Jak to vidí Daniel Herman - 27. ledna

27. leden 2012

V pátek nás v pořadu Jak to vidí poprvé navštívil Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Nabízíme neautorizovaný a needitovaný přepis.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Dobrý den.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobré ráno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes si připomínáme den památky obětí holocaustu a předcházením zločinům proti lidskosti, je to datum, kdy v roce 1945 byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim - Březinky. Mám dojem, že se málo vyzdvihuje, že váš ústav se nezabývá jen tím posledním totalitním režimem, ale i těmi předchozími.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přesně tak. My jsme zákonem 181 z roku 2007 přímo vázáni zabývat se oběma etapami naší totalitní historie, to znamená obdobím nesvobody, tedy obdobím nacismu a také obdobím komunistické totality, takže samozřejmě to období nacismu je velice důležité, protože bez té kontinuity a bez znalosti určitých příčin lze pak těžko pochopit určité důsledky a ta provázanost zde je, takže tato první etapa je velmi důležitá a pochopitelně máme celou řadu programů a i spolupráci se zahraničními institucemi včetně jeruzalémského Jad Vašem nebo washingtonského Memorialu holocaustu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak právě spolupracuje váš ústav třeba s Památníkem obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli Jad Vašem?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dokonce v mezinárodní smlouvě mezi Českou republikou a Izraelem, která byla podepsána oběma premiéry, premiérem Nečasem a Netanjahuem v září loňského roku, je přímo zmíněno jako zájem obou zemí, aby Ústav pro studium totalitních režimů a Jad Vašem v izraelském Jeruzalémě úzce spolupracovaly. Například ředitel archivu Jad Vašem, když byl u nás, tak objevil nesmírně zajímavé materiály, které se týkají seznamů deportovaných osob do terezínského ghetta z různých evropských zemí, což bylo pro něj obrovské objevení, že něco takového existuje, protože dosud takové seznamy nikde nebyly a tím, že tedy se Terezín nachází v Čechách, tak pravděpodobně jedna z těch kopií těchto seznamů proto zůstala také v Praze. Takže můžeme obohatit i třeba fondy těchto špičkových vědeckých pracovišť v kontextu celého světa a o to nám také jde, aby badatelé, kteří se na tato špičková pracoviště obracejí, mohli i z těch našich fondů čerpat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nejpůsobivější bývají osobní příběhy, jeden takový příběh, který se vás osobně dotýká, vypráví kniha Karel Levin Hanin kufřík, příběh dívky, která se nevrátila. Jaký vztah máte k sourozencům Bradyovým?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Ta Hanička Bradyová je vlastně moje teta, je to sestřenice mojí maminky, to znamená, její otec a můj dědeček byli bratři. Je to velice smutný příběh. Celá velká část mé rodiny nepřežila holocaust včetně právě už zmíněného dědečka, který zemřel v koncentračním táboru Mauthausen začátkem dubna 1945 a tato Hanička Bradyová spolu s jejím bratrem Jiřím, což je můj strýc, který žije v kanadském Torontu od roku 1951, tak prošli terezínským ghettem a na podzim 1944 potom byli transportováni do Osvětimi, kde Hanička v podstatě okamžitě na podzim 44 zemřela ve svých 13 letech, takže to byl velice tragický příběh. Ale můžeme říci, byl to jeden příběh z toho milionu a půl židovských dětí, které měly podobný osud. V tomto případě se stalo něco naprosto nečekaného. Kolem roku 1998 bylo v japonském Tokiu založeno centrum o evropském holocaustu. A jeho ředitelka, paní Fumiko Išioka požádala památníky na různých bývalých nacistických koncentračních táborů v Evropě o zaslání artefaktů, aby měli nějaké exponáty v tomto muzeu. A z Osvětimi kromě jiných věcí byl zaslán také kufřík této Haničky Bradyové. V roce 2000 Fumiko dostala tento kufřík a zahájila obrovskou detektivní práci, kdo tato Hanička vlastně byla.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
