Jak to vidí Cyril Höschl - 30. prosince

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor Cyril Höschl. Dobrý den.
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V Klecanech má být do roku 2015 dostavěn Národní ústav duševního zdraví, na který Evropská unie přispěje částkou asi 850 milionů korun. K čemu je takový ústav dobrý?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
To je poměrně komplexní otázka, protože jeho význam se splétá z několika zdrojů. Jednak je to potřeba mít pracoviště, které by bylo referenčním pracovištěm třeba i z hlediska epidemiologie nepřenosných chorob. Kolik máme u nás čeho, jaká je společenská potřeba a poptávka po psychiatrické péči, jaká je cena za duševní onemocnění? Musí být někdo, kdo ta data shromáždí, spočítá, zpracuje, interpretuje a naléhá pak na ty, kdož tvoří politiku, aby tomu věnovali pozornost. To je jeden důvod. Další důvod je, že u nás vznikla skupina velice talentovaných a skutečně nesmírně produktivních neurovědců v oblasti aplikovaných neurověd, který z hlediska psychiatrie se věnují výzkumu mozku. A to tak úspěšně, že jsou mezinárodně naprosto kompetitivní. A tahle ta skupina, když zde nebude mít základnu, ve které by mohla ten svůj výzkum provozovat a uplatnit svůj talent, tak prostě odejde do ciziny a tomu jsme chtěli zabránit při přípravě toho návrhu. Takže to je další takový hlavní důvod. No a k tomu se přidružují ještě některé drobnější. Například to, že v zemích bývalého socialistického bloku té střední a východní Evropy je u nás výzkum v aplikovaných neurovědách a v psychiatrii skutečně dá se říct se vší skromností na nejlepší úrovni a byla by škoda, kdybychom o tuhle tu přednost přišli, protože to souvisí s medicínou vůbec a hlavně celé to souvisí s tím, že důležitost a společenská závažnost, společenské břemeno duševními chorobami neustále dost dramaticky narůstá, což je spojeno s mnoha faktory a v perspektivě, řekněme, do roku 2030 bychom se všichni měli zamyslet nad tím, zda trošku nepřehodnotit priority lékařského výzkumu a začít myslet na to, že nás budou ve velké míře tížit a drtit onemocnění spojená právě s vyšším věkem.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Podle statistik asi každý třetí Čech potřebuje psychiatra. Jak poznáme, že je čas obrátit se na odborníka?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Tak to, jak poznáme, zda je čas se obrátit na odborníka, může být jednak usnadněno osvětou, která se zlepšuje, že obecně lidi jsou mnohem lépe informováni o tom, jak vypadá, já nevím, deprese, jak vypadá posttraumatická porucha, panické stavy, úzkostné stavy. Takže už trošku, když na sobě něco pozorují vědí, že by to tak mohlo být. Dále to pozná jejich okolí. Ale to hlavní kritérium, a to je to, na co se asi ptáte, je to, když vám nějaká porucha, ať už jakákoliv, brání v normálním pro vás běžném vykonávání buď vašeho povolání, nebo vašich rodinných a zájmových aktivit, nejste tím, čím jste byl před tím a musíte najednou se řady svých koníčků, zálib, ale i třeba pracovních schopností vzdát, a to už není normální. A to je ta chvíle, kdy je, řekl bych, ta hranice, kdy je třeba zajít k lékaři.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ne náhodou jste se zmínil o roce 2030, protože se odhaduje, že kolem toho roku bude Alzheimerovou nemocí u nás trpět polovina lidí nad 85 let. Čím to?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
