Jak to vidí Eduard Stehlík - 25. ledna

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel a historik z Vojenského historického ústavu v Praze Eduard Stehlík. Dobrý den.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Rok 2012 je významný jako rok důležitých výročí, které se vztahují zejména ke 2. světové válce. Zejména tedy je to atentát na Heydricha a následně vyhlazení Lidic. Jak se chystáte na ta výročí?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
A to je takový zvláštní pocit. Na jednu stranu člověk cítí to, že to bude velká práce a na druhou stranu si uvědomuje, že nadchází období, ve kterém si budeme připomínat nejenom historické události, ale já vždycky jsem nepřítelem toho, vidět historickou událost bez toho, abychom v tom neviděli lidské osudy. A těch lidských osudů, ať už hrdinných nebo těch druhých si budeme připomínat celou řadu a jak jste říkal sám, je to otázka atentátu na Heydricha, je to, je to záležitost lidického příběhu, ale i co já třeba vidím jako jednu z velice silných a zapomenutých dat, je 24. říjen 1942, kdy bylo v Mauthausenu vyvražděno na 250 spolupracovníků parašutistů a jejich příbuzných, lidí, kteří vlastně Gabčíkovi skutečně umožnili ten atentát uskutečnit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdybychom to vzali spíš chronologicky, tak 20. ledna uplynulo už 70 let od konference na zámečku ve Wannsee nedaleko Berlína. Tehdy tam představitelé fašistického Německa přijali takzvané konečné řešení židovské otázky, což je tedy hnusný eufemismus.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
No, skrývá se pod tím něco naprosto děsivého. Ono to vypadá jako hrozně nějaké jakési řešení konečné. Tam je důležité pro nás i z hlediska našich dějin nejen to, že se to dotklo potom více než 70 tisíc našich židovských spoluobčanů, kteří žili v té době na území protektorátu Čechy a Morava tehdejšího, ale že i té konferenci předsedal jako nejvyšší představitel třetí říše v té době na místě přítomný Reinhard Heydrich. Víte, my máme totiž takový trošku zkreslený pohled na osobu tohohlenctoho pána, protože my ho vždycky vidíme podle toho názvu té jeho funkce zastupující říšský protektor.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A ono to vypadá, jako že to je nějaký záskok.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Ano, ano. To je někdo na záskok, jako taková, řekněme, druhá, třetí kategorie, tak mu teda dali ten protektorát. Strašně se mýlíme. To slovíčko zastupující je zavádějící. Reinhard Heydrich v době, a to i v době, kdy působil tady v protektorátu jako, jako zastupující říšský protektor si ponechal daleko zajímavější funkci a to funkci šéfa hlavního říšského bezpečnostního úřadu, pod kterého spadaly vlastně složky bezpečnostní policie, gestapa a to na území říše i okupovaných území, a on byl vlastně ustanoven zmocněncem pro takzvané konečné řešení. Pod tímto eufemistickým názvem se skrývá skutečně vyvraždění přibližně 11 milionů lidí židovského původu. A to zasedání ve Wannsee, když potom čtete ten protokol, který se tam vlastně z toho jednání jeden jediný z těch 15, které pravděpodobně existovaly, nebo ten zápis z toho jednání, tak vám v první chvíli vlastně ani nedochází, že tam se řeší vražda milionů lidí technokraticky, kdo, kdo bude zavražděn, kdo ne, kdo je míšenec první, druhé třídy a tak dále. To je naprosto děsivé.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono právě o těch událostech vznikl asi před 11 lety britsko-americký televizní film, toho Heydricha tam pro zajímavost hraje Kenneth Branagh, kterýho možná znají diváci třeba z Harryho Pottera. Ale objevuje se tam třeba Colin Firth. Je to skvěle obsazeno. Každopádně zarážející je taková ta, a je to mrazivé, až ta pečlivost, se kterou ti důslední Němci k tomu vyhlazování přistoupili. Ono vlastně když, když uvážíme, že ten Heydrich byl v podstatě hlavním iniciátorem, myslím, že i je to dobře vystiženo v tom filmu.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
