Jak to vidí Jan Keller - 26. června

Jan Keller se s obavami zamýšlel nad tím, co se s českým vysokým školstvím stane v příštím akademickém roce. Zaujala jej také chudoba v našich zemích, a to v souvislosti s nejnovějšími výsledky statistiků. ČSÚ totiž říká, že vzrostl počet lidí ohrožených chudobou, proti loňskému roku, o 86 000 (na 1 000 022). Násrůst je tak z 9% na 9,8%. Věnoval se také porovnání sociální situace lidí žijících v 60. letech minulého století se současností.

Prof. Jan Keller
Jako stipendista francouzské vlády absolvoval postupně šestiměsíční studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux (1985), v Aix-en Provence (1988) a v Paříži na Sorbonně (1992). V roce 1992 obhájil na univerzitě v Brně habilitační práci o byrokratizaci státní správy v předrevoluční Francii.
V roce 1999 byl jmenován profesorem pro obor sociologie na Masarykově univerzitě v Brně.
Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Ostravské Univerzitě.
Přednáší obecnou sociologii, dějiny sociologie, sociologii organizace a byrokracie, dále se věnuje problematice sociální struktury, sociálního státu a společenským souvislostem ekologických problémů. Přednáší pravidelně na univerzitě v Lille, v rámci učitelské mobility přednášel na univerzitách v Poitiers, Trentu, Lodzi a Barceloně.

Prof. Jan Keller|foto: Zdenko Pavelka

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem sociolog Jan Keller, profesor Ostravské univerzity, dobrý den.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane profesore, vy máte za sebou čerstvě maratón zkoušení u státnic. Byly spokojeny ve finále obě strany?

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Tak těžko říct, spíše obě strany byly ve finále vyčerpány, protože ty fronty studentů, které se musejí každým rokem prozkoušet, jsou čím dál delší, to je důsledek způsobu, ne zrovna šťastného způsobu financování vysokých škol, takže když člověk odzkouší 430 lidí a potom ještě sedí u několika stovek obhajob diplomových prací a v komisích pro závěrečné zkoušky, tak mu potom ani prázdniny nestačí, aby se trošku zregeneroval.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A tušíte už, co vás i studenty čeká po prázdninách?

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Vůbec ne, to je právě takové zvláštní, že člověk teď má zároveň pocit obrovské radosti a zároveň pocit obrovské nejistoty, co bude po prázdninách, radosti, že to na chvíli skončilo a nejistoty ohledně toho, jak to zase začne, protože celé roky se tady připravovaly minimálně dvě reformy, jednak reforma vysokých škol, jednak reforma maturit, jedna byla horší než druhá, obě byly naštěstí odvolány, ale nikdo neví, co přijde na podzim. Ta příprava reforem, to stálo v případě těch maturit, tuším, miliardu a půl, ví se jenom to, že nikdo nebude nic vracet. A že se udělá nějaká jiná reforma, ale velká nejistota je ohledně toho, jaká reforma přijde příště, kolik to bude stát tentokrát a jestli to náhodou nebudou dělat ti samí lidi, kterým se tak pěkně podařily ty reformy nerealizovatelné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě to bude téma, ke kterému se vrátíme v Jak to vidí. Pojďme k aktuální statistice. Z údajů, které zveřejnil Český statistický úřad, vyplývá, že chudobou byla loni ohrožena bezmála desetina obyvatel České republiky. Počet osob žijících v domácnostech s příjmem pod hranicí příjmové chudoby, meziročně vzrostl o 86 tisíc na jeden milion 22 tisíc. Jejich podíl na celkové populaci se tak zvýšil z 9 procent v roce 2010 na 9,8 procenta. Jak tuto statistiku hodnotíte, pane Kellere.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Tak dochází k tomu, co se dalo očekávat, my jsme měli dobrou startovní pozici, v České republice žilo velice málo lidí pod hranicí chudoby, i to málo je samozřejmě hodně, jestliže to bylo 7 nebo 8 procent, tak to není dobré, ale ve všech ostatních evropských zemích to bylo více a teď se rozjel ten trend zvyšování podílu lidí, kteří se dostávají pod hranici chudoby. Jenom za loňský to vlastně bylo, vy jste to číslo uváděla, ale v podstatě pro ilustraci to je jedno celé krajské město. Jedno krajské město, všichni od kojenců až po seniory tam prostě spadli pod hranici chudoby a ta hranice chudoby je opravdu nastavena dost nízko, to znamená, když člověk žije sám v domácnosti, tak se chudým stává, jakmile má měsíčně méně jak 9,5 tisíc čistého. A víme, že náklady na bydlení dneska nějakých 5, 6 tisíc nejsou nijak nadsazené, to znamená, že takovému člověku potom zbudou tři tisíce nebo 3 tisíce a několik stovek k tomu, aby vyžil. Když žije rodina s dvěma malými dětmi, tak spadnou pod práh chudoby, když na všechny ty čtyři lidi mají měsíčně něco pod 20 tisíc korun. Což je také dost umění s tím vyžít. Takže to je jeden problém, že poprvé jsme překročili jeden milion lidí, kteří takhle živoří a ten druhý problém je, že těsně nad hranicí chudoby jsou velké počty lidí, o kterých se přesně neví, kdy se pod tu hranici dostanou, ale tuší se, že to bude dost brzy z řady důvodů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdo je, pane profesore Kellere, nejvíce ohrožen tou příjmovou chudobou?