To je tak proto, že u Alzheimerovy nemoci, jejímž podkladem je vlastně úbytek mozkové tkáně, je to degenerativní demence, tak tam platí, že jedním z nejsilnějších rizikových faktorů je věk. Jinými slovy, s postupujícím věkem riziko, že se rozvine tato choroba, stoupá, a to poměrně drasticky. Takže nad 65 let věku každých 5 let se prevalence, to znamená počet nemocných v populaci, prakticky zdvojnásobuje. Takže to tak jaksi exponenciálně s věkem narůstá, a to je ten důvod, proč potom, když se začne ta populace dožívat těch 85, 90 a často teď už i 100 let, no tak tam na nás tato úskalí právě číhají a jsou to úskalí, která v době, kdy se tady běžně umíralo na infarkty v 65, jsme neznali, protože jsme se prostě téhle té věkové kategorie nedožili.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A existuje u tohoto onemocnění účinná prevence? Třeba životospráva a snaha zaměstnávat mozek, co do nejvyššího věku?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Tak prevence zásadní, primární, která by zcela odvrátila riziko, že se u vás ta, nebo u kohokoliv ta choroba rozvine, tak ta pochopitelně neexistuje, protože ta etiopatogeneze není zase tak detailně zmapována, aby bylo zcela jasné, jak se tomu rozvoji vyhnout už proto, že část těch nemocných s Alzheimerovou demencí je geneticky volnerabilních, čili zranitelných a mají to, jak se říká, v genech. I když ne všichni. Ale co je možné? Je možné dodržováním určité životosprávy, která je všeobecně platná, jako nekouřit, nepít, pohybovat se, tak lze nástup těchto onemocnění ve vyšším věku buď zmírnit a nebo oddálit a u Alzheimerovy demence specificky platí, že příznivým takovým faktorem, který je ochranným proti rozvoji toho onemocnění, je duševní činnost. Když ten svůj mozek zaměstnáme, je to jako se svalama, když nic neděláte, tak z vás začnou za chvíli opadávat, tak zrovna tak, když ten mozek zaměstnáváte i do vyššího věku, luštíte křížovky, hrajete šachy, čtete, chodíte někam mezi lidi, ono to není jenom o nějaké vědě, ono to je i o takových těch sociálních kontaktech, kdy, když jste v provozu, tak ten mozek prostě zaměstnáváte, musíte si vzpomenout i na historky, když je vykládáte v hospodě, i to je určitý kognitivní trénink, tak prostě, když ten mozek zaměstnáváte, tak se nástup té choroby, i když máte jiné rizikové faktory, buď oddálí a nebo ten průběh je zpočátku mírnější. Takže to každopádně stojí za to.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě zmínka k těm Klecanům a Národnímu ústavu duševního zdraví. Ono se říká, třeba jsi zralej na Dobřany nebo na Bohnice. To asi zůstane, protože ty léčebny zůstanou na svých místech, ten Národní ústav je trošku něco jiného.
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Přirozený jazyk má nesmírné kouzlo v tom, že mu nemůžeme nic nařizovat asi tak jako evoluci v přírodě. On si poradí sám, někudy se to nějak prodere, něco se jinak ustálí. Takže zda se bude místo do Bohnic říkat do Klecan, to se dá těžko předpovědět, ale pravděpodobně tomu tak nebude, protože psychiatrická léčebna v Bohnicích v tom původním provedení a účelu, kterému slouží, samozřejmě zůstane. Už proto, že tento projekt s ní víceméně nesouvisí. Tam se přestěhuje jenom malá část, která se skrývá ve dvou pavilonech. A je to stejně oddělená instituce a ten ústav v Klecanech bude profilován jako výzkumný ústav aplikovaných neurověd, čili to bude něco mezi takovou neuropsychiatrickou klinickou jednotkou a Ústavem Akademie věd plným laboratoří, přístrojů a podobně. Takže to nebude léčebna v tom smyslu, v jakém normálně léčebny známe.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes je 30. prosince. Pane profesore, proč máme ve většině tendenci slavit konec roku takovým tím bujarým, někdy možná nuceným veselím. Já se přiznám, že mně osobně obvykle spíše přepadá nostalgie.
