Jak to vidí Cyril Höschl - 9. prosince

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes ředitel Psychiatrického centra Praha profesor Cyril Höschl. Dobrý den.
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nedávno jste se stal jedním z nových členů Rady pro výzkum, vědu a inovace. Je k čemu blahopřát.
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
Já si myslím, že je, že to jsou funkce, které nejsou ani nijak zvlášť obdivované, ani nijak zvlášť placené a je to spíš taková služba, kterou na sebe vezme někdo, kdo ví, že stav věcí by se měl nějak změnit a zároveň je ochoten k tomu nějak přispět a dotlačen několika přáteli. Toť vše.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jde o odpovědnost za rozdělení 25 miliard korun na výzkum a vědu, přičemž premiér Nečas byl za nominaci některých členů kritizován. Například místopředseda Rady vysokých škol Jiří Zlatuška 5 staronových členů rady označil jako staré víno v nové láhvi a vyčítá jim, že stáli za údajně nefunkčním způsobem rozdělování financí, označovaným jako kafemlejnek. Jak by měl vypadat ten systém rozdělování prostředků na vědu?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
To je bohužel nejtěžší otázka a zároveň největší úkol pro tu novou radu, protože první, na co se musíme ptát je, jestli kritéria pro to, co to je dobrá věda a co není, má určovat ten, kdo ji dělá a tedy ty peníze dostává a nebo ten, kdo ty peníze dává, v tomto případě stát, jenž je vybere od spoluobčanů a vlastně ti jeho prostřednictvím by měli rozhodovat, kam ty peníze půjdou. A těch kritérií, podle kterých by se měly určovat priority vědy, je několik a já teď některé vyjmenuju, abych ukázal, jak ten úkol je obtížný. My můžeme si říct, pojďme ty peníze dávat do těch oblastí, které jsou společensky nejdůležitější. Například duševní poruchy, nebo, kterých narůstá a představují snad největší ekonomickou zátěž, nebo závažné smrtelné poruchy, rakovinu, kardiovaskulární poruchy, a to zní logicky. Ale když vám řeknu, ale co když v té oblasti zrovna my nemáme ty nejlepší odborníky a lepší by bylo dát to někam, kde jsme dobří a kde můžeme své know how exportovat. Například pojďme to dát na výzkum nových virostatik, ve kterých tak proslul profesor Holý, nebo pojďme to dát na vývoj dalších technologií, jež vedly už v naší zemi k objevu kontaktních čoček a podobně. To není, potom není velká společenská poptávka, ale zase je to oblast, kam, když dáme peníze, tak víme, že se nám ta věda skvělá dělat bude. Jsme tradičně dobří v chemii. Ale to jsou úplně dvě různá kritéria a když je smícháte, tak to zprůměrujete a zase jako nula od nuly pojde. Další takové kritérium je, dávat to tam, kde nyní jsou nějaké dynamicky se rozvíjející týmy. Jinými slovy, půjdou ty peníze za dobrou, za týmy, které dělají dobrou vědu, nebo půjdou ty peníze za tématy, která potřebujeme a nebo si můžeme říct úplně opačně, pojďme ty peníze dát tam, kde jsme nejzanedbanější, abychom to vyrovnali, abychom ten handicap dohnali. A tohle to rozhodování, to vůbec není rozhodování nějak čistě logické, které by z povahy věci měl učinit odborník, ale to je rozhodování politické. A politické rozhodování v tak závažné oblasti, jako je financování vědy, jež spolyká podstatnou část státního rozpočtu, tak to se vědcům samozřejmě nelíbí. A politikům by se zase na druhou stranu nemuselo líbit, kdyby o tom rozhodovali vědci, neboť schopnost pipetovat není zároveň kvalifikací k tomu, činit správná politická rozhodnutí s mandátem elektorátu. Takže to je opravdu otázka zapeklitá. Pokud jde o profesora Zlatušku, tak mě to nepřekvapuje, protože ten jednak se ozývá ke všemu v téhle té oblasti, takže dokonce můžeme i predikovat, co řekne a jednak, je to tak, že se nikdy nezavděčíte všem a ať by udělal premiér Nečas cokoliv, vždycky by se našel někdo, kdo by ho kritizoval, buď vysoké školy, nebo Akademie věd, nebo resortní ústavy, nebo ti, kdo dávají peníze. Prostě není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na druhou stranu je nutno stavět na zelené louce. Já vím, že to teď přeháním, ale nemohli bychom se inspirovat u nějaké podobné země třeba v Evropské unii?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
