Jak to vidí Eva Syková - 17. ledna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem profesorka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky a přednostka Ústavu neurověd Univerzity Karlovy na 2. lékařské fakultě. Vítám vás u nás. Dobrý den.
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Dobrý den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vítám vás zároveň v týmu našich jaktovidičů, paní profesorko. Od léta půjde do volného prodeje několik druhů léků. Pro pacienty je to dobrá i špatná zpráva. Jedni nejspíš ocení, že se dostanou k těmto lékům jaksi snáz a nemusí se kvůli receptu trmácet k lékaři. Jak tento krok vyhodnotíte? Pro některé bude také problém i to, že si budou vlastně hradit lék ze svého.
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, myslím, že to je určitě dobře, to ušetří spoustu času nejenom teda těm pacientům, ale i lékařům, kteří musí ty recepty předepisovat a jedná se o léky, které si stejně doposavad téměř každý kupoval v lékárně, pokud mohl, a někdy se vlastně setkal s tím, že potřeboval recept. A myslím si, že lékárníci jsou dostatečně, bych řekla, vzdělaní, aby lidem poradili, takže to ušetří spoustu času. Nemyslím si, že by to bylo pro pacienty nákladnější.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My, když jsme si povídali vlastně před pořadem, tak je docela běžné tato praxe v zahraničí podle vašich zkušeností?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Ano, tato praxe je běžná v zahraničí. Dokonce lékárníci často poradí těm pacientům. Já jsem přesvědčená, že i naši lékárníci jim poradí.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jsem si pročítala zprávy právě o různém výzkumu zejména v medicíně, tak média v poslední době velmi často přinášejí zprávy, jenom když vezmu titulky z posledních dní, tak hovoří například o tom, že vědci z Brna jsou na cestě k objevu, který by snížil zatížení pacientů při léčbě rakoviny. Další zpráva hovoří o tom, že čeští vědci urychlili výrobu látky proti stárnutí a do třetice ještě jedna, čeští a španělští vědci vyvinuli přípravek z bodláku, který v kombinaci se zeleným čajem otevírá nové možnosti léčby nádorových onemocnění. No, a hned už ten tým dostal vlastně několik dotazů, kdy si dojít pro nový lék do lékárny a profesor Křen, který vlastně se podílí na tom výzkumu, tak odpověděl, že vývoj takového léku trvá až 10 let. Paní profesorko Syková, jak dlouhá a trnitá je vůbec cesta asi teda od toho výzkumu, objevení až po uvedení léku na trh?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Tak ta je skutečně trnitá, protože nejde jenom o to, že poznáme ty účinky toho léku a že je ověříme na zvířatech, ale jde i o to dlouhodobé schvalování takové nové léčby nebo nového léku v praxi. My musíme vlastně provést standardizované klinické zkoušky nebo testy, které musí nejprve schválit Státní ústav pro kontrolu léčiv. Potom někdo musí ta klinická zkoušení zaplatit, což je taky poměrně nákladné, musí pojistit ty pacienty a podobně. A probíhají ty fáze 1, 2, 3 a 4 toho klinického hodnocení. Nejprve se ověřuje bezpečnost, potom teprve ten účinek, a to všechno trvá, jenom to zkoušení trvá několik let a předtím ta příprava, takzvaná preklinika na zvířatech trvá taky určitou dobu, takže vlastně to nejde ani dnes více urychlit. Takové věci byly možné v historii samozřejmě. My, když jsme třeba měli očkovací látky proti vzteklině a tak dále, tak někdo na svoji zodpovědnost vlastně takovou léčbu vyzkoušel na pacientovi a bylo to mnohem rychleji. Dneska ovšem to nejde, protože některé ty moderní terapie mohou ty pacienty výrazně ohrozit a to samozřejmě není možné, aby to potom byly jakési pokusy na lidech. Takže je to velmi složité a někdy i ty výzkumníci nebo ty lékaři ztrácejí chuť to dělat, protože to je velice náročné. A to vlastně je takový trošku proti rychlému zavádění těch metod, protože nakonec oni z toho nemají žádný velký prospěch, dělají to jenom z entuziazmu, že chtějí zavést něco nového, dobrého, no, ale ta práce s tím je obrovská.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdybych se vrátila ještě k těm zprávám, které jsem citovala, co vy si říkáte vždycky, když slyšíte něco podobného o výzkumu, o práci vašich kolegů, ať už doma nebo v zahraničí?