ty infarkty nedovede vysvětlit. Představte si podnikatele, který takříkajíc nezná pátky, nezná svátky a dělá těch 12, či 15 i více hodin denně a dělá to dva tři pět let a po těch pěti letech mu manželka řekne: Prosím tě, vždyť my jsme pět let nikde nebyli a ty děláš soboty, neděle a pořád a bylo by dobré jet také někam na dovolenou. Tak vyjedou na dovolenou. Ten muž si tam lehne na pláž a druhý den má těžký srdeční infarkt a všichni říkají proč, když tedy táhnul od nevidím do nevidím, tak byl zdráv a najednou odjede na dovolenou a tady dostane infarkt. Já tuto informaci nepodávám posluchačům pro to, abych je varoval před dovolenou, ale jenom když už jsme narazili na dovolenková nebezpečí kromě těch zlodějů, tak je to právě ten plážový infarkt, který přijde ve chvíli, kdy člověk se dostane do stresu klidu. Ten člověk není zvyklý na to, že někde leží, že někde odpočívá, že na něho svítí sluníčko, že nemá co na práci a tehdy to přijde. Je to svým způsobem jakási forma stresu, i když paradoxně. Je to forma stresu ten klid a ten člověk na to reaguje tímto způsobem. Jistý můj známý kolega to nazval "jel na rekreaci, skončil na kremaci", ale je to záležitost, která se stává. Já znám také ze svého blízkého příbuzenstva jeden takovýto případ naprosto zdravého muže, který táhnul na plné obrátky, ale potom ho vskutku zklestil a porazil ho právě ten plážový infarkt. Tak to je jedna z těch nebezpečí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A pak jsou to ty letní lásky a nevěry, jak jste naznačil.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
A pak jsou to ty letní lásky a nevěry. A ty letní lásky vlastně vychází z toho, že když třeba manželská dvojice žije v určitém stereotypu a jsou spolu, jsou v práci, denně se vidíte, muž chodí denně domů, manželka také, tak oni prostě někam vyjedou a teď tady dojde k něčemu novému a těch novinek je tady více. Za prvé, ten člověk se dostává mezi jiné lidi. Poznává jiné lidi, vidí tady jiné ženské tváře. Samozřejmě léto s sebou přináší krátké sukně a jak se také říká, krátké lásky. Ten muž najednou tu svoji manželku, která už mu může být za ta léta okoukaná, tak on tady vidí někoho jiného. To jsou také ty lázeňské lásky. Toto bychom k tomu mohli přirovnat je tady změna prostředí, je tady změna lidí, je tady něco nového a znovu jsme u toho dobrodružství. Člověk miluje dobrodružství a zvláště muž. Proto těch nevěr je více u těch mužů o těch dovolených a více té zamilovanosti o těch dovolených, protože muž je k tomu dobrodružství už od přirozenosti více stavěný než žena. Už i ti kluci malí touží po tom dobrodružství než ty holčičky. Ty si hrajou s panenkou, kdežto kluk chodí do lesa do těch skrýší. Takže i tady dochází potom k tomu, já se pak setkávám na podzim kromě těch podzimních depresí se také setkávám s těma odhalenýma nevěrama, které vznikly o těch letních dovolených zvláště tehdy, když se manželé domluví, že si každý pojede na dovolenou sám. To je nov fenomén, který tady máme, protože říkají: Potřebuji si odpočinout od práce, potřebuju si odpočinout od domácnosti, potřebuju si odpočnout také od tebe a každý si jede na dovolenou sám. A tady právě vznikají tyhle ty nové vztahy, které potom narušují ty vztahy původní.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A když zůstaneme uvnitř té rodiny, proč tak často dochází ke konfliktům právě na dovolené, kdy člověk čeká, že si odpočine a že konečně bude s rodinou v klidu?
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Já to pozoruju u dvou fenoménů, jeden je dovolená a jeden je televize. Pokud lidem funguje doma televize, tak není tolik konfliktů, protože oni mají společný bod, na který mohou nadávat, a to jsou ty televizní programy nebo televize vůbec jako taková instituce. Jakmile jim vypne televize, tak jsem se setkal v manželském poradenství právě s tím, že oni neměli tři neděle na to, aby si nechali opravit televizi, neměli peníze, nemohli si koupit novou a najednou tam bylo ticho a oni neuměli spolu ti lidé komunikovat a toto je o komunikaci. Když jde televize, tak my mlčíme. Ale jakmile televize nejde, tak my to ticho prorazíme komunikací a teď my tuhle tu komunikaci neumíme. Něčím podobným je to právě na té dovolené, tam nemáme ani rádio, tam nemáme ani televizi, zvláště když jedeme někam do přírody a teď jsme odkázáni jeden na druhého. A najednou tady dojde k tomu pnutí, které nám ty sdělovací prostředky umožňovaly odbourat. A to pnutí se tady najednou v té své nahotě ukáže a dochází tady k hádkám a ty hádky zase můžou vést k tomu, že ten člověk na té dovolené není spokojený s tím, s kým tam jel a hledá na té dovolené kontakt s někým, s kým by snad byl spokojenější a jsme u dalšího problému, který tady může najít, ale toto je spousta variant. To není obecné pravidlo, o kterém tady hovořím. To jsou jemné nuance, se kterými pak musí po té dovolené, která tak může pro řadu manželství končit naprostým neodpočinkem. Oni si mohou odpočinout tělesně od toho původního zaměstnání, ale přijedou skutečně psychicky na tom špatně, protože ta dovolená byla celá prohádaná.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Poslední otázku máme, poslední minutu. Zeptám se teda stručně. Zítra bude vysvědčení, to předchází těm prázdninám. Tady v Lidových novinách čtu že známky škodí, že nedokážou říci to nejdůležitější. Souhlasíte s tím, že je lepší třeba na začátku školní docházky spíš to slovní hodnocení?
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Ono je to otázka. Záleží na dítěti. Některé dítě, když dostane jednotku, tak to naprosto neodpovídá jeho vědomostem, a to dítě to nemotivuje. A na druhé straně, když se to dítě pochválí, tak to dítě je více motivováno než tím bičíkem, který má v té žákovské knížce. Ale zase na druhé straně může dojít k tomu, čemu tady říkáme pozitivní diskriminace pochvalte dítě před těma ostatníma, kteří pochváleni nejsou a už se dotýkáte práv těch ostatních. Ono všechno souvisí se vším. Já bych tady nedělal žádné novinky. Já bych postupoval tak, jak se postupovalo vždycky. Od první třídy se známkovalo a známkovalo se až do promoce a vyrostli vy této společnosti inteligentní chytří lidé. Já bych neexperimentoval. Ona každá generace chce přinést něco nového a to školství bohužel je velikým polem působen pro experimenty. Zůstaňme u toho, co tady bylo. Komenský byl moudrý muž.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Max Kašparů, teolog, psychiatr a spisovatel v pořadu Jak to vidí. Děkuji, přeji krásný den do Jihlavy. Vydařené prázdniny, dovolenou a po prázdninách zase na shledanou. Mějte se.
Max KAŠPARŮ, teolog, psychiatr, spisovatel
--------------------
Všechno dobré.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Jaroslav Maxmilián Kašparů
Spustit audio