Jak to vidí Eduard Stehlík - 23. listopadu

Své dotazy můžete psát na jednoduchý e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes vojenský historik, poradce ministra obrany, plukovník Eduard Stehlík. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Začátkem listopadu jsme si mohli připomenout 70 let od druhé části bitvy u El Alameinu. V čem byla významná, pojďme to připomenout.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Já si myslím, že celá řada posluchačů má boje v Severní Africe spojené především z působením naší jednotky, která tam byla pod vedením podplukovníka Karla Kabálka. Tedy československý pěší prapor 11.východní, který se úspěšně podílel na obraně Tobruku, ale nejenom boje o Tobruk, ale vůbec celá ty boje v Severní Africe byly záležitostí velice zajímavou, protože od vlastně roku 1940, kdy vypukly, od června, byl vlastně útokem italských jednotek na jednotky britské, pokus o obsazení Egypta, to byla taková záležitost až do konce, do května 1943, něčeho, na co se docela dívá dobře v učebnicích taktiky a vojenského umění, protože máte určitou frontu, která je v terénu, který není příliš složitý z hlediska nějakých terénních nerovností a řekněme skal a podobně, máte plochu, na které se válčí, přesouvají se vám tanky a tankové divize zleva doprava, podle toho, jaké je momentálně roční období, protože i v těch pouštích, když přijdou doby dešťů a zavodní se ta válí, tak se ta poušť mění, nebo některý části a komunikace vlastně v bahniska a podobně, takže tři roky se vlastně přelévá, nebo téměř přesně na den tři roky se přelévá ta fronta zleva doprava, z východu na západ a do toho vstupují velcí hráči na té vojenské šachovnici 2. světové války. V době, kdy Italové prohrávají, najednou se objevuje německý afrikakorbs vedený později už legendarizovaným nebo už v té době legendarizovaným velitelem Ervinem Romellem, který je označován za lišku pouště a za vynikajícího stratéga a vojevůdce, na druhé straně se vystřídá několik britských velitelů, aby nastoupil generál Bernard Montgomery, který nakonec v to právě v tom létě roku 1942 obrací to vítězství na stranu vlastně spojeneckých sil a právě s ním jsou spojeny největší úspěchy britských jednotek v té druhé polovině vlastně roku 1942. Nutno přiznat, že až donedávna bylo vlastně tohle jeho umění a on bez pochyby výborný voják byl, bráno jako určitá jeho schopnost odhadovat do posledních okamžiků způsob uvažování Romela a způsob nasazení jeho sil a tak dále. Teprve před řekněme zhruba 20 lety se objevily první zmínky o tom, že vlastně britská strana v té době už měla rozluštěný vlastně tajemství šifrovacího stroje Enigma, to znamená britští velitelé ať už právě v Severní Africe nebo i spojenečtí velitelé na jiných úsecích fronty byli informováni do značné míry o tom, co protivník ví, jaké jsou jeho plány a mohli se tomu přizpůsobovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
U těch britských jednotek byl jako pozorovatelé dva čeští důstojníci, oba byli raněni 17. listopadu 1942?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Shodou okolností 17. listopadu. On 17. listopad v mnoha ohledech je takovým zajímavým datem, ale toho 17. listopadu 1942 skutečně byli raněni dva českoslovenští důstojníci, ono se mnoho neví, o tom, že právě i té bitvy u El Alameinu právě v těchto dnech se účastnili dva Čechoslováci jako pozorovatelé u britských jednotek tankových, u 3. tankového pluku. Neznamená to, že by tam byli jako opravdu lidé, kteří by byli někde v zázemí, ale oni se skutečně pohybovali na frontě přímo s těmi útočícími britskými jednotkami. Šlo o podplukovníka generálního štábu Karla Lukase a jeho mladšího kolegu štábního kapitána generálního štábu Pravoslava Řídkého, což byli dva špičkoví důstojníci, oba dva specialisté na speciální štábní /nesrozumitelné/ Řídký na tankové jednotky a na vedení boje, vlastně on už za první republiky tady působil jako specialista armády při přejímání tankové techniky a v Milovicích jezdil s různými typy těch pásových i kolových vozidel a s každým najel přes 10 tisíc kilometrů. Oba dva