Jak to vidí Eduard Stehlík - 15. března

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Naším dnešním hostem je Eduard Stehlík, vojenský historik z Ústavu pro studium totalitních režimů. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes si připomínáme 74. výročí okupace. 15. března 1939 v 6 hodin ráno německá vojska překročila české hranice. Hned druhý den byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Přestala existovat druhá republika. Jak se jako historik díváte na jednu z nejtragičtějších událostí v našich dějinách?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já myslím, že jste velice správně řekla, že jde skutečně o jednu z nejtragičtějších událostí minimálně v tom 20. století. Bylo od završení určitého procesu, který vlastně svým způsobem začal těmi osudnými událostmi z podzima 1938, Mnichovem, kdy byl vlastně stát v důsledku z těch mnichovských jednání a následné vídeňské /nesrozumitelné/ okleštěn, zbyla tady vlastně republika do značné míry neschopná života, možná samostatného na nějakou dobu, ale rozhodně ne schopná třeba vojenské obrany, když by to posuzoval jako vojenský historik. Stát, který má v ten okamžik musí řešit celou řadu problémů toho ryzího charakteru toho chodu státu, to znamená byly rozvrácené spoje mezi východem, západem, přetrhané, že vlastně přesekané železniční spoje, silnice, stát se potýkal s obrovským množstvím desítek nebo stovek tisíců uprchlíků, kteří opustili pohraničí a vlastně přesunuli se do vnitrozemí. Bylo pro ně potřeba nalézt ubytování, stravování. Takže byly to velice složité věci a do toho přichází samozřejmě vedle těhle těch záležitostí ekonomických přichází problémy politické, protože začínají se ozývat některé bývalé součásti Československa, ať už je to Slovensko nebo i Podkarpatská Rus, s požadavky na větší autonomii, vzniká nejdříve slovenská autonomní vláda, posléze i vláda Podkarpatské Rusi autonomní, do toho se projevují některé věci velice negativní v životě společnosti, je to určitý příklon k některým pravicovým anebo ultrapravicovým ideologiím a lidé, kteří byli spjati s Masarykovou republikou, se stávají cílem ataků některých lidí. Jednou z nejznámějších obětí /nesrozumitelné/ soustavného psychického nátlaku, napadání, je třeba Karel Čapek, který vlastně ani závěr roku 1938 nepřežije. Nicméně, když se podíváme až tedy do toho 15. března, který si vlastně dneska připomínáme, v to ráno už měla armáda za sebou první bojové střetnutí, pokud bychom to tak mohli říct a ono se sice říká, že jsme ty hranice, v roce 1938 platí, i když tam to nebylo úplně bez výstřelu, ale v tom březnu 39 tu republiku bez toho výstřelu nedáváme a ono dochází k takovému malému boji příslušníku 8. pěšího pluku Slezského v Místku, kde došlo k tomu, že německá armáda začala vlastně tuto část republiky obsazovat ještě před půlnocí 14. Pravděpodobně z toho důvodu, že se Němci obávali, aby situace nevyužilo Polsko a neobsadilo některé části Československa, které by rádo připojilo k sobě. Došlo tam ke střetu. Jednotky, protože byly, vzaly to tak, že jsou napadeny, začaly se bránit tak, jak by se bývala asi bránila každá armáda a nesmíme zapomínat ani na to, i když tenhle ten moment toho místeckého střetnutí, Ovčákova kasárna poměrně známý, tak velice usilovné, kruté a krvavé boje probíhaly už od 14. března právě na Podkarpatské Rusi, byly to boje s maďarskou armádou a to nebyly žádné malé přestřelky, tam docházelo k nasazení dělostřelectva na obou dvou stranách, ztráty se počítaly do desítek padlých. Navíc tyto boje trvaly nejenom toho 14., ale i 15., 16., 17. března, takže paradoxně v době, kdy tady v Praze je zřízen protektorát, na Hradě vlaje vlajka s hákovým křížem, tak ještě tisíce kilometrů na východ bojují československé jednotky, nebo jednotky Československé armády pod prapory zaniklého státu za vlastně /nesrozumitelné/ svobodu, státní suverenitu či ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co mohou ještě dnes historikové odhalit? Nejenom o tom 15. březnu 1939, ale třeba vůbec, když se podíváme na to, jak naše společnost vzdorovala nacistické moci během celé okupace.