Jak to vidí Eduard Stehlík - 6. listopadu

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Naším dnešním hostem je Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vraťme se do 24. října, kdy se v rakouském Mauthausenu konal pietní akt, stejného data ovšem v roce 1942 totiž nacisté při hromadné exekuci v bývalém koncentračním nebo v tehdejším koncentračním táboře povraždili více než 200 českých vlastenců. V jakém duchu se nesla ta letošní pietní akce v roce 70. výročí tragických událostí?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Jak sama správně říkáte, bylo to 70. výročí, to znamená šlo řekněme mimořádné vzpomínání. Těch 70 let, jako kdyby najednou nebylo, protože té vzpomínky přímo na místě se zúčastnily děti, mnoho dětí vlastně těch, teďka už samozřejmě lidí ve vysokém věku, těch, kteří tam tehdy přišli o život. My o nich většinou hovoříme jako o obětech a já bych to trošku poopravil a já bych o nich chtěl, abychom spíše hovořili spíš jako o hrdinech, protože oni nebyli nějakými trpnými příjemci smrti z rukou vlastně nacistů, ale oni byli opravdu těmi lidmi, kteří pomáhali. Pomáhali způsobem, bez kterého já si nedovedu představit, že by naši parašutisté mohli splnit nejenom ten úkol útoku na Heydricha, ale atentátu na Heydricha, ale celou řadu dalších věcí, protože mezi těmi popravenými byli nejenom lidé, kteří pomáhali Anthropoidu, tedy Gabčíkovi a Kubišovi, ale i jiným výsadkům. Ta zrůdnost tehdy té masové vraždy, která mimochodem byla největší vraždou v dějinách koncentračního tábora Mauthausen, tehdy ono 24. října přišlo o život 262 vlastenců, další skupina vlastně stejná řekněme stejného složení nebo lidí, kteří, kterým nacisté vyčítali stejný zločin, byla popravena v polovině ledna a byly v této skupině byly například ženy, které byly těhotné a kde se čekalo, než porodí a vzápětí byly zavražděny a potom se ještě jako jeden člověk se tam přidal František Pecháček, vynikající sokolský činovník, který byl zavražděn v Mauthausenu později. Ta vzpomínka byla mimořádná nejenom díky přítomnosti pozůstalých, ale i tím, že se jí osobně zúčastnil kardinál Dominik Duka, který vlastně už den před tím, večer před tím sloužil v katedrále na Pražském hradě mši za zemřelé, za umučené, za zavražděné a myslím si, že výjimečnou věcí obou dvou těchto setkání, ať už to bylo setkání v katedrále nebo potom v Mauthausenu, bylo moment, kdy byla předčítána jména všech vlastně zavražděných spolupracovníků parašutistů, to znamená bylo to velice citlivé a velice dojímavé a musím říci, že prakticky neubránil se slzám nikdo z těch, kteří jsme tam byli přítomni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kolik víme o těchto hrdinech? Je ten počet vlastně, je to 294 českých vlastenců, ale jsou to všichni, víme o všech? Nebo nakolik je zmapována vlastně i tato pomoc. Vy už jste zmínil, že mezi nimi byli například příslušníci Sokolské odbojové organizace, kteří poskytovali zázemí našim parašutistům. Také tam byli vojáci z povolání, příslušníci církve.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já myslím, že možná některá ta jména jsou už velice známá, některá se řekněme z toho zapomnění znovu objevují zpátky v našich dějinách a musím v této souvislosti říci, že obrovský kus práce, takřka neuvěřitelný, odvedl v uplynulých desítkách let Jaroslav Čvančara, autor několika vynikajících publikací věnovaných právě atentátu a i lidem, kteří parašutistům pomáhali a který postupně dohledal rodiny, příbuzné nebo vzdálené příbuzné, shromáždil portrétní fotografie těchto lidí a musím říci, že jeho podíl na vlastně objasnění jejich osudu a informování veřejnosti o tom, co všechno tito lidé dokázali, či, já vlastně pro nás, pro naši budoucnost je nezastupitelný. Myslím si, víte, já jsem, aniž bych to tušil, tak jsem byl vlastně s příběhem těchto téměř 300 vlastenců konfrontován už jako žák druhé třídy základní školy. A