Jak to vidí Ivan Hoffman - 22.3.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Pěkné dopoledne vám všem přeje Zuzana Burešová. A hostem pořadu Jak to vidí je komentátor Deníku Ivan Hoffman. Pěkný den vám přeji do Zlína.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Já vám také přeji hezký den, dobré ráno.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Povězte nám, jak jste prožil první jarní víkend.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
První jarní víkend s hráběma na zahradě, v práci, protože konečně bylo možné něco udělat s terénem.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To je moc příjemná aktivita, taky moc ráda pracuji na zahradě. Takže někdo možná čekal, že budete vyprávět o výletech, o tom, jak jste někam cestovali. Ale tohle je opravdu ...

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Tohle byl právě ten výlet.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tohle je opravdu to nejlepší, když nastává jaro. Věřím, že i během toho jste si stihl prohlédnout zpravodajství na Internetu, dívat se na televizi, poslouchat rozhlas. V sobotu do Česka přijel britský následník trůnu, princ Charles s chotí Camillou. K čemu podle vás slouží nebo k čemu jsou takovéto oficiální návštěvy?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
No kdybych to měl říct jednou větou, tak možná někoho překvapím, ale myslím, že úplně k ničemu, že jsou úplně zbytečné. A že je to vlastně takový nějaký pozůstatek, taková nějaká tradice toho, jak se kdysi dělávala diplomacie. A my jsme to nějak zdědili po předcích. V dnešní době rozvoje moderních technologií by nebyl žádný problém, aby politici a různí potentáti a představitelé spolu komunikovali díky videokonferencím a nechávali by po sobě ekologickou stopu, neničili by svými velkými letadly ovzduší a mám pocit, že by i byli produktivnější a rychlejší. Ale ono je to asi zřejmě baví. Já si myslím, že je to baví cestovat. Daňoví poplatníci jim to zaplatí. Oni potom chodí, různě večeřejí, mají prostě zdarma výlety, tváří se strašně důležitě. A jak říkám, podle mě už to v dnešní době není skoro k ničemu.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
V každém případě ale princ Charles tady v naší republice u Pražského hradu pomáhal zachránit zahrady. Tak chtěl vidět, jak se tam vede, jak to tam vypadá. Jak byste si teda ty návštěvy představoval. Vyrušit, anebo třeba prostřednictvím, jak jste naznačil těch videokonferencí a podobně?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Za prvé si myslím, že by mohly být skromnější, že by všechny mohly být soukromé. Protože to, že někdo cestuje, je naprosto normální. Lidé potřebují věci doopravdy vidět, ale nedělal bych kolem toho ten humbuk. Já už jsem v podstatě alergický na to vždycky, když slyším, že někdo přišel a teď se popisuje v různých médiích, televizích, rádiích, novinách, jaké bylo na Hradě menu, jo, prostě co dostal k večeři. Co mně je po tom. Prostě já si někdy říkám, ať si sní to, co mu chutná a ať si to nejlépe i zaplatí. A ať prostě už mě s tím neotravuje. Já vím samozřejmě, lidé jsou zvědaví na slavné lidi. Chtějí vidět ty celebrity, jak se oblékají, co jedí, kam chodí, prostě jaký udělaly filmy, prostě co si o čem myslí. A to všechno pro to, protože je znají z médií, vidí je prostě přes tu televizi, jsou s nima v obýváku až doma prostě ty celebrity, ale já mám pocit, že obecně už je toho moc a že nám to jako kdyby brání žít vlastní životy, mít vlastní starosti. Stále se prostě díváme na to, jak kdo co řeší, abychom si snad tím nějak pomohli nebo co. Mám pocit, že je potřeba se osvobodit od tohoto všeho.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Také jste řekl, na co jste alergický. Já, když jde o ty společenské různé akce a ty rubriky a podobně, tak já jsem strašně alergická na takové ty žebříčky, kolik si kdo vydělává. Mně je to úplně jedno a vůbec nevím, proč bych se tím měla zabývat. Tak jenom, když jsme si teď vyměnili ty názory, co nám vadí, na co jsme alergičtí. Za chvíli probereme další téma. A to se bude týkat opravdu úplně všech. Někdo na to alergický je, někdo zase ne, tak o tom už za chvíli s Ivanem Hoffmanem, komentátorem Deníku. Hned vysvětlím, proč jsem mluvila o té alergii. Statistiky uvádějí, že u nás bylo loni nejméně uzavřených sňatků od roku 1918. Myslíte si z tohoto údaje, že manželství u nás vychází poněkud z módy, že to je něco jako přežitek?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