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já si myslím, že se dá odhalit poměrně hodně, protože my žijeme neustále v jakýchsi klišé o tom, že jsme národem kolaborantů, který se plně podrobil nacistické okupaci, že armáda bez jediného výstřelu zradila zemi a vlastně nevzdorovala nepříteli, že řekněme nějakou tu odvahu projevili pouze ti, kteří odešli za hranice republiky po březnu 1939 a že zbytek národa tady doma s nacisty kolaboroval. Já si myslím, že to jsou klišé, která vlastně schází opodstatnění, že nejsou doložitelná a pokud opravdu se začneme zabývat archivy, začněme se zabývat věcmi, které v nich jsme schopni nalézt, začneme vyhodnocovat dokumenty, které existují, tak ke svému překvapení my zjistíme, že ta republika se tomu nacistickému Německu nepoddávala tak jednoznačně a snadno, jak by se nám snažil někdo do dnes tvrdit. Pokud bychom začali třeba od těch lidí, kteří údajně, hrdinové jenom který jdou už za hranice. Víte, tehdy na tom, po tom bezprostředně po březnu 39 ta situace byla taková, že se očekávalo, dalo by se říct, že bylo málo národů v Evropě, kteří se na případnou válku těšily tolik jako Češi, protože Češi si uvědomovali, že jestliže za 1. světové války ten stát vznikl, tak je zde příležitost, aby, jestliže vznikne světový válečný konflikt, aby ten stát Československá republika byl obnoven. To znamená vlastně od okamžiku té okupace, která přichází nečekaně brzy po tom Mnichovu, která je vlastně fatálním porušením těch slibů Adolfa Hitlera z Mnichova, kde tvrdil, že už žádné nároky nemá a najednou ten stát okupuje, tak ti Češi na to opravdu nahlíželi tak, že teďka je tady příležitost, protože s největší pravděpodobností Německo s těmi západními velmocemi dříve či později se do sebe dají, vypukne válečný konflikt, do kterého my bychom se mohli zapojit vlastně v rámci nějakého celonárodního povstání a také na to celonárodní povstání se začínají velice intenzivně připravovat už od počátku toho března. Vzniká tady odbojová organizace Obrana národa, nebo od počátku okupace, vzniká odbojová organizace Obrana národa v čele s divizním generálem Sergejem Ingrem a armádním generálem Josefem Bílým, začíná se budovat vlastně ilegální vojenská struktura, do které se samozřejmě zapojují záložníci a podobně. Samozřejmě část lidí odchází za hranice, ale někteří, kteří by rádi odešli, tak je jim řečeno, hele, nemůžou všichni kvalitní odejít, někdo tady taky musí zůstat a vést to povstání tady u nás, které bude nejdůležitější. Takže bohužel někteří, kteří byli připraveni odejít, dokonce už měli vyřízené náležitosti, rozloučili se s rodinami, to pak dopadlo tak, že zůstali tady, zapojili se do odboje, ale většina z nich to nepřežila. Když bychom se podívali vůbec na ten národ takový, já si vždycky vzpomenu na povídání s jedním svým holandským kolegou, já už jsem to možná někde říkal, který mi svého času se mě ptal, kolik jsme měli vlastně vojáků ve Velké Británii a já jsem se dopočítal a říkal jsem zhruba těch 6, 5-6 tisící u těch běžných jednotek, tisícovka u letectva, 5, 6, 7 tisíc dobře. A on mi na to