to takovým zvláštním způsobem, kdy paní učitelka jednoho dne z nějakého důvodu, povídali jsme si o válce a ona najednou řekla, že dědeček, že moje, naše spolužačka Janička vlastně nemá svého dědečka a babičku, že její maminku vychovávali úplně jiní lidé, protože jejího dědečka a babičku zavraždili nacisté. A bez nějakého dalšího vysvětlení mi tahle informace zůstala v hlavě, protože mnou dost otřásla, já jsi nedovedl představit, že bych měl jiného dědečka a babičku a vlastně tento zasáhnutí té druhé světové války vlastně do života mé spolužačky mě dost zaujalo, takže jsem si opravdu zapamatoval. A po mnoha a mnoha letech v roce 2002, když jsme ve Vojenském historickém ústavu dělali výstavu Atentát operace Anthropoid, tak já jsem potom prováděl právě skupinu dětí těch povražděných spolupracovníků parašutistů, těch jak říkám obyčejných a přitom tak hrozně neobyčejných lidí a najednou ke mně jedna z těch paní přišla a říká: Edo, ty si na mě asi nepamatuješ. A mně to najednou sepnulo a já říkám, vy jste paní Staňková a najednou jsem si uvědomil, že vlastně dědeček a babička mé spolužačky, se kterou jsem chodil kdy do školky, do základní školy, na gymnázium i na fakultu, byli opravdoví hrdinové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vidíte, svět je malý. Ještě bych se vrátila k té akci v rakouském Mauthausenu. Ona vlastně ta tradice toho pietního aktu je relativně mladá, pokud se nepletu. Vy už jste se zmínil o panu Čvančarovi, další pánové Janík nebo Šůstek také.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Musím říci, že je zajímavé, že vlastně, a znovu to ukazuje, že je potřeba, že nemůže někdo říkat, že tady se třeba nic nedělá a tak dále. Nic se nepřipomíná. Není to pravda a každý můžeme začít od sebe. A myslím si, že právě tito tři pánové, jak už jste říkala Jaroslav Čvančara, Vojtěch Šůstek a nebo pan Janík, udělali obrovský kus práce, protože vlastně ta iniciativa byla do značné míry jejich. A oni už před lety zorganizovali vlastně cestu do Mauthausenu, ta letošní byla řekněme taková už vyvrcholením jejich snah o připomenutí památky těchto vlastenců. Tato trojice stála i za vybudováním vlastně prvního pomníku těmto lidem, který vlastně stojí před vchodem do Chrámu Cyrila a Metoděje v Rösslově ulici, je to až neuvěřitelné a myslím, že celá řada posluchačů viděla třeba dokument České televize, který byl vysílán právě v 24., byl věnovaný vlastně těm utajeným vraždám Čechů v Mauthausenu. Protože těch povražděných tam, to nebyli zdaleka jenom tito lidé, ty 300, necelé 300 spolupracovníků parašutistů, ale celá řada dalších odbojářů, kteří zde přišli o život. Protože Mauthausen byl právě takovým táborem, tam byli přednostně odesíláni lidé z tehdejšího protektorátu Čechy a Morava a kde ty naše ztráty jdou do tisíců.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mohli bychom říct, že právě Mauthausen sehrál klíčovou roli, co se týče likvidace českého hnutí odporu?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je rozhodně táborem, kde prakticky od roku 1940 až do úplného konce války umírají čeští vlastenci a je opravdu jedním z míst, kde těch mrtvých máme nejvíce, ale samozřejmě nesmíme zapomínat ani na další místa, jako byl Buchenwald, mnoho Čechů zahynulo v Osvětimi, jestliže jsme zde hovořil o Sokolech, tak zdaleka ne jenom v Mauthausenu, ale celá řada Sokolů přišla o život právě v roce 42 v Osvětimi a i na dalších místech, Sachsenhausen, Dachau.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká se, že národ, který neví o svých hrdinech, nebo je zapírá, tak příště už žádné mít nebude. Kam by nás tato pietní vzpomínka na zavražděné hrdiny a jejich činy měla dovést, minimálně v úvahách, ideálně v činech?