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
No, zatím to byly zejména ne ani tak domácnosti důchodců, jako spíše vdovy důchodkyně, které se statistici dožívají delšího věku než muži, takže úplně nejchudší skupinou byly starší ženy, které žijí samy v domácnosti. Potom nad nimi, ale ne moc nad nimi, na tom byly špatně také matky samoživitelky, ale tam už je to takové složitější, protože každý zná několik příkladů, kdy matka samoživitelka žije s nějakým druhem, nepřizná to a pobírá dávky jako matka samoživitelka. Já osobně si myslím, že takových případů mnoho není, ale když třeba mám přednášky po republice, tak vždycky u tohoto tématu se zvednou ruce a každý zná někoho, kdo takhle v podstatě ne přímo švindluje, ale vylepšuje si své rodinné poměry a přitom bere dávky. Zatímco ti senioři, ti jsou na tom opravdu špatně, protože oni si příliš přilepšit nemohou. No, a potom mezi těmi, kdo žijí pod prahem chudoby, jsou ještě dvě kategorie nebo kteří jsou těsně nad prahem chudoby, a to je část rodin s malými dětmi a dlouhodobě nezaměstnaní lidé. Zejména ty rodiny s malými dětmi, to je třeba zohlednit, protože my se sice pyšníme tím, že máme jenom dneska 9,8 procent domácností pod hranicí chudoby, ale když si vezmeme domácnosti s malými dětmi, tak už je to 16 nebo 18 procent, téměř 1,5krát, téměř dvakrát tolik.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle Českého statistického úřadu je v tom pásmu těsně nad hranicí chudoby vysoký podíl nepracujících důchodců. Při našem posledním rozhovoru jste právě varoval před možným nárůstem počtu seniorů mezi bezdomovci. Potvrzují vaše obavy i tato aktuální statistická čísla, o kterých se bavíme?

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
No, já myslím, že bohužel ano, vůbec nemám radost z toho, že jsem se zase strefil, ale vypadá to skutečně tak, protože seniorům rozhodli o tom, že jim výrazně sníží valorizaci důchodů a přitom rostou náklady domácnosti, které musí ta domácnost platit. To znamená, to se týká seniorů velice úzce, rostou takzvané mandatorní výdaje domácností, bydlení, energie, potraviny, léky, to člověk prostě zaplatit musí a inflace v těchto oblastech je mnohem výraznější než v jiných. To znamená, těm seniorům není moc platné, že se zlaciněly hi-fi věže například a že fitcentra nejdou s cenou nahoru, pro ně je důležité, že za posledních pět let se jim o 16 procent zvedla cena potravin, o 37 procent se jim zvedly náklady na bydlení a energie a léky jim vyskočily za těch 5 let o 41 procent. To znamená, oni v podstatě musí dát veškerý svůj důchod na tyto nutné výdaje, už jim nezbude nic navíc a vede to k takovému začarovanému kruhu, že ty domácnosti, které jsou nejchudší, platí nejvíce za ty věci, které se zdražují nejrychleji. A pochopitelně k tomu prudkému nárůstu zdražování těch věcí pro chudé, když to řeknu takto, přispělo také zvýšení dolní sazby DPH, protože když zvýšíte dolní sazbu DPH, tak tím v podstatě těm chudším domácnostem, nutíte je, aby všechno, co jim ještě zbude, tak daly za ty věci, které zaplatit musí, protože by měly hlad, neměly by základní péči a přišly by o bydlení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zvyšuje se také podíl lidí podle té statistiky, kteří trpí určitým materiálním nedostatkem a nemohou si dovolit některé věci jako služby, nebo požitky. Ztenčuje se tady ta střední vrstva?