To je otázka, která se nabízí, jenomže hned na začátku už je háček, protože právě ty podmínky, které jsem tu teď vyjmenoval, jsou v každé zemi trošku jiné. Takže kdybychom chtěli stavět další a další nukleární reaktory, tak se ještě, jistě můžeme inspirovat v zemi, která tuto sféru dynamicky rozvíjí, jako je Francie nebo Spojené státy, ale už ne například v Německu, které právě nukleární program zastavilo. Tak jako v čem se inspirovat a kde? A takhle bychom mohli jít etapu po etapě, oblasti po oblasti a zjistili bychom, že pro každou bychom našli inspiraci jinde a když to zprůměrujeme, tak zase nula od nuly pojde.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Denně se mluví a píše o dluhové krizi, která se zaměňuje s ekonomickou, či hospodářskou. Ve skutečnosti poslední zveřejněné ukazatele mluví o tom, že není zase až tak zle. Chci se zeptat, pane profesore, není to celé psychologická záležitost, nevyvoláváme problémy tím, že o nich stále dokola mluvíme a nezhoršujeme tu situaci?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
To je hezká otázka. Taky mě často napadá, a dokonce si myslím, že na ni skutečně něco je. Já bych řekl, že zdroj té situace, kterou označujeme jako krizi, je mnohý a je to jednak skutečně ta ekonomická báze, směna, finanční krize, hypoteční bublina a to všechno, o čem se píše, tak to má nějaký základ. Ale samozřejmě, že z velké části je to také atmosféra politická, která ten fenomén sytí a je to atmosféra psychologická, která ten fenomén sytí. Je to poměrně nápadné, protože my vlastně potřebujeme ty makroekonomické ukazatele a média, abychom se dozvěděli jak se máme. My bychom to jinak většinou ani moc neviděli, protože většina z nás se má víceméně stejně, ale když kolem nás ti odboráři trošku zařvou a přesvědčí nás, že nás všichni berou na hůl, tak tomu rychle začneme věřit a připomíná mi to takovou situaci, kdy jsem jednou svým podřízeným rozdával odměny a jedné jsem se, té kolegyně, zeptal, jestli je s tou odměnou spokojená a ona mi řekla: "No to vám můžu říct, až budu vědět, kolik mají ty ostatní." Čili takhle to je s psychologií ekonomickou. My se musíme dozvídat z médií, jak se máme, abychom to vůbec věděli. Tohle to samozřejmě platí bez přehánění v určitém pásmu, ve kterém nám nechybí základní životní potřeby, nemáme děti s nafouklými bříšky hlady, nemáme nedostatek pitné vody, nemáme vypnutou elektřinu. Tak v tomhle tom pásmu tohle to platí. Samozřejmě, že mimo to pásmo už je ta situace objektivně tak hrozná, že bychom sami poznali, že jsme na tom špatně tak, jako obyvatelé Fukušimy nebo obyvatelé oblastí, které byly stiženy přírodními katastrofami. Tam o tom není sporu. Ale my všichni ostatní se to musíme dozvídat z novin. A když noviny napíší, že nám stoupá HDP o 4 %, upřímně řečeno, já nevím jak vy, ale já to nepoznám na sobě. Já mám prostě pořád víceméně stejný příjem, pořád chodím do stejné samoobsluhy, kde jsou zhruba stejné věci, takže jestli nám ekonomika roste o 2 % nebo klesá o procento, já kdybych se nedočetl z novin, tak to nevím. A k tomu přistupuje ještě jeden fenomén, a ten vypadá sice tak jaksi mysteriózně a magicky, ale já jsem přesvědčen, že na něm něco je a stojí za promyšlení, že když se o něčem neustále hodně mluví, tak se ta skutečnost jakoby přivolá. Jako kdyby ta kauzalita byla i