Jak to vidí Ivan Kraus - 29.1.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý poslech vám všem dnes přeje Zuzana Burešová. Nejčastějšími tématy posledních dnů jsou počasí, sjízdnost našich silnic, padají sníh ze střech domů a taky naše nálada. Jak se nám žije v zajetí sněhu téměř bez slunce? Počasí taky dnes rozhodlo, že host, který teď měl sedět ve studiu, je doma u telefonu. Zdravím spisovatele a publicistu Ivana Krause. Dobré ráno.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Dobré ráno vám, dobré ráno.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak copak se stalo, že jste nedorazil?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
No, tak já jsem nejprve dorazil z Německa, kde překvapivě skoro nebyl žádný sníh před dvěma dny. A potom nám dalo práci se vůbec dostat do domu, protože tady byly obrovský závěje. A ten problém byl ten, že hlavně vznikla ledovka. No, a s ledovkou nic nenaděláte, to je... ten traktor někdy přijede, někdy přijede až v podvečer, protože zapadla tu auta v sousedních vesnicích, no, a my jsme v Brdech, že jo. Takže jsme poněkud výš a je to poněkud složitější, no.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Má to něco do sebe být takhle odříznut od světa?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Je to úžasný. Ne, já, já v první chvíli jste nervozní a říkáte si, že se všechno hroutí, ta neuróza moderního člověka, ale v druhé chvíli si uvědomíte, že máte dost práce, kterou můžete udělat, zrovna tak doma a tím, že vlastně nic neztratíte. Není to tak zlý, ale když malinko zasvitne slunce, tak je vlastně moc hezký.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Zažil jste jako malý kluk něco podobného, když byla Praha takhle naprosto zasypána?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Právě jste mi položila otázku, že jsem si před pár minutami říkal: bože, vždyť my jsme bývali jako děti zvyklý na zimu se sněhem, dělali jsme sněhuláky a vzpomínám, jak jsme jezdili na saních i v letenském parku tam nahoře, že jo, tam co bývala bruselská restaurace. A brali jsme to jako normální záležitost, jezdili jsme občas tedy na lyže na hory, a teď jsme si nějakým způsobem odvykli nebo co se stalo, mám takovej dojem.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
No, ono se říkalo, že už takové zimy nebudou, že globální oteplování postupuje. Nedávno se dokonce provalilo, že himalájské ledovce zdaleka netají tak, jak by měly. Odborníci na klima z OSN se nám všem za to dokonce omluvili, za tu svoji prognózu. Ono to tak vypadá, že možná s tím globálním oteplováním to tak trošku bude jinak, co myslíte?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
No, jak jste se ptala, když jsme spolu předtím krátce mluvili, tak jste se možná trefila, řekla jste, že tak malinko to vypadá půl na půl. Já taky jsem si dal domácí úkol, není to tak dlouho a nahlédl jsem do vyjádření vědců. A schválně amerických, anglických, německých odborníků, kteří se tím jaksi zabývají a nebylo to tak jednoznačné. Samozřejmě že všichni víme, že znečištění ovzduší je velikánská chyba a že s tím musíme něco stále dělat. Ale co se týče toho takzvaného skleníkového efektu, tak rozhodně si nebyli zdaleka všichni zajedno. Takže já osobně nevím vlastně, jak to úplně je. Bojím jako se přiklonit se, říkám si: tak jak je to vlastně, když někteří vědci, kteří jsou seriózní, tvrdí, že tomu není zcela tak, není to tak pesimistický pohled, jak se nám to někdy tak černě jeví. Mluvím tedy konkrétně jenom o tom skleníkovým efektu, že ano. Ale jak víte, no, tak jsou kvůli tomu i konference, nedávno kodaňská konference, že jo, společnost se tím zabývá, a tak uvidíme, na jaký my jsme schopni přijít věci na kloub a něco pro to udělat, no.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Zase tohle chladné počasí má něco do sebe, nešíří se tak chřipka. Jenže co s vakcínami, které se nakoupily proti prasečí chřipce, nakoupili jsme je ve velkém, nicméně tak velký zájem o ně není. Co říkáte na tu prvotní zprávu, která vyšla nedávno, že by se povinně, tedy opravdu rozkazem, měli nechat očkovat všichni vojáci?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