On byl, jednoznačně byl člověkem, který, člověkem, že se dokonce v jeho případě trošku vzpírá použít tohoto termínu, já bych řekl pánem nebo mužem, který bezesporu prokázal, že je mimořádně inteligentní a schopný, já bych dokonce řekl všehoschopný. On přistupoval k úkolům, které se před něj doba postavila, s velkým entuziasmem. Málo se také ví o něm jedna taková zajímavá věc, že on se vlastně k té funkci, kde pak vystoupal v té nacistické hierarchii poměrně velice vysoko, dostal omylem. Protože v němčině Nachrichtenoffizier, tedy důstojník a to Nachrichten bude mít jak zpravodajský, tak důstojník spojovacího vojska, a on byl původně spojař u německého námořnictva válečného. A v době, kdy Heinrich Himmler sháněl někoho, kdo by začal, založil a vedl bezpečnostní službu SS, tedy Sicher heitsdienst, tak mu byl doporučen Heydrich, ale jako spojař a on hledal zpravodajce. On nicméně ukázal, že je schopen fantastického sběru informací, jejich vyhodnocování a stejně naprosto technokraticky přistoupil i k této otázce a ostatně i jeho kroky, které udělal po příchodu do protektorátu, mají charakter chladného kalkulu, je to vzbuzení hrůzy hromadnými vraždami, vražděním známých lidí, vyhlášením stanného práva a podobně. A ve stejné době vlastně korupce třeba dělnictva, které je pro tu říši důležité, protože vyrábí válečný materiál, to znamená, za Heydrichem přicházejí rekreace, lístky na kulturní vystoupení, zvláštní příděly potravin, bot a tak dále, to znamená ta politika cukru a biče to on dovedl k dokonalosti a bohužel na těch, na tom přelomu let 41/42 mu to tedy začalo vycházet.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zajímavé je, že ten záznam z konference o /nesrozumitelné/, jak tomu Němci říkali zkráceně, tak ten byl pořízen říšským sekretářem Martinem Lutherem a byl nalezen spojenci až v roce 1947, tím pádem nemohl být použit jako důkaz v Norimberském procesu. Ale změnilo by to něco?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
No, já si myslím, že ne. Tento zápis vlastně byl takovou perličkou, která zpětně ukázala tu zrůdnost a tu, to chladně vykalkulované vraždění, ke kterému pak došlo, ale samozřejmě v Norimberku vystupovala celá řada svědků, kteří prošli koncentračními a vyhlazovacími tábory. Byli tam, byla tam třeba vyslýchána celá řada pachatelů. A myslím si, že i ty důkazy, které byly, filmové záběry, fotografie a tak dále, které byly soudu předneseny žalobci jednotlivých zemí, byly tak jednoznačné, že to nemohlo nic změnit na odsouzení nejenom nacistického režimu, ale i některých organizací, které byly prohlášeny za zločinecké a na odsouzení nacismu jako takového, to znamená ten jeden jediný dokument už by v tom neshledával roli. V Norimberku jich byly předloženy desetitisíce.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pane doktore, co to byla operace Operace Reinhard?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