No ono to tak vypadá, ale je to instituce, ve kterou já teda věřím. Mám pocit, že smysl má. A jestli se toto děje, tak je doopravdy potřeba pátrat po nějakých příčinách. Já mám pocit, že ta hlavní příčina se skrývá v jiném statistickém údaji, a to, že u nás se první dítě rodí ženě v průměru, když je jí 27,4 roku. Já si pamatuju, že kdysi to bylo tak, že první dítě mívaly ženy klidně už v 18, někdy prostě ve 20. Ale tak nějak to bývalo. No a ten důvod byl, že vlastně se asi na to dítě víc těšily, asi neměly ještě tenkrát ženy před sebou takové možnosti společenského uplatnění. Méně dělaly, řekl bych, kariéru. Ale také možná celkově mladí lidé neměli potřebu si tolik užívat a také možná neměli tolik možností. Dejme tomu cestovat. Možná, že lidé nebyli dostatečně bohatí, anebo prostě těch příčin je asi víc, proč se dnes teda odkládá to narození dítěte. A vlastně bez těch dětí ta rodina nemá teda valného nějakého velkého smyslu. A mám pocit, že ta dnešní žena je daleko emancipovanější, daleko sebevědomější, než bývala. A ona vlastně toho chlapa do nějakých těch sedmadvaceti let prostě nepotřebuje, aby ji nějak moc pomáhal. No ale potom už ho vlastně taky příliš nepotřebuje, protože s tím chlapem je někdy starost jak s děckem. Prostě ten je stejně nemožný jak to malé dítě a je na něm práce jak na kostele. Tak já myslím, že možná tohle může být důvod takový, chlapi jsou asi dneska muži zaskočeni, ta jejich vlastně dominantní role, ta se trochu vytratila právě s tím, jak se ukazuje, že v dnešní době, kdy už se vlastně od lidí nechce nějaká fyzická dřina, nějaká práce, kterou možná kdysi muž zastal lépe, tak dnes vlastně ve většině profesí jsou ženy srovnatelné s mužem, zvládnou tu práci úplně stejně. Dokonce nedávno byl průzkum, že ženy jsou lepší šéfky, že jsou lepší vedoucí. Možná prostě uměj lépe zorganizovat věci, anebo nevím, anebo jsou, méně tlačí na pilu, méně agresivní, nevím, čím to může být. Ale toto jsou všechno věci, proč vlastně ta instituce manželství je ohrožena a ten tradiční model asi tolik nefunguje. Ono také těch sňatků, které byly uzavřeny, v tom loňském roce bylo nějakých 48 tisíc, o 4600 méně než rok předtím. Ale musíme počítat s tím, že polovina z nich se rozvede. To znamená, zůstane nám nějakých 24 tisíc sňatků. To znamená 48 tisíc lidí, kteří vlastně, které já vnímám jakože se stal zázrak. Těch 48 tisíc lidí zjistilo, že našli druhého člověka, bez kterého prostě by je nebavilo vůbec žít, kterého mají rádi a se kterým až teprve má smysl ten život. Tak já si vlastně říkám, že v tom dnešním světě je to takový malý zázrak, že za minulý rok 48 tisíc lidí našlo svoje životní štěstí.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale jak vidíte budoucnost, pokud bude stále ubývat sňatků a lidé budou žít jenom v páru, ale jaksi bez těch prstýnků, bez těch dokladů, tak může to vypadat, že v budoucnu prostě tato instituce někdy za desítky let úplně zanikne, že ztratí svůj smysl?