Jak to vidí Eduard Stehlík - 17. července

Své dotazy můžete psát na jednoduchý e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem Eduard Stehlík, vojenský historik a spisovatel. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nejhledanějšího žijícího zločince z dob druhé světové války vypátrali v Budapešti britští novináři z deníku Sun. Je jím 97letý László Csatáry, který měl poslat z Košic do Osvětimi více než 15 tisíc Židů. Ředitel izraelské pobočky Centra Simona Wiesenthala chce, aby tento muž stanul před soudem. Jaký je váš názor, pane Stehlíku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Já si myslím, že by jednoznačně před tím soudem stanout měl, protože tady nejde o to, že jde o člověka, kterému je 97. On se těch zločinů, na kterých se spolupodílel, dopustil v době, kdy byl v plné síle. A to, že ho řekněme ta světská spravedlnost dopadla nebo objevila až teďka, to na tom vůbec nic nemění. Myslím si, že my máme povinnost právě k těm jeho obětem dotáhnout tuhlenstu záležitost do konce. Tady není rozhodující, jestli toho člověka nakonec odsoudí nebo takhle ..., myslím si, oni ho odsoudí, ale nejde o to, aby by strávil nějaký zbytek života, těch několik let, možná měsíců, které mu zbývají, někde v nějaké věznici. To myslím, že už nikdo ani chtít nebude, ale ... nebo i kdyby k tomu došlo, tak bude s lékařským dohledem a tak dál, bude se tam možná mít lépe než v nějakém domově důchodců. Ale je potřeba pojmenovat ten zločin, pojmenovat to, že ten, záměrně nebudu říkat člověk, ale ten muž se zločinů dopustil, je zodpovědný za smrt tisíců lidí a jak tady v určitém úvodu k našemu pořadu vaše kolegyně řekla, ona ho stejně ale jednou dožene jiná spravedlnost a bude stát před jiným soudem a ten už mu nadělí podle toho, jak má.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže by v tomto případě pro potrestání zla neměla existovat žádná překážka. Připomněla bych případ Johna Demjanjuka, bývalého nacistického dozorce, který byl loni odsouzen k pěti letům vězení za podíl na vraždě 28 tisíců Židů. K výkonu trestu však kvůli vysokému věku a špatnému zdraví nikdy nenastoupil. Zemřel letos na jaře v pečovatelském ústavu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Tam je to určitě tenhlensten případ, kdy je potřeba takto na to nahlížet, ale tady je důležitá jedna věc, že my jsme, a ono se to málo ví, pokud jde o stíhání vlastně válečných zločinů a jejich odsouzení, tak speciálně Češi mají v tomhle obrovskou tradici, protože to mezinárodní trestní právo a vlastně dopátrávání válečných zločinců, to je záležitost, se kterou my jsme začali už v letech druhé světové války a dá se říci, že vůbec takovým zásadním propagátorem i ve světovém měřítku byl český právník, doktor Bohuslav Ečer, který v době, kdy byla zřízena komise Spojených národů pro stíhání válečných nebo pro vyšetřování válečných zločinů v roce 1943, se stal jejím členem a dokonce v té době stál v opozici proti celé řadě právních autorit tehdejší západní Evropy, protože celá řada těch právníků nahlížela na to, že není možné soudit třeba nacistické válečné zločince podle zákonů, které nebyly v platnosti v době, kdy oni se těch zločinů dopustili. Ale Ečer prosazoval to, že je nutné postavit před soud zločince bez ohledu na to, jaká právní úprava tehdy byla v platnosti. Dokonce zdůrazňoval, že není možné a vždycky měl takovou větičku, že není možné, aby právo zabilo spravedlnost. A Ečerovy myšlenky vlastně stály u zrodu mezinárodního vlastně vojenského tribunálu v Norimberku. On tam také Českou republiku nebo tehdy ještě Československo zastupoval. A když se podíváte na to, co on publikoval jak v letech války, tak po ní, tak jestliže někoho můžeme označit za zakladatele těchto mezinárodních soudních tribunálů k stíhání válečných zločinů, bez ohledu na to, jestli je to Norimberk nebo Haag, tak je to právě Bohuslav Ečer.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslím, že už jste částečně odpověděl dotaz pana posluchače. Cituji z e-mailu, který k nám přišel prostřednictvím formuláře na webu dvojky. "Můžete, pane Stehlíku, přiblížit, jak probíhalo poválečné hledání a stíhání nacistických zločinců a jak to, že Mengele a jiní trestu unikli a žili v Rakousku, v západním Německu, v Jižní Americe?"