říkal, no my 10 tisíc. A já jsem začal nějak, ne to omlouvat, ale říkal jsem, podívej se, u nás byla trošku složitější situace, tady Němci nás okupovali, ti lidé složitě utíkali, vy jste přece jenom měli organizovaný odboj prakticky do konce vojenský a tohle, on říkal, počkej, to jako se omlouváš nebo něco, já jsem říkal, no snažím se ti to vysvětlit. A on říká, no tady není co vysvětlovat. Navíc vem si, že my jsme měli 10 tisíc lidí ve Velké Británii, ale 20 tisící lidí v u SS. A vy tento problém neřešíte a myslím si, že to je jedna z důležitých věcí, na které, které bychom si měli připomínat. My nemáme ten škraloup, že by Češi bojovali po boku nacistického Německa proti spojencům nějakými vojenskými jednotkami, tohle nemáme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč myslíte, pane Stehlíku, převládají u nás ty stereotypy?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
To je strašně složitá otázka. Já sám jsem se snažil na to najít odpověď, ať už sám pro sebe, nebo se svými kolegy a může to být, já se domnívám, že to je neinformovanost, že je tady pořád ještě velký prostor na to, těm lidem předávat informace, jak to vlastně bylo a nespokojit se s tím, s nějakým klišé. Já ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebo, omlouvám se, že vám vstupuji do řeči, je to třeba i to, že mnohdy, když hovoříme o historických tématech, tak máme tendenci vytrhovat ty věci, události jaksi z toho kontextu?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
To může být totiž taky určitá třeba pohodlnost a lenost. Než si něco složitě zjišťovat, než se snažit jít do archivů, tak se podívám na to, co je na Internetu a tím pro mě jakákoliv další práce končí. Opravdu bych možná řekl, že ta určitá pohodlnost, a to není jenom v otázce historie, ale v jiných věcech, jestliže se chcete nějakým způsobem dále vzdělávat, ono to něco stojí, stojí to nějaké úsilí, čas, práci, probdělé večery a noci a pokud vám někdo nabídne jednoduchou odpověď, kterou máte někde už a přečtete si ji v nějakém článku, který už někdo desetitisíckrát před vámi zkopíroval z jedné webové stránky na druhou, tak máte vlastně vystaráno a nemusíte se o nic starat. Já si myslím, že určitá pohodlnost a neochota přijímat další informace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co myslíte, jaké je u nás, když hovoříme o 15. březnu 1939, vůbec povědomí i těchto událostech?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já si vzpomínám na naprosto děsivý zážitek z počátku někdy roku 2001, nebo 2002, kdy jsem učil na jedné české vysoké škole, jako pedagog externí a když jsem měl jednu z přednášek 15. března, právě 15. března, kdy jsem přednášel studentům dějiny mezinárodních vztahů a oni studovali na oboru mezinárodních vztahů, měli za sebou první rok studia vlastně nebo první půlrok, semestr, byli to lidé, které mezinárodní vztahy zajímali, měli za sebou čerstvě maturitu na gymnáziu vlastně půl roku před tím nebo celý rok před tím a já jsem mohl s naprosto klidným svědomím říct, že, kdo mi řekne z těch asi 65, kteří tam seděli, čím je 15. březen významný pro naše moderní dějiny, tak tomu na místě zapíšu zápočet a může okamžitě odejít a do konce semestru nemusí chodit. Z těch 65 studentů mezinárodních vztahů to věděla jedna dívka ze Slovenska. A to se trošku domnívám, že navíc ještě z toho důvodu, že spíš slavili doma 14. březen, tedy vznik samostatného Slovenska než ten březen 15. Já pevně doufám, že po těch zhruba 10, 11, 12 letech už jsme teďka trošku někde jinde. Já i v jiných oblastech moderních dějin si jsem vědom toho, že jsme se posunuli někam dál, že lidé jsou informovanější, zajímají se o to více, ale bohužel stále se ještě domnívám, že je to ve srovnání s tím, jaká je třeba povědomost v některých jiných zemích o jejich národních, moderních národních dějinách, že jsme na tom ještě bohužel hodně špatně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máme tady ale i jeden pozitivní příklad. Právě studenti gymnázia Open Gate přišli s nominací sira Nicholase Wintona na Nobelovu cenu míru. Do této chvíle podpořilo tu nominaci 175 tisíc lidí ...