obrácená. Všimněte si, že kdy noviny začnou často třeba i poměrně nezodpovědně někoho skandalizovat v době, kdy o něm, na něj ještě nic nikdo nemá, tak dřív nebo později se ukáže, že on opravdu někde něco zkorumpoval, je zkorumpovanej a někde něco zašantročil a najednou vybublá kauza jako hrom a zdá se, jakoby to ty noviny přivolaly. Já sem přesvědčenej, že kdyby tisk celého světa všichni zodpovědní politici hlásali, že do roka jsou tady Marťani, tak bych možná vsadil 1:1, že ti Marťani přiletí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak já ještě v tomhle budu pokračovat, protože v aktuálním vydání Respektu jsem se dočetl, že většina hedgeových fondů má sídlo na Kajmanských ostrovech a že třeba jeden člověk může papírově řídit až 100 podobných fondů a jejich vlastnická struktura je naprosto nejasná, neprůhledná a klidně se může stát, že tu světovou ekonomiku, nebo, že tou ekonomikou, že hýbe opravdu velmi úzká skupina dravců. A tohle to nahrává různým konspiračním teoriím, které jsou, myslím, velmi oblíbené.
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
To je pravda, ale já jsem jednak odpůrce konspiračních teorií a jednak zatím naštěstí jim nepropadám, protože ten, i kdyby tohle to byla pravda, tak ten háček je v tom, zda ta úzká vrstva, která něco ovládá, taková, takové klasické přesvědčení je, že svět řídí Židi, tak i kdyby to byla pravda, tak mám mnoho důvodných podezření, že tak nečiní vědomě. Jo, že to není konspirace zcela záměrná při plném vědomí, že by si úzká vrstva spekulantů sedla ke stolu a řekla: hoši, tak teď si rozdělíme svět a budeme tu partii hrát takhle, protože jak ekonomická tak politická síť, sociální síť globálně je tak nesmírně složitej systém, složitej jako lidskej mozek, jako příroda, že je v něm tolik nepředvídaných intervenujících proměnných, že jakkoliv fenomenální plán by byl vždycky něčím nebo někým nepředvídatelným narušen a tato narušení mají ve složitých systémech tu vlastnost, že se věci zpravidla pohybují jiným směrem, než jakým jsou strčeny. V jednoduchém systému, jako jsou kuželky, se věci pohybují tím směrem, kterým jsou strčeny, ale všimněte si, že ani tam to není úplně pravda. Například u těch kuželek. Natož pak, kdyby jich byly miliony. Tam se pak začnou dít věci, na které žádný, byť sebekonspirativnější jedinec prostě nemá.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ráno se probouzíme s informací, že jsou trhy optimistické, to říkám jako příklad, dneska to je jinak, že věří na dohodu v řešení dluhové krize v Evropě a potom odcházíme spát s tím, že trhy klesají, protože jsou k takové možnosti skeptické. Jinými slovy dění je překotné a tedy špatné zprávy se vrší jedna na druhou. Není sebezáchovnou funkcí lidské psychiky, že to v jednu chvíli přestane vnímat?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
Samozřejmě, že je. Když jste tedy u toho výraziva, tak mně se ještě víc líbí a vždycky znovu a znovu se musím usmívat, když slyším, že trhy jsou nervózní a když jsem se učil o neurózách, tak mě nikdy nenapadlo, že by trhy mohly být nervózní, ale asi to tak je. No, pochopitelně jednou ze základních vlastností živé hmoty, a tedy i člověka, na úrovni řekněme fyziologické, na úrovni na jaké působí léky na organismus, má tu vlastnost, že když je nějakého signálu příliš, tak v jakési sebeobraně se ten příjemce toho signálu znecitlivuje, jakoby desenzibilizuje, takže ho vnímá méně. Vidíme to i v oblasti informací. Když žijete někde na samotě a někdo k vám přijde, tak jste celí šťastní, že si můžete dvě hodiny odpoledne popovídat, protože už jste tejden s nikým nemluvili. Když přijde někdo za mnou, když těch lidí vidím stovky denně, tak první, co se ve mně ozve, je: Koho sem zas čerti nesou. A to je ta reakce na to nadměrné