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Mezi těmi, kteří spadnou pod hranici bídy a mezi dolními patry střední vrstvy jsou ještě takzvané nízkopříjmové kategorie, ti, kteří mají o pár stovek více, než činí hranice bídy, ale kteří nepatří do středních vrstev. A teď se, domnívám se aktuálně, jedná o tento poslední polštář, který ještě může spadnout pod hranici bídy, než se ta situace zhorší pro střední vrstvy. Ještě tady máme řádově, řekněme, milion lidí, kteří nepatří ani mezi chudobné, ani mezi střední vrstvy, ale z velké části mají méně kvalifikovanou práci, hodně nejistou práci, mají nižší vzdělání zpravidla, jsou výrazně ohroženi nezaměstnaností a to jsou kandidáti na tu druhou vlnu pádu do chudoby, která zase spolkne několik krajských měst.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rada Evropy v roce 1976 stanovila úřední definici sociálního vyloučení takto: za chudé jsou považováni jednotlivci a celé rodiny, jejichž zdroje jsou natolik slabé, že tito lidé jsou vyloučeni ze způsobů života, zvyklostí a aktivit, jež jsou považovány za normální ve světě, v němž žijí. Platí i dnes tato formulace, nebo byste to formuloval nebo definoval jinými slovy.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
No, ta otázka sociální exkluze je poměrně komplikovaná a ta formulace je naprosto vágní. Sociologie často používá pojmy, které jsou velice nejasné a každý autor si je definuje jinak, ale v případě té exkluze to je, řeknu to hodně nečesky, supernejasný pojem. V podstatě o exkluzi se začalo mluvit až od 80.let 20.století a až do té doby v 60.a dlouho do 70.let se předpokládalo, že prakticky všichni ve společnosti vzestoupí do střední vrstvy a ten výraz exkluze je vlastně výrazem hlubokého údivu nad tím, že tohle to proroctví se nenaplnilo, že přibývá lidí, kteří mají stále méně i přesto, že společnost jako celek má stále více, protože země od II.světové války rostou ekonomicky. Téměř každá evropská země je dneska dvakrát, 2,5krát tak bohatší v reálných cenách, než byla na konci II.světové války, nebo dokonce v 60.letech, pokud se nemýlím. To bohatství roste a zároveň přibývá počet lidí, kteří upadají do chudoby a do sociální exkluze, takže to je velice různorodá kategorie a vlastně ta sociální exkluze jenom vyjadřuje nesplněné očekávání v příchod společnosti středních vrstev. A ti, kdo spadli do té exkluze, tak pro ně neexistuje nějaké přesné vymezení, ale v zásadě o nich říká, je to, jako kdyby to byl negativ střední vrstvy. V zásadě se o ní říká, že oni z nejrůznějších důvodů se nedokázali té střední vrstvě připodobnit. To znamená, nejsou schopni spořit, odkládat odměnu a spořit, shromažďují spíše jenom dluhy, nejsou schopni mít své vlastní bydlení, ať už vlastnictví bytu, anebo domku. A nejsou schopni postarat se o své potomky, to znamená, v případě toho bydlení oni nemají pod kontrolou ani ten maličký díl prostoru, který mají ve vlastním bydlení střední vrstvy a v případě těch potomků oni nemají pod kontrolou ani nejbližší budoucnost. Jsou prostě bezprizorní a vždycky ten pád do exkluze začíná tím, že přijde nejistota ohledně práce. Proto se o sociální exkluzi mluví od poloviny, od druhé poloviny 80.let, protože