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, připomínání si vlastních padlých a vlastních hrdinů patří k teďka nechci říct k dobrému vychování, ale mělo by být naprosto nezbytnou součástí každé normální demokratické společnosti. Ti lidé umírali ne z nějakého svého výmyslu nebo něco, ti lidé opravdu v té době, ono to zní možná jako fráze, umírali za vlast, umírali za Československou republiku tehdejší, umírali vlastně proto, aby tady skončila nějaká totalita,oni šli do nerovného zápasu s krutým nepřítelem, s krutou totalitou, v tom zápase padli a my si je opravdu musíme připomínat, protože ten jejich podíl na současné naší svobodě je obrovský i když mnohdy si to ještě neuvědomujeme, ale každá normální země si připomíná své padlé a tím možná bych malinko přeskočil k jiné věci, protože my si ty padlé připomínáme nejenom ty z té, z těch povražděné v Mauthausenu ale teď je před námi neděle 11. listopadu, tedy Den válečných veteránů, který u nás začal slavit poměrně nedávno, poprvé v roce 2001, nicméně jde o tradici strašně starou, proč jde o ten 11. listopad, to je den uzavření příměří vlastně za první světové války, kdy opravdu v celé řadě evropských zemí demokratických, včetně samozřejmě Velké Británie, ale i třeba v Kanadě a ve Spojených státech, si onoho 11. 11. v 11 hodin se vlastně zastaví život, kdy buď si to připomínají jako Den veteránů nebo Den vzpomínek a kdy se připomínají opravdu padlí a původně byli připomínáni padlí z té první světové války, teďka už z těch všech válečných konfliktů vlastně až do současnosti. A tohle vzpomínání je spojené s červeným květem máku, který vlastně se nosí v klopách civilního oblečení nebo i uniforem a červený mák je tady propojen vlastně díky úžasné básni kanadského chirurga Johna McCrae, který vlastně jako reakci na smrt svého přítele poručíka Alexise Helmera, který padl 2. května 1915 složil báseň o mácích, které jsou na flanderských polích, o padlých, kteří předávají pochodeň toho zápasu a kteří prosí, aby nebyli zapomenuti a tahle, tyto vlčí máky potom díky Američance Moině Michelle se staly vlastně symbolem vzpomínek na padlé a v současné době, když byste se podívala, nebo když byste v zavítala do Velké Británie nebo stačí si přeladit na nějakou stanici BBC, asi těžko byste našla komentátora, který nebude mít na tom obleku vlastně ten vlčí mák, některá média vychází s tím vlčím mákem v titulu, takže to je myslím si, že to je vzpomínka, která se k nám sice dostala poměrně nedávno, ale zaplaťpánbůh, že se sem dostala.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jinak v Austrálii zemřel minulý týden ve věku 95 let generál poručík a válečný veterán Vladimír Nedvěd. Za své zásluhy byl v Česku i v zahraničí několikrát vyznamenán, mimo jiné dostal v roce 1996 od tehdejšího prezidenta Václava Havla nejvyšší naše ocenění, Řád bílého lva, dodám ještě, že pan Nedvěd byl posledním žijícím velitelem 311. bombardovací perutě RAF a v souvislosti s Dnem válečných veteránu, pane Stehlíku, vy už jste i v našem pořadu Jak to vidí, nejednou poukázal na značné rezervy, co se týče péče o veterány. Jak se nám daří toto naplňovat nebo v čem máme ještě daleko do evropských standardů?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já myslím, že v mnoha ohledech ta situace se radikálně zlepšila. Já bych řekl, že prakticky každým rokem ta situace je k lepšímu. Já vždycky jsem nerad vzpomínal na 90. léta v této souvislosti zejména při péči o ty opravdu staré válečné veterány, veterány z druhé světové války, tehdy dokonce jsme měli ještě několik veteránů, kteří prošli válkou první světovou, ještě žilo několik málo legionářů, kdy někteří z nich řekněme umírali v ne zcela důstojných podmínkách. Myslím si, že teďka v současné době ta situace je radikálně lepší, existují vlastně třeba v rámci Vojenské nemocnice nebo v rámci některých penziony jsou místa, která jsou vyhrazena pro válečné veterány, resort ministerstva obrany přispívá na lázeňskou péči, mají řekněme lepší důchodové zabezpečení a podobně. To znamená změnilo se opravdu mnohé, ale to