To je kouzelné slovo, které pochopitelně má vazbu Reinharda Heydricha a je to určitá oslava jeho smrti nebo jakési smíření jeho smrti, které si vymysleli nacisté, to urychlení vraždění Židů a odesílání vlastně, urychlení některých transportů do koncentračních táborů, které mělo za následek opravdu tisíce mrtvých a to pojmenování po Heydrichovi není náhodné, je to skutečně ukázka toho - my tady mstíme svého Reinharda a přinášíme v uvozovkách oběť těch desetitisíců za to, že, že přišel o život.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nevím, jestli se dost zdůrazňuje význam toho činu československých parašutistů, kteří Heydricha zabili. On vlastně v Evropě neměl obdobu.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Ne, rozhodně ne a já si myslím, že teda mnohé se podařilo změnit díky práci naší instituce, ale já bych tady chtěl vyzvednout celou řadu lidí, kteří odvedli obrovský kus práce, ať už je to Jaroslav Čvančara, Vojtěch Šustek, bývalí kolegové, kteří bohužel už nejsou mezi námi, Zdeněk Jelínek, Jiří Šolc, kteří se věnovali této problematice, publikovali celou řadu naprosto zásadních a přelomových prací a ty první dva uvedení na tom samozřejmě ještě pracují. Ale, ale pořád si myslím, že si neuvědomujeme to, ten obrovský dosah toho činu, protože oba dva naši parašutisté, kteří zde byli, jednak nemohli celou tu akci provést, mimochodem já opět bych apeloval při této, v této souvislosti na to nepoužívat občas zneužívané slovo spáchali. Oni nespáchali žádný atentát, to, kdo používá, hovoří o spáchání, papouškuje nacistickou propagandu. Oni provedli rozkaz, uskutečnili atentát, ale v žádném případě nespáchali. Páchají se trestné činy a oni provedli rozkaz odstranit krvavého diktátora. Ale oni sem přišli a pomáhaly jim skutečně desítky, stovky lidí, bez nich by to nikdy nezvládli. Je potřeba říci, že to nebyli jenom Gabčík s Kubišem, ale opravdu i ti často řada bezejmenných, jejichž jména si nepamatujeme samozřejmě někteří jako Zelenka-Hajský, paní Moravcová, ti do těch dějin vešli, ale spoustě lidí to stále ještě dlužíme. A je potřeba si uvědomit, že oni sem přišli jako parašutisté, kteří byli vycvičeni britskou SOE, Special Operations Executive, což byla organizace, která vlastně plnila na území nacisty okupované Evropě velký Churchill úkol podpalte Evropu, aby nacistům, řekněme, hořela pod zadkem, aby ta odbojová hnutí opravdu vytvořila, rozbořila to zázemí pro ně. A já jsem měl možnost studovat jejich materiály v Londýně a SOE měla obrovské kvantum operací, ale tohle je jedna, kde se podařil zasáhnout a zlikvidovat takhle vysoce postaveného nacistu a i ti Britové se k tomu hlásí jako k jedné z nejvýznamnějších operací, kterou uskutečnili.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To je možná trošku odbočka, ale přeci jenom se chci zeptat, jakou roli sehrál v příběhu parašutistů Matěj Pavlík, tedy později svatý Gorazd II. On se prý o úkrytu parašutistů v kryptě chrámu svatých Cyrila a Metoděje dozvěděl až v den vyhlazení Lidic.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
On se, on se dozvěděl o tom opravdu pozdě. Tam hlavní a klíčovou osobou, která vlastně parašutistům nabídla útočiště, poskytla útočiště, byl Vladimír Petřek, který v chrámu působil. Je to naprosto mimořádná osoba, opět jeden z lidí, který byl ryzím vlastencem, který riskoval vlastní život a který o ten život pak také přišel, byl nacisty popraven. Mimochodem v souvislosti s ním dokonce K. H. Frank prohlásil, že chce-li český národ přežít, nesmí být národem Petřeků.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ta následná heydrichiáda stála životy tisíců lidí. Nebyla to příliš vysoká daň?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Víte, to je vždycky otázka. Já, když jsem chodíval do školy jako malý chlapec a náhodou, protože už tehdy jsme se mohli učit o to, že tady k něčemu takovému došlo, nám vždycky říkali, že ten atentát jako čin individuálního teroru vlastně neměl smysl, že přinesl jenom ty tisíce obětí, ale není to pravda. Ten atentát opravdu, Češi za něj zaplatili velice velkou cenu, dokonce když Heydrich přišel do Prahy a začal tady to vraždění, tak vyšel článek Jana Masaryka, který hovořil o tom, že 100 Němců za 1 