On tam byl vlastně takový nápis s datem narození, se jménem a vlastně poznámka, že je sirotek.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přesně tak, to tam bylo takto napsáno, takže určité identifikační údaje byly k dispozici a samozřejmě ta cesta paní Fumiko vedla především tedy do Prahy, zde vypátrala v seznamech, že bratr Haničky na těch seznamech je uveden, ale není tam poznámka, že by zahynul, takže se dostala přes další kontakty až na jeho adresu do kanadského Toronta, napsala mu, setkali se, udělali spolu rozhovor na toto téma, z kterého právě vznikla knížka, kterou jste zmiňoval, Hanin kufřík, to je tedy česká verze. Ono existuje zhruba 40 jazykových mutací. Je to naprosto neuvěřitelné, jak se rozšířila především mezi školní mládeží, vznikl rozhlasový pořad, který dokonce vyhrál v soutěži severoamerických rozhlasových stanic na téma holocaustu, vznikla divadelní hra, hraný dokument, je to opravdu neuvěřitelné a docela zajímavé je, že Hanička chtěla být učitelkou a ten přervaný násilně život jí to neumožnil, nicméně vlastně teď dá se říci po smrti ten její příběh opravdu kultivuje stovky a tisíce můžeme říci v kontextu celého světa školních dětí a učí je toleranci, protože já, když čtu třeba ty dopisy různých dětí z různých zemí, tak je to opravdu neuvěřitelné, jak tento prostý příběh dokáže ta dětská srdce oslovovat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naši posluchači ten příběh mohou znát třeba z rozhlasového pořadu Lenky Svobodové z cyklu Dobrá vůle o hrdinech všedních dnů, ale jistě ho neznají úplně všichni. Vy už jste se o tom zmínil, že kromě jiného v česko-kanadské produkci vznikl dokumentární film režiséra Larryho Weinsteina. Měl by podle vás být promítán třeba u nás ve školách?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Myslím si, že by měl nejenom ve školách. Já si dovedu představit, že by mohl být promítán i ve veřejné produkci třeba v kinech. My, když jsme v polovině roku 2010 instalovali před rodným domem právě mého dědečka a jeho sourozenců, tedy i otce Haničky a Jiřího Bradyových v jejich rodné Třeboni takzvané stolpersteiny před domem, odkud pocházeli.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
K těm se určitě vrátíme, to je docela taky zajímavý příběh.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je, tak jsme v rámci toho udělali takový program slavnostní a také jsme si půjčili tento film, který byl pak promítán v místním třeboňském kině. Setkal se s obrovským zájmem. Předtím byl také promítán v Novém Městě na Moravě, kde můj strýc dostával čestné občanství, to byly vlastně jediné dvě produkce jakoby veřejné v České republice. A podle toho zájmu, který ten film vzbuzuje, jsem přesvědčený, že by určitě do té produkce patřil a i podle reakce třeba dětí ze zahraničí, protože on je tedy v originále anglickém, ale má tedy české titulky, tak rozhodně i právě ta dětská srdce oslovuje.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ten příběh se dočkal, jak jste také už zmínil, divadelního zpracování. Pokud vím, hra měla premiéru v dubnu 2010 v Tel Avivu. Viděl jste ji?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Viděl jsem ji tady v Praze v loňském roce, to bylo zase mimořádné představení, kdy právě to izraelské divadlo tady hostovalo. Je to velice působivé a člověk opravdu žasne, jak tento příběh může dostávat různé podoby toho uměleckého ztvárnění a oslovovat různou formou právě lidi, kteří se o to zajímají, anebo dokonce i lidi, kteří se třeba náhodně dozvědí, protože, když se vyjme ten konkrétní lidský osud z té anonymní masy ohromných čísel, tak to začíná dostává tu plasticitu tý konkrétní kontury a lidé potom snáze pochopí hrůznost kontextu té doby.