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
To je zpráva úplně skvělá. A navíc já tomu siru Nicholasi bych to strašně moc přál. Je to úžasný člověk, který si na nic nehraje. Já jsem měl opravdu to jednu výjimečnou možnost jednou se s ním sejít, opravdu jenom jednou při jeho návštěvě České republiky, ani jsem s ním nemohl mluvit, jenom jsme si podali ruku, viděl jsem úžasné filmy Matěje Mináče, Nikiho rodinu a další věci, které natočil. Vidíte opravdu sílu osobnosti a já u sira Nicholase na oceňuji i to, že on vlastně sám o tom, obrovské věci, kterou dokázal, kterou udělal a o těch zachráněných životech vlastně nikdy nemluvil. To vyšlo víceméně najevo náhodu díky jeho příbuzným, kteří objevili určité písemnosti z jeho mládí. Být tak skromným člověkem, navíc člověkem s obrovským smyslem pro humor, laskavým, držel bych palce, aby mu to vyšlo. Na druhou stranu říkám, jsem rád, že to byli právě mladí lidé, studenti, kteří s touhle iniciativou přišli a je možná trošku bychom se měli zastydět, že to nenapadlo někoho jiného, ale říkám, tím víc jsem rád, že to udělali mladí lidé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
15. březen 1939 není jedinou významnou události, která se váže k tomuto datu, vůbec k datu 15. března. Na co bychom ještě neměli zapomínat z naší historie?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Víte, to je až zvláštní, jaká je koncentrace významný dat na tom počátku března, nebo významných událostí. Ono se tedy říká, že ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Magický březen.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
... magický březen nebo někdy se to takhle, ono je to, kdyby se tady měla kolegu nějakého historika, tak vám určitě řekne, že si Stehlík teďka vymýšlí, protože prakticky ke každému datu lze nalézt nebo napasovat na něj nějakou historickou událost, ať už pozitivní nebo negativní. Já sám jsem několikrát takhle vždycky někdo něco řekne a já říkám, ježíšmarjá, zrovna na tohle to datum a to se stalo a tohle je špatně, a říká, hele, už s tím dej pokoj, ale ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Loni také byl rok několika výročí.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Ano, ano, to si člověk neodpočine, ale nicméně je zajímavé, že my máme za sebou rok vlastně těch 70. atentátů, teďka jsme si připomněli vlastně o víkendu 70. výročí boje u Sokolova, ale jako kdyby nám zmizela některá další strašně důležitá výročí. A zrovna to jedno se váže k tomu dnešnímu dni, je to až zvláštní a je to bohužel výročí tragické. Ono má takový přesah mezi 14. - 15. březnem, protože právě v noci ze 14. na 15. března měly být na území protektorátu vysazeny vlastně po dlouhé odmlce vlastně od října 1942, tři nové paraskupiny a dvě z nich, lépe řečeno letouny, ve kterých letěli, byly to tři letadla, všechna doletěla na to území protektorátu, byly to paraskupiny, Iridium, Barium a Mercury, doletěly na území protektorátu, posádky nenašly ty shozové plochy, pro některé to bylo poněkolikáté, Iridum myslím byla na tou zemí protektorátu už pošesté a