Čecha v odvetu za to, co tady Heydrich rozpoutal. Nakonec ta matematika byla jiná,Češi zaplatili přibližně 5 tisíci mrtvými za Heydrichovu smrt. Nicméně teprve po té Heydrichově smrti, teprve po vyvraždění Lidic a Ležáků naši západní spojenci, kteří nás v Mnichově uvrhli tam, kam nás uvrhli, odvolali to mnichovské ujednání. Teprve léto a vlastně počátek vlastně podzimu roku 42 nejdříve Velká Británie a potom Francie slovy Charlese de Gaulla odvolává své podpisy pod Mnichovskou dohodou. To znamená, nám, kdyby k tomu atentátu nedošlo a tyhle věci se neodehrály, se mohlo nakrásně stát, že bychom v 45 roce stáli sice na straně vítězů, ale hranice se nacistickým Německem nebo tehdy už Německem bychom měli u Mělníka.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším dnešním hostem je vojenský historik z Vojenského historického ústavu podplukovník Eduard Stehlík. Vy jste čestným občanem Lidic, jak jsem se dočetl. Jak se vám líbil film Petra Nikolaeva podle předlohy Zdeňka Mahlera tedy Lidice?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já se přiznám, že tady možná nejsem úplně objektivním divákem, protože já jsem se na ten film od počátku podílel. On nejdříve už s Alicí Nellis, která odvedla obrovský kus práce a posléz i s Petrem Nikolaevem. Já myslím, že celý tým těch lidí, kteří na tom filmu pracovali, odvedli obrovský kus práce a já si velice vážím práce Petra Nikolaeva, který mimochodem jeho dědeček byl popraven v době heydrichiády jako důstojník československý, který k tomu přistupoval i vlastně jako k holdu svému, svému příbuznému a přistupoval velice pečlivě k rešerši historických fakt a dalších věcí. Myslím si, že to je film, který musí na diváky zapůsobit. Dost dobře nechápu, proč některé ohlasy novinářů byly po jeho premiéře tak negativní a zajímavé bylo, že celá řada těch lidí, kteří vlastně psali ty negativní recenze, říkala, že celý ten příběh vlastně v tom filmu je vlastně naroubovaný a že je tam vymyšlena jakéhosi synovraha a tak dále a jakéhosi dopisu, kvůli kterému jsou vyvražděni Lidice a nějaké nevěry. A ti lidé pouze těmito výroky vlastně dokazovali, že o tom vůbec nic nevědí, speciálně tyto věci, které se v tom filmu objevily, byly pravdivé.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy sám jste napsal knihu Lidice - příběh české vsi, která získala cenu ministerstva kultury a stala se v roce 2005 muzejní knihou roku, tak právě jsem se chtěl ptát, nakolik se tvůrci filmu Lidice drželi historických faktů?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Dá se říci, že ta, že to držení se té historie, nebo snaha o historickou věrnost a to nejenom v uniformách a dalších věcech, já musím říct, že, že tam bylo obrovský, obrovská snaha se vyhnout tomu i za cenu větších finančních prostředků tomu, že třeba by se používaly různé uniformy jiných složek německých, než které skutečně v Lidicích byly. Málo se ví, že třeba ty popravčí čety byly skutečně oblékány, byly šity pro ty lidi, byly šity uniformy, protože v Lidicích nevraždil wehrmacht, ale vraždila tam vlastně policie německá, to znamená, tam byly, šlo se i do těchto detailů. Ale vůbec v celém tom příběhu vlastně není nic, coby zásadním způsobem ovlivňovalo to jeho vyznění a kdyby byl nějaký, nějaký problém. Já tam mám samozřejmě mám několik scén, které jsem s Petrem Nikolaevem konzultoval, kde se mi třeba zdálo být, že to je až moc na úkor, řekněme, vyvolání nějakého vjemu citového. Je tam velice drastická scéna a říkám, oceňuji, že se poprvé v tomto filmu objevuje, rozkrývá jedna z velkých lží, které sem, které sem vlastně a které pořád papouškujeme v souvislosti s Lidicemi a to je to, že děti byly dány na náležité vychování. Z těch 105 lidických dětí bylo 88 zavražděno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já se přiznám, že to byla jedna z věcí, která mě šokovala, já jsem si to skutečně do doby, přiznám se, než jsem ten film viděl, tak jsem si myslel, že to opravdu tak bylo, že děti byly, i když i to je strašné, předány na takzvanou převýchovu.