Jak to vidí Eduard Stehlík - 23. ledna

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)
Pořadu je také věnována samostatná nová webová stránka, která obsahuje i další zajímavé informace jako např. životopisy hostů, fotogalerie a samozřejmě i archivy textových přepisů. Najdete ji např. klikem na tento odkaz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Naším dnešním hostem je Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy se, pane Stehlíku podílíte na dokumentární sérii České televize o genealogii, která vznikla podle britské licence. Jde o putování známých osobností po stopách vlastně svých předků. Co vás nejvíce na tom projektu baví a upoutalo vůbec na genealogii?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že jsem strašně vděčný České televizi, že si mě ke spolupráci na tom pořadu přizvala, protože je to obrovská škola pro historika si tímhle zabývat. Já zase na druhou stranu nejsem v tomhle úplným nováčkem, ne, snad, že bych propátrával své blízké okolí a své předky, ale přece jenom v určitý okamžik jsem si uvědomil, jako vojenský historik, že ty dějiny, ač to zní trošku zvláštně, dělali vždycky konkrétní lidé a kdysi, když jsem začínal s vojenskou historií, tehdy ještě v souvislosti s naším opevněním ze 30. let ještě jako žák základní školy a začalo mě to zajímat, tak po čase člověk zjistil, že opravdu není nejdůležitější to, jaký ten bunkr má silnou stěnu a co tam v tom bylo za výzbroj, ale začalo mě zajímat, kdo ho vyprojektoval, kdo ho postavil, kdo ho měl v něm tu republiku bránit nejdřív mě zajímalo vůbec to jméno toho člověka potom, když už jsem to jméno znal, tak odkud tam přišel a co se s ním potom stalo. Takže za ta léta, co se zabývám vojenskou historií, jsem nějakým způsobem zdokumentoval na 5 tisíc osudů vojáků a takže ta, to cestování s Českou televizí po osudech vlastně mimořádných osobností a zajímavých osobností, bylo řekněme nějakým logickým pokračováním toho, čím jsem se zabýval.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak složité je takové pátrání po rodových kořenech? Přece jenom jsme tady měli ve 20. století dvě války. Jak se podepsaly vůbec na archivech?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že máme do značné míry možná výhodu, protože přestože i při tom pátrání, které už bylo, jsme narazili na případy, že třeba matriky shořely v důsledku bombardování a nemohli jsme se dostat v tom pátrání dál, tak České země až na několik výjimek neprošly takovým fatálním zničením, jako třeba některé části Německa nebo části Polska a podobně. I když říkám i tady jsou problémy, ale stejně tak se nepotýkáme s tím, co třeba řeší kolegové z Polska a opět z Německa, ale i třeba z Belgie, že část archivů se ocitla na území jiného státu a tím myslím třeba opravdu velice podstatné archivní fondy, které v důsledku válečných operací třeba ukořistila Sovětská armáda, ty, nebo Rudá armáda, ty věci byly vlastně odvezeny a v současné době se nacházejí v archivech na území Sovětského svazu, nebo tedy současného Ruska, kde kolikrát mě překvapili, jaké materiály se tam mohly ocitnout a já si do teďka vzpomínám na jeden můj, jednu moji návštěvu právě v Belgii u kolegů v archivu vojenském, kde jsem najednou ke svému překvapení uviděl tisíce kartonů s nápisy v azbuce. A ptal jsem se jich, kde se to tam ocitlo a oni říkali, to jsou vlastně materiály belgického generálního štábu z let 1918-1940, které byly považovány dlouhá léta za ztracené, protože je nacisté kamsi vyvezli a ty materiály nikdy nebyly objeveny. A potom na základě jakési mezivládní dohody mezi Ruskem a Francií došlo k navrácení archivního dědictví a mezi nimi bylo objeveno najednou několik tisíc kartonů písemností belgických, které snad kvůli tomu, že byly ve francouzštině, tak někdo zařadil mezi francouzský materiál.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že ještě probíhá taková ta výměna, respektive navrácení těch různých válečných kořistí také?