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Ne každému to vyhovuje, ale ten důvod je zase spleten z několika takových dílčích, řekl bych, motivací. Tak nepochybně se na té potřebě se odreagovat podílí to, že jednou za čas každý živočich a člověka nevyjímaje potřebuje změnit stereotyp, potřebuje se odreagovat, nějak se někde neškodně vybít, ulevit si, shodit ze sebe tíži třeba stereotypu, práce určitého napětí. To je také důvod takových těch víkendových tahů, při kterých se i lidi jinak poměrně střízliví opijou a nasází do sebe několik piv a pak se z toho vyspí a pak zase celý týden chodí do práce, jak do kostela. Čili tenhle ten mechanismus toho odreagování ten je, to je jeden z takových a ten konec roku je jenom psychologická záminka hranice, kterou si všichni určí, aby našli ten pravý moment, kdy se tedy sejít a odreagovat, protože kdyby to nebylo vázáno na žádné takové datum, tak by s tím byly spojeny různé potíže, protože každý by tedy bouchal dělbuchama a opíjel se a odreagoval se někdy jindy a takhle svět není uspořádán. Svět je ritualizován. Další takový mechanismus je potřeba určitého resetu, určitého znovunastavení, znovu vykročení, znovu založení jaksi nové diskety, nového plánu. Všimněte si, co je všelijakých předsevzetí, ačkoliv je to ve skutečnosti nesmyslné, proč bych měl začít hubnout a nepít a nekouřit zrovna od 1. ledna, když to je datum jako každé jiné, ale právě v tom je ta psychologie, že je to záminka k takovému nějakému znovanastartování. Dřív plnily tuhle tu funkci různé náboženské svátky, silně to je vidět v takových archaických vírách, jako je judaismus, kde tahle ta hierarchie těch svátků a těch až obsedantních přikázání, co se smí, co se nesmí, tak ta je vysoce strukturovaná a vlastně probíhá každý týden tím šábesem a mnoha svátky během roku. U křesťanství je to soustředěno hlavně tedy do Vánoc a do Velikonoc. Ale ti zasvěcenější vědí, že je to také složitější. Takže to, co plnila dřív náboženská přikázání, nebo náboženské svátky a od nich odvozené zvyklosti a rituály, z nichž mnohé pak už třeba s tou vlastní vírou neměli co společného, tak to teď u té sekularizované na mnoze ateistické společnost, hraje Silvestr. To je také důvod, proč ho někteří lidé zase naopak zase duchaprázdný svátek poměrně bojkotují. Všimněte si, že ten kult Silvestra, ten vlastně vznikl ve druhé polovině 20. století v rámci té společenské sekularizace u nás poměrně násilném, protože ten komunismus jako vědecký komunismus náboženství potlačoval a tak ho potřeboval něčím nahradit, protože ta potřeba toho rituálu v těch lidech je a když jim seberete jedno náboženství, musíte jim dát druhé. Takže vyměníte kříž za hvězdu a jede se dál, přejmenujete Ježíška na Dědu Mráze a místo církevních svátků zdůrazníte Silvestra. Ale vlastně jsou to variace na stejná témata. Dalším takovým důvodem je socializace. Lidi se rádi sdružujou a když se domluví na nějakém svátku, že tedy ten den budou mít všichni volno a druhý ten také, takže to je dobrá příležitost se sejít a něco oslavovat. Tak se okamžitě začnou sdružovat. Tuhle tu funkci plnil i také nikoliv zcela duchaplný svátek MDŽ, který byl hlavně příležitostí mužů se opít a kompenzovat to potom karafiátem doneseným domů. A zase jsme u těch výše jmenovaných příčin a stačí, když se určí jakýkoliv pro všechny přijatelný, pokud možno neškodný svátek, který se jako takový označí a okamžitě začne plnit tuhle tu funkci. No a v neposlední řadě je to skutečně ritualizace, protože vázat něco na nějaký den, nebo na nějaký svátek, to je rituál. Dokonce se na to okamžitě nabalí různé pověry. Silnější je tu u těch náboženských svátků, prostě lidí olova, házení pantoflí a krájení jablka a mnoho desítky dalších. U toho Silvestra to tak silné není, no ale přece jenom jsou to rituály, že na Nový rok má být vepřové a podobné nesmysly ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Čočka, abysme měli dost peněz.