No, tam zase jak to vidím, jak to nevidím. Nevím. Já jsem poslouchal složitou reportáž právě o tom, také mluvil hlavní hygienik, a volali tam také pacienti a ukazuje se, že na některé pacienty ta věc, tedy ta vakcína nepůsobí dobře a lékaři, mluvil jsem i s praktickým lékařem v Praze a ten říkal: no, ono to není úplně jasný, víte, pane Kraus, to já nevím. Čili já pravidelně se svou ženou, my bereme běžnou injekci, takovou tu protichřipkovou, ale proč, protože jsme hrávali divadlo a tam si nemůže dovolit jaksi propadnout chřipce, pač byste nebyla schopna pracovat večer. Ale co se k této týče a taky jak jste se zmínila. Vojáci, no, padl názor, aby nebyli zkušebními králíky, že jo, proč zrovna vojáci. Obhajovatelé říkají: ty to musí mít první, protože jsou tady, že jo, jako na obranu a tak dále a pak lékařský personál, policisté. Nevím, jak a do jaké míry ta věc je závažná a do jaký míry bysme se jí měli podřídit. A to, že lidi se trošku jaksi nehrnou, mi jenom dokazuje, že to nevím je poměrně s velkým N asi, jo, že nejsme si jisti, jak je to s tou vakcínou proti prasečí chřipce.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Je pravda, abychom to jenom uvedli na pravou míru, že skutečně nejdříve ve vztahu k těm vojákům to byl takový rozkaz, že všichni budou muset podstoupit očkování. Nakonec se jich zastal jejich vrchní velitel čili prezident Václav Klaus, který zrovna teď žádá hlavního hygienika o to, aby mu skutečně sdělil, zda Česko opravdu stále sužuje pandemie, v jakém vztahu se právě teď nacházíme. Takže chřipka, počasí, tohle téma už můžeme uzavřít. Za chvíli probereme s Ivanem Krausem to další.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Ano.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Nad událostmi těchto dnů se zamýšlíme se spisovatelem a publicistou Ivanem Krausem ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha v rubrice Jak to vidí. Vedle počasí se drží na prvním místě většiny komentářů téma světové krize. Každý zkoumá z různých pohledů a vy byste rád připomněl, jaký názor měl na krizi známý podnikatel Tomáš Baťa, tak povídejte.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Ano. No, jak jste správně řekla, to je záplava všech těch teorií, odhadů a návrhů a řešení, my si to všichni čteme. Hovoříme o finančních schodcích a celých schodištích a nekonečné debaty pokračují. Zde jsou slova Tomáše Bati: "Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující." Pravil Tomáš Baťa 1932.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A dnes si rok 2010 a to, co kdysi zaznělo, je aktuální stále. Ono jak se říká, tak ta krize skončí v okamžiku, až si dokážeme vydělat na svoji životní úroveň a hlavně až omezíme svoji spotřebu, která je neuvěřitelná. Vy máte nějaká čísla i z té americké ekonomiky, tak jak vysoká je naše spotřeba?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Já jsem se právě podíval do amerických, anglických podkladů a dokonce německý časopis Zeit píše zajímavej titul, konzum na účet druhých. To mě zaujalo, tak jsem se šel podívat, co to je a tady se praví jenom, to budu citovat, o zdrojích: "Privátní konzum, který od roku 96 vzrostl o 28 procent," a teď je tu číslo bilion a tak dále, a tvrdí se tu, že průměrný Evropan, tedy jeden z nás, denně spotřebuje 43 kilogramů materiálu, jako je kov, potraviny, energie a tak dále. Američan to dotáhne na jednou tolik, na 88 kilogramů denně. A pak je tu taková věta, která zní zábavně, že vlastně 2 psi vlčáci spotřebují ve Spojených státech více zdrojů v průměru než průměrný člověk v Bangladéši. No, tak samozřejmě to zní úsměvně, ale zas pro mě to tak úsměvný není, protože já jsem vždycky zastával teorii takovou tu svou soukromou, že svět je propojenej. To znamená, my se nemůžeme dívat na nás, na vyspělou republiku naši, která už tam taky dneska patří a na Benelux a Evropu a Ameriku, a odepsat ten zbytek. Protože víte, ono z druhý strany my vlastně, mě fascinovalo v Paříži demonstrace proti vykořisťování dětí v Asii, jo, pracovně a proti vykořisťování tamních dělníků. A pak jsme s tím přítelem mluvil a říkám mu: poslechni, ukaž to tričko s tím tvým nápisem. No, tak