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Tohle je hnedka několik otázek. Pokud jde o to stíhání vlastně po té válce, z toho našeho pohledu existovala dokonce jakási pátrací služba, kde opět byl jejím šéfem Bohuslav Ečer, která na území Německa, tehdy poválečného Německa, se pokoušela dopátrat válečné zločince, zejména ty, kteří se nějakým způsobem podíleli na těch největších zvěrstvech u nás. Byla do značné míry úspěšná, protože třeba se jí podařilo ve Wiesbadenu objevit Karla Hermanna Franka, který pak byl vydán do Československa k potrestání. Stejně tak objevila velitele Malé pevnosti v Terezíně Jöckela. Ale tam je zmiňována i řada případů jiných, těch opravdu velkých válečných zločinců, ať už jde o Mengeleho nebo některé jiné. Speciálně ten Mengeleho případ je velice složitý, protože on byl, on padl do amerického zajetí, pak byl propuštěn, protože se ještě tehdy v té době zřejmě ještě nevědělo úplně přesně, o koho se jedná, a dostala se mu na stopu vlastně izraelská tajná služba, ale naštěstí pro Mengeleho ve stejné době, protože on v té době se ukrýval v Buenos Aires, v Argentině, ve stejné době ale tam byla rozeběhlá operace na dopadení Adolfa Eichmanna. To znamená to komando Mossadu muselo tehdy řešit, jestli tehdy zvolí jednoho nebo druhého, protože se jim zdálo, že pravděpodobnost, že by dopadli oba dva najednou a navíc je dostali z Argentiny do Izraele, je mizivá. Zvolili Eichmanna a Mengelemu se potom podařilo uprchnout. Ale pán tam v té otázce nastoluje ještě jeden zásadní problém a to je otázka, jak se vůbec svět začal dívat na válečné zločince poměrně brzy po skončení války, protože my si musíme uvědomit, že tady proběhla určitá šílená zvěrstva, za které by ti lidé měli stát, opět říkám, muži a ženy, ne lidé, měli stát před soudy, ale podařilo se to jenom řekněme ve zlomku případů, je tam, jako velký problém bych viděl to, že poměrně brzy poté nastoupila studená válka, nastoupila konfrontace mezi Východem a Západem, kdy některé řekněme i právní autority v západních zemích z našeho pohledu teďka možná úplně nenormálně nahlížely na nacistické válečné zločince jako na někoho, třeba pokud vraždil komunisty, tak je to v pořádku, a může klidně dostat vlastně pobyt ve Spojených státech, což byly případy některých válečných zločinců z území bývalé Jugoslávie, kteří se dopustili masových vražd. V některých případech bylo dodatečně odhaleno, že ti lidé třeba, kteří dostali kanadské občanství nebo americké občanství, mají velice problematickou minulost, ale byla snaha radši to zamést někam pod koberec a ty lidi nevydávat nějakému soudnímu stíhání a přesunout je třeba někam jinak. Některé země od samého počátku měly velice kladný vztah k bývalým nacistům. A některé země, což bohužel je případ třeba Rakouska, se nějakým způsobem nevyrovnaly se svojí nacistickou minulostí. Zatímco v Německu proběhla rozsáhlá denacifikace, tak Rakousko se dá říci, že na něj začalo být nahlíženo ale i z mezinárodního hlediska ne jako na spoluviníka, ale jako na první oběť nacistů a některé nacistické organizace, které tam působily a rozvíjely činnost, kterou by v Německu nemohly provádět ani náhodou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, vlastně k tomu konečnému verdiktu s Johnem Demjanjukem velkým dílem přispěl německý centrální úřad pro objasňování nacistických zločinců a zločinů. Pan posluchač ještě ve svém e-mailu pokračuje otázkou, zda předlistopadová ČSSD měla nějaké oddělení se zahraniční spoluprací s Kanadou na odhalování nacistických zločinců? Ale po roce 1989 se oddělení nejenom, že netransformovalo, ale naopak zaniklo a navíc část snad na chodbě ležící archivu o zločincích byla vykradena, jestli o tom máte nějaké informace.