množství podnětů. A platí to i o médiích. Když jste bombardován informacemi od rána do večera, z bilboardů, z médií, z rozhlasu, z televize, z Internetu, z novin, tak reaktivně u vás dochází k určitému útlumu na příjmu těch informací a mnozí si jistě pamatují, jak lačně hltali například zakázanou literaturu před listopadem 89, já si pamatuju sám, jak jsem celé noci četl na, v samizdatu na průklepovém papíře kopírované povídky, romány a já nevím, co všechno, abych to zase mohl vrátit, poslat dál nebo přepisovat a dneska, nebo po té revoluci tyto knihy přesně ty, které jsme tehdy tak hltali, tak stojí nedotčeny v regálech knihkupectví a v knihovnách mnoha rodina a s takovou určitou psychologií: Až budu mít čas, tak se k tomu vrátím, dochází k tom, že ten čas nikdy nemáte, protože žijete rychle a paradoxně jsme jaksi méně vzdělaní, než, když jsme měli těch podnětů k tomu vzdělání nedostatek a lačně jsme si je vyhledávali. A patří to v přírodě, dokonce se ukazuje, že u mnoha živočišných druhů mírný nedostatek potravy je mnohem zdravější než přebytek, proto také některé druhy hynou v zoologických zahradách, dneska už to ti chovatelé vědí, ale dokud se domnívali, že čím víc, tím lépe a čím je budou víc krmit, tak, že tím budou ta zvířata šťastnější, tak zplakali nad výdělkem, protože se dočkávali takových fenoménů, jakože dravci sežrali svá mláďata po vylíhnutí z vejcete, protože těm mláďatům chybělo hladové otvírání zobáčků, zatímco ve volné přírodě kde je permanentně určitý nedostatek, tak tam to hladové otevírání zobáčků je téměř permanentním stavem toho mláděte a zároveň signálem pro toho rodiče, který odvrací agresi. To je jenom takový příklad toho, jak se ten poměr mezi množstvím podnětů a citlivostí toho příjemce, jak se vyvažuje a k čemu je tenhle ten mechanismus dobrý. V přírodě obsluhuje celou řadu mechanismů, o nichž nemáme ani tušení a uplatňuje se nepochybně i u lidí, a to i v té sféře, kterou my považujeme za nadstavbu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A teď možná zdánlivě odbočím, ale myslím, že to trošku i souvisí. Teď asi zpráva číslo tři v médiích pro dnešní ráno bylo, že se uvažuje tedy o tom, že konopí by se mělo stát léčebným prostředkem a mělo by být tedy celkem snadno podle receptu k získání v lékárně. Je to tak převratná věc? Já myslím, že zase taková sláva to není, ne, nebo ...
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
Já si myslím, že to tak, to je tak jako dobrá převratná zpráva do časů, kdy není nic zajímavějšího, tohle by se hodilo tak jako v srpnu do zpráv, protože jednak konopí přísně vzato i za předchozí legislativy k léčebným účelům využito být mohlo, i když je pravda, že tu legislativu málokdo uměl využít a asi se to z různých obav moc neuplatňovalo. Nicméně i teď zase naopak to není zase takový průlom, že každý, kdo chce, včetně nás by si mohl doma zasázet marihuanu do květináče a mazat si tím koleno, protože to bude muset splňovat určitá, určité předpoklady a splňovat určitá kritéria a předpisy, které jsou s výrobou a přípravou léčiv spojeny. Takže to zase nebude taková jakoby všeobecná hra pro amatéry.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já bych se ještě vrátil k tomu, co jste říkal o tom příkladu o vaší podřízená, která nevěděla, jestli může být spokojena s odměnami, poté teprve, až se, až zjistí, jak jsou na tom ostatní. Proč mám pořád potřebu se srovnávat s tím okolím? Mně to připomíná větu, kterou řekl doktor Pomahač, který se proslavil tedy těmi transplantacemi obličeje. On říkal, nikdy jsem nechtěl být lepší, o něco lepší než soused, vždycky jsem chtěl být nejlepší, protože kdybych byl býval se stále srovnával s tím sousedem, tak jsem se možná tak daleko nedostal. A to si myslím, že je docela dobrá myšlenka.