ho otočil a samozřejmě to bylo Made in Peking. Říkám: no, vidíš, tak jsme dospěli teda tak daleko, že jdeš na demonstraci, ale máš tričko, které je vyráběno teda tím nejlevnějším způsobem a pak se dováží k nám, že jo. Čili to je takovej, takovej zvláštní kruh, protože když víte, že ten čínský dělník nemá ty sociální vymoženosti toho evropského či amerického dělníka a že je placenej půl dolarem třeba za hodinu a že pracuje 13 hodin denně mnohdy, jak se tady praví. Tak si říkáte: no, tak ty naše firmy mnohé, které nám pak vezou zboží vlastně, bohatnou na levný pracovní síle kdesi daleko v Asii, ano. A zároveň, to je taky nepopíratelný, my tím omezujeme do jisté míry naši domácí produkci, čili zaměstnanost, že jo. Čili ač nejsem ekonom, a to jsem nikdy nebyl a nebudu, já tohle nechápu.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Je pravda, že svět v těchto dnech, v těchto týdnech řeší otázku, jak povzbudit růst ekonomiky a Čína má naopak strach z toho rychlého růstu, protože někde jsem četla nějaká ekonomická čísla a meziročně ve čtvrtém čtvrtletí ta ekonomika země vzrostla o víc než 10 procent, a to je prý obrovský nárůst. A největší čínské banky v těchto dnech se rozhodly, že budou přestávat poskytovat půjčky nebo je výrazně omezí. Zkrátka se bojí inflace, to co postihlo Spojené státy před dvěma lety v roce 2008, což vlastně odstartovalo tu světovou krizi. Je pravda, že jsem kdysi dělala nějaký rozhovor s jednou odbornicí na Čínu a ta říkala, že tam je tedy neuvěřitelná pracovní disciplína, pracovní kázeň, nikdo neodporuje, ve všem naprosto poslechnou. Ale jak jste řekl, ty podmínky pracovní jsou naprosto, naprosto úděsné. Tolik tedy další ekonomické téma, které jsme probrali. No, a za chvíli nás čeká další téma ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha. Vrátíme se ke dni holocaustu, který si celý svět připomněl tuto středu.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Ano.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tedy Český rozhlas 2 - Praha, povídáme si s publicistou, spisovatelem Ivanem Krausem. Jak už jsem naznačila, ve středu si svět připomněl Mezinárodní den obětí holocaustu. V roce 1945 byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim. Chci o tom mluvit proto, protože vím, že váš tatínek Ota Kraus prošel během války několika koncentračními tábory a byl také v Osvětimi. Tuším, že do koncentračního tábora nastoupil už v roce 1939. Takže vlastně po celou válku, svůj život vlastně strávil právě v koncentračních táborech. On vám o tom jistě moc, opravdu moc vyprávěl a ono jak je toho hodně, tak přeci jenom v paměti člověku ulpí něco, něco nejvíc. Co ve vašem případě se v souvislosti s vaším tátou s Osvětimí hned v té paměti objeví?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
No, máte naprostou pravdu. Během těch let přicházel otec se vzpomínkami v nejnemožnějších situacích. A v nejnemožnějších momentech, kdy to člověk nečekal. On prostě seděl, seděli jsme někde u kafe kdysi, když už byl penzista, tak se nám podařilo ho vyvést, směl prostě jet za námi do Francie a sedí v kavárně a bylo krásný počasí a sluníčko a na moři byly lodě a najednou táta bez přípravy, to byl jeho styl, říká: to v lágru, víte, tam byl, /nesrozumitelné/, tam byla taková zvláštní dvojice a my jsme jim říkali pán a kmán. Tak jsme se ptali co jako. A on říkal: no, tak v civilu to byl skutečně podnikatel a byl to takový jeho asistent, víceméně v té době sluha. A oni si tuhle funkci, prosím vás, nechali i v tom lágru. My jsme se ptali a říkali: no, a jak to bylo možný? No, ten pán, ten chodil po lágru, nepracoval, nebyl v žádný pracovní skupině a ten sluha chodil s ním, tak mu jako posluhoval, zařizoval, ten pán, a to otce a ostatní fascinovalo, měl úplné rovné kapsy, neměl v nich kus chleba nebo nějakou lžíci nebo nějakej nástroj. A já říkám: no, dobře, ale tak tam kolem přece byli hlídači, byli dozorci, byli "esesmani". Ano, oni to viděli a nechávali to. No, tak my jsme z toho byli úplně úžaslý, protože když si přečtete knihy o tom lágru, tak se dozvíme, že každá skupina na minutu, na hodinu nástup, všechno bylo řízeno a organizováno a