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Já o tom mám jenom zlomkovité informace, nicméně hovořil jsem o tom s kolegou Stanislavem Motlem, který se dlouhá léta zabýval vlastně pátráním po nacistických válečných zločincích, a on mně potvrzoval, já jsem samozřejmě věděl, že přibližně od poloviny 60. let existovalo i v rámci tehdejšího Československa určité oddělení, které mělo na starosti pátrání po válečných zločincích, vyhotovilo celou řadu spisů, kdy žádalo orgány třeba v německé Spolkové republice nebo ve Spolkové republice Německo o vydání nebo o stíhání válečných zločinců. Jako jeden z takových těch nejdůležitějších případů, kdy se podařilo i objevit místo jeho pobyt, byl případ druhého šéfa pražského gestapa Ernsta Gerkeho, který vlastně nikdy ale před německými soudy nestanul. Tak toto oddělení vypracovalo celou řadu tzv. Pamětních spisů nebo denkschriftů, kde byly předávány informace německé straně, ne vždy s úspěchem. A šéfem byl pan doktor Kučera, pokud si dobře pamatuji. Z mého pohledu a myslím si, že i z pohledu kolegy Motla došlo k naprosto nečekané věci v březnu 1990, kdy toto oddělení bylo rozpuštěno, údajně měla převzít jeho vlastně gesci nebo to, co oni měli na starosti, generální prokuratura tehdy a po zániku generální prokuratury Nejvyšší státní zastupitelství. Ale pokud je mi známo, tak nikdo už po tom nešel takovým způsobem, jako šla ta původní sestava těch lidí. Proč došlo k tomu zániku, jestli to byl zlý úmysl, nebo nevědomost. Oficiálně bylo řečeno, že postupovali, že byli součástí nějakého komunistického systému, ale já v tomhlenstom případě si myslím, že se mělo po těch stopách válečných zločinců jít, obzvláště poté, co se po tom 90. roce i z pohledu Německa otevřela cesta ke spolupráce, kdy tady zmizela ta ideologická bariéra a kdy, jak se ukázalo, tak v celé řadě případů německé soudy šly velice důsledně po těch záležitostech, ať už to byl případ Antona Mallotha z terezínské Malé pevnosti, nebo potom Ladislava Nižňanského. Myslím si, že na straně německých úřadů po tom roce 90 byla daleko větší ochota, než my jsme vlastně vůbec očekávali a my jsme si tu cestu uzavřeli. Bohužel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jinak německá vláda poskytne restituce dalším 80 tisícům Židům v celkové výši 300 milionů dolarů. Většina peněz je určena obětem nacismu žijícím v zemích bývalého Sovětského svazu. Má jít o poslední skupinu lidí, která dosud žádné kompenzace nedostala. Asi 60 let po podepsání dohod o restitucích je to určitě historický krok.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Určitě. Tady jde také o jednu věc. My musíme si uvědomit to, že opravdu nejenom to, že se říká, že jde o úplně poslední nějaké odškodnění, ono je to i logické. Uvědomme si, že máme tady rok 2012, máme několik desítek vlastně let od těch zvěrstev a i ti zločinci na jedné straně, po kterých se pátrá, říkali jsme, že tam tomu pánovi je 97, tak i ty oběti jsou většinou devadesátníci nebo lidé třeba i starší. Nám se tady dříve či později uzavře nějaká kapitola právě tím, že všichni, ať oběti, nebo zločinci, odejdou tam, odkud není návratu a vejdou do dějin úplně a nebudeme mít už žádné pamětníky. A pokud Německo v této situaci je ještě ochotno provádět nějaká odškodnění finanční, i když je otázkou, jestli se penězi dají vyvážit zrůdnosti, které na některých těch lidech byly spáchány nebo obrovské ztráty mezi jejich blízkými, to je věc druhá. Nicméně je tady aspoň ochota na nějaké morální a částečně finanční odškodnění a já to vítám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Osud Židů odvezených nejenom do Terezína a Osvětimi uctí cesta dobového vlaku taženého parní lokomotivou. Jedná se o akci v rámci festivalu Devět bran. Vy už jste to, pane Stehlíku, připomněl. Je nyní bohužel poslední doba, kdy ještě žijí lidé, oběti nacismu, druhé světové války, oběti, které prošly vyhlazovacími tábory a jinými zvěrstvy. Co se po jejich odchodu stane s vnímáním holocaustu a vůbec druhé světové války? Jak uchovat pro další generace odkaz tak, aby tyto osudy neskončily jenom v nějakém šuplíku jako jedna z historických událostí?