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, víte, to je tak. Ono ne že by toho teď bylo o tolik víc, i když ta věda jde mnohem rychleji dopředu. Co se udělalo za posledních 10 let aspoň v biomedicíně a medicíně, tak se, tak je asi srovnatelné s posledními 100 lety a co se udělalo v posledních 50 letech s 500 lety, takže to je opravdu veliký pokrok a urychlení toho výzkumu. Na druhé straně dneska je taková tendence a my jsme o to žádáni, veřejnost to chce, aby se ty výsledky jaksi medializovaly, aby se o tom lidé dozvěděli. Což já si myslím, že je dobře, když se lidé dozvědí, kam jde věda, co vlastně z jejich prostředků, z veřejných prostředků se financuje a proč se tolik peněz do té vědy dává, takže je to dobře, když se o tom informuje. Někdy se to ovšem přežene a už teďka vidím, že vzniká taková soutěž, aby co nejvíce ty instituce svých výsledků zmedializovaly, protože tím jako budou lépe hodnocený a tak dál, takže se to už zase trošičku začíná někdy přehánět ten význam těch zatím předběžných výsledků. Je třeba o tom hovořit jako o vědeckých výsledcích a ne jako o něčem, co zítra bude v lékárně, nebo co skutečně bude okamžitě možné využít.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak jsme slyšeli i z té zprávy, tak je to opravdu, vy jste to potvrdila, běh na dlouhou trať v horizontu několika 10, možná 20 let, možná i déle. Mimochodem brzy se prý dočkáme vlákna pružného jako pavučina a to by se mohlo používat právě v medicíně. Tušíte, kde konkrétně nebo jak by se to mohlo využít? Asi v chirurgii, řekla bych laicky.
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, tak vlákna v medicíně budou mít veliké použití a nejenom teda, jak je řeč o těchto pavučinách, ale tato vlákna vlastně až velmi tenká až takzvaná nanovlákna, ta se, na těch se usilovně bádá. Vyrábí se, vyrábí se u nás, v našem ústavu se na tom pracuje, a existují vlastně přístroje, který se třeba nazývají nanospider, který skutečně jako pavouci utkají takovou textilii tenoulinkou, která potom, kterou potom my využíváme třeba v regenerativní medicíně. No, a tady je možnost, že by to dělali tyto pavouci, tak ty něco podobného můžou taky utkat. Kde se to dá použít? Dá se to použít jednak jako samozřejmě šicí materiál, takový vlákna už máme dneska, ale dá se to taky použít jako takový, takové vytvoření kostry pro rekonstrukci nějaké části tkáně. Třeba dovedu si představit kosti, šlachy, kůži, překrytí kůže a podobně.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Že by začínalo nebo začalo století tkáňových náhrad?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Tkáňových náhrad určitě. To já si myslím, že toto století bude, století.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zapadá, ty pavučiny zapadají do tohohle konceptu?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Zapadají do toho určitě, určitě do toho zapadají, protože já si myslím, že toto je století v medicíně, regenerativní medicíny a tkáňových náhrad. Protože takový transplantační projekty, to jako bych řekla, že je pořád ještě na vrcholu, ale ne všechno můžeme transplantovat. Určitě vůbec v nervové tkáni, která je vystavena v celé řadě onemocnění, která dnes neumíme léčit, tak tam se ty transplantace vůbec neuplatňují. A jiné zase ještě orgány, kde zase by to bylo příliš nákladné. Takže vlastně ta rekonstrukce pojivových tkání, která trpí s věkem, kdy lidé potřebují nové chrupavky, nové kosti a tak dále, kůže, tak až teda k těm orgánům složitým, jako je srdce a mozek, tak tam se tyto materiály společně s kmenovými buňkami a dalšími faktory, mnoha dalšími faktory uplatní v té rekonstrukci poškozených tkání.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká profesorka Eva Syková, Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky a přednostka Ústavu neurověd Univerzity Karlovy. Hostem dnešního Jak to vidí je profesorka Eva Syková, Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky a přednostka Ústavu neurověd Univerzity Karlovy na 2. lékařské fakultě. Vy se zabýváte, paní profesorko, neurovědami a regenerativní medicínou. Na čem vy konkrétně pracujete?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Tak my pracujeme na několika výzkumných projektech a jak už bylo řečeno, od mládí vlastně se zabývám neurovědami, protože si myslím, že mozek je jeden z nejdůležitějších orgánů v těle. Tam sídlí vlastně naše duše, naše já, a také tento orgán vlastně má celou řadu velice nepříjemných onemocnění, která vůbec neumíme léčit. Vlastně léčíme jenom jejich příznaky, ať už jsou to Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, ale úrazy po iktus stavy a podobě. No, a takže zatímco v mládí vlastně jsem se zabývala takovými základními otázkami, jak fungují jednotlivé nervové buňky a gliové buňky a jak ta homeostáza, to jest to prostředí, mikroprostředí těch buněk vlastně ovlivňuje jejich život, tak v poslední době, protože jsem lékařka, mě především zajímá, jak bychom mohli léčit tato nervová onemocnění. No, a vlastně před jakýmisi 20, 15 