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Nevím, je to klidně možné, že to bude taková exkluzivní věc, že to bude nějak trochu jinak. Nepříjemné není to, že lidé spolu žijí a nemají prstýnky, protože oni se můžou mít rádi a jenom nepotřebují a můžou se respektovat vzájemně a vůbec nepotřebují, aby někdo jim na to kývl někde na radnici. To je taková krásná písnička od Jany Mitchell, která říká, nepotřebujeme nějakého chlapa z radnice, aby nám dal prstýnky, to je jedna z jejich nejhezčích písniček a je z šedesátých let. V tom to není. Problém je v tom, že stále více dětí vyrůstá mimo rodinu. A to problém je. To vlastně poukazuje na to, že lidé upřednostňují spíše svůj život, své kariéry, své zážitky před výchovou dětí a před tím, co jim odevzdávají. A to se společnosti celkově zřejmě jednoho dne nevyplatí. To už je příznak takového úpadku, takové degenerace společnosti. A to končí různými pády, různými katastrofami, ze kterých pak se lidstvo znovu vzpamatovává. Asi je to takový cyklický jev, asi je to něco, jako byla doba, kdy se na vrcholu svého rozvoje rozpadával Řím. Tak ta dnešní civilizace možná pomalu končí právě na takovouto, právě na takovýto rozklad, na takovou degeneraci, na snahu si užívat a na ztrátu odpovědnosti.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Takový je pohled na manželství komentátora Deníku Ivana Hoffmana ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. Poslanci rozhodli o tom, že místo dálničních známek budeme mít od příštího roku elektronické viněty. Jenže podle členů kontrolního výboru sněmovny jde o vyhozené miliardy, přesně řečeno o 8 miliard korun. To jsou velmi silné argumenty. Proč je někdo nevzal vážně? My už jsme o těch elektronických vinětách spolu ve vysílání mluvili a vidíte, stále se nám to vrací jako horký brambor. Tak proč tyto argumenty, velmi silné argumenty nikdo z těch poslanců nebral vážně?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Já teď nevím, jestli jsme nemluvili o opencard, což je zase jiná viněta.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Mluvili jsme o elektronických vinětách, jsme mluvili určitě spolu.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Je to možné, protože ono se to vlastně stále opakuje, je to, já mám pocit, že hlavní rozdíl je už jenom mezi tím, nakolik odhadnou experti, kolik peněz stát vyhodí z okna. Protože třeba Petr Moos, jsem zaregistroval, že říkal o osmi miliardách, ale dejme tomu, šéf, teda jeden z členů té odborné komise, kontrolní komise v Poslanecké sněmovně, poslanec Ježek hovořil o dvanácti miliardách. Tak oni se rozcházejí v tom, ale málokdo řekne, kolik by se na tom mělo vydělat a jaký by to mělo v budoucnu mít nějaký přínos. Ono těch způsobů, jak vybírat mýtné, je určitě mnoho. Já vím, že jsem nedávno o tom hovořil s jednou novinářkou, která mi popisovala, jak se vybírá to mýtné v Austrálii, kde je zpoplatněno to, že člověk dálnici použije. Už kolik po ní jede, to se příliš nepočítá, ty náklady na to,že na dálnici vjel, se mu odečítají právě z takové nějaké krabičky, ale nejsou moc velké. A ve chvíli, kdy se vyčerpá ten limit, tak si vlastně sama ta krabička nějak řekne o peníze z účtu toho poplatníka. To znamená, říkala, že s tím nemá vůbec žádné starosti, ani nemá pocit, že jí to něco dramaticky stojí. A je tam takový jakýsi pocit spravedlnosti, že lidé platí podle toho, kolik tu dálnici používají. Ale vůbec to nebyl problém. U nás to problém je. Protože pokaždé, když se zavádí něco nového, tak se volí nějaká, vždycky se to bere nějak přes ruku, nějaká komplikovaná věc, kterou ještě nikdo nemá, kterou ještě nikdo nevyzkoušel, o které vlastně i ti poslanci řeknou:"Teprve se uvidí, co to přinese." Tak, jak teprve se uvidí? To přece musí vědět předem a přesně na korunu. Dále nevědí, protože ještě ani nevědí, kdo ty krabičky bude vyrábět, ale už vědí, že to bude oproti těm papírovým známkám dvacetkrát víc a už se ví, že nejvíc na tom vydělá firma Kapsch, která vlastně u nás provozuje mýtné a ty její brány už prostě stojí a tu technologii budeme zřejmě brzy opouštět. Tak když tohle to člověk slyší, tak si říká, to je zajímavé, na co všechno prostě jsou peníze v krizi, jo, kdy se říká o tom, že je potřeba, aby si občané utahovali opasky. Těm občanům se do toho nemůže chtít, když tohle vidí.