neznamená, že není možné ještě tu situaci nějakým způsobem vylepšovat. Ale mně to nedá, když jste zmínila Vladimíra Nedvěda. Já jsem měl to štěstí, že jsem se s ním vlastně setkal přibližně myslím před 10 lety, když Českou republiku navštívil. To je opět jméno, zatímco u mnoha letců se ta jména opravdu podařilo řekněme vrátit do dějin díky mnoha publikacím, které byly vydány přímo mým kolegou Jiřím Rajlichem ve Vojenském historickém ústavu, kdy samozřejmě i publikační činnost některých bývalých letců, zejména třeba Františka Feitla, to jsou, jakmile se řekne válečný letec, tato jména vám vyskakují, ale Vladimír Nedvěd přesto, že zastával opravdu velice významnou funkci velitele perutě, a tak nějak řekněme není širší veřejnosti znám a přitom šlo skutečně o muže, který už v počátku svého vojenského působení ve Velké Británii se opravdu proslul velkou odvahou, když vlastně jeho letoun, který startoval k letu na bombardovací letu na Německu se krátce po vzletu z neznámých důvodů zřítil, byl ten letoun byl naplněn ještě pohonnými hmotami, byl naplněný bombami, začal hořet a on z toho letounu vlastně dostával své kamarády přesto, že mu hrozilo každým okamžikem vlastně to, že ten letoun bude explodovat,on přijde o život, snažil se zachránit, byl za to dokonce jako jeden z prvních vyznamenán Řádem Britského impéria za statečnost, zasloužil se opravdu o rozvoj 311. perutě a musím říci jednu věc, mně na něm bylo sympatické to, že kdykoliv někde vystupoval, vždycky říkal, to nemluvte jenom o mně, vždycky já 311. peruť nebyl jenom Nedvěd, to byla, to byly desítky mých kamarádů, mnoho z nich přišlo o život, mnoho z nich padlo, mluvme o mých přátelích, mluvme o těch lidech, kteří tam tehdy bojovali, to mi na něm bylo velice sympatické.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě se vracím k té péči o veterány. Tam bychom měli a musíme zahrnout i takzvané novodobé vojáky, kteří se vrací zpět z těch zahraničních misí, jak se daří v těchto případech tento návrat začleňování do pracovního procesu?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych možná tady ještě řekl jednu věc, vy jste vlastně řekla, když jsem si to uvědomil, že to možná někdo netuší, jakmile se řekne veterán, tak my si představíme toho starého dědečka z druhé světové války, ale vlastně válečným veteránem podle současných zákonů vlastně jsou i vojáci, kteří prošli vlastně misemi nebo zahraničními operacemi Armády České republiky a nejenom oni. Jsou to i třeba příslušníci policie, kteří působí podobným způsobem, například při ochraně zastupitelských úřadů třeba v Bagdádu nebo na v Islamabádu, nebo na jiných místech. To znamená, pokud stráví v té zóně, která opravdu je nebezpečná, která, kde to tam může dojít ke ztrátě života při plnění služebních úkolů, tak tito lidé po strávení určité doby, bylo myslím 30 dnů, teďka je myslím 90 dnů, se chystá, se stávají vlastně válečnými veterány, mají nárok na takový odznak, dekret a tak dále. Pokud jde o tu péči, samozřejmě i u těch nových veteránů my se musíme vypořádat s tím, že ten stát ty mladé muže a ženy, posílá do zahraničí, posílá je, oni plní určité úkoly, které vyplývají z jejich služebního poměru a při plnění těchto úkolů mohou přijít o život, což je ta nejhorší varianta, ale nebo mohou být velice vážně zraněni, mohou si nést následky jak fyzických zranění anebo třeba i nějakých psychických útrap. To znamená, rozebíhá se tady a myslím, že v mnoha ohledech u některých útvarů funguje opravdu systém, fungují, jsou k dispozici psychologové, kteří by měli nějakým způsobem odbourat ten posttraumatický stres, pokud u těch vojáků k nějakému došlo, řeší se i případy opravdu mládenců, kteří byli velice těžce postiženi ztrátou třeba končetin a podobně, jsou doživotně upoutáni na vozík, za ale, zajímavé, že u nás se už do toho začínají pouštět i soukromá sdružení, soukromé společnosti, které cítí, že by tímto