byli raněni při německém náletu, německou bombou, měli to štěstí, že na rozdíl od svého řidiče, který byl zabit, oni přežili. Štábní kapitán Řídký měl zraněnou ruku, podplukovník Lukas dostal těžký zásah střepinou do nohy a oba dva byli evakuováni, převezeni do Káhiry, kde po uzdravení nebo řečeno po částečném uzdravení, štábní kapitán Řídký se vrátil na frontu a bohužel v polovině ledna 1943 padl při jiném německém náletu. Podplukovník Lukas posléze se podílel na invazi spojeneckých jednotek do Itálie, byl dlouhá léta, téměř 4 roky vojenským přidělencem ve Spojených státech a bohužel protože měl za sebou zářnou kariéru v západní armádě, tak byl v roce 1948 z armády propuštěn a v únoru 1948 zatčen a paradoxně ne kvůli své politické činnosti, ale kvůli tomu, že si ze Spojených států přivezl krásné auto, stříbrošedého Packarda, kterého se někdo chtěl zmocnit a v souvislosti s tím byl vyslýchán a potom pod určitou záminkou ztýrá tak, že svým zraněním 19. května 1949 podlehl.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Apropos, 17. listopadu, už rok je v platnosti zákon o odboji a odporu proti komunismu. Jak se daří vyřizovat došlé žádosti a co to vlastně obnáší?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Já si myslím, že ten zákon, je zaplaťpánbůh, že byl nakonec přijat. I když myslím si, že z pohledu zejména politických vězňů a lidí, kteří se skutečně zapojili do boje proti komunistické totalitě, to bylo opravdu hodně pozdě. Ale zákon tady je, máme ho a znamená to, že lidé, kteří opravdu mohou prokázat aktivní účast vlastně v boji proti komunistické totalitě, mají nárok na vydání osvědčení o tom, že jsou tedy bojovníky proti komunismu a kromě toho osvědčení dostávají takový malý odznáček a co je ne nepodstatné, že je tam toto ocenění spojené i s finanční odměnou, nebo s nějakou finanční částkou, což je 100 tisíc korun.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
On je ten status odbojáře byl z rok přiznán 223 lidem. Je to dost nebo je to málo?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Jak se to vezme. Dosud, tam zákon vstoupil v platnost, nebo v účinnost, jak se říká právě 17. listopadu loňského roku, naprosto symbolicky a během několika málo týdnů došlo k obrovskému, nebo přišlo na ministerstvo obrany, které je vlastně zodpovědné za vyřizování těch žádostí a za vydávání osvědčení obrovské množství žádostí během dvou měsíců, to bylo na 2,5 tisíce žádostí. A jestliže do současnosti jich je nějakých 3800 přibližně, tak je vidět, že prakticky přišly během prvních dvou měsíců. Vyřídit ty žádosti není vůbec jednoduché, jednak z toho důvodu, že se tam objevují lidé, kteří žádají a nejde o činnost protikomunistickou a potom myslím si, že velkou skupinu osob, které žádají jakoby řekněme neoprávnění žadatelé, netvoří podvodníci, ale tvoří ji lidé, kteří vlastně se domnívají, že jde pouze o další formu odškodnění, třeba za dlouhá léta strávená v komunistických věznicích, v koncentračních táborech a podobně. Tenhle zákon ale je trošku jinak postavený. Ten zákon má vlastně ocenit aktivní činnost. To znamená to, že člověk ještě byl třeba 14 let a jsou tam i takové případy, vězněn, neznamená, bohužel podle toho, jak ten zákon je postaven, že ten člověk je aktivním odbojářem. On se mohl stát opravdu obětí té represe, aniž by vlastně cokoliv se mu podařilo udělat. To znamená, jestliže teďka je vyřízena přibližně pětina žádostí, tak se domnívám, že ten počet není úplně malý, ale na druhou stranu a protože archiv bezpečnostních složek, kde velice dobře ty vnitřní poměry znám, který vlastně připravuje pro ministerstvo obrany velkou část vlastně těch odborných stanovisek, nebo víceméně musí se vyjádřit ke každému tomu případu, prochází ti kolegové tam deseti tisíce stránek, protože každá ta žádost znamená prostudovat spisy, ten průměr máme asi 2 tisíce, ale ten nejvyšší počet je přes 40 tisíc stran spisu, což jsou obrovské objemy, bude potřeba to prostudovat, tak myslím si, že toto není úplně špatné, ale zjišťujeme potom z těch spisů jednu věc, že desítky možná už tisíc lidí se toho nedožily, že nám tam vyskakují jména stovek a stovek lidí, kteří požádáno nemají a podle dat narození je logické, že se jedná o lidi, kteří už bohužel mezi námi nejsou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Koncem října byli Křížem obrany státu vyznamenáni za hrdinství tři bratři z Olomouce, Jaroslav, Vladimír a Oldřich Taláškovi. To je samo o sobě dost výjimečné, že to byli tři bráchové, ne?