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Hlavně, když po těch silnicích jedou, na opravy silnic nejsou peníze a potom my z okna opravdu vyhodíme těch osm miliard korun. Ale vrátila bych se ještě k panu děkanovi dopravní fakulty ČVÚT, panu Moosovi, protože včera byl hostem Otázek Václava Moravce. A on tam přesně řekl, že až do roku 2016 vypočítali, že zavedení elektronických vinět přinese ztrátu 4 až 8 miliard korun. Ten údaj tam zazněl. A že skutečně on nevidí smysluplnost vůbec tohoto projektu. A že v dnešních podmínkách se jedná opravdu o přepych, který nemá v Evropě obdoby. A hlavně neví se, jestli bude kompatibilní samozřejmě i s těmi dalšími okolními státy, což jsou věci, které zarážejí, že tito údaje ti poslanci nevzali v úvahu. A tak mě napadá, tam musí být nějaká zase silná lobbyistická skupina. Nebo k jakému závěru v tomto případě můžeme dospět?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Mně se moc líbil ten argument, který měl Miroslav Kalousek, protože ono tak kuloárech se říká, že za každým nějakým velkým projektem vždycky je nějaká politická strana nebo někteří lidé z ní. A tohle to mýto a ten Kapsch celý, to se vlastně tradičně spojovalo s lidovci. S lidovci za doby, kdy tam ten Kalousek byl. A on dnes říká, že vystoupil vlastně pro tuto věc, pro to, neboť je to stanovisko Fischerovy vlády, to je vláda odborníků. To znamená, že asi prostě postupuje odborně, v odborných záležitostech. A toto je odborná záležitost. A tak to podpořil. Tak to je teda samozřejmě výborné, jsem rád, že prostě to takhle vysvětlil, ale faktem je, že stále na těch politicích ulpívá nějaké podezření, že některé věci prosazují pro to, protože v konečném důsledku se jim ti lidé, které podpořili, nějakým způsobem odmění. Tím, že je podpoří v kampani, nebo že, anebo že jim zajistí nějaký výlet někam, anebo je pozvou na tu večeři. A zase jsme tam, kde jsme dneska začali.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Což je smutná zpráva pro nás, nejenom řidiče. Posloucháte dopolední vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. Povídáme si v rubrice Jak vidí s komentátorem Deníku Ivanem Hoffmanem. Ministryně zdravotnictví Dana Jurásková zastavila restrukturalizaci zdravotních ústavů. A to i přesto, jak uvedla, že tyto instituce se brzy dostanou do finančních problémů. Učinila tak prý pod politickým tlakem. Co to v důsledku znamená, je to škoda, nebo je to dobře?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Asi obojí, podle toho, jak se na to podíváme. Pod politickým tlakem se octla z naprosto logického důvodu. Zdravotnictví je obrovské politikum. Proti sobě vždy budou stát dvě skupiny lidí, politiků, reprezentantů, ale i veřejnost se vždy bude rozdělovat na dvě velké skupiny lidí, z nichž ta první bude říkat:"Já jsem daňový poplatník, chci, aby prostě to zdravotnictví mě nestálo nekonečné peníze, ať se to dělá profesionálně, ať se vlastně tato péče zprivatizuje a ať prostě za minimum peněz jako daňový poplatník mám co největší a co nejlepší a co nejdokonalejší servis." Pak je druhá skupina, která řekne:"To zdravotnictví by nemělo být privátní, měl by o to pečovat stát, protože kšeftovat se zdravím je riskantní." Člověk se může podívat na Ameriku. Tam prostě se teď vede obrovský boj o to, jestli mají být všichni Američané pojištěni, protože tam bylo prostě 20 milionů lidí, kteří když prostě onemocněli, tak se na ně všichni vykašlali, byla to jejich věc, jejich problém. A tvrdilo se, že se mají o sebe postarat, ale jestliže takovéto velké procento společnosti, nějak víc než 10%, nebylo pojištěných pro to, protože se o sebe neuměli postarat, tak pak se asi ukazuje, že jsou některé věci, kdy spoléhat na ten individuální přístup je vlastně nakonec nesolidární, možná i výsledkem toho je bolest těch jednotlivých lidí, kteří prostě nakonec se octnou bez té pomoci. To znamená, já si myslím, že ten politický problém tam vždycky bude, ve zdravotnictví, tenhle ten spor se nikdy neuzavře. Vždy se bude vést. A já mám takový pocit, že ty zdravotní ústavy, když nebudou restrukturalizovány, tak je to v jistém smyslu i dobře, protože tam hrozilo, že některé kontrolní činnosti, o které se starají právě tyto ústavy a které by měl