způsobem měli nějak se postarat o ty lidi, kteří tu republiku nějakým způsobem reprezentovali a já jsem o tom hovořil mnohokrát s kolegy ze Spojených státech a ti k tomu přistupují tak a mají samozřejmě těch případů o několik řádů víc vzhledem k velikosti armády a rozsáhlosti nasazení armády Spojených států, jednoznačně říkají, stát ty lidi někam vyslal a musí se o ně postarat, odpovídajícím způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Atentát na Reinharda Heydricha se podle historiků odehrál jinak, než jsme si dosud mysleli. Při rekonstrukci celého útoku jste, pane Stehlíku, zjistili, že tramvajová doprava v Praze sehrála mnohem důležitější roli než se předpokládalo. Co nového se vám podařilo vypátrat?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že spousta posluchačů si musí myslet, že historikové se zbláznili a že každý měsíc přicházejí s tím, že atentát byl jinak, minimálně kolem toho 70.výročí to tak mohlo vypadat. A já se touto cestou všem posluchačům omlouvám, že myslím si, že někdy v tom květnu, červnu museli mít dojem, že když otevřou konzervu, tak na ně odněkud vykouknu já nebo Jarda Čvančara a budeme vykládat zase o nějakých nových výsledcích. Já myslím, že to, co je podstatné a co je, bych řekl, je zajímavé a překvapilo i nás samotné je, znovu se ukazuje jako velkým třeba zdrojem informací může být obyčejná dobová fotografie, celý ten objev o podílu řekněme v určité nadsázce pražské hromadné dopravy na likvidaci Heydricha a řekl bych docela důležitém, vyplynul ze studia fotografií z místa atentátu, a to v situaci, kdy Česká televize tehdy vysílala nebo připravoval se k vysílání díl o atentátu v rámci cyklu Reinhard Heydrich - konečné řešení, kde vlastně byly dva díly věnované jakési rekonstrukci atentátu, která tady samozřejmě neprobíhala na místě, kde ten atentát se uskutečnil, ale ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech a když jsme koukali a stavěli jsme si do zatáčky auto tak, jak mělo najíždět a podobně, tak jsme tam měli k dispozici fotografie a všimli jsme si najednou jedné věci, že tramvaj, která je těch snímcích známá, ne tedy ta tramvaj číslo 3, která jede jakoby z centra Prahy nahoru do Kobylis, ale tramvaj, která jela ve směru jízdy Heydrichova vozu, to znamená tramvaj číslo 14, že v té zastávce a skutečně nevšiml si toho nikdo před tím, že v té zastávce neexistuje buď ten nástupní ostrůvek nebo takový ten průjezd pro tramvaj mezi chodníkem a tramvají, když ta tramvaj zastaví, ale že ta tramvaj zajížděla až přímo k chodníku, koleje byly prakticky těsně u chodníku a lidé nastupovali z chodníku do tramvaje. Z toho vlastně vyplynulo to, že ten Heydrich, když jel z Kobylis, tak nemohl jinak projet kolem té tramvaje, než, že tu tramvaj objel zleva, to znamená dopustil se dopravního přestupku v uvozovkách, jeho řidič a opravdu jsme pak zjistili, potvrzují to dobová svědectví, výslechy svědků z místa atentátu, které provádělo gestapo, že opravdu Kleinův řidič objížděl tramvaj zleva a z toho vyplynula docela zajímavá skutečnost, že on s největší pravděpodobností se Gabčíkovi s Kubišem za tou tramvají schoval, protože ta zatáčka, nebo ta ulice tam se malinko lomí, dá se říci, že on prakticky za ty jedoucí soupravu tramvají, která dokonce se stávala ze 3 vozů, protože tam byla jedna tramvaj a dva vlečňáky, takže ta souprava měla skoro 60 metrů, se to, to auto se za ní schovalo, vyjelo v zatáčce těsně před kluky, kteří měli opravdu minimální prostor zareagovat a naštěstí to zvládli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
E-mail od pana Jiřího, je delší, takže vybírám, cituji: "Domnívám se, že tolik opěvovaný atentát na Heydricha byl naprosto nepovedený, pokažený a celá akce se širšími důsledky byla více negativní než pozitivní. Ani jeden ze dvou přímých útoků ve chvíli atentátu se nepovedl a Heydrich po nějaké době zemřel jen shodou jiných okolností."