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Možná můžeme odkázat i na internetové stránky rodiny Bradyových žijících v Kanadě, adresa je jednoduchá, tedy je to v angličtině www.hannassuitcase.ca jako Kanada. Jaké bylo vaše první setkání s bratrem Hany Jiřím, vaším strýcem, který, jak jste řekl, žije v Torontu?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Můj strýc Jiří je skvělý člověk, bude zanedlouho slavit začátkem února 84. narozeniny a mohu říci, že se spolu máme velmi rádi. Teď tady trávil vánoční svátky, takže jsme byli spolu pohromadě. On do roku 89 do Československa nemohl, protože emigroval v roce 1951 do Kanady, když tedy přežil hrůzy nacismu jako jediný z té větve rodiny a potom v 48. roce došlo ke komunistickému převratu, tak on řekl, že už nechce znovu zažít nějakou podobnou totalitu a rozhodl se oficiálně vystěhovat do Izraele. Ve Vídni utekl z vlaku do americké zóny a v 51. roce připlaval lodí do Halifaxu v Kanadě. Takže samozřejmě já jsem o něm věděl, ale přímo jsme neměli možnost spolu být pohromadě až tedy po tom 89. roce, od té doby jsme se setkali mnohokrát, on jezdí sem, já jsem byl mnohokrát u něho a viděl jsem právě různé archivní materiály, které má, a mohu říci, že je to člověk, který je i pro mě velkou inspirací, protože on má takovou životní filozofii, že říká - kdybych si před 65 lety nebo 66 v Osvětimi řekl, že budu za 66 let mít takovýhle nějaký problém a řešit ho, tak bych za to děkoval pánu bohu. Takže je to prostě člověk velice pozitivní, kterého ty opravdu těžké osudy, které prožil, zocelily a je to pro mě takový velký příklad a máme se spolu opravdu hodně rádi.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jejich rodiče, tedy Jiřího a Hany zavraždili fašisti, potom odvlekli děti nejprve do Terezína, byly rozděleny, nakonec se tam setkaly, ale potom je rozdělila Osvětim. Jak Jiří na tu dobu vzpomíná?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Byla to pro něho doba nesmírně těžká, protože jako starší bratr vlastně cítil odpovědnost za svoji mladší sestru a uvědomoval si, že ty dějinné okolnosti jsou tak silné, že prostě nemůže ji dostatečně chránit. Takže to mi říkal vlastně před pár lety teprve, její smrt a všechna ta hrůza s tím spojená pro něj byla opravdu velkou noční můrou, díky které se skutečně desítky let trápil. Teprve vlastně tento příběh Hanina kufříku a to všechno, co se z toho vlastně stalo, že i z této nesmírně negativní zkušenosti a skutečnosti se dá jakoby přetransformovat něco pozitivního, tak ho jakoby osvobodila, že on vidí, že ten život snad nebyl zmařen úplně nadarmo, ale může kultivovat mnohé a mnohé lidi, mladé vlastně na prahu jednadvacátého století a to ho hodně naplňuje a tu rodinnou štafetu přebírá také Jiřího dcera Larra, která se velice živě zapojila do celé aktivity a oni spolu cestují po celém světě. V současné době jsou zrovna ve Skotsku, setkávají se opravdu, říkám, s desítkami, stovkami mladých lidí a ten příběh si prostě ta lidská srdce podmaňuje. Je to neuvěřitelné a je to tak.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším dnešním hostem v pořadu Jak to vidí je Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. My jsme se zmínili zatím letmo o stolpersteinech. Co to je? On ten výraz vlastně se užívá vesměs v té němčině, protože je hůře přeložitelný. Doslova je to něco jako dlažební kostka, o kterou se má zakopnout.