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Ne, tam je, tam je naprosto obludná ta záležitost toho, že ty děti vlastně, když prošly určitým rasovým ohledáním v kladenské reálce, tak nacisté přímo na místě vlastně z celého toho, že všech těch lidických dětí vybrali za jako hodna poněmčení pouze 3. A dokonce jedné té holčičce Dáše Veselé potom tu schopnost upřeli a zavraždili ji s ležáckými dětmi o něco později. Ale jinak ty, které, ty děti, které přežily, to je vlastně souhra určitých náhod. Největší skupina jsou vlastně děti, kterém byly, kterým nebyl ještě jeden rok a které se tím pádem nedostaly do lodě, ale zůstaly tady v sirotčincích v Praze, těch bylo 7 a z nichž 6 přežilo. Ale jinak říkám, to je, to je jedna z věcí, kterou máme zažranou pod kůží, najdete to v encyklopediích, v učebnicích a já jsem rád, že tady se poprvé ukazovalo, jak to opravdu bylo. Ale na jednu stranu jsem byl rád, že se objevil tento fakt. Na druhou stranu je tam třeba scéna, kdy vlastně jeden z těch obsluhovatelů té pojízdné plynové komory spáchá sebevraždu pod vlivem toho, té hrůzy z toho vraždění. Já si myslím a vím o tom, že k takovému případu nedošlo, že ti muži, kteří se pohybovali kolem toho vražedného komanda Sonderkommanda Kulmhof, jak se oficiálně jmenoval v nacistických dokumentech, já nevím, co to bylo za lidi, protože ta vraždit a tak jejich kapacita smrtící byla až tisíc osob denně. Oni vlastně byli schopni v těch autech, do kterých nacpali vlastně lidi, ta auta vypadala tak, že byla utěsněna kabina, byly, vlastně výfukové potrubí bylo zavedeno dovnitř, vlastně ty lidi udusili výfukovými plyny během několika minut. Musela to být šílená smrt, jste stěsnáni na malém prostoru a vlastně přestanete dýchat. Byla to otázka, říká, 8 až 10 minut než vlastně se přestalo ozývat to řvaní, tlučení vevnitř z toho auta a tohlencto dělat, pak odvážet ty mrtvé za vlastně Chelmno do lesa, kde byly hromadné hroby a tam je vysypávat, případně dobíjet ty, kteří se probrali, já si to nedovedu vůbec představit, že tohle mohl dělat někdo, kdo byl úplně normální a chladně uvažující.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V tom filmu je třeba postava četníka Vlčka, který je takový v podstatě jakoby oběť, přinucen k tomu, aby kolaboroval s nacisty, ale ve skutečnosti to možná bylo složitější a ten film taky ukazuje na to, že těch kolaborantů rozhodně nebylo málo.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Rozhodně nebylo, nicméně my se tady pořád, já se dostanu k tomu Vlčkovi, ale určitě je potřeba říct jednu věc. My jsme takoví zvláštní národ v tom, že si sypeme permanentně popel na hlavu o tom, jak jsme byli jakýmsi národem zbabělců a kolaborantů, ale ona to opravdu není pravda. My máme v letech té 2. světové války desetitisíce hrdinů, kteří položili své životy ne jako oběti, který, který fakticky vyvíjeli činnost a za té okupace přišli o život a často se zbraní v ruce, zdaleka to nebyli jenom ti vojáci v zahraničí, jak to někdy bývá dáváno, že jenom ti, co odešli za hranice, byli hrdinové. Dokonce ti zahraniční vojáci se dívali na ten odboj tady jako na to důležitější válčiště, které bylo často mnohem krutější než to, čím oni si procházeli za tmi hranicemi. Ale pokud jste zmínil onoho Vlčka. Jakýmsi určitým předobrazem té postavy Čecha, který tam se podílí na vyvraždění Lidic, byl podplukovník četnictva Vít, který působil na