vracely se s nimi zpátky do Velké Británie. Zatímco Mercury vlastně doletěla, tak Iridium a Bronsse obě dvě ty letadla byla sestřelena, jedno těsně před půlnocí 14., druhé přibližně 20 minut po půlnoci 15.března u Mnichova. Zahynulo jak 7 příslušníků našich výsadků, tak 4 z Iridia a 3 z Bronsse, tak vlastně 15 letců od 161.a 138.perutě z těch dvou letounů, které naše parašutisty vlastně dopravovali sem. Jeden z nich, z výsadků Bronsse, František Vrbka, což byl vůbec nejmladší parašutista, napsal o něm krásnou knížku Karel Černý, právě jmenuje se to Nejmladší parašutista, dokonce tenhle ten děsivý pád přežil, byl převezen do Prahy, kde se ho pokoušelo gestapo vyslýchat, on teda nakonec těm následkům toho těžkého zranění podlehl, ale je to tragická událost. Tam jako velké pozitivum vidím to, že se podařilo před asi těmi 5 lety nalézt hroby poblíž Mnichova těchto parašutistů, kteří na rozdíl od jejich britských kolegů, kteří už dávno spočinuli na vojenských hřbitovech, pod svými vlastními jmény, se znaky perutí, leželi tehdy pod jmény s krycích těch protektorátních legitimací, tedy krycími operačními jmény vlastně na vězeňském hřbitově a nepodařilo se dosáhnout jejich exhumace a převezení do republiky, což byl tehdy právě plán pana Karla Černého, který v současné době poslancem parlamentu, ale podařilo se aspoň osadit ty jejich hroby jmény, pravými jmény a hodnostmi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
70 let uplynulo od chvíle, kdy českoslovenští vojáci poprvé zasáhli do bojů na východní frontě. Kdybychom, pane Stehlíku, položili dnes otázku, co víme o bitvě o Sokolovo z 8. března 1943, jak by tento test asi dopadl?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já si myslím, že vzhledem k tomu, jaká velká pozornost tomu byla věnována v médiích a myslím, že poměrně ta informovanost byla teďka velice dobrá, ať už šlo o internetové stránky těch nejznámějších zpravodajských portálů u nás anebo třeba celý jeden díl, který /nesrozumitelné/ tomu věnovala Česká televize přímo na místě probíhala určitá rekonstrukce bitvy, které se účastnili členové historických sdružení, jak z území vlastně Ukrajiny, Ruska i České republiky. Takže myslím si, že to povědomí teďka začíná být zase silnější a je dobré, že toho výročí 70. mohlo být nějakým způsobem využito. Druhá věc je, že někteří lidé, já jsem to i v diskusích nějakým způsobem zaznamenal, když se mě někdo na to ptal, pořád mají to Sokolovo spojené buď třeba s určitým ne úplně dobře povedeným filmem Otakara Vávry Sokolovo, který navíc odvysílala tedy Česká televize, kde je do jisté míry manipulováno s fakty a hlavně zbývá, zůstává v lidech určitá pachuť toho, že to bylo výročí, které nám bylo tak nějak vnucováno. Bylo to výročí jediné správné bitvy nebo jediného správného boje po boku toho správného spojence, tvářilo se tehdy jako kdyby to bylo vůbec první vystoupení vojáků za 2. světové války, což je nesmysl. V té době měli naši za sebou boje ve Francii, naši letci bojovali v bitvě o Británii, měli jsme vojáky, kteří bojovali na středním východě, v Africe, to znamená ten boj přichází opravdu až 8. března, shodou okolností na MDŽ, což se tehdy opravdu v Sovětském svazu slavilo, 8. března 1943, já myslím, že teďka už přišlo s tím 70.výročím příležitost nahlížet i na tuto historickou událost jako na věc nesmírně důležitou, oproštěnou od jakýchkoliv těch různých politických konsekvencí a nánosů ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Promiňte, daří se ten zkreslený obraz, který vznikl za komunistického režimu, obraz té bitvy u Sokolova, měnit?