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že probíhá a ještě určitě probíhat bude, protože samozřejmě zájem těch jednotlivých zemí o archivy z jejich provenience je poměrně rozsáhlý a velký a já si sám vzpomínám na mimořádný zájem třeba německé strany o archiválie, které jsou uložené ve Vojenském ústředním archivu tady v Praze na Invalidovně, kde myslím si ale, že v části dokumentace, zejména třeba té zdravotní a osobní, došlo k nějakým, k nějakému vypořádání, ale velká část těch materiálů zůstala tady. Opět jde o to, že třeba v důsledku válečných operací za 2. světové války některé písemnosti docela významné i třeba německých soudů nebo některých jednotek SS se ocitly tady u nás a v současné době jsou součástí vlastně fondu Vojenského ústředního archivu. V některých případech si myslím, že třeba může dojít k nějakému vypořádání, někdy si myslím, že ten materiál zůstane uložený u nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Víme vůbec, co postrádáme?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že je celkem velice přesně známo, třeba aspoň pokud mohu hovořit za ty vojenské archivy, které věci nám chybí. Některé chybí z toho důvodu, že v důsledku vlastně připravované okupace nebo v okamžiku, kdy se naši důstojníci třeba dozvěděli, že se dojde k okupaci českých zemí, mluvím teďka o březnu 1939, tak opravdu mnoho materiálů bylo zlikvidováno, vojenských materiálů často třeba i personálních materiálů některých agentů, to znamená víme, kde máme díry, které někdy je možné zacelit, protože třeba ten materiál se objeví někde v nějakém jiném fondu, který existoval v duplikátu, ale někde nám to chybí a já si vzpomínám v této souvislosti na takové ty nečekané objevy, kdy v loňském roce jsem v jednom univerzitním archivu ve Spojených státech narazil na písemnosti z osobní pozůstalosti generála Františka Moravce, tedy šéfa našich zpravodajců ve Velké Británii, na písemnosti, které mají pro výklad minimálně teda a zahraničí a domácí odboje z roku, v roce 1939 naprosto zásadní význam. Jde o originály, které historikové neznali a musím říci, že se mi teda roztřásly ruce, když jsem měl možnost tyhle věci studovat a myslím si, že je to, a byla to svým způsobem náhoda, jsem se dozvěděl, že tam je něco, po nějakém českém důstojníkovi a pak jsem nestačil divit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čím disponuje, vy už jste se zmínil o Vojenském ústředním archivu, jaké poklady skrývá?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že z hlediska genealogie je tam strašně důležitá jedna věc. My teďka už jsme si zvykli na to, že ta naše armáda je armádou profesionální, to znamená ta vojenská nebo ta branná povinnost, i když samozřejmě v případě války by to bylo trošku jinak, ale v současné době vlastně nejsou povoláváni branci k výkonu základní vojenské služby, jak tomu bylo v dřívější době nebo řekněme v uplynulých několika staletích a takže se to týká ty vojenské materiály daleko omezenějšího okruhu osob, ale ještě před několika málo lety prakticky každý, kdo narukoval na vojnu, tak měl nějakou vojenskou dokumentaci a myslím, že pro celou řadu genealogů je tam unikátní materiál, který obsahuje informace nejenom o vojenské službě toho konkrétního člověka, ale i o některých základních věcech týkajících se jeho života a také proto, anebo třeba mnoho z nás z našich rodin, našich posluchačů taky má své padlé třeba v letech zejména 1. světové války, když se podíváme na ty prakticky v každém městě, vesničce, je nějaký památník padlých. To znamená dají se dohledat i ve vojenských matrikách, ale i třeba v některých digitalizovaných věcech, které třeba prováděl Vojenský historický ústav, to byla digitalizace takzvaných "ferlustlistů", tedy takových seznamů ztrát, které jsou k dispozici na Internetu, dá se dohledat, dají se dohledat vlastně příbuzní, mnohokrát překvapí ty lidi, když potom se tou věcí začínají zabývat, že oni říkají, že dědeček padnul někde v Itálii anebo třeba na území dnešního Slovinska, ale vy tam zjistíte, že ten jejich dědeček, pradědeček tam má svůj hrob označený jménem a ty lidi to mnohdy překvapuje, taky to je důvod proč při přípravě toho pořadu České televize jsme často s těmi vojenskými matrikami a vojenskými archiváliemi pracovali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná o něco osobnější dotaz. Vám osobně je znám váš rodokmen nebo případně vás tato série inspirovala k tomu, že byste se vydal také po stopách svých předků?