lety, kdy nastal rozvoj tady těch možností kmenových buněk a dalších, dalších hráčů, které jsou úplně nové v medicíně, tak jsme se začali zabývat právě výzkumem ischemických poškození mozku, to jest po mrtvici, jak možno, jak je možno napravit tady ty defekty, a potom zvláště míšní poranění, které je přerušením míchy, je velice těžký stav pro mnoho pacientů. Pak třeba takové choroby jako Parkinsonova choroba, Alzheimerova choroba a Amyotrofická laterální skleróza. To všechno naše týmy dnes zkoumají na zvířecích modelech. Ten pokrok v medicíně je dán taky tím, že my dnes máme úplně jiné možnosti, jak tato onemocnění můžeme studovat, a to jsou především transgenní zvířata, která mají velice podobné onemocnění, jako mají lidé. A to jsme dřív neměli. A na těchto zvířatech právě je možné velice dobře zkoumat efekt různých terapií a co je vlastně podstatou těch onemocnění, protože my, když nevíme ani přesně, co je podstatou těch onemocnění, tak ani nemůžeme začít vyvíjet tu léčbu pro ta onemocnění. No, a já už dneska jsem ve věku, kdy si mohu dovolit i nějakou vlastně, nějaký přenos těch výsledků do praxe, takže v posledních letech nejen já, ale i náš ústav celý se snaží i ty výsledky, pokud jsou slibné, tak převádět do klinické praxe právě v těch klinických zkouškách.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná bychom se mohli teď zastavit u toho, jak se třeba liší nebo co má společného ta mladá, nastupující generace od starších kolegů? Jak se liší třeba i vůbec přístup té nejmladší generace, možná i absolventů nebo těch, kteří začínají ve vědě a ve výzkumu od těch, kteří už tam nějakých pár let pracují?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Tak to je velice zajímavá otázka, která se řeší i na mezinárodní úrovni, jaký, jaký vlastně mají start dnešní vědci, když začínají tu vědeckou kariéru. Já si vzpomínám, že my, když jsme začínali a nejenom my, ale i naši kolegové v zahraničí na Západě, tak začínali vlastně tím, že takovou tou tvrdou prací a tím, že si vymýšleli ty své vlastní hypotézy, i když třeba byly špatné ze začátku nebo nebyly ty nejlepší, tak všichni vlastně měli takový cíl něco sami vymyslet, uskutečnit, prokázat a potom teda sami si to napsat, opublikovat a tak. Dneska je ten trend trochu jiný, taky je ten tlak na ty lidi trochu, na ty mladé lidi trochu jiný. Oni spíš se snaží co nejrychleji proniknout mezi ty dobré vědce i za cenu toho, že to není jejich nápad, a že se vlastně přiřadí k nějakému velmi dobrému týmu, nejenom doma, ale i v zahraničí, a tam že si teda udělají ty první práce, že to nebude tak zdaleka jejich myšlenka, ale dosáhnou rychleji těch cenných publikací v těch nejlepších časopisech a to, to vlastně podle mého názoru je trošku problémem také dnešní vědy, že ti mladí lidé se méně učí sami, bych řekla, myslet v něčem úplně novém, že často sledují takový ten hlavní proud, který je moderní a kde můžou rychle vyniknout a nesledují tolik ty své hlavní myšlenky a takovou tu svojí, bych řekla, jak my říkáme, vlastní školu. Nebudují něco nového úplně svého vlastního často.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máte vy, paní profesorko, vysvětlení, proč je tento přístup u těch současných mladých vědců takový, jaký je?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, je to dáno tím, že financováním vlastně vědy, je to dáno, protože dnes vlastně každý vědec, který chce dělat svojí práci, svoje myšlenky prosazovat, tak musí mít své vlastní finanční prostředky z grantových agentur. A aby dostal ty grantové prostředky, tak musí mít co nejlepší záznam těch předchozích prací. A když právě tito mladí vědci získají ty publikace s někým jiným a jsou tam spoluautory, tak mají vlastně tady tu, tuhle ten soupis těch prací, který potom můžou předkládat v těch grantových agenturách a snáz se dostanou k těm finančním prostředkům. Takže oni dělají to, co je potřeba, ale ve skutečnosti to trošku tlumí jejich kreativitu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže ten přístup je jaksi podmíněn i těmi podmínkami nebo propojen s podmínkami, co se týče vůbec pro práci nebo i financování té vědecké práce?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Ano, ano. Dnes to, my vlastně, víte, my, když jsme začínali dělat vědu, to bylo za socialismu, tam žádná soutěž o nic nebyla. Prostě peněz bylo málo jednak, a jednak tedy byly institucionálně rozdělovány a tam zase byly rozdělovány prostě v tom ústavu a žádná soutěž o peníze vlastně nebyla.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na základě jakých kritérií vůbec lze hodnotit vědu? Možná pro laickou veřejnost je to docela neznámý pojem.