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Já to cítím tohle jako velký problém, protože já si to třeba uvědomuji, když spolupracuji nějakým způsobem léta s Památníkem v Lidicích a kdy nám odcházejí přímí pamětníci lidických událostí. V současné době už jich je méně než 20, lidických žen je 6 a dětí 13, z toho většina těch dětí byly děti tak malé, že si pochopitelně vůbec nic nepamatují. A jestliže do té doby nebo ještě v současnosti my můžeme provádět třeba nějaké besedy s dětmi nebo se zájemci nebo s učiteli a může tam hovořit historik a vzápětí hovoří pamětníci, kdy samozřejmě to setkání s očitým svědkem je nenahraditelné, tak si uvědomme, že tohlensto je velký problém a je to problém i z hlediska lidí, kteří prošli nejenom holocaust nebo prodělali holocaust, ale i političtí vězni, ať už z doby nacistické, nebo potom komunistické totality. Jakmile nám zmizí očitý pamětník, je to velký problém a nahradit se to dá třeba tím, co dělá rozhlas, nebo třeba sdružení Post Bellum, nahrávání vzpomínek, i když samozřejmě ta náhrada je velice omezená.

redaktor
--------------------
Posloucháte jak to vidí vojenský historik Eduard Stehlík. Záznam tohoto pořadu si můžete poslechnout už za hodinu v audioarchivu na našich webových stránkách. Needitovaný přepis dnešní debaty najdete už zítra také na našich internetových stránkách na adrese 2.rozhlas.cz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V uplynulých měsících a týdnech jsme si připomněli několik výročí, 70 let operace Anthropoid, provedení atentátu na Reinharda Heydricha, 70. výročí vypálení a vyhlazení Lidic a Ležáků. Osudy těchto měst, vesnic a pochopitelně především lidí ukazují, proč bychom neměli na hrozbu těch nenávistných ideologií zapomínat ani dnes. Jak vy, pane Stehlíku, s mírným odstupem času hodnotíte to, jak jsme si v Česku připomněli tyto pohnuté události?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Já se přiznám, že pro mě bylo do značné míry až překvapivé, jak velký prostor v tomto roce média všem těmto věcem věnovala. Já mám ještě ve velice čerstvé paměti to, co se dělo před 10 lety, když bylo 60. výročí těchto událostí a kdy mi to chvílemi připadalo, že jsme se museli trošku vbourávat do dveří, ať už to bylo v televizi, nebo v rozhlase. My jsme tehdy na Vojenském historickém ústavu připravili výstavu Atentát - operace Anthropoid, která měla potom velký ohlas a cestovala i po několika jiných zemích. A dostat se do médií. Neříkám, že to byl problém, my jsme se tam dostali, ale bylo složité vysvětlovat. A letos to bylo naprosto neuvěřitelné. To byly přímé přenosy na ČT 24, desítky pořadů v rozhlase. Ta změna byla obrovská, ale i myslím, že se změnili i ti diváci a posluchači, protože otázky, které padaly, byly velice zajímavé a často opravdu bylo vidět, že ti lidé se o to intenzivně zajímají a mají o tom velké vědomosti. A musím říct, že se velice výrazně změnili i novináři, kteří o těch věcech informovali. A já jsem hrozně rád, že i v tom, jak vy jste uvedla tenhle příspěvek, jste udělala to, co já miluju a to je to, že zaznělo, že byl proveden atentát a myslím si, že na tom spolu se svými kolegy máme trošku podíl, že těch posledních 10 let, když někdo řekl, že Gabčík s Kubišem spáchali atentát, tak jsme i v přímých přenosech televize a rozhlasu opravovali a musím říct, že až na několik málo výjimek tady v