Kladně a to na rozdíl od toho Vlčka, kterému můžeme třeba v tom filmu rozumět nebo ho můžeme litovat, byl opravdu Romanem Luknárem fantasticky zahrán, to je úžasná postava, tak ten jeho předobraz ve skutečnosti byla kreatura, která se stala tím, on se přihlásil k Němcům, podílel se velice aktivně na vraždách v Lidicích, na udávání lidí, nakonec byl zlynčován v květnu 1945 na Kladně, ale, ale to by nebyla postava, která by stála za zaznamenání. Tenhlecten případ toho filmového Vlčka je daleko přístupnější a řekl bych, ukazuje určitou skupinu lidí, kteří se mohli dostat do hraničních okamžiků a i když, řekněme, zůstali v uvozovkách vlastně do jisté míry slušnými lidmi, tak se přece jenom smočili.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já se přiznám, že jsem měl dlouho obavy z toho filmu, jednak proto, že byl prezentován jako velkofilm, tak jsem si říkal, velkofilm o Lidicích. Já nevím, jak to bylo myšleno, každopádně je to film, který stojí za to vidět, ale zároveň to, že je to o těch hrůzách, které vy jste teď tady líčil, tak i to byl důvod, proč jsem se zdráhal si to třeba doma pustit, ale nakonec musím říct, že je to film, který určitě stál za, za vidění pro toho, kdo ještě nebyl divákem. Ale čím to podle vás, že zatímco Lidice se staly symbolem, vy jste tady Ležáky několikrát připomenul, ale to jejich zničení fašisty 24. června 42 se zdaleka tak často nepřipomíná.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Víte, tam možná otázkou je, možností je několik. Já musím říct, že člověk se většinou snaží zmiňovat obě dvě ty obce. V případě Ležáků mohly sehrát roli, proč se neobjevují tak často, možná tři věci. Jednak byly až druhé, další nebyly tak velké. Tam na rozdíl od Lidic, kde se to přímo dotklo opravdu velkého, řekněme, relativně velké vesnice poblíž hlavního města, tohlencto byla vlastně malá osada o několika domcích, kde vlastně celé to vraždění zasáhlo 50 osob přibližně. A možná jedna z hlavních věcí, které sehrály roli, bohužel za toho bývalého režimu Lidice byly vlastně obětí, která byla nevinnou, kde, kde opravdu žádné spojení s atentátem, žádné spojení s parašutisty neexistovalo. V případě Ležáků je to docela jinak. Část obyvatel Ležáků velice statečně spolupracovala s výsadkem Silver A, s radistou Potůčkem. Na místě byl několikrát přítomen nadporučík, později kapitán Bartoš, Josef Valčík, ale i jiní, to znamená, tam byl aktivní odpor spolupráce s parašutisty a protože přišli ze špatné světové strany, tedy ze Západu, tak minulý režim nahlížel na tu vesnici jako na něco, co i kvůli těm parašutistům nechtěl připomínat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mě tak napadá, vy jste mluvil o tom, že jsme měli v té době tisíce hrdinů, ten film Lidice, ten příběh je vlastně o ne hrdinech. Ono je to asi složité ale natočit třeba takový film, když se o to pokusila rodina Svěráků s filmem Tmavomodrý svět, tak byl přijat, dejme tomu, nejednoznačně. Mně se teda líbil, musím říct.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Mně taky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Čím to, že si nějak neumíme dost dobře jakoby vyzdvihovat ty naše hrdiny?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já, já se přiznám, že ne úplně tomu rozumím, protože my jsme vlastně, když se ohlédnete a to nejenom na tu 2. světovou válku, ale prakticky na třeba ty války, dávnou minulost, nebo na celé to 20. století, ať už je to první válka, druhá, Češi nikdy a musím říct i teď v současnosti, protože já mám celou řadu přátel mezi příslušníky speciálních jednotek a i armády, kteří působí na území Afghánistánu, nebo kteří byli v jiných misí, nejenom bojových, ale i třeba těch humanitárních, ale i policisté, kteří