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Já si myslím, že je to téma na celovečerní film. Bezesporu, protože pokud máme v nějaké rodině hrdinu a takových rodin, i když si to nejsme ochotni přiznat, je v České republice poměrně hodně, ať už z první světové války nebo z té druhé, případně ze třetího odboje tak, aby v jedné rodině se sešli dva, to už je výjimečné a tři, to je naprosté unikum bych řekl i pokud bychom to měřili i v řekněme v celosvětovém, rozměru, takových případů bude opravdu velice málo. Bratři Taláškové to je zvláštní případ. Nejstarší z nich Jaroslav, ten dokonce to dotáhl na generála ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
On bojovat už v první světové válce.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Ano, to je ten jako jediný z nich, protože on se narodil na konci vlastně 19. století, bojoval už v první světové válce, tehdy v rakousko-uherské uniformě, do Československých legií se nedostal a ale zahájil velice úspěšnou kariéru v Československé meziválečné armádě, prošel, absolvoval Vysokou školu válečnou a v letech okupace se zapojil do odboje v řadách Obrany národa, byl dlouhou dobu vězněn, prakticky strávil 4 roky v koncentračním táboře a šťastnou shodou náhod se dožil konce války. Nicméně po roce 1948 po únoru skončil v jiném vězení a tedy ve vězení komunistickém, kde strávil opět velkou část doby, šlo prakticky o stejnou dobu, prakticky 3,5 roku, to znamená stejně jako věznil jako jedna i druhá totalita zhruba stejně dlouho a i jeho rodina byla dlouhá léta šikanována. Pokud jde o Vladimíra, ten dopadl nejtragičtěji. Jeho osudy byly podobné jako jeho bratra za první republiky, po okupaci Československa vstoupil nebo se stal jedním z významných představitelů Obrany národa u nás /nesrozumitelné/ ve velení, fungoval jako spojka na Moravu, protože on měl manželku z Hranic, takže často tam dojížděl a nebylo to nápadné, ten byl odsouzen nacistickými soudy k trestu smrti a v srpnu 1942 popraven sekerou /nesrozumitelné/ a nejmladší bratr Oldřich ten odešel za hranice za druhé světové války, bojoval ve Francii, bojoval, byl v našich jednotkách ve Velké Británii, dokonce se spolupodílel na výcviku našich parašutistů, sám měl být vysazen jako velitel jedné z paraskupin, nicméně právě z důvodu, že oba dva jeho bratři byli uvězněni, jeden dokonce popraven, z toho nakonec sešlo. Nicméně na okupované území se dostal, ale až na Slovensko potom v době Slovenského národního povstání, kde nešťastnou shodou náhod padl do německého zajetí, ale opět dožil se konce války, stal se jedním z prvních velitelů naší vůbec první výsadkové jednotky 71. výsadkového praporu v roce 1947 a nicméně i on po roce 1948 musel armádu jako pro nový režim politicky nespolehlivý opustit, ale myslím si, že vyznamenání této trojice lidí Křížem obrany státu, což je nejvyšší resortní vyznamenání je vynikajícím činem.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já jenom musím poznamenat, že jsem to téma na vás vytáhl, aniž bychom se na tom domluvili. A vy jste teď, žasnu, jak jste vysypal všechna ta fakta, opravdu si to pamatujete. Ale když se vrátíme k té poslední poznámce, čím to, že společnost vlastně pronásledovala tímto způsobem svoje hrdiny a v podstatě s velkým zpožděním je dokáže ocenit. Ono to vypadá, že to, že se to týkalo zejména lidí, kteří projevili odvahu a hrdinství na té západní frontě, ale není to tak úplně pravda, protože totalita pronásledovala i ty z té východní fronty mnohdy.