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přesně tak, stolpen znamená zakopnout a je to ve smyslu jakoby přeneseném symbolickém. Možná si posluchači uvědomí, že viděli v různých městech České republiky, asi je to nejvíce v Praze, ale i v jiných městech, takové zvláštní mosazné destičky před některými domy v dlažbě, nevystupují tedy nad chodník, to znamená, nezakopne se o ně doslova, ale spíš očima, a na těch destičkách jsou napsána jména, data a místa koncentračních táborů. Jsou to destičky, které připomínají oběti holocaustu, které v těch domech žily, případně se narodily a zahynuly právě v době holocaustu. Je to velice zajímavý projekt, který pochází právě z Německa a rozšířil se po dalších zemích, je to forma jakési úcty právě lidem, kteří zahynuli, aby se na ně nezapomněly a aby ty oči v té dlažbě zakoply o tento kámen a kdo se chce jakoby blíže podívat, tak vlastně musí sklonit hlavu nebo se musí sklonit a můžeme říci symbolicky vzdá tím i poctu těm lidem. No, a my jsme v roce 2010 v Třeboni, odkud moje rodina pochází, instalovali před rodným domem 3 bratří, mého dědička a jeho dvou bratří, kteří právě byli obětí holocaustu, tyto kameny, tyto stolpersteiny vedle Bílého koníčka, pokud někteří posluchači to tam znají, tak si to velmi dobře uvědomí, kde to je.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
S tou myšlenkou přišel německý umělec Gunter Demnig a právě už jste to naznačil, že geniálně je vystihuje věta, aby si někdo mohl kámen přečíst, musí se před obětí sklonit. No, a vy už jste říkal, že to není jenom v Praze, že ty kameny jsou po různých místech, ale nejenom České republiky, ono už jich je položena asi 9 tisíc, čili je to docela masová akce, ale jsou lidé, kteří jsou i odpůrci té myšlenky. Chápete proč, proč to někomu vadí?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Tak na každou věc je asi vždycky názorová různost. Chápu jeden z argumentů, který jsem slyšel, že údajně to, že jsou ty kameny v dlažbě, možná není dostatečně uctivé, že se přes ně chodí, že přes ně chodí pejsci, různé věci tam mohou zanechat. No, jistě je to také jeden z úhlů pohledu, já bych se toho osobně nebál. To si myslím, že není to nejpodstatnější. Mnohem závažnější problém, s kterým jsem se setkal třeba podle zpráv z Polska, je, že i třeba některé městské rady nebo města některá nechtějí, aby tam tato připomínka byla. To si myslím, že je vážnější, že bychom se měli zamyslet nad určitým nebezpečím reziduí antisemitismu, které stále ještě ve světě i v Evropě přetrvávají, a to myslím, že je mnohem vážnější.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono to možná souvisí s tím, že po druhé světové válce byl, pokud vím, největší evropský pogrom na Židy právě v Polsku, takže to je otázka, kam zařadit vlastně, když jsme mluvili na začátku o zaměření vašeho Ústavu pro studium totalitních režimů, jestli nebylo ještě něco mezi tím komunistickým a fašistickým.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Určitě máte pravdu. Jednotlivé evropské země prodělaly svůj vývoj, každá se s tím vyrovnávala různým způsobem a hovoříme-li o Polsku, tak tam si myslím, že opravdu obrovskou práci na tomto poli vykonal asi největší polský rodák, bývalý papež Jan Pavel II., který byl velmi upřímným a přesvědčeným přítelem Židů a Izraele a ten se snažil na tomto poli skutečně pracovat velmi výrazně a můžeme říci, že významně přeznačil oficiální i postoj mezi křesťany a Židy už tím, jak Židy nazval staršími bratry, navštívil římskou synagogu a skutečně to byl velmi upřímný přítel, navázal diplomatické vztahy mezi Vatikánem a Izraelem, takže jeho dílo v tomto smyslu je obdivuhodné a já musím říci, že si nesmírně vážím té možnosti, že jsem měl možnost osobně Janu Pavlu II. při jedné z jeho návštěv zde v Praze právě i za toto poděkovat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jenom taková poznámka ještě k těm stolpersteinům, že více o kamenech zmizelých, což je druhá varianta, jak nazývat ty dlažební kostky a třeba i o tom, jak se zapojit, tak je možné se dozvědět na internetových stránkách Stolperstein, psáno stolperstein.cz. Jací jsou to lidé, kteří se přidávají? Umíte je charakterizovat, ti, kteří nějakým způsobem se zapojují do té akce?