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ona to je taková kouzelná otázka, když pak se člověku vybaví takový to o té kovářově kobyle, která chodí bosa, přesto, že jsem říkal, že mám opravdu poměrně značné povědomí o několika stovkách nebo či spíše tisících vojáků, vím odkud pocházejí, kdo byli jejich předkové, tak neříkám, že jsem úplně neznalý toho, kde se vzal rod můj a mojí manželky, ale řekněme, dostal jsem se tak to počátku 19. století a já to mám trošku složitější, protože část vlastně tatínkovy rodiny pochází z území tehdejší Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československa, takže některé to pátrání v matrikách by znamenalo pátrání v zahraničí a zase z maminčiny strany je tam vazba na Francii. To znamená bude to na dlouhé lokte a bude to chvilku trvat. Ale nicméně právě práce na tomto pořadu České televize mě tak nějak pošťouchla k tomu, abych si konečně tyhle věci vyjasnil a pravděpodobně bych použil ale v některých věcech složek, která opravdu profesionálních genealogů, i když jako historik si v archivech poradím. Ale někdy je to tak náročné, že to asi nepůjde. Na druhou stranu, jak jsme se shodli všichni, kteří na tom programu pracujeme, i ten tým, který se podílel na jeho přípravě nebo podílí do dnes, to pošťouchlo k tomu, aby něco se dozvědět, takže možná budu jeden v takové té dlouhé frontě režisérů a tak dále, kteří budou genealogy žádat o pomoc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste díky profesi vojenského historika bádal a bádáte taky v zahraničí. Jak vycházejí ty naše archivy ve srovnání třeba se západoevropskými nebo možná i s Amerikou?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že jsem vlastně měl možnost šťastnou shodou náhod studovat opravdu i za oceánem i tedy vlastně v Evropě, v celé řadě zemí, buď jsem tam přímo měl možnost studovat archivní fondy anebo jsem minimálně z titulu své profese ty archivy navštívil jako v rámci nějaký delegacích a kde jsem se mohl seznámit s jejich činností a prací. Musím říci, že je to zejména, pokud jde třeba o Spojené státy nebo Velkou Británii, ta úroveň archivnictví je tam už někde úplně jinde, myslím ve smyslu zpřístupnění fondů, možnost třeba objednat si dopředu, když cestuji třeba do Velké Británie, dopředu se objednat už na první den své badatelské návštěvy, archivní fondy, které mě zajímají přes Internet nebo dokonce si udělat předvýběr toho, co chci vidět, jakýsi plán práce, protože obzvlášť, pokud jste třeba v zemi, kde se opravdu je drahé i ten pobyt, platíte hotel, všechno, tak potřebujete úsporu času. Jsou tam některé věci, které si myslím, že by mohlo inspirovat některé naše archivy. Pro mě třeba je fantastický přístup Britského národního archivu, kde archiv je v pondělí zavřen, ale je otevřen i v sobotu, protože samozřejmě předpokládají, že i lidé, kteří pracují, chodí normálně do práce, mají zájem se něco dozvědět, to znamená takovej ten posunutý pracovní týden mi přijde jako velice zajímavá věc. Ale v konečném důsledku stejně zjistíte, my jsme tady na začátku mluvili o lidech, kteří něco vytvářejí, tak nakonec zjistíte, že může být ten archiv sebelepší, může mít sebelepší technické vybavení, fantasticky zpracované fondy, třeba velkou část těch fondů digitalizovaných, ale nakonec to nejdůležitější, co ten archiv má, jsou jeho zaměstnanci. Když narazíte na neochotného archiváře, tak vás to otráví, k ničemu se nedostanete a na druhou stranu narazíte na někoho, kdo, koho ta práce baví, kdo vám chce pomoci, kdo nebere to archivnictví jako, nebo toho badatele jako jakousi obtížnou veš, která mu tam leze, ho obtěžuje ho, ale kdo opravdu s radostí vlastně se pochlubí těmi archivními fondy a pomůže vám najít třeba kolikrát úžasný objev, kam do teď si pamatuju na jednu paní ve Spojených státech v Národním archivu Washingtonu, které jsme vysvětlovali s kolegou, co nás vlastně zajímá. A ona říká: To je tam. Z hlavy, přesto, že to byly velice specifické věci a my jsme říkali, no, ale to už jsme měli v ruce tehdy a tehdy, tam to není. Ona říká, tak to bude támhle. Říkám, to jsme měli taky v ruce, tam to taky není. Tak to mě začíná zajímat. A do dvou dnů nám to našla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Výborně. Takže ty rozdíly existují vlastně v tom přístupu, bychom mohli říct.