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Já si myslím, že pro jakýkoliv totalitní režim člověk, který prokáže určitou formu hrdinství a ochoty nasadit svůj život nebo aspoň nemlčet, ten člověk je nebezpečný a je jedno, jestli je to totalita hnědá nebo rudá nebo jakákoliv. A myslím si, že po tom roce 1948 a oni to dokazují historické výzkumy mých kolegů i já jsem se věnoval některým těm věcem, většinou tady ve společnosti to bývá bráno tak, že jakoby kdyby se staly předmětem právě persekuce jenom vojáci nebo západní letci se často říká. Nebo, nebo vojáci ze západu, ale když se potom podíváte na statistiky, zjistíte kudy prošli třeba ti popravení jakou měli vojenskou kariéru a podobně, zjistíte, že to jde napříč vlastně tím spektrem, jsou tam vojáci opravdu z východu, vojáci ze západu, jsou tam vojáci, kteří bojovali v letech okupace na domácí frontě a málo se třeba ví a když teďka samozřejmě se to výrazně zlepšilo, že komunisté byli schopni po roce 1948 zavřít do věznice na Mírově i hrdinu Sovětského svazu, který prošel vlastně boji skutečně od toho Buzuluku až, až do Prahy Josefa Buršíka. Takže to jsou, to jsou věci, kdy opravdu nesmíme se v tomhle omezovat na to, že jenom takzvaní zápaďáci se stali předmětem represí po roce 48 a prakticky napříč a ono to do jisté míry vyplývá i z toho, mnoho lidí nahlíží na vojáky, kteří sem přišli se Svobodou armádou, jako nebo s tím prvním Československým armádním sborem ze Sovětského svazu jako na někoho, kdo sem přinesl onen komunismus, ale ono to není tak docela pravda. Hledat mezi těmi, kteří prošli opravdu tím jak se říká z Buzuluku do Prahy, byly stovky lidí, kteří měli zkušenost, tříletou zkušenost ze žalářování v sovětských gulazích a kteří ten režim jako opravdu nemuseli. Druhá věc je, že samozřejmě tam byli lidé, kteří si uvědomili, že nebo poznali, jak snadno by mohli špatně skončit a dali se do služeb tomu /nesrozumitelné/ režimu ať už z kalkulu nebo z nějakého /nesrozumitelné/ situace.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když jsme se v počátku vrátili 80 let zpátky do událostí druhé světové války na severu Afriky, možná by ještě stálo za připomínku, protože to je taky vlastně těch 70 let, co to byla operace Torch?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Torch, to je takové krásné krycí označení, které může znamenat pochodeň, což jako je vzletné a nebo taky baterku. Ale myslím si, že můžeme hovořit o té pochodni. Je to krycí označení vylodění amerických jednotek v Severní Africe, což, jak se ukazuje, opravdu pokud Američané vstupovali do války, tak vždycky to přinášelo nějaký zlom, síla té velmoci opravdu i její ekonomický potenciál a schopnost vlastně nasadit své síly velice soustředěně a vlastně i pod kvalitními veliteli, to je i případ tento, kdy vlastně na té západní části Afriky dochází vlastně k tomuto vylodění spojeneckých jednotek, které pak začínají postupovat směrem na východ a daří se jim sevřít ty italsko-německé jednotky v Severní Africe skutečně do kleští. Z jedné strany z toho východu postupují Britové, ze západu Američané. Je trošku zajímavé takové, takovou s tím, že rozbíhá se tam určitá forma nějakého soutěžení, která potom vlastně panuje až do konce války mezi generálem Eisenhowerem americkým a právě pozdějším maršálem Montgomerym, kdo dřív osvobodí nějaké místo, kdo stane v čele jaké jednotky a podobně. Ale je tam zajímavý ještě jeden moment, o kterém se moc nehovoří a to je to, že vlastně na obou dvou stranách těch válčících stran, ať už na straně těch německo-italských tak na straně tak vlastně těch spojeneckých bojovali Francouzi, protože to vylodění, k vylodění došlo v vlastně v té části vlastně fašistické Francie, ještě součástí fašistické Francie, která stála na straně nacistického Německa a kdy Francouzi vlastně bojují jak v řadách jednotek tedy Svobodných Francouzů generála de Gaulle na straně spojenců tak proti nim stojí jejich krajané, kteří uznávají maršála Petena jako hlavu višistické Francie a já si myslím, že to je docela zvláštní, že Francouzi se s tím nějakým způsobem vypořádali a nesypou si popel do nekonečna na hlavu o tom kde kdo byl a jestli někdo zradil nebo nezradil a jaké byly jeho postoje. Ale my, a to mě zdůrazňuje celá řada kolegů zahraničních, když