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Tak vždycky tam hrají důležitou roli pozůstalí nebo zkrátka rodina těch obětí, konkrétních obětí holocaustu. Bez spolupráce s nimi asi lze těžko i identifikovat ta místa, ty domy, takže to je naprosto zásadní. A velmi důležitou aktivitu v tom hrála Židovská unie židovské mládeže v České republice, která toto vzala jako svůj projekt, aby se na tyto lidi nezapomnělo, a to si myslím, že je nesmírně pozitivní, že právě mladí lidé i třeba v dalších oblastech projekty Zmizelí sousedé, Antikomplex a podobně, opravdu mají zájem o otázky naší nedávné minulosti, to znamená, já nemám strach z toho, že by to mladé lidi nezajímalo a že by tato témata měla zapadnout do nějaké pouště zapomnění. Myslím si, že naopak podle vlastní zkušenosti, setkávám se s řadou především studentů, tak vidím, že ty otázky zde jsou a je to nesmírně pozitivní a je to určitým způsobem obdobný vývoj, s kterým jsme se třeba 20 let po skončení druhé světové války mohli setkat v západním Německu, které, si myslím, ukázalo opravdu velice poctivou snahu se vyrovnat s velmi temnou minulostí. Myslím si, že ten západoněmecký přístup, který se tedy samozřejmě rozšířil po sjednocení Německa na celou Spolkovou republiku je příkladný a i třeba pro práci našeho ústavu je třeba osobnost Joachima Gauka, zakladatele toho německého institutu pro vyrovnání se s komunismem, velmi důležitá, protože prostě ten německý přístup je velice otevřený a poctivý.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Stále dokola si lidé musí klást otázku, když tedy se vracím zase k tomu úvodnímu tématu vztahujícímu se k 27. lednu, kde byl bůh v Osvětimi?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
To je otázka, nad kterou se zamýšlení židovští i křesťanští teologové. Odpovědí asi je, nebo odpovědí, odpověď na to neexistuje, stejně jako asi neexistuje odpověď na to zvolání Ježíše Krista na velkopátečním kříži Bože, jak jsi mě v tom mohl nechat, kde jsi? Kde byl člověk v Osvětimi? Toto je skutečně různost přístupů, protože četl jsem různé knihy a hovořil jsem i s různými lidmi, pro které ta děsivá zkušenost jakéhosi Dantovského pekla, kterou prošli třeba právě v Osvětimi nebo i v komunistických žalářích, tak pro některé to znamenalo posílení víry a pro některé to znamenalo rozloučení se s ní. Je to velmi individuální. Ale já jsem tedy přesvědčený o tom, že bůh i v těchto prostorách a v těchto kontextech přítomen je v lidském srdci, protože i třeba v těch koncentračních táborech ať nacistických či komunistických byli lidé, kteří dokázali v těch extrémních podmínkách se zachovat abnormálně pozitivně. Pokud máme na mysli Osvětim, tak si vzpomeňme třeba na jednoho ze světců polského Maximiliána Kolbeho, který sám, to byl kapucínský kněz, který sám svůj život nabídl za život jednoho ze svých spoluvězňů, a tím ho vlastně zachránil, sám zahynul, což je extrémní příklad, ale i takový příklad je možný a myslím si, že tedy v lidských srdcích, která jsou schopná skutečně tím dobrem přehlušit zlo, je pak bůh přítomen, ale je to jistě vážná otázka k vážné diskusi.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak to ale je vůbec, dá se s něčím takovým jako je fašismus a s těmi zvěrstvy, které se děly, nějak vyrovnat a dá se v té souvislosti mluvit o odpuštění?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Odpuštění je vždycky individuální záležitost. Člověk může odpustit jedině sám za sebe a nelze dávat nějaký generální pardon za ty druhé. Já jsem přesvědčený, že odpuštění vyžaduje lítost od toho pachatele a rozhodně odpustit lze a není to projev slabosti, ale naopak ohromné síly. Já to třeba mohu vidět právě na svém strýci a na řadě dalších svých příbuzných, s kterými jsem se setkal, že skutečně to pak člověka osvobozuje, ale není to žádná tlustá čára za minulostí, není to žádná filozofie zloduch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Vyžaduje