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Určitě, určitě, ale není to tak, že by to u nás bylo horší. Můžete narazit v zahraničí na velice neochotného archiváře. Já jsem měl takovouhle, nechci ten archiv jmenovat, ale bylo to na území Německa, kde jsem se chtěl k některým věcem dostat a byl ten, bylo to velice jako špatné a o pouhý rok později ta paní odešla do penze a já jsem možnost tam hovořit s mladým německým historikem, vyšel mi vstříc maximálně a hnuli jsme se z místa okamžitě. Takže je to tahle ta věc. Další věc, která samozřejmě tomu badateli pomáhá, pokud třeba může nějakým způsobem třeba si ty věci vyfotografovat, používat digitální fotoaparát a tak dále, v některých archivech je to naprosto běžné, nemáte sebemenší problém, někde je to velice drasticky omezené, tyto řekněme už standardní věci se používat nesmějí, může tam být třeba firma, která má monopol na pořizování kopií vlastně pro ten archiv a vy nemáte šanci to udělat jinak, než si to objednávat přes ní a potom ten výzkum jde do stovek tisíc korun, pokud děláte třeba nějakou rozsáhlejší věc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste probádal opravdu desítky, stovky archivů. Lze říct, jaký osud vás mimořádně zaujal? Nebo nejvíc utkvěl nějakým způsobem v paměti? Možná jeden příklad, jeden z několika.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, to je takové mé, můj dlouholetý badatelský moment, kde jednou se chystám nebo ono už to celkem vrcholí ten sběr materiálu, k jedné konkrétní osobě, a to je případ pozdějšího generála In Memoriam Karla Lukase, to byl československý důstojní, který prošel našimi legiemi v Rusku, ve Francii, potom dosáhl významných postů za první republiky a za 2. světové války. Byl ve Francii, Velké Británii, bojoval v severní Africe, kde byl raněno v bojích u El Alameinu, podílel se na invazi spojenců do Itálie, byl ve štábu generála Eisenhowera, když se připravovala invaze do Evropy po roce 1944 a pak zastával až do roku 1947 funkci československého vojenského atašé ve Spojených státech. V roce 48 byl z armády vyhozen a o pouhý rok později ubit při výslechu StB, ne snad kvůli své politické orientaci, ale kvůli tomu, že se někdo chtěl zmocnit jeho majetku a jeho auta, které si ze Spojených států přivezl a já jsem na jeho jméno narazil shodou náhod na jednom dokumentu právě ve Vojenském ústředním archivu a krátce poté jsem četl nějaký zajímavý článek, kde jsem se, si propojil tyto dvě osoby a dá se říci, že prakticky nějakých 25 let mě tento pán zajímá a mluvil jsem z celu řado lidí, kteří ho znali i jeho příbuznými a jednou bych to chtěl promítnout do nějaké zajímavé publikace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
K dalšímu tématu nás v Jak to vidí inspiroval mail pana posluchače Ladislava, který by od vás, pane Stehlíku, rád slyšel více o osobnosti generálmajora In memoriam Josefa Robotky a jeho tragickém osudu. Dodám jenom, že v politickém procesu v roce 1950 byl odsouzen k trestu smrti. Poprava přišla o dva roky později.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To je docela zvláštní. Já jsem, Josef Robotka je velice zajímavou osobou vlastně 2. odboje a mně se okamžitě přede mnou objeví, jak to jméno padlo, taková zvláštní scéna, kdy můj bývalý vážený kolega Zdeněk Jelínek, který bohužel už prakticky 20 let není mezi námi, mě představil na počátku 90. let v kanceláři na Vojenském historickém ústavu takovou starší dámu, ale opravdu říkám dámu a v okamžiku, kdy paní mi podala ruku, říká: "Já jsem Helena Robotková." Tak samozřejmě je člověku úplně ho zamrazilo, protože to jméno není zas tak časté a bylo mi jasné, že přede mnou stojí vdova po tomto vynikajícím důstojníkovi. Josef Robotka to je, to byl příběh na celé naše dnešní vypravování, ale opravdu, kdybychom to vzali velice jednoduše, byl to muž, který absolvoval vojenskou akademii v Hranicích, potom vojenskou, nebo Vysokou školu válečnou, byl /nesrozumitelné/ generálního štábu a byl jeden z těch, kteří se zapojili naprosto zásadním