rozhlase a v televizi se nikomu nepovedlo udělat tuhlenstu chybu. Protože páchají se trestné činy a Gabčík s Kubišem žádný trestný čin nespáchali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dodnes existuje několik, možná i mnoho nejasností kolem samotné akce, máme teď na mysli operaci Anthropoid, jako je selhání Stengunu a další. Nechám zaznít dotaz pana posluchače Jana Dvořáka, který se vás ptá, zda měli Britové plán dostat parašutisty po provedení atentátu z republiky, a pokud ano, jak by to mělo probíhat, nebo jak to mělo probíhat, pokud by nedošlo k prozrazení místa úkrytu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Já vím, že ta otázka vlastně záchrany parašutistů po provedeném atentátu byla diskutována s celou řadou autorů v minulosti. Žádný takový plán neexistoval. Ne snad z toho důvodu, že by Britové neměli zájem ty muže zachránit, ale ono to nebylo v té době technicky proveditelné. Protektorát byl tehdy opravdu strašně hluboko za tou třetí říší. Ta cesta do protektorátu i pro ty letouny, kterém sem letěly a vysazovaly výsadky, byla velice nebezpečná nejenom tím, že vlastně musely proletět téměř celou svoji trasu nad nepřátelským územím, kde byli vystaveni protiletadlové palbě, nočním stíhačům, to nebezpečí bylo obrovské. Ale ta letadla letěla až na samý vlastně, na samou hranici svých technických možností, protože byly nějaké nádrže a to letadlo mělo samozřejmě spotřebu, to znamená ty letouny letěly, ač byly bombardovací, úplně prázdné, aby ta větší hmotnost neubírala vlastně ty pohonné hmoty. A většina těch letadel doletěla nad území protektorátu tehdejšího, shodila výsadky, vracela se zpátky do Velké Británie a některé z nich dolétávaly tak tak, téměř na benzínové páry. To znamená doletět sem a vrátit se byl problém a Britové měli tehdy jenom několik letadel, která toho byla schopna. Vždycky šlo o velké bombardovací stroje. Aby na území protektorátu kdekoliv mohlo přistát velké britské bombardovací letadlo a zase odstartovat, to bylo naprosto nemožné. Určitou možnost skýtali při, řekněme, vracení agentů zpátky do Británie skýtala Francie, kde Britové měli celou řadu vlastně menších letadel. Třeba nejznámější byl takový typ Lysander. Bylo to letadélko poměrně malé, do kterého se vešel pilot a jeden nebo dva příslušníci posádky, kde mohli třeba opravdu toho agenta vrátit zpátky na území Británie a dělo se to. Byla celá řada případů, kdy agenti SOE, ať už Britové, nebo Francouzi, byli nasazeni třeba i třikrát v letech války nebo i čtyřikrát, vyzvednuti a zase vráceni do Velké Británie. Tady to v úvahu nepřicházelo. Pokud jde o Gabčíka a Kubiše a jejich eventuální přežití, spíš by přicházelo v úvahu to, kdyby se je podařilo někde ukrýt tady v tomto prostoru, a potom časem třeba přejít někam frontu nebo ... A to, že by teoreticky mohli přežít, o tom svědčí i osud výsadku, který společně s nimi byl vysazen. To byl výsadek Silver B složený z Vladimíra Škáchy, Jana Zemka, kteří ..., vlastně se jim nepodařilo napojit na domácí odboj a vlastně oba dva se dožili konce války, Zemek dokonce nebyl gestapem nikdy dopaden a Škácha přežil, byl zatčen v závěru roku 44 a přežil v koncentračním táboře. Ale to je opravdu velice záležitost taková spekulativní. Já si myslím, že by nacisté, pokud by nedošlo k dopadení atentátníků, tak by ty prohlídky a teror pokračoval ještě delší dobu neztenčenou měrou. Ale byla to jenom otázka času, než se buď zradou, anebo nějakou neopatrností na stopu parašutistů dostanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže nějaký konkrétní plán Británie neměla.