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
To je pravda. Má to zase ten drobný háček, že všichni nemohou být nejlepší, čili to není rada univerzálně uplatnitelná. Ale je to jeden z mechanismů, jak se svět kultivuje a jak se pokrok žene kupředu. Protože, když vidím, že soused má krásné kytky za oknem a mně ta moje okna připadají taková šedivá, tak mám dvě možnosti, jak na to zareagovat. Když je to v mých silách, tak si tam dám ty kytky taky, když to není v mých silách, tak ty jeho shodím lopatou a to je mimochodem také ukázka toho, jak z tohoto bohulibého mechanismu, být lepší než ti ostatní, se často jako patologické jevy utrhnou takové pocity, jako je závist, škodolibost a činění příkoří jiným. To je to známé, když já už to prase nemám, tak tomu sousedovi ať aspoň chcípne. Ale to jsou, řekl bych, vedlejší, nežádoucí účinky principu, který je jinak velice bohulibý a světatvorný, protože to skutečně vede k tomu, ta soutěživost a ta snaha být lepší, než ti ostatní, že se celkově jakoby celá ta společnost žene někam dopředu. Notabene světové krize a propady vznikají ve chvíli, kdy tenhle ten mechanismus, jako ostatně i mnoho jiných, přestane fungovat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším hostem je dnes psychiatr, profesor Cyril Höschl. V souvislosti s rozkolísanou dobou se často poukazuje na nedostatek autorit, vzorů, charismatických vůdců, tedy v tom dobrém slova smyslu. Jak to vidíte vy?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
To je pravda a tento názor je na první pohled velice opodstatněný a protože skutečně z toho veřejného prostoru jakoby vymizí charismatické osobnosti, k nimž by se mohl národ bezesporu upírat, nějakým způsobem je následovat, nikdo už není svatý, už i z prezidenta si dělají všude legraci, tak vlastně, kdo tady teda je nějakou autoritou. A když se ukáže, že nikdo, tak jakoby je něco špatně. My ale můžeme tuhle tu otázku obrátit a říct si, není náhodou doba, kdy nejsou autority, nebo není hlad po autoritách a po charismatických vůdcích, není ta doba spíš šťastná? Není tomu tak, že charismatičtí vůdci jsou generováni na základě mocného požadavku doby právě ve chvílích, kdy je nejhůř, kdy se kolem nich ten národ sjednocuje a kdy ti budoucí, buď diktátoři a nebo pozitivní postavy a vojevůdci, jsou vlastně generováni na základě jakéhosi celonárodního konsensu ve chvíli, kdy už opravdu teče do bot? Takový hlad po charismatických vůdcích si představuju, že byl ve Výmarské republice v 30.letech a vygeneroval někoho, kdo slíbil, že skutečně udělá pořádek a byl to Hitler. Mussolini taky sliboval, že zatočí s těmi prohnilými korupčníky a podobně. Čili takhle nějak to začíná, hladem po charismatických vůdcích. A pokud jde o to, že nám chybí ti vůdci v politice, tak se obávám, že to je to, co k demokracii a parlamentní demokracii patří a že tady je určité nedorozumění. Jestliže budeme volat po silných osobnostech, tak si uvědomme, že kdybychom si měli vybrat mezi politikem, který se narodil jako osmé dítě syfilitické matce, protože jí nepovolili potrat a posléze se propil k cirhóze jater, na kterou umřel, nebo politikem, který denně vypil láhev whisky a vykouřil 10 doutníků a málokdy byl ráno střízlivý a nebo politikem, který přesně sleduje své cíle, ví, co chce, je abstinent, prakticky nejí maso a nikdy nebyl nevěrný své manželce. Tak hádejte, kdo se za těmi třemi prototypy skrývá? V prvním případě, jestliže si ho škrtáte, tak jste si škrtli Beethovena. V druhém případě, jestliže si ho škrtáte, tak jste si škrtli Churchilla a jestliže se vám nejlépe líbil ten poslední, třetí, tak to byl Adolf Hitler. Já tím chci jenom ukázat to, že to, proč my někoho obdivujeme, Jágra pro to, jak umí bruslit a střílet góly, někoho pro to, jak hraje na housle, někoho pro to, jak umí zpívat, tak nic z toho není kvalifikace k politickým rozhodnutím a k politickým, a nich z toho nepředstavuje politický mandát. Takže říkat, že politici by měli být odborníci, to je velmi prvoplánová myšlenka, která svědčí o tom, že autor nechápe principy demokracie, principy trojí moci a že nepochopil, že skvělost v jedné oblasti absolutně nekvalifikuje někoho, býti vůdcem v jiné oblasti.