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já si myslím, že rozhodně, protože já třeba vidím opravdu celou řadu mladých lidí, kteří se o to zajímají i chodí do archivů a zajímá je právě tahle ta část našich moderních vojenských dějin, ty boje na východní frontě, které opravdu byly mnohdy velice krvavé, tvrdé, ve složitých klimatických podmínkách. Je to pro ně zajímavá záležitost a myslím si, že i pro ně je zajímavé odkrývání toho, že vlastně ne všechno bylo tak, jak se říkalo v minulosti a mnohdy, víte, oni byly mnohdy zatajována i fakta, která by znamenala, že nějakým způsobem by to řekněme poškodilo tu bezchybnost třeba toho spojence nebo některých těch lidí, kteří na té frontě byli. Nehovořilo se o tom, že ti vojáci byli ne úplně ideálně vyzbrojení, ne úplně ideálně vybavení, neměli dostatek potravin a tak dále. Ale já si myslím, že naopak tím je vidět ta obrovská síla těch a že naopak tím je vyšší to jejich hrdinství. Že oni opravdu tam v těch velice složitých podmínkách, tam se nepředpokládalo, že ten prapor vlastně první samostatný československý polní prapor opouštěl Buzuluk a odjížděl na frontu k Charkovu, tak se jako nepředpokládalo, že tam dojde, že bude vzápětí nasazen do bojů, protože vemte si bylo to období velkého vítězství u Stalingradu, panovala určitá euforie z toho, že nacistická armáda začíná dostávat na frak, jak se říká lidově. A předpokládalo se, že ten prapor bude někde v klidu, v zázemí vlastně dovyzbrojen, dovybaven a tak dále a najednou ale přišel překvapivý německý protiúder, prapor musel být rychle nasazen na frontu, navíc byl mu svěřen obranný úsek v šířce asi nějakých 15 kilometrů, což je opravdu spíš na divizi nebo na brigádu než na, na jeden prapor a navíc na tu frontu jdou lidé, kteří, někteří si prošli utrpením a opravdu útrapami, přes 3 roky strávili v gulagu, v koncentračních táborech sovětského Ruska za nedovolené překročení hranic, ke kterému byli odsuzováni poté, co utíkali na sovětské území, mnozí byli ve špatném zdravotním stavu, mnoho z nich vlastně neprošlo nikdy vojenským výcvikem a přesto tito lidé vlastně obstojí na té frontě proti opravdu zkušenému nepříteli, proti těm německým tankistům, německé tankové divizi, spolehlivě i za cenu obrovských ztrát ten úkol splní a já si toho vážím. I z toho důvodu, vemte si, my máme tím pádem jednu velice pozitivní, nebo ne jednu, je to jedna z pozitivních vojenských tradic, ke které se můžeme hlásit, vynikající událost, kdy opravdu ti vojáci tam odvedli to nejlepší, co mohli. Já jsem říkal, mohlo to skončit strašným průšvihem. A oni byli poprvé v boji a mohli je zahnat a měli bychom jednu porážku, no.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že je úloha východní fronty, když se podíváme třeba na učebnice dějepisu, do dnes upozaděna, i význam této bitvy?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Já se domnívám, že my máme, netýká se to jenom dějin, my máme trošku takovou jednu negativní vlastnost, ono se tomu říká vylévat s vaničkou i dítě, někdo z mých kolegů říká, že to je /nesrozumitelné/, že musíme jako zleva doprava a já si myslím, že tak, jak před tím rokem 89 do nás byl cpán ten východní odboj, ale přitom říkám, on do nás byl cpán nesprávně, potlačovaly se základní informace, ty jednotky byly až na několik výjimek úplně odlidněné, protože mnoho z těch vojáků, kteří tam bojovali, pak samo se stalo třeba obětí těch komunistických nezákonností z 50. let, komunisté byli schopni zavřít do vězení hrdinu Sovětského svazu Josefa Buršíka, takže tam jako je potřeba si tohlencto uvědomit, ale po tom roce 89 najednou jako, jak byla ta