garantovat stát, by se postupně privatizovaly, někdo by na nich vydělával. Vlastně by nad zdravím občanů a péčí o zdraví občanů stát ztratil jednu významnou kontrolu. To znamená, asi škoda to není. Každá změna prostě v této věci, pokud jde o zdraví, je tak citlivá, že by se měla provádět velmi pomalu. Číňané mají takové jedno politické přísloví a politickou zásadu, že nejlepší politika je nedělat nic. Nechat všechno tak, jak to je. A to je, pak lidé říkají, že každá změna je k horšímu. Jinými slovy, člověk by si pomohl i z takové lidové moudrosti, že v některých věcech doopravdy radikální kroky, ke kterým lidé mají sklon, protože chtějí po sobě tady zanechat stopu a něco velikého udělat, tak ty jsou ty úplně nejhorší. Však také ta privatizace, o které se říkalo, jak musí proběhnout rychle, aby prostě to všechno dobře dopadlo, jako třeba /nesrozumitelné/ a tak dál. Tak nakonec vlastně se na to díváme zpětně s hořkostí a člověk si říká, že možná, kdyby se neutíkalo před právníky, tak by se méně rozkradlo.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Restrukturalizace, to je velice těžké slovo, restrukturalizace zdravotních ústavů, ta se znovu vrátí pochopitelně na jednání vlády, ale až té nové vlády, která vzejde z květnových voleb. Další téma probereme ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha s komentátorem Deníku Ivanem Hoffmanem. Ukázalo se, že květnové volby budou vlastně na dluh, poslanci na ně v rozpočtu nevyčlenili peníze, které se vezmou z rozpočtové rezervy, určené na katastrofy. Tahle informace zazněla a dá se říct, že nikoho u nás, tedy v zemi, kde máme dluh zhruba 125 tisíc korun na hlavu, nezaujala. Co z toho usuzujete?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Ona zaujala pár lidí, ale ostatní si o tom spíše nechtějí povídat. Ono už je období, kdy se ty volby blíží a kdy postupně začínají lidé prostě doopravdy tou politikou žít. A u nás se politikou žije, už je to tak prostě léta a nic se na tom nezmění, i když vlastní zkušenost těch voličů je, že si pak po volbách stejně udělají ti poslanci totéž, že to sotva dopadne jinak než minule. Že se ti politici nepolepší, ani když je potrestáme, ani když jim dáme důvěru, že vlastně zůstanou stejní, nic moc se prostě v té politice nezmění. Ale ty volby, to je celospolečenské téma. A teď vlastně bychom si měli povídat o tom, jestli si je můžeme nebo nemůžeme dovolit. No mně by se samozřejmě líbilo říct, nevyčlenili peníze, tak nevadí, tak nemůže být, když na ně nejsou peníze, tak budou za rok, až je vyčlení. Ale oni místo toho prostě tu volební katastrofu, která nás čeká, budou financovat z fondu na katastrofy. Tak to je samozřejmě milé, je to legrace, je to kouzlo nechtěného. Já jenom doufám, že nebude žádná povodeň, anebo nějaký obrovitý požár, anebo tornádo nebo něco, pak nám ty peníze by chyběly. A tam by prostě byly asi užitečnější než na ty volby, ale já mám pocit, že kdyby k tomu i došlo, tak si zase někde půjčíme, protože my už se nebojíme si půjčit jakoukoliv částku.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A na cokoliv.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
A na cokoliv.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Když už jsme naznačili tu volební kampaň a blížící se volby. Teď vlastně každý víkend se nám politické strany představovaly se svými programy. Zdá se, že hlavním mottem, jak oslovit voliče těch velkých stran, bude to, že chtějí, nalákat voliče na to, že jim prostě zajistí, seženou nějakým způsobem práci. Co zatím říkáte těm jejich programům? Určitě jste je četl nebo sledoval, ty jejich ideové konference. Jak to na vás působí?