tehdy se už jasně ukázalo, že vlny nezaměstnanosti budou velké a že poroste hlavně trvalá nezaměstnanost a jakmile spadnete do dlouhodobé nezaměstnanosti, tak ztrácíte možnost velice brzy udržet si bydlení, které jste mohli vlastnit v době, dokud jste ještě jistou práci měli a tím, od toho se ta exkluze odvíjí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdybychom, pane profesore Kellere, porovnali tu situaci v 60.letech 20.století a s dneškem, s rokem 2012, jaké skupiny obyvatel patřily tehdy k takzvaně sociálně vyloučeným a s čím souvisely jejich problémy.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
No, v těch 60.letech nemluvilo se o sociálně vyloučených, ale spíše o marginalizovaných, aby se naznačilo, že to jsou malé skupinky lidí, které žijí kdesi na okraji společnosti a zpravidla si za to ti lidé svým způsobem mohli sami, i když je to cynické, oni si za to mohli třeba tím, že se narodili do rodiny, to "mohli si" říkám v uvozovkách, mohli si to za tím, že se narodili do rodiny, kde neměli přiměřenou a správnou výchovu. Nebo si za to mohli tím, tady už je ta vina jasnější, že z nejrůznějších důvodů se nevyrovnali s kritickými situacemi, spadli do nadužívání alkoholu nebo dokonce drog, byli to lidé, tehdy se o nich říkalo, že to jsou neadaptabilní, že se nedokáží adaptovat na společnost, ve které kromě nich se každému daří lépe. Tehdy se mluvilo o tom, že všechny lidi ve společnosti nebo téměř všechny vyváží jakýsi výtah pomyslný o několik pater vzhůru, že to bude společnost rovnosti, protože pro každého ten výtah zastaví v jiném patře, ale v zásadě všichni pojedou nahoru a oni se prostě, to byly malé skupinky lidí, kteří se do toho výtahu nedostali a do jisté míry si za to mohli sami. Zatímco když se mluví o té exkluzi od 80.let, tak to už jsou davy lidí, Francouzi mezi exkludované v různé míře počítají až 20 procent populace, každý pátý Francouz, ještě v roce 74 vyšla ve Francii kniha, která měla podtitul Exkluze - jeden Francouz z deseti. Dneska už můžou napsat knihu Jeden Francouz z pěti a bohužel se to šíří dále. To znamená, ti lidé se nevešli do toho výtahu zejména proto, že ztratili práci, že jejich práce odešla do lacinějších zemí, včetně České republiky a ještě dále na východ a oni z nejrůznějších důvodů nejsou schopni vykonávat práci výrazně kvalifikovanější, protože buď na to nemají vzdělání, nebo už jsou staří na nějakou rekvalifikaci nebo jsou z rodin imigrantů, mají určité jazykové problémy. Spíše ti jejich rodiče, oni už nemívají jazykové problémy, ale z nejrůznějších důvodů oni vypadli ze zaměstnanecké společnosti a práce prostě pro ně není. Jejich práce odešla na východ a oni nemají kam jít, protože oni sami se už narodili v tom Německu nebo ve Francii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže podle toho vlastně, jaké byly ty příčiny, proč se lidé stávají sociálně vyloučenými, vyvíjel se podle toho také ten náhled na ně.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Ano, už se jim nepřipisuje vina osobní, individuální, ale více se uznává, že oni se prostě ne vlastní vinou nevešli do výtahu, který i pro ty ostatní se zastavil a pro řadu z nich začíná zase pomaličku sjíždět a vysazuje je v nižších patrech. Ten výtah změnil směr někdy v druhé polovině 70.let, souvisí to například s procesem globalizace, se změnami v ekonomice, se měnami struktury trhu práce a čím dále více lidí je sváženo nyní pro změnu zase do nižších pater a tady tito mají smůlu v tom, že je to zavezlo až do suterénu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jakým způsobem lidé reagují na hrozbu sociálního vyloučení.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