se bavíme o vojenských dějinách a o druhé světové válce, tak a o tom, kde jsme měli kolik lidí a jestli jsme se odpovídajícím způsobem do té války zapojili nebo nezapojili a oni vždycky říkají, vy třeba jako nemusíte řešit problém, že vaši vojáci nebo vaši krajané bojovali po boku Hitlera nebo dopouštěli se zvěrstev jako příslušníci jednotek SS a podobně, což je náš zásadní problém. Jeden holandský kolega mi takhle říkal, podívej se, my jsme měli 10 tisíc lidí ve Velké Británii, ale 30 tisíc lidí v řadách jednotek SS a to je i případ Belgičanů, Francouzů a celé řady dalších národů, takže myslím si, že bychom měli měřit všem stejně nestydět se za, za věci, nebo hovořit o věcech, kde my nemáme to špatné svědomí a kde naopak ten náš podíl na, na druhé světové válce na tom zapojení našich lidí do ní není vůbec zanedbatelný.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No právě možná k tomu bychom se mohli vrátit. Jiří Linhart z Pošumaví nám napsal velmi obšírný mail. Ve velké zkratce bych řekl, že připomíná Mnichovskou zradu a tvrdí, že plánování atentátu na Heydricha, o kterém jsme už v minulosti teď několikrát mluvili z logických důvodů, mělo hlavně zvýšit prestiž exilových českých politiků. Co si o tom myslíte?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
No dokonce, já pokud nás pán poslouchá, tak ho moc zdravím, on dokonce napsal, že já, že se vlastně používám termín, že tedy vlastně ten význam atentátu, pokud, že atentát měl význam protože v jeho důsledku vlastně došlo k oduznání Mnichova ze strany Velké Británie a Francie a že podle názoru pana posluchače jde vlastně o jako argumentace, která je argumentem plebejského národa, který se doprošuje milosti u mocných. A zároveň uvádí, že vlastně ty nevinné oběti, které s tím byly spojené, že pro něj je neakceptovatelné, jestliže byli popraveni mladí lidé, nevinní a tak dále v důsledku vlastně těch nacistických represálií. Já si myslím, že zejména, pokud jde o tu otázku atentátu a té argumentace i nebo vůbec jeho naplánování, ono ta věc, která zazněla v jeho emailu, že atentát měl pouze zvýšit politickou kredibilitu naší politické reprezentace ve Velké Británii a zvýšit její prestiž mezi, mezi možná doma nebo i v zahraničí, to je věc, která je podle mého názoru překonaná. Poslední bádání z posledních řekněme 10 let jednoznačně ukazují i vzhledem k tomu, jak rychle bylo atentátu rozhodnuto v důsledku určitých událostí, že atentát nebyl výmyslem politiků. Atentát jako takový a říkám nesvědčí vůbec o plebejském národu, přichází jako jeho naplánování a rozhodnutí o něm jako reakce na bestiální vraždění, které rozpoutal Reinhard Heydrich po svém příchodu do Prahy vlastně na konci září 1941, kdy do konce toho roku bylo popraveno na 500 vynikajících osobností, celá, mezi nimi vojáci, politici, představitelé Sokola. Kdy opravdu Češi nebyli do té doby konfrontováni s takhle brutálním terorem ve svých dějinách, tím myslím v těch novodobých dějinách a jestliže bezprostředně poté, co se tohle to násilí rozpoutá, určitá skupina lidí ve Velké Británii kolem plukovníka Moravce a musím říct, že to bylo plukovník Moravec a jeho opravdu nejbližší okolí, se rozhodne provést atentát, protože je potřeba, aby nacisté zaplatili vlastně za to nesmyslné vraždění u nás doma, dokonce je tam řečeno, že Němci musí poznat, že vracíme ránu za ránu, to není myšlení plebejského národa, to je uvažování svébytné velmoci v uvozovkách, ale hráče na tom opravdu mezinárodním poli, kde ti vojáci udělali rozhodnutí, zajímavé, že to rozhodnutí dělají bez sebemenšího informování prezidenta Beneše, ten je informován prakticky až 5 dní poté, co ten atentát, tedy 7. října večer, 7. října 1941 večer poté, co už příběhy pro... příprava atentátu je v plném běhu, parašutisté jsou v doplňujícím výcviku a nutno přiznat, že prezident s tím nesouhlasí. Naznačuje právě to, že dojde k příliš velkým obětem, že to není možné provést bez konzultací doma, ale vojáci v těch přípravách pokračují. Říká se konzultace doma, ono u nás se všechno vykecá i teďka a myslím si, že by se vykecalo