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No,právě ta, ta věda se dneska hodnotí na základě těch publikací, kolik těch publikací máte, teda aspoň ta základní věda, základní výzkum.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A s jak prestižním týmem, promiňte, pracuje ten vědec, to je také jedno z kritérií?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, tak to samozřejmě se promítá do toho, jaké ty publikace má, v jakých je má časopisech. Ty časopisy totiž mají určitý, my tomu říkáme impakt faktor, a ten impakt faktor z nás vlastně určuje kvalitu toho časopisu a čím vyšší impakt faktor, tím obtížněji se ty publikace tam dostávají ty výsledky, protože tam jsou větší nároky a berou se tam ty nejlepší údajně. Vždycky to tak není tak. Nicméně taky jsou to, tam výsledky, které zrovna jsou velice žádné nebo moderní, takže to není úplně přesné kritérium, nicméně tedy podle toho se vlastně ta vědecká práce hodnotí. Jednak potom tím počtem, ale hlavně taky tou kvalitou. A potom takzvanou citovaností, což vlastně souvisí s tou kvalitou toho časopisu. Citovaností, to je, kolikrát se někdo tedy s tou, tu práci někde zase použil, tedy vlastně jí tam jako uvedl bez toho, aniž by to ten autor uváděl sám. A pak máme ještě takové indexy, které mohou vlastně hodnotit celoživotní dílo toho člověka, kde, tomu říkáme h index, a ten ukazuje vlastně, jak ty práce jeho byly zase citovány v určitém kontextu. No, tohle to všecko vlastně udělá docela takovej přesnej obrázek o tom, jak si který pracovník vede. Neplatí to tak úplně pro ty nejmladší pracovníky, protože ty takové zázemí vědecké nemají nebo takovou historii vědeckou, ale rozhodně u těch mladých je potřeba se dívat i na něco jiného. A to je zase taková trochu bolest, že někdy my nedokážeme hodnotit ty mladé vědecké pracovníky ještě jiným způsobem, to jest vlastně tím, jestli oni opravdu jsou kreativní a jsou to jejich myšlenky a jakou teda vlastně mají budoucnost.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vidíte u té mladé generace, když se rozhlédnete kolem, ten potenciál právě pro tu kreativitu u té mladé generace?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, právě ti mladí lidé, ale to není jenom dnes, to bylo vždycky, jsou velice rozdílní. Jsou takoví, který jsou velice pilní, ale vlastně vidíte, že sledují, nemusí to tak být do smrti, že jo, ale sledují jako ten proud toho oddělení, kde pracují, nebo těch svých vedoucích, a příliš s novými nápady nepřicházejí. Vlastně jsou to takoví dobří, dobří, bych řekla, dělníci vědy. A ta druhá kategorie a samozřejmě mezi tím je plynulý přechod, ale ta druhá kategorie, že zase všecko si chci udělat sám, jenom svoje myšlenky. No, a taky to není zase se začátku úplně nejlepší. Čili někde taková ta střední cesta od toho, aby od začátku ten vědecký pracovník měl pocit, že to je jeho poslání, že ho to strašně baví a že tady vymýšlí nějaké svoje nápady, který chce dokázat, tak to je asi to, jak by ten vědec k tomu měl přistupovat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste také předsedkyní poroty soutěže Česká hlava, říkáme jí také někdy Česká Nobelova cena. Jak vůbec vnímáte oceňování vědců, ty podmínky, respektive doceňujeme ty výzkumníky dostatečně? Možná s tím i souvisí další téma nebo další otázka a to je například projekt ministerstva Návrat, který chce přilákat zpět k nám do Česka výzkumníky. Myslím, že právě teď se vrací jeden badatel z Německa, pokud se nepletu.