To se nedá říct nějak jednoznačně, protože ta reakce je závislá jednak na věku těch dotyčných lidí, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením, hodně je závislá na tom, jestli dříve měli nějakou práci a o tu práci přišli, anebo jestli se teprve pokoušejí poprvé dostat na trh práce a nedaří se jim to. Existují studie, které ilustrují to, jak různě mohou ti lidé reagovat na v zásadě stejnou situaci. Na to, že domov v nejširším slova smyslu je pro ně stále nedosažitelnější. Když máte skupinky mladých, kteří žijí ve čtvrtích na předměstích velkých měst, tak už od konce 70.let existují studie, které ukazují nebo spíše, řekněme, od poloviny 80.let, je těch studií více, které ukazují, že tito mladí se srocují do skupiny, pohybují se, prakticky nemají žádné soukromí, celý den, celou noc žijí na veřejných prostranstvích a tam realizují různé aktivity, z nichž jenom malá část je zcela legálních. Buď jsou zapojeni do distribuce drog, aby si trošku zlepšili životní příjem, anebo se věnují takzvanému bezobjektovému násilí, což v normální řeči znamená, že rozmlátí všechno, na co přijdou. Mají prostě takové záchvaty zuřivosti, kdy potom hoří auta, perou se s policií a s hasiči, kteří to přijedou uhasit. A naopak potom dlouhé měsíce naprosté letargie, kdy někteří mají rozloženou osobnost, jiní se baví tím, že se věnují nějakému překupnictví a podobně, protože nemají žádné peníze a mají spoustu volného času. To je jedna reakce. To znamená, ti lidé jsou pořád na veřejnosti, žijí v takových nestrukturovaných bandách a to území, kde se pohybují, není doporučeno pro turisty. Potom máte ale jiné reakce. Když přijde muž o práci ve věku 40 až 50 let, tak on naopak nejde na veřejnost, uzavře se doma do svého soukromí, vyhýbá se druhým lidem, je naprosto pasivní, stydí se za to, že o tu práci přišel, nedovede si to vysvětlit a nechce jít dost dlouho ani na úřad práce, protože ještě nedávno si myslel, že na úřad práce chodí jenom lidé neschopní, líní a alkoholici a najednou i když nic z toho se netýká jeho, tak on spadl do stejné situace. Nebo máte zvláštní případy popsané například ve starých průmyslových městech, kde jsou propuštěni dělníci, třeba ve věku předdůchodovém, tak tam vznikají takové uzavřené komunity, kdy ti lidé si pomáhají navzájem, půjčují si peníze, navzájem se podporují, ale dost často to vzájemné soužití a soudržnost mívá podobu velice družného opíjení, protože v podstatě nic jiného jim jako stimulace nezbývá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního vydání Jak to vidí je sociolog Jan Keller, profesor Ostravské univerzity. Jak lze rozpoznat, řekněme, klíčový moment, kdy je možná poslední šance zvrátit tu situaci, nepropadnout až na dno. Je to vůbec možné?