to lítost, ale pokud člověk je schopen tuto lítost upřímně projevit a skutečně ji v srdci má, tak si myslím, že je to přístup spíš obdivuhodný a rozhodně odpuštění je projevem velké morální síly a měli bychom se této hodnotě nebo této schopnosti učit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Právě dnes má být v Hofburgu, sídle rakouského prezidenta, ples vídeňského korporativistického spolku, na kterém se prý setká evropská ultrapravice. Proti té akce si chystají demonstrovat antifašisté. Mimochodem tohoto plesu byla důvodem, proč organizace UNESCO ze svého seznamu vyškrtla všechny vídeňské plesy včetně toho slavného v Opeře. Co si o tom myslíte, i o tom načasování a vůbec o tom, že se taková akce koná právě ve Hofburgu?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Myslím si, že to načasování není náhodné, že právě 27. leden, Mezinárodní den obětí holocaustu, je velkým mementem a lidé, kteří chtějí přepisovat dějiny, kteří stále zastávají takzvanou osvětimskou lež, prostě mají tolik drzosti, že o sobě dávají i tímto způsobem vědět. Je třeba si uvědomit, že bohužel tato ideologie neonacismu není mrtvá a myslím si, že ze strany všech demokratických sil si zasluhuje nulovou toleranci, že prostě není možné tyto věci opomíjet a říkat si - no, to je jenom nějaká omezená skupinka, to nemá na nic vliv. Domnívám se, že třeba právě na rakouském a německém přístupu k vlastním dějinám vidíme tu rozdílnost, že zatímco, jak už jsem řekl, v Německu tedy, tehdy v tom západním Německu proběhla skutečně poctivá snaha o denacifikaci, tak Rakousko tímto procesem neprošlo, stejně jako některé jiné země a asi pak ten problém nějakým způsobem přetrvává, ta neuzdravená vina prostě tělem té společnosti bloudí a infikuji ji stále znovu, nakonec to můžeme vidět i tady u nás v otázce vyrovnání se s komunismem, ale nakonec si myslím, že i my také máme i své dluhy i z té doby protektorátu a nacistické okupace.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jak rozumíte tomu, že přetrvávají stále určité pochybnosti, někdy i útoky proti Ústavu pro studium totalitních režimů? Rozhodně to jako instituce nemáte jednoduché to postavení ve společnosti?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Tak je to dáno materií, kterou se zabýváme, a ta je samozřejmě třaskavá. Existují, abych to zjednodušil, dvě skupiny lidí a předesílám, já nikoho nesoudím, jedna skupina, která od samého začátku si uvědomila, že totalitní režim prostě je špatný a byla s ním konfrontována nebo se s ním konfrontovala různými způsoby, a pak určitá skupina lidí, která bona fide, tedy v dobré víře i třeba právě na základě zkušeností děsivých z druhé světové války, zklamání nad postojem demokratických zemí na konci třicátých let, podílu komunistického Sovětského svazu na porážce nacismu si myslela, že ta alternativa, která po válce nastupuje, je zajímavá. Revoluce začala záhy své děti požírat, ale to už bylo pozdě, ti lidé se pak začali stávat také oběťmi tohoto režimu, ale jejich zkušenost s tím je nějak poznamená jakousi participací a vyrovnat se s tím je opravdu velmi obtížné a teď stavět most mezi těmito dvěma skupina je do jisté míry naším úkolem, my musíme opravdu na bázi otevřenosti poctivého vědeckého přístupu ty věci zpracovávat a na to existuje skutečně široká názorová různost, a v tom si myslím, že je jádro řekněme některých ne úplně stoprocentně vstřícných postojů.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí byl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman. Děkuju a mějte se dobře. Na shledanou.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přeji hezký den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadů a vydařený víkend přeje Vladimír Kroc. Na shledanou.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Daniel Herman
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.