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zároveň, ale nevím, myslíte, že lze řídit stát zkrátka jako firmu, jak se v poslední době ozývá z různých stran?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
No, rozhodně ne, to je další zcestná myšlenka, že ministr by měl být manager a že předseda vlády by měl manager. Houby. To jsou lidi, kteří by měli mít především politický mandát, měli by projít tím kolbištěm těch primárek a volebních, předvolebních soubojů a ukazovat, nechat se vystavit všem argumentům opozice, protistrany. A tohle by je mělo vyselektovat a ty managery v těch specializovaných oblastech, by si měli najít a měli by se obklopit lidmi, kteří tomu, i krásným příkladem toho je Ronald Reagan, který se dneska zapsal vlastně trošku se zpožděním do dějin, jako jedna z nejpozitivnějších postav americké politiky. Ale s odpuštěním a Reagan na pravdě Boží mi to jistě odpustí, to byl svým způsobem primitiv, který ale měl geniální intuici, politickou intuici, politický mandát, k tomu patří to, že umíte pěkně mluvit, ten, když řekl /anglický text/ tak všichni úplně zůstali paf u těch televizí a umí se obklopit lidmi, kteří pak už těmi managery jsou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A není to ale opravdu tak, že ti skutečně schopní, nadaní lidé s vizí možná i, nevidí žádný důvod, proč vstupovat do politiky, protože jim to prostředí zkrátka nemá co nabídnout?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
Bohužel to je pravda a tady platí to, co jsem nedávno četl, že bohužel slabinou demokracie není ani tak to, že umožňuje těm, dostat se k moci, těm, kteří po ní touží, jako spíš to, že umožňuje těm, kteří po té moci netouží, se jí vyhnout.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To je hezká myšlenka. Na závěr ale, už se budeme muset loučit, čili mě spíš zajímá vaše ano, či ne. Poslanci dnes dokončí projednávání předlohy o přímé volbě prezidenta, v tom druhém čtení, kde ještě je možno tam dávat doplňující, pozměňující návrhy. Jaký je váš postoj, váš názor, měl by být prezident volen přímo?
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
To je otázka, na kterou jsem nikdy v těch posledních letech, kdy se o tom mluví, neměl silný názor. Je mi to docela jedno. Ale když se nad tím zamyslím, tak z mnoha důvodů, mimo jiné i z důvodů praktických a z důvodů toho, jak funguje parlamentní demokracie, se spíš přikláním k tomu, že by měl být volen nepřímo, to jest těmi, které jsme si my zvolili a kteří mají určitý mandát volit prezidenta. A to z toho prostého důvodu, že celý ten, celý národ v takové přímé volbě posuzuje toho kandidáta podle velmi povrchních kritérií, podle toho, jak vypadá, co kde řekl, jak je sympatický, jakou má manželku. Tedy podle něčeho, podle čeho ho ti poslanci samozřejmě posuzují také, ale ti přece jenom o něco kvalifikovaněji. A to je nesmírně zavádějící. To by se pak mohlo stát skutečně, že by mohl vyhrát Jára Cimrman.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl psychiatr Cyril Höschl. Díky. Na shledanou
Cyril HÖSCHL, profesor, Psychiatrické centrum Praha
--------------------
Na shledanou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí uslyšíte Ivana Hoffmana. Vydařený víkend přeje Vladimír Kroc. Na shledanou.