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Ono v podstatě existuje dost studií, které se zabývají tím, jak lidé reagují na hrozbu exkluze a v zásadě ten proces má tři fáze. V té první fázi si člověk ještě věří, že se z toho dostane vlastními silami, zkouší se rekvalifikovat, hledá si práci, je velice aktivní, mnohem aktivnější, než byl, než o tu práci přišel. Potom přichází druhá fáze, kdy on po řadě neúspěchů už pochopí, že vlastními silami se z toho nedostane a začíná být vstřícný vůči pomoci zvnějšku, mění se jeho poměr například k sociálním pracovníkům, v té první fázi on sociální pracovníky odmítá, v té druhé fázi už je nakloněn tomu s nimi spolupracovat a tu pomoc přijmout. Ale pokud ta druhá fáze trvá dlouho a nedaří se ho dostat z té špatné situace, nedaří se mu sehnat práci a podobně, zachránit mu bydlení, tak následuje třetí fáze, kdy ten člověk už nevěří, že by mu kdokoliv a cokoliv mohlo pomoci, upadne do letargie a vymýšlí si svoje vlastní způsoby, jak si odůvodnit to, proč dopadl tak, jak dopadl. Jakmile se v té druhé fázi nepodaří zase zpátky ty dotyčné lidi integrovat, tak oni potom už nemají, samozřejmě nemají příjem z práce, nemají už ani trvalý příjem z dávek, a v zásadě mnoho z nich je odsouzeno k tomu, aby kvůli přežití kombinovali nárazovou charitativní pomoc, nějaké zapojení do černé ekonomiky a zapojení do drobných krádeží. Každý je odsuzuje, dokud se to nestane jemu samotnému.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké podoby má násilí vůči sociálně vyloučeným.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Násilí vůči sociálně vyloučeným končí až těmi otřesnými případy, kdy to byla v Paříži jednu dobu dokonce móda polévat bezdomovce na březích Seiny benzinem a zapalovat je, to už je hodně desetiletí, ta móda naštěstí už přešla. Ale prostě to jsou ty nejdrastičtější fáze násilí vůči bezdomovcům. Já si myslím, že kdyby se na to podíval nějaký psycholog nebo psychoanalytik, tak že by tam možná zjistil to, že ten strach z bezdomovectví, který dříme víceméně v každém člověku, si ti dotyční chtěli eliminovat, vytěsnit ho tím, že prostě bezdomovectví zničili tím, že zlikvidovali bezdomovce, myslím si, že psychologové by si tam hodně vyhráli na takových případech. No, ale naštěstí tak drastickou podobu ten strach z bezdomovectví nemívá, nebo ten poměr bezdomovců nebývá nebo k sociálně vyloučeným, zpravidla ten odpor k nim se projevuje v symbolické rovině, to znamená, my si je olejblujem, my na ně jako kdyby jsme přehodili všechny viny světa, oni mohou úplně za všechno, dokonce kdyby jich tolik nebylo, tak my bysme si žili lépe, protože na ně doplácíme, což je z makroekonomického hlediska samozřejmě naprostý nesmysl. Ale jsou to různé způsoby, jak vlastně symbolicky tu hrozbu odvracíme od sebe a oni potom fungují jako takový obětní beránci, kteří na sebe shromáždí všechno to zlo a my je chceme nějakým způsobem buď symbolicky, nebo i fakticky zličit, zlikvidovat, eliminovat, aby nám samotným to bezdomovectví nehrozilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dokumentarista Pavel Štingl, autor dokumentů Lidice, obraz pomsty, v rozhovoru pro Českou televizi mimo jiné uvedl, že finanční krize, frustrace lidí, vzrůstající sociální napětí, nezaměstnanost, to vše prý nahrává tomu, aby extrémy mohly jaksi vybublat, jít nahoru. Jaká rizika vy, pane profesore Kellere, vidíte, která by se ve společnosti mohla projevit.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Já si myslím, že to je skutečně velký problém, protože naše společnost, i když se navenek tváří velice mírumilovně nebo se tak aspoň snaží přetvařovat, tak ve skutečnosti ona je založena na kultu násilí. V podstatě v ekonomickém životě se nám říkám, že zdatný jedinec chová tak, že se zúčastní války všech proti všem, tady vládne takový kult výkonu a že on prostě zvítězí nad těmi, kteří jsou slabí. To je základ přímo celého jednoho ekonomického učení, které je dneska velice silné. Jestliže je v ekonomice jako norma stanovená válka všech proti všem a jestliže se řekne, že jsou jenom vítězové a jenom poražení, že nemůžete být trošku vítěz a trošku neúspěšný, buďte stoprocentní vítěz, jste excelentní, anebo směřujete mezi neúspěšné až do té exkluze. Jestliže se toto řekne, tak se musí zároveň počítat s tím, že vzniknou poměrně velké skupiny lidí, které nebudou mít vůbec žádnou šanci uspět v ekonomickém soupeření, nebudou na to mít zdroje, nebudou mít peníze, nebudou mít vědomosti, ale řeknou si, tak když tady jde o vítěze a poražené, tak my zvítězíme na jiné linii. Rasismus, hrubé násilí a podobně, tam oni jsou velice silní v kramflecích, mnohem silnější, než ti ekonomové s brejličkama, kteří zpoza kateder vykládají, že v normální společnosti musí vítěz rozdrtit poraženého.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje na závěr dnešního Jak to vidí sociolog Jan Keller, profesor Ostravské univerzity. Děkuji za váš čas, za vaše názory a přeji příjemný den.

Jan KELLER, sociolog, profesor Ostravské univerzity
--------------------
Děkuji, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou se těší Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.