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Samozřejmě můžu říct, že může na to mít někdo takovýto náhled. Ono jde o to, že, já bych tady hovořil o důsledku, Heydrich nakonec opravdu na následky atentátu zemřel, to, že to bylo s velkým stupněm štěstí, je věc druhá, na druhou stranu, když si projdete na atentáty na jiné osobnosti mnoha staletí nebo tisíciletí dějin lidstva, tak často se to podařilo pouze náhodně, je potřeba tady říci, že ani Gabčík ani Kubiš nebyli lidé, kteří by někdy někoho na takovouhle blízkost před tím zavraždili, samozřejmě zlikvidovali, jako byli to vlastenci, ale nebyli to lidé, kteří byli zvyklí zabíjet. To znamená i to sehrávalo roli. Ta situace na místě byla velice nepřehledná a zkomplikoval ji, říkám, nejenom ty všechny tramvaje, které se tam objevily, ale ve všech těch tramvajích jeli lidi, kteří se najednou vyrojili v té zatáčce, to znamená, že to nakonec dopadlo Heydrichovou smrtí, bylo, byla řekněme šťastná shoda náhod, povedlo se to. Pokud jde o ten důsledek atentátu, tam bych s posluchačem nesouhlasil z jednoho prostého důvodu. I nás ve škole učívávali, že atentát jako čin individuálního teroru význam neměl, že způsobil jenom obrovské ztráty na lidských životech. Ano, ten počet mrtvých je děsivý. My jsme ho s kolegy kdysi spočítali přibližně na 5 tisíc mrtvých, což je obludně vysoké číslo. Na druhou stranu teprve po atentátu, po těch represáliích, které nacisté i v souvislosti s tím rozpoutali, po vyvraždění Lidic a Ležáků, Velká Británie a posléze i Francie odstupují od svých podpisů pod Mnichovskou dohodou, to znamená republika může být obnovena v předmnichovských hranicích, což myslím, že je naprosto klíčové a to bych řekl, že je ten hlavní důsledek atentátu. To znamená obnovení republiky Československé v předmnichovských hranicích a v neposlední řadě ten samo provedení atentátu a to, že se něco takového uskutečnilo v roce 42, když Německo prakticky ještě vítězilo na všech frontách, bylo z hlediska psychologického i z hlediska známosti Československa naprosto klíčové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste zmínil se o Lidicích. Tam jste mimochodem doprovázel německého prezidenta Joachima Gaucka?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To bych řekl, že bylo naprosto mimořádný zážitek, protože jednak nepovede se vám zřejmě mnohokrát za život, abyste měla možnost provádět vlastně dvě hlavy státu najednou po Lidicích a navíc německého prezidenta při skutečně historické návštěvě. Ta návštěva byla neuvěřitelná a atmosféra tam právě díky panu Gauckovi taková, že jakou já v Lidicích nepamatuji, já vím, že tam se člověk velice snadno může dostat do situace, že nějakým říkám nevhodným, nebo nevhodně volenou větou může urazit někoho a podobně, ale tady to vzájemné, ono se někdy říká chemie, to tak zafungovalo mezi lidickými přeživšími a panem prezidentem Gauckem, kdy já nezapomenu na to, když jsem vlastně jednotlivé lidické představoval a z ničeho nic paní Kalibová, která byla poslední vlastně se na něj obrátila německy, on už od ní vlastně odcházel a ona mu řekla, že jsme rádi, že jste tady, pane prezidente, on se otočil, objal ji a políbil. To byly takové okamžiky, kdy člověku šel úplně měl husí kůži a uvědomoval si, že je svědkem nějaké historické věci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká v dnešním Jak to vidí na závěr Eduard Stehlík, vojenský historik, který byl naším hostem. Děkuji za váš čas a za vaše názory.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Na shledanou, děkuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra Vladimír Kroc bude hovořit s rektorem Vysoké školy ekonomické profesorem Richardem Hindlsem. Všem přeje příjemný den Zita Senková. Na slyšenou.