tady chodil chlapík a my jsme se ptali: a co dělal. No, tak pohovořil s jedním, pohovořil s druhým, zase šel dál. Já jsem dlouho, my jsme dlouho přemýšleli nad tím, jak to bylo možný a já nevím, jestli ten výklad je správnej, ale je poněkud bizarní a lehce šílený. My si myslíme, že jak byla hierarchie těch dozorců, nejnižší, vyšší a ještě vyšší až po ty velitele, tak jak to v lidský společnost všude je, tedy i v tom vězení, takže ti Němci, co tam pracovali tedy ve službách říše, respektovali tuto bláznivou hierarchii. Jako nechali ty dva bejt tak, jak byli. Což se vymykalo všem zákonům. Ale těch vzpomínek by bylo mnoho a já vám můžu vám říct ještě jednu krátkou.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě, určitě.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
No, tak on po válce otec jezdil do té Osvětimi, on tam prováděl mladé lidi nebo dělal takovýho jako průvodce, vysvětloval jim věci. A já si vzpomínám, jak maminka říkala: no, otec už má dobrou náladu, pojede do Osvětimi. Já jsem si říkal: to je ale opravdu takovej bizarní, on se bude těšit navštívit ten koncentrák. A po letech nás tam taky vzal a taky nám, když jsme se sem mohli vrátit, ukázal ta místa, kde ti lidi žili a tak dále, vegetovali a víme. No, a on já říkám: prosím tě, ale tak jako já tomu nerozumím. Ty se sem opravdu takhle každej skoro rok jedeš buď s delegací nebo někoho provádět těšíš? Jo. A my jsme se ptali proč. No, on říkal: to má jeden moment, na kterej se těším. Já se těším na to, že tady budu a že budu moct udělat něco, co jsem tehdy nikdy nemohl, že zase budu moct jít ven tou bránou a vrátit se domů.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To je zvláštní.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
No, tak takhle nám to říkal.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem kdysi četla rozhovor se Zdeňkou Fantlovou, která také prošla Osvětimí jako mladá dívka, napsala o tom velmi silnou knihu, velmi silný příběh - Klid je naše síla, řekl tatínek. A ona... tam dokonce v Osvětimi je její kufr s jejím jménem, a ona říkala, teď žije v Londýně: nikdy bych se tam nepodívala, nikdy jsem tam nebyla, jenom proto, protože ty původní vzpomínky, dny to naprosto vymazalo. A měla bych pocit, že to, co jsem prožila, byl jenom nějaký film. Chtěla si je naprosto tedy nechat v té paměti. Ještě mi řekněte s tou zkušeností, jakou měl váš tatínek tím vším, čím si prošel, jak potom ten člověk žije, jak poměřuje ty věci ve svém životě s tím, co prožil s tou hrůzou v těch koncentračních táborech?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
N o, na tom příkladu našeho otce lze úplně tedy konkrétně doložit, že my jsme samozřejmě byly děti, byli jsme sourozenci, postupně se rodili bratři, sestry. Trochu nám to trvalo, než nám došlo, že vlastně on po návratu, pač tam šel jako relativně mladej člověk, z toho pekla se díval na svět poněkud svými brýlemi, jestli to tak můžu říct, úplně jiným pohledem. A to se projevilo v tom, že byl jednak tedy velký skromný a kromě kávy a přečíst si noviny v kavárně v podstatě nemůžu říct, že by toužil po jakýmkoli luxusu. Ba dokonce i z dovolený odjížděl, nechával nás tam dřív, aby už zas mohl pracovat. Celej jeho pohled, celá jeho perspektiva se pobytech v těchto místech změnila a pro nás ovšem, že jo, když člověk ještě byl, bylo nám pár let, to nebylo tak snadný a projevovalo se to i na banalitách. Takže to byly ty slavný momenty, kdy uviděl banán nebo banány na stole, který nám maminka koupila a říkal: to nestačejí jablka? Takže se potom ty banány spíš kupovali, aby to neviděl, protože říkal: jsou jablka, na co banány? Ovšem my majíce maminku, která zřejmě trpěla komplexem, že bychom se dožili dospělosti a neznali bychom banány, tak jsme je občas dostali od tý matky, která tenhle ten názor neměla. Prostě jedna z prvních vlastností řečeno jedním slovem skromnost, absolutní skromnost, chuť do práce, o práci říkal: děláš-li práci, která tě baví, tak je to přece medicína. A jde jen o to, abys mohl dělat co nejdýl. Asi tak, no.