způsobem do odboje proti nacistům na území protektorátu, na té domácí frontě, jak se říká, a jeho zapojení vlastně to nejklíčovější kromě počátku v Obraně národa už od počátku okupace je, přichází vlastně v té druhé polovině války od roku 43, kdy spoluorganizuje odbojovou organizaci Rada tří, ještě společně s divizním generálem Vojtěchem Borisem Lužou a kapitánem Karlem Veselým Steinerem, kdy opravdu působili na Moravě a na Vysočině, to je kam dlouhé a dlouhé vypravování by to bylo, ale v jeho případě je opravdu tragický ten jeho osud, protože přesto, že muž, který takto, a mimochodem i jeho paní se naprosto zásadním způsobem zapojila do odboje, dokonce ona fungovala v takové protihře proti konfidentům gestapa, kteří byli vlastně nasazeni na tuto organizaci, například proti Viktoru Ryšánkovi a některým dalším, takže ty osudy této manželské dvojice by byly, říkám, to je na román nebo na celovečerní film, ale Josef Robotka se stal nepohodlný novému režimu po roce 1948 byl z armády vyhozen, v roce 1949 zatčen a pak naprosto nezákonně odsouzen. A přesto, že byl odsouzen k trestu smrti už v roce 1950, k jeho popravě došlo až v listopadu 1952. To znamená byl jeden z těch posledních popravených v politických procesech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pana posluchače Ladislava také zajímá osud dalšího divizního generála Čeňka Růžičku a zejména to vlastně, proč víme my veřejnost o těchto lidech tak málo. Nebo se o nich hovoří velmi zřídka.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
V případě Čeňka Růžičky ta situace je trošku horší. Ten nespadá do sféry mého zájmu tolik, protože jde o důstojníka, který po té 2. světové válce se angažoval na hodně vysokých místech v řadách hlavní správy výchově a osvěty, to znamená jako politruk, přesto, že původně za první republiky šlo o důstojníka pěchoty, který byl, říkám měl tu kariéru nastartovanou jinak. Spíš bych odpověděl na tu druhou otázku, nebo druhou část té otázky, proč o nich víme tak málo. Já jsem už říkal, jedna věc, která se podařila v těch uplynulých desetiletích, tím nemyslím posledních 20 let, tam se to snažíme napravovat a myslím tu situaci do roku 1989, to je to, že se podařilo ty naše dějiny do značné míry odlidnit, bych to možná nazval, protože celá řada těch lidí a zase se vracíme na počátek toho dnešního pořadu, protože dějiny a konkrétní věci utvářejí lidé a jejich chování a jejich počínání a ti, kteří třeba vzdorovali nacismu v letech 2. světové války, se potom mnoho z nich postavilo právě třeba i té nové totalitě a tím pádem se pro ni stali nepohodlnými a často se stávalo, že opravdu bylo jednoduší hovořit o divizích než zmínit třeba velitele té jednotky, protože ten velitel byl pro ten nový režim nepřijatelný. Já si třeba ke své hrůze vzpomínám na to, jak jsem se dostal ke knížce z 50. let, kde jsem hledal podrobnosti o jediném generálovi naší armády, který se za 2. světové války padl na frontě, padl na Dukle 6. října 1944, byl to brigádní generál Jaroslav Vedral Sázavský a v té knize, a byl to generál, který padl na východě, bylo napsáno, že ten den padl při, na hranicích velitel brigády. Ale tam nebylo uvedené jméno. Kvůli tomu, že on byl před tím v Londýně. Takže i v takovýchto jednoznačných případech jsme ty lidi smazali a myslím si, že máme velký dluh. Já vždycky říkám, když někdo říká, že máme málo hrdinů, já říkám, že jich máme strašně moc, ale jenom se je musíme naučit znát a myslím si, že třeba zmínit zrovna Josefa Robotku v našem pořadu, je jedna z takových příležitostí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přece jenom se ale v posledních letech děje toho hodně. Také přibývá těch informací i zájmu. Ostatně kdybychom se ohlédli za těmi vzpomínkovými akcemi, loni jsme si intenzivně připomínali 70. let od provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora, na vyhlazení Lidic, na první část, nebo vlnu poprav našich vlastenců v koncentračním táboře Mauthausen. S jakými reakcemi jste se setkal?