působí v zahraničí. Mám přátele, kteří jsou v současné době v Iráku, v Bagdádu a držím jim palce, protože ta situace se tam velice zhoršuje, Češi byli vždycky hrdinové valnou částí. Pokud jsme vystaveni složitým situacím a Češi, ať už civilisté nebo vojáci nebo policisté, reagují často nadstandardně, hledají způsoby řešení, která z hlediska té improvizace a schopnosti přizpůsobit se rychle té situaci, máme tuto schopnost opravdu mimořádnou a ať už v letech 1. světové války, ať už to byli legionáři, kteří šli do něčeho a netušili, jestli ten stát vznikne a jestli se budou moct někdy vrátit domů, nebo tátové od rodiny, kteří bojovali v té rakouskouherské uniformě, protože to, tak většinou bojovali dobře. A ať už za 2. světové války, ať už ti, kteří byli tady nebo za hranicemi, ale já nevím, jestli se bojíme toho, protože všude jinde v zahraničí, když přijedete do Velké Británie v listopadu, kdy oni si připomínají Remembrance day, památku padlých v těch světových válkách, kdy fotbalové utkání začne tím, že, že tam přijdou veteráni a ti lidi jim tleskají a je to otázka dlouhodobé výchovy, připomínání si toho. A nám se bohužel podařilo, ale byla to i zásluh toho minulého režimu, vlastně odlidnit ty dějiny. My známe historické události, ale neznáme ty lidské osudy, a teprve, až budeme znát ty konkrétní příběhy a budeme je vyprávět dětem a budeme o nich vědět, tak pak si toho můžeme začít vážit. Jako hrdina nebo že jsme tam měli 40 hrdinů, to je číslo, ale v okamžiku, kdy /nesrozumitelné/ Franta Vomáčka, Pepík Vocásek a tak dále a že.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A znáte ten příběh?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
A znáte ten příběh a víte, jak to, jak to chodilo, tak samozřejmě, tam už je to o něčem úplně jiném. A znáte ty obličeje? Je potřeba zalidnit dějiny a myslím si, že pak si svých vlastních národních dějin začneme, začneme víc vážit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak se díváte na ten současný turecko-francouzský spor ohledně popírání genocidy Arménů za 1. světové války? Jenom připomenu, že francouzský senát přijal zákon o tom, že popírání genocidy bude trestné. To, že genocidou bylo systematicky vyvražďování Arménů Turky v letech 1915 až 17, tak to už uznává francouzský zákon z roku 2001, no, a k té Paříži se přidalo na 20 dalších zemí. Ale jak tomu rozumíte tomu současnému sporu?
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Já se zase přiznám, že samozřejmě chápu, chápu tureckou stranu, že se jim nelíbí úplně připomínání této věci a to, že jsou obviňováni nebo víceméně i historickými fakty jim dokazováno, že nesou zodpovědnost za vlastně jednu z prvních genocid zdokumentovaných toho 20. století, která byla opravdu obludná. Je zajímavé, že k tomu přistupuje Francie v současné době. Já prakticky ve všech těchto případech, kdy někdo dostává nebo je schopen přijmout zákon a dosáhnout konsensu politického, že takovéto věci jsou trestné, já s tím souhlasím, protože popírání a přepracovávání dějin, taková ta osvětimská lež a tyhlencty věci, to jsou záležitosti, kdy to zpochybňování zločinů, to jsou věci, které by opravdu měly být trestnou záležitostí. A stejně jako my máme zákon o tom, že jestliže tady někdo bude propagovat hnutí, která směřuje k potlačování lidských svobod, vraždění a tak dále, já s tímhle tím se úplně ztotožňuji a souhlasím s tím.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí byl podplukovník Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu v Praze. Děkuji, na shledanou.
Eduard STEHLÍK, spisovatel, historik, Vojenský historický ústav v Praze
--------------------
Děkuji, na shledanou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.