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem ráda, že jsem měla tu možnost se vlastně s vaším tatínkem potkat, seznámit se a jsem moc ráda, že jsme teď o něm mohli mluvit. Ještě na závěr k tomuto tématu, pak už samozřejmě půjdeme k jinému tématu, ale poslední věc ještě chci zmínit. V souvislosti se dnem holocaustu pochopitelně se vždy vyrojí spousta jiných názorů, jiných pohledů na holocaust. Co říkáte těm stálým popíračům toho holocaustu?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Je to lidská tragédie, je to lidský element. To jsme my lidi, ecce homo. Prostě ono to se nedá zařadit jenom pod neonacismus, obávám se, protože jistě najdete a najdeme je, ty učence, pány profesory, že jo, byl Francouz, kterej s tím začal, byla řada dalších, nějakým způsobem se snaží se zviditelnit a takto popírají. I poroto v případě našeho otce, on si udělal takový úkol soukromej, že se snažil chodit po školách, a aniž by tam vysvětloval brutální, nějaké hororové příběhy, snažil se školákům a studentům to téma přiblížit. Ale tam už zjistil, stalo se mu tehdy, že mladá paní učitelka mu řekla: víte, pane Kraus, o tom by děti neměly zájem, a to ho velice podráždilo, že mohla mít tento názor. Samozřejmě pak to někde dokázal prosadit a ten názor byl samozřejmě mylný, o co děti mají, nebo nemají zájem, protože se pak ukázalo, že když to mohl udělat a vyprávět své jaksi očité svědectví, že děti projevovaly enormní, enormní zájem o to, co nikdy nezažily, o čem třeba neslyšely. Čili popírání. Víte, ono nám nezbývá než se ozvat vůči těm popíratelům. Ono je mnoho popíratelů čehokoli, že jo, v naší společnosti, ale toto se týká, já vždycky říkám ecce homo, čeho je člověk schopen člověku učinit, jo, jako to neberu už ani politicky ani nacionalisticky, to je všecko nesmysl, protože jsme taky se dozvěděli o gulagu, dozvěděli jsme se o mnoha jiných věcech. A náš táta například po válce říkal: se povídej, když byla Bosna a tak dále, podívejte, tak k čemu je to všechno je, opět jsou koncentráky a tentokrát na Balkáně. Je to věčná záležitost a i když uděláme jenom kapičku pozitiva, co už to udělá, když si to přečte pár tisíc lidí, budou mít různej názor, změní se nebo přednáška, nic jinýho, si myslím, nám nezbejvá.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslím, že teď jsme přispěli k té diskusi. Myslím si, že vždycky ta osobní zkušenost, ty vzpomínky přece jenom i těm studentům, těm školákům nejvíce otevřou oči. Já jsem třeba ráda, že do našeho vysílání za 14 dnů přijde Lukáš Přibyl, který natočil úžasné dokumenty, velice zajímavé dokumenty, jmenuje se to Zapomenuté transporty a právě je to o holocaustu, o židovských transportech a bude hostem ve vysílání a jsem moc zvědavá na jeho povídání. A také co je zajímavé, je to i mladý kluk, který tohle všechno začal točit kvůli svému dědečkovi. Tak to bude určitě moc zajímavé povídání.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Já ještě jenom, jsem nedávno viděl výstavu, tam vydalo Vinohradského divadla loni nebo kdy, jsme byli pozváni, ta se týkala právě holocaustu, velice pěkně připravená, putovní, s velikým zájmem publika procházela po celé České republice. Začala, tuším, někde v Liberci a ta jsme zažili hezkej moment, že tam přišel takový mladík s hodně oholenou hlavou a potom šel za kurátorkou té výstavy, prohlížel si velmi podrobně fotografie, snímky, informace a pak vrtěl hlavou a říkal: a já jsem tohle všecko nevěděl. A v tu chvíli jsem, ona měla radost, že jo, a tohle mě zničilo taky kus takovýho optimismu, že tenhle ten extrémní zřejmě mladík, to jste poznala už podle toho, jak byl oblečen, byl šokován, šokovanej, že vidí něco, o čem neměl tušení, jo. Čili ono to má svůj význam a bude vždycky mít. To se nesmí vzdát.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Všechny tady tipy, o kterých jste mluvil, kdyby se vypravili do Osvětimi, tak si myslíme, že by jejich názor byl velice rychle úplně jiný. To jsme konstatovali společně s Ivanem Krausem, publicistou, spisovatelem. No, a za chvíli se už dostaneme k našemu hlavnímu vysílacímu tématu.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes mluvíme o Rallye Dakar, tedy o nejtěžší soutěži světa kamionů, čtyřkolek, motorek. Máte pro tady ten typ soutěží pochopení?