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Neměla, vůbec s tím nepočítala. A dokonce to původní, jak svědčí britské archivy, tak to původní plánování, anebo i ty naše, to původní plánování operace bylo velice rychlé. Vlastně od okamžiku, kdy se o něm rozhodlo, tak parašutisté měli být vysláni během jediného týdne. Rozhodnutí o atentátu padlo 2. října 1941 a už někdy 8., 9., nejpozději 10. měli být vysazeni a ten atentát měl být původně uskutečněn 28. října 1941, vlastně na nacisty zakázaný státní svátek bývalého Československa, ale to se nepodařilo. To znamená tam ani nebyl prostor plánovat nějaké stažení. Nehledě na to, na to se zapomíná, ani Gabčík, ani Kubiš neseskakovali s žádnou radiostanicí. To znamená se předpokládalo, že v okamžiku, kdy oni budou vysazeni, tak už s nimi nebude navázáno žádné spojení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Německý prezident Joachim Gauck v dopise Václavu Klausovi k 70. výročí vyhlazení Lidic a Ležáků napsal, cituji: "Německo si je vědomo historické odpovědnosti za masakry v Lidicích a v Ležákách." Vyjádřil také obdiv nad odvahou československých výsadkářů. To určitě lze hodnotit minimálně jako pozitivní gesto.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Já si myslím, že to je tak mimořádná věc, těžko ... Já myslím, že to zapadlo právě v souvislosti s tím 70. výročím, s tím obrovským množstvím akcí, které se odehrály při té příležitosti, protože aby tady německý prezident nejenom se omluvil za zločiny spáchané v Lidicích a v Ležácích, s tím, že tam je důležité, on hovořil o tom, že těch zločinů se dopustili Němci, doteďka jsme slýchali, že to byli nacisté, jako kdyby to byli nějací Marťané, kteří se tady zjevili z nějakého místa. Tohlensto myslím, že je velice důležité. Ale pro mě jako vojáka byla velice silná ta druhá část té omluvy, kdy on opravdu nejenom, že vyjmenoval všech těch 7 parašutistů, kteří 18. června 1942 padli v cyrilometodějském kostele v Resslově ulici, ale on je označil za hrdiny, on o nich hovořil jako o lidech, jejichž ochota vzdoru proti totalitě je příkladem a inspirací pro celý svět, a že svět potřebuje takovéto příklady. To myslím, že bylo velice silné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Připomeňme si ještě jedno výročí, o kterém se možná příliš neví. Před 75 lety se začaly stavět první bunkry. Vy jste jako malý kluk těm pevnostem propadl. Myslím, že vám je ukázal tatínek.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Já jsem to měl tehdy ... Ano, tatínek mě k nim přivedl, pak toho mockrát litoval, ale před 75 lety, to je ..., pětasedmdesátka je takové to výročí, které už by se mohlo připomínat i v lidském věku, se začaly stavět první řopíky. Takže když někde půjdou naši posluchači po horách, anebo i ve vnitrozemí a uvidí takový ten malinký betonový bunkřík, který dostal přezdívku řopík podle ředitelství opevňovacích prací, tak oni opravdu začaly být stavěny před 75 lety. Bylo jich postaveno na 10 000. A myslím si, že až ho někde lidé uvidí, tak vzpomenou si nejenom na to, že už je to celkem starý pán, i když vypadá hodně mladě, ale že ho vymysleli Češi, čeští důstojníci Josef Kučera, Karel Hrubec a vzpomenou si i na ně, kteří chtěli tehdy těmito bunkry ochránit tu republiku před tím nacistickým zlem, které sem pak, bohužel, v důsledku Mnichova stejně dorazilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak dnešní Jak to vidí končí takovým tipem na výlet přes léto, a to od vojenského historika a spisovatele Eduarda Stehlíka. Děkuji za návštěvu. Budu se těšit na další, myslím, že to bude v srpnu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik a spisovatel
--------------------
Také. Děkuji a na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra bude hostem Jak to vidí geolog a spisovatel Václav Cílek. Zita Senková přeje příjemný den a těší se na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.