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, tak k tomu oceňování. Já si myslím, že ta soutěž Česká hlava je další z možností, jak oceňovat české vědce. A myslím si, že toho nikdy není dost. A hlavně to taky přispívá k popularizaci vědy a popularizaci těch osobností, protože ti vědci jsou lidé se všemi starostmi denními a životními. A myslím si, že ta, ten jejich život je někdy mnohem zajímavější než třeba je život nějakých herců a podobně. Čili je potřeba skutečně mediálně i tuto skupinu lidí, bych řekla, ukázat, jak myslí, jak, jak bádají a podobně, protože je to taková elita společnosti, by se dalo říct. Oni skutečně prakticky nezjištně za ne nijak zvlášť vynikajících platových podmínek věnují svůj život něčemu, co potom přinese ten pokrok tomu národu. Oni taky učí samozřejmě studenty a podobně. Čili tohle to je skupina, která je vždycky dobře hodnocena, bych řekla, veřejností, co se týče prestiže, a je také dobře teda ukázat vlastně, jak se ta věda dělá, jak, co to je za osobnosti. Ta Česká hlava tohle to nejenom, že dává tu cenu, ale vzhledem k tomu, že potom je ten pořad slavný slavným, tak i ukazuje, jak vlastně, jaký jsou to lidé, co v životě dokázali, jakou cestu trnitou k tomu výzkumu, jaká tam cesta trnitá vedla. No, oceňuje jednak celoživotní dílo, potom oceňuje důležitou část vědy a to je přenos těch výsledků do praxe, což je dneska tedy na dlouhou diskusi by bylo a někdy třeba příště, ale to, jak zavést ještě výsledky svého výzkumu do praxe, to je zase kapitola sama pro sebe a velmi obtížná. A tak tady jedna cena přímo invence, která je za takový to výkon. Pak je cena pro mladé a podobě. Tak to si myslím, že je dobře, jsou i samozřejmě jiné ceny.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co vy byste možná ještě uvítala, paní profesorko, jakou platformu, jak podpořit mladé vědce v těch projektech, v kreativitě, také je ocenit, aby měli jakousi motivaci, stimulaci pro další práci? Co vám by se líbilo?
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
No, mně by se líbilo, kdyby ti schopní, dostali brzy svoji samostatnost určitou, to znamená, že by dostali dostatečně velký grant, aby si mohli zařídit ty laboratoře. To tady dnes chybí, protože oni dostanou určité takzvané postdoktorské granty, které, za kterou můžou dělat nějakou práci, ale musí to dělat buď v prostředí, řekněme, toho svýho bývalého vedoucího nebo v nějakém ústavu, kde vlastně se nemůžou tak úplně osamostatnit a nemohou tak úplně dělat, co by chtěli. Čili oni by měli dostat ty nejlepší, by měli v určité grantové soutěži dostat takové podmínky, aby mohli si vybudovat svoje vlastní pracoviště. Já to vím ze své vlastní zkušenosti, protože jsem takových pracovišť budovala několik ve svém životě a s velkými obtížemi, ale dnes to nejde bez hodně peněz, protože například v té medicíně potřebujete skutečně to zařízení těch laboratoří, který je poměrně nákladný a když ho nemáte, musíte využívat třeba toho zařízení, kde jste původně jako student pracoval, tak už to k té samostatnosti tak nevede. No, a ti lidé mají vrchol své, bych řekla, kapacity myšlenkové někde okolo těch, mezi tou 30., 40. rokem a tam potřebují ty peníze a tam se potřebují osamostatnit. Takže to nám tady vlastně trošku chybí, i když musím říct tedy, že grantové agentury u nás se skutečně mimořádně rychle rozvinuly po roce 89, velmi dobře, a ty účelové prostředky, jak my jim říkáme, pro jednotlivé vědce jsou rozdělovány, bych řekla, zatím velice dobře.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak já myslím, že jsme nakousli několik témat, ve kterých můžeme pokračovat příště. Paní profesorka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd a předsedkyně České společnosti pro neurovědu Univerzity Karlovy byla hostem dnešního Jak to vidí. Děkuji za vaše postřehy, za vaši návštěvu, přeji hodně zdaru a budu se těšit na další návštěvu. Na slyšenou.
Prof. Eva SYKOVÁ, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, přednostka Ústavu neurověd UK na 2. lékařské fakultě
--------------------
Na shledanou.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dění kolem nás bude zítra od půl deváté komentovat profesor Tomáš Halík. Zita Senková přeje příjemný den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.