i tehdy, kdyby se pokoušelo něco takového konzultovat. Druhá věc je, že právě posluchač tam píše o Mnichovské dohodě, jednoznačně Velká Británie a Francie Československo tehdy zradily, ale to by bylo na celé půlhodinové povídání. Nicméně ten, to odčinění Mnichova bychom tedy skutečně pravděpodobně nedočkali bez nějakého zaplacení krvavé ceny i za chybu, kterou jsme neudělali na té mezinárodní politice a myslím si, že ten atentát a, a tvrdím i ty obrovské oběti měly smysl a já proto se občas zdráhám o těch lidech hovořit jako o obětech, také proto, když, kdo znal památník v Reslově ulici, tak původně se jmenoval v /nesrozumitelné/ se jmenoval památník obětí Heydrichiády, v současné době už se jmenuje památník hrdinů Heydrichiády. Já myslím, že bychom, pokud o nich hovoříme jako o obětech, které zemřely zbytečně, tak je urážíme, protože ti lidé často velice vědomě spolupracovali s parašutisty, pomáhali odboji, zaplatili za to nejvyšší cenu, my si je musíme připomínat, ale nesmíme je shazovat tím, že tvrdíme, že ta jejich oběť byla zbytečná.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mám tady ještě jeden velmi zasvěcený dotaz. Z jakých konkrétních důvodů bylo září 1938 na hranicích s Německem ponechány jednotky SOS Stráže obrany státu doslova na pospas nespočetné přesile ordnerů a jednotek Freikorps Československá stráž na mnoha místech byla nasazena jen v řádu jednotek mužů a tito měli čelit přepadu několika set tedy nepřátel. Naše jednotky SOS mnohdy nebyly navíc nijak extrémně vyzbrojeny, v mnoha případech bylo celé družstvo nebo četa odvlečena do Německa, v podstatě obětována, například případ Velké Šenova nebo Varnsdorfu. Proč to těchto nerovných bojů více nezasáhly pravidelné jednotky Československé armády, ptá se Adam Šimlík z jižní Moravy.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
To je na celej pořad. To je na dvě hodiny, ne, ale velice stručně. Určení jednotek SOS bylo takové, že právě měly fungovat jako určitý předsunutý odřad přímo na těch hranicích. Často to hlavní obranné postavení, které ta armáda zaujímala, bylo někdy stovky, někdy skutečně o několik kilometrů dál ve vnitrozemí například kopírovalo nějaký terénní hřeben, opíralo se o postavení skutečně třeba pohraničních opevnění, stálého opevnění a podobně. Ty jednotky opravdu zůstávaly složené z četníků, finančníků, policistů, vojenských posil. Já, já opravdu, když se o nich hovoří, to byli obrovští hrdinové, to byli lidé, kteří byli opravdu na samé čáře, na samé hranici, ocitali se a oni byli zapomenuti a já pevně doufám, že v současné době už je tomu jinak, je tady celá řada publikací a já tady musím zmínit třeba monumentální práci třísvazkovou Radana Láška právě věnovanou Stráži obrany státu, kde tito lidé opravdu měli zastavit ten první úder a vlastně vyvolat poplach, aby se na tom hlavním obranném postavení ta armáda připravila. To, že byli mnohdy obětováni a že jim včas nepřišel nikdo na pomoc, to je smutná skutečnost, ale vyplývalo to z tehdejší politické situace, kdy byl obrovský tlak nejenom na ně, ale i na armádu, že se má ustupovat, nemají třeba kulky z našich zbraní nesmějí dopadnout do Německa a podobně. To, že někde se rozhořely velice tvrdé boje, ať už to bylo na jižní Moravě, v západních Čechách, ale třeba i v Orlických horách, v severních Čechách a potom v neposlední řadě potom na Podkarpatské Rusi, kdy tyto jednotky opravdu bojovaly s nasazením vlastního života, měly desítky padlých, to je jedna ze slavných historií naší armády a i policejních složek, o kterém by si zasloužilo opravdu velký pořad. Před těmi lidmi já se hluboce skláním, protože to byli první bojovníci druhé světové války a neprávem byli až donedávna zapomínáni.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl vojenský historik Eduard Stehlík. Já vám moc děkuju. Na shledanou.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, poradce ministra obrany
--------------------
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí bude hostem pořadu Jak to vidí Ivan Hoffman. Příjemný víkend přeje Vladimír Kroc. Na shledanou.