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Tak samozřejmě, ty recepty jsou dva. Buďto tisknout peníze, anebo naopak nebrat peníze těm, o kterých si řekneme, že pak ty peníze vyplatí na mzdy a na pracovní místa. Ono těch návodů mnoho není. Ono také politici nejsou příliš schopni v této věci nějak doopravdy pomoct. Jsou to takové řeči. Prostě oni něco, oni tam něco prostě nějak tvrdí, slibují, nakonec se stejně vymluví, že měli sice výborné recepty, ale protože vláda je koaliční, tak musí udělat nějaký koaliční kompromis programový a z něho potom žádné nějaké praktické řešení nevzejde. Ale navíc prostě je ta situace taková, že v celé Evropě dramaticky ubylo pracovních míst. A pak je ještě ten, řekl bych, jako společenský sociální rozměr toho, že lidské práce je stále méně zapotřebí. Že vlastně mnoho věcí se děje díky pokroku obrovitému automaticky, to znamená, prostě je nás tady moc a už nás na práci ani není moc potřeba. My sice ještě stále se občas ohlížíme a kritizujeme některé, kterým se nechce pracovat a nedělají a už pomalu člověk, který se neuchází o práci, už bychom si měli pomalu začít vážit. Protože neubírá práci těm ostatním a na ty ostatní, kteří chtějí pracovat, vůbec nějaká zbyde. Ale to je prostě ještě daleko, ještě my žijeme částečně v té minulosti, kde bez práce nebyly koláče. A současně už je jasné, že na koláče zdaleka nemusíme prostě vynaložit takovou cenu a takovou práci, abychom je měli. Já si myslím, že politici by mohli udělat takovou věc, že by vytvořili prostor pro zkrácení pracovní doby, výrazný, že by prostě lidé pracovali čtyři hodiny denně, tři dny v týdnu. Ale pracovali všichni, protože to nejstrašnější na nezaměstnanosti je, že přicházejí mladí lidé, ti staří si ta místa prostě pevně drží. A ti mladí prostě vyjdou z různých škol, anebo já nevím různých oborů, nenajdou práci a dlouhá léta žijí hned od začátku na podpoře. A pak už se pracovat nikdy ani nenaučí. To znamená, tady je prostor pro hledání nějakého úplně nového způsobu, jak zajistit prostě, aby co nejvíce lidí neztratilo kontakt s tím, že si na svůj život vydělává.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslí si ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha komentátor Deníku Ivan Hoffman. A zbývá na za chvíli čas už na poslední téma. V sobotu se udělovaly divadelní ceny Thalie. Stejný večer se před kamerami promenádovaly krásky v plavkách, aby si pak mohly některé nasadit korunku krásy. Díval jste, sledoval jste to jejich klání?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Ne, ne, ne, já už jsem zjistil, že mě už to prostě nebaví. A ještě taky se soutěžilo o nejlepšího barmana, to kdyby dávali v přímém přenosu, tak na to bych možná podíval, protože by mě zajímalo, co se tam vlastně hodnotí. Ale ve stejný den, když toto se dělo, tak naši psi zase soutěžili ve sprintu, takovém coursingu, což to plemeno pejsků, které my máme, se vyznačuje tím, že rádi běhají. Tak ti zase běhali na čas někde. A stále se soutěží a všichni soutěží, ale já mám takový stále rostoucí pocit, že za prvé už to trochu splývá, za druhé je těch soutěží strašně moc a za třetí ve většině z nich se prakticky skoro nedá mluvit o objektivitě. Je v tom strašně moc náhody. Není to jako ten sport, ve kterém rozhoduje vteřina, anebo kolik kdo zvedne kilogramů, anebo jak přesně trefí branku a kolikrát. To jsou takové soutěže, které mají zřejmě hlavní smysl v tom, že je někdo sponzoruje a tak dále. Já teda nejsem proti soutěživosti, protože vím, že každý potřebuje být v něčem dobrý. A dokonce si myslím, že každý potřebuje být v něčem nejlepší. Třeba já nevím, ve fotbalovém týmu, který je slabý, je některý z těch hráčů nejlepším brankářem. A může říct - jsem v něčem nejlepší. Ale to hlavní je, jestli to má nějaký smysl, jestli z toho pak je něco dalšího, ale já mám u všech těchto soutěží pocit, že to je jenom zábava, kde uplyne čas, kdy se člověk na to díval a pak toho času lituje, že mohl dělat něco užitečného, protože to mu stejně život nezmění.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To byl závěr dnešního Jak to vidí. Půlhodinku jsme strávili s komentátorem Deníku Ivanem Hoffmanem. Přeji vám krásné dny a příští pondělí zase na slyšenou.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Také se těším.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.