averze, tak se najednou řeklo, všechno teďka budeme dělat jenom západ, ale to není cesta. My musíme opravdu a myslím si, že nazrál čas už k tomu přistupovat k tomu opravdu bez jakýchkoliv klišé a měřit stejně. Vždyť tady byl, i ti vojáci, kteří tam bojovali, nebyli většina z nich politicky nějak angažovaní, ti lidé tam bojovali za Československou republiku, bojovali za svobodu naší a mnozí z nich za to zaplatili svými životy a my si jich proto musíme vážit a musíme si je připomínat a já myslím, že dozrál čas k tomu, abychom si připomínali tak, jak máme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Připomeňme ještě v dnešním pořadu 65 let od smrti Jana Masaryka, což byla s největší pravděpodobností vražda. Lze říct, že jeho život vlastně jakoby symbolizoval osudy naší země, toho 20. století?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to zajímavé, minimálně té první poloviny 20. století určitě, protože já jsem se teďka nedávno měl možnost zabývat jednou věcí, jako vojenský historik mě zaujal Jan Masaryk jako voják. Ono to trošku vypadá divně, anebo jeho vztah k armádě. Ono vždycky se zkoumají jeho politické názory, jeho působení v rámci různých diplomatických poslání ve Spojených státech, ve Velké Británii, ale tak nějak trošku utíkal ten Masaryk bojující, teďka myslím opravdu s tou zbraní v ruce, a já jsem kdysi někde narazil na nějakou zmínku, že byl údajně vyznamenán a že byl, samozřejmě věděl jsem, že sloužil v rakouské armádě, zatímco jeho otec byl vlastně představitel našeho odboje v letech 1. světové války a za hranicemi a pak jsem se opravdu do toho trošku pustil, dohledal jsem si některé materiály a s překvapením jsem zjistil, že on opravdu prakticky od počátku roku 1915 až do konce války bojoval tedy v rakusko-uherské armádě v rakousko-uherské uniformě, dosáhl dokonce hodnosti poručíka v záloze, ale co je zajímavé na počátku roku 1917 byl dokonce za statečnost před nepřítelem vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost II. stupně, což bylo opravdu vysoké ocenění a sám po tom, poté v letech první republiky stále byl, přesto, že působil v diplomacii, tak byl veden jako v kmenovém stavu nejdříve vozatajských potom teda jezdeckých útvarů a když nastupuje nebo se dává k dispozici právě po vypuknutí války v roce 1939 československému zahraničnímu odboji, tak to není jak by si mohl někdo myslet v těch diplomatických řadách, ale nejdříve on už 2.září vlastně se hlásí do Československé armády jako kapitán jezdectva v záloze, je dokonce přijat s takovou poznámkou: Přijat zdravotně schopen, ale samozřejmě na dobu války nebo na, je, je uvolněn k plnění jiných poslání, ale co mnoho lidí ale neví, tak on se k té armádě přibližuje potom kromě toho, že navštěvuje vojáky, hovoří s nimi, obrací se k nim v různých vystoupeních a poselstvích, tak od poloviny září 1944 až do vlastně do jara roku 1945 zastává i funkci ministra národní obrany, což by možná do Jana Masaryka mnoho lidí neřeklo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vědomosti o našich dějinách nejenom to, jsme si dnes doplnili s historikem, vojenským historikem Eduardem Stehlíkem, který byl hostem dnešního vydání pořadu Jak to vidí. Děkuji za zajímavý rozhovor a přeji hezký den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, Ústav pro studium totalitních režimů
--------------------
Děkuju mnohokrát, také přeji hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V pondělí ve zlínském studiu usedne Ivan Hoffman, komentátor Deníku a spolupracovník Českého rozhlasu. Příjemný závěr týdne přeje všem Zita Senková. Těším se na slyšenou.