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Já, mně to nic neříká, se musím přiznat. Já vám můžu jenom říct, že v Paříži jsme x-krát viděli na Concordu vždycky start tohoto slavného závodu, této rallye. Také jsem si všiml, že také jako spolujezdci jezdívali, jezdívají známí kumštýři, ať je to pan Johnny Hallyday, tu herci a tak dále, že je tam mnoho taky amatérů, ale docela mě zajímalo to, proč ona ta soutěž začala už 78, taky prošla kritikou, jo. Byla kritizována za to, že se jede vlastně pouští neodekonolizovaným oblastmi západní Sahary a tak dále. A dokonce se objevilo, ale to myslím vatikánský Osservatore Romano, který nazval ten závod vulgární ukázkou síly a bohatství v místech, kde lidé dále umírají z hladu a žízně. No, ono se využije v naší době všeho, že jo, ale všiml jsem si taky, že v jednom roce vypadla ta trasa a muselo to být uděláno, přesunulo se to do Jižní Ameriky a že ten důvod byl Obama z bezpečnosti, z terorismu, jo. Ale teď je tady poslední zpráva Omar Osama bin Laden je syn Osama bin Ladena a ten právě nedávno získal pozornost, když navrhuje, že se stane, čím, vyslancem míru a navrhuje 3 tisíce mil dlouhý závod, to je 5 tisíc kilometrů, podobně na koních přes Severní Afriku, čímž by se jako nahradila ta Dakarská rallye. No, tak to nevím, to jsou, to jsou všecko takový ty promoční záležitosti. Jak to, já na to nemám žádnej názor, je to druh sportu nepochybně, ale těch rallye je spousta, je Rallye Monte Carlo zimní, že jo, jsou rallye v Jižní Americe a tak dále. Nevím, nevím, jakej je současnej názor lidí na tuhle tu, na tyhle ty závody. Jenom vím, že to museli v roce 2008 v lednu zrušit, protože byly velké obavy, že dojde k teroristickým útokům. To byly, myslím, ty skupiny Polisáhlího, že jo. No, tak to je takhle.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, v každém případě i našich posluchačů se budeme ptát, jestli si myslí, že Rallye Dakar je romantika nebo spíš už je to dnes byznys. Také neznám správnou odpověď, pokud se ta správná dá vůbec najít. V každém případě v Kávě o čtvrté, přijdou sem do studia na tohle téma debatovat Karel Loprais se svým synem Alešem, a to si myslím, že bude dost zajímavé. Vám, pane Krausi, moc děkuji za to, že jste si udělal čas. Co bych vám tak popřála, určitě aby vám brzy protáhli silničáři cestu sem.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Ne, nemusíte, nemusíte nic. Já vám...

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Nemusím nic, tak...

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Nemusíte, já vám popřeju dobrý den, a když to uděláme nápodobně, tak já myslím, že nám bude báječně celkem.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak tedy dobrý den a někdy určitě v našem vysílání na slyšenou.

Ivan KRAUS, spisovatel, publicista
--------------------
Na slyšenou a děkuju vám, na shledanou.