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já musím říct, že myslím si, že každý, kdo se nějakým způsobem věnuje tomu období, tak ten loňský rok byl v jednom kole, jak bychom to nazvali a musím říci, že tam vidím obrovské pro mě, mě ten rok nabil doslova a do písmene pozitivní energií ne snad kvůli tomu, že jsme vzpomínali na ty tragické věci, ale tím, že se při těch příležitostech objevovali, ať už jsem přednášel nebo byly různé akce, chodili za mnou, za mými kolegy, skutečně desítky lidí, stovky lidí. Mezi nimi spousta mladých lidí, kteří se o to opravdu zajímali, ty otázky, které jsme dostávali, byly otázky fundované. Já si velice dobře pamatuji, jaká situace byla před 10 lety, kdy ve Vojenském historickém ústavu jsme tehdy připravovali výstavu Atentát - operace Anthropoid, která myslím, že byla určitou přelomovou věcí v chápání třeba atentátu v pohledu na naše parašutisty. Mnoho lidí říkalo, my jsme před těmi 110 lety to nastartovalo náš zájem, od té doby se o to zajímáme, začali jsme chodit do archivů, začali jsme se zajímat o literaturu a tak dále, o osudy těch lidí. Já myslím, že tohle jako obrovská deviza a myslím si, že ti skutečně ti mladí lidé na tom nevidím v žádném případě nějak tragicky, jak se občas říká, ty mladé nic nezajímá. Já možná přicházím do styku s jinými, ale naopak, já vidím to je až neuvěřitelná třeba spolupracuji s Památníkem Lidice na přípravě dětské vědomostní soutěže, vlastně Lidice pro 21. století a tu absolvovalo během posledních 7 let na 12 tisíc dětí z celého světa a ten zájem a úroveň těch odpovědí je neuvěřitelná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Historii jste pomohl objevit paní Petře, která nám posílá e-mail a pro vás otázku, pane Stehlíku, cituji: "V jakých archivech lze najít informace o politických vězních z 2. světové války, když byli ve vazbě ve věznici v Pardubicích a potom po různých koncentračních táborech v Německu?"

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych možná v tomhle tom případě začal pátrání v archivu bezpečnostních složek, který lidé se domnívají, že to je archiv, který má jenom materiály, schraňuje materiály jenom z provenience Státní bezpečnosti v době komunistické, ale není tomu tak, je tam celá řada informací týkajících se právě 2. světové války, týkající se gestapa, týkající se politických vězňů a dokonce k mému velkému překvapení tam na základě nějaké dohody mezi tehdejším Československem a Německou demokratickou republikou došlo k vydání spisové dokumentace některých politických vězňů vlastně, kteří byli občany tehdejšího takzvaného protektorátu, to znamená objevily se tam, shodou okolností minulý týden jsem měl v ruce materiály československých občanů souzených ještě před 2. světovou válkou v procesech proti vlastně Československé vojenské zpravodajské službě. To znamená začal bych tam, začal bych v Siwiecově ulici 2 na Žižkově a jinak pochopitelně v nějaké archiválie by mohly být soustředěné i v Pardubicích, v pardubickém archivu nebo třeba obrátit se na nějaké místní muzeum, ale určitě něco by mohlo být ve Vojenském ústředním ústavu v Praze na Invalidovně, začínal bych od těchto institucí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní Eliška se ptá, jak jsme na tom s pamětí národa? Velmi široký dotaz.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Teďka jde o to, aby mi potom Mikuláš Kroupa neřekl, že paní myslela paměť národa, jako velký projekt rozhlasu a i Ústavu pro studium totalitních režimů a samozřejmě v neposlední řadě skutečně sdružení Post Bellum, což je vynikající věc, která je přístupná i na Internetu a kde se je možné dozvědět úžasné věci. Pokud jde o paměť národa jako takovou, samozřejmě je to záležitost složitá, ale myslím si, že sice zapomínáme, ale já pevně doufám, že to změní, protože, jak dokonce, jak se říká kdo národ, který vlastně nezná svoji minulost, tak je nucen si ji opakovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes jsme si mnohé zopakovali a připomněli nebo řekli úplně nově s vojenským historikem z Ústavu pro studium totalitních režimů panem Eduardem Stehlíkem. Děkuji moc za váš čas a těším se na další návštěvu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Také. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra budu hovořit s teologem profesorem Tomášem Halíkem. Příjemný den všem přeje Zita Senková. Na slyšenou.