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
... ano a aby a čočka, aby bylo dost peněz a tak, ale lidi tohle to potřebujou. Lidi potřebujou tu iracionalitu a potřebujou ten rituál k tomu, aby se udržel sociální řád a patří k tomu, čemu se říká /anglický text/ takové to sociální opečovávání se, kterým si vzájemně dáváme najevo, že si rozumíme, že patříme ke stejné nějaké skupině, etniku, národu, kultuře a že to spolu sdílíme ty hodnoty.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A co chceme v sobě přehlušit, nebo proč je to tak hlučná zábava, proč ty rachejtle, proč ta potřeba toho ohně?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
No, tak v člověku obecně je cosi pyromanického, takový ten základ toho, té fascinace ohněm. Možná to má i důležitý vývojový aspekt, protože oheň je nesmírně důležitým příspěvkem k přežití. Také od rozdělání ohně se lidská kultura dramaticky změnila. Už jenom kuchyně, protože je možno tepelně připravovat, oheň je něco, co nám umožnilo změnit svůj způsob života, kout železo, vyrábět předměty, změnil kompletně prostředí, ve kterém žijeme, takže ta fascinace ohněm je asi důležitá, protože to stále člověka přitahuje a stále ho to nutí ten oheň někde, jako no a ta pyromanie je jaksi patologickou úchylkou na tomto jinak asi prospěšném mechanismu vzniklou a vidíte to vždycky, když někde hoří, nebo něco bouchá, tak jak auta zpomalují, všichni se na to dívají, na to se nelze nekoukat, protože to fascinuje asi tak, jako neštěstí vůbec, ale ten oheň má v sobě ještě magičnost toho živlu. Teď se to plápolá, třepotá, je to něco, co vypadá trochu tak jako živé, jako nějaký démon a teď se šíří, je nebezpečný, nebezpečí taky přitahuje. Všimněte si, jak se změnila kinematografie. Dneska film, ve kterém ta auta explicitně nebouchají, nehoří a nehoří tam baráky, tak to nikoho nebaví už skoro na to koukat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Po tom restartu, jak jste to pojmenoval, přijde zase všední realita. A čím je to, že většina lidí hledí do Nového roku s obavami? Alespoň mně to tak připadá. Je to nějaká ta blbá nálada, která se šíří?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Určitě ano. Ale potřeba bát se, ta je člověku také dány. Když se dlouho nic hrozného neděje, tak si to lidi aspoň pouštějí v televizi, nebo chodí na to do kina nebo na počítači, protože se prostě potřebují bát, že jo. Filmy, ve kterých by se nebáli, nebo se tam nic napínavého nebo hrozného neděje, tak ty je nebaví. Takže kromě toho ohně nás také přitahuje takový ten strach z neznáma, kterého se na jedné straně, toho neznáma, bojíme, ale na druhé straně nás přitahuje. Tak asi jako malé dítě osciluje od té mateřské sukně do toho neznámého zlého světa, ze kterého se vždycky zpátky zase do toho mateřskýho bezpečí vrací, ale ty exkurze jsou čím dál tím větší a větší až nakonec z toho hnízda tedy vylétne. Ale vlastně v podobném modelu se chováme my. Nesledujeme to staré dobré, že největší neštěstí pochází z neschopnosti setrvat v klidu ve světnici a pořád nás žene čert, jak vidíte ty horolezci, že jo, kam je tam čerti nesou na ty hory, vždycky, když se jim něco stane, tak je to strašné, ale říkám si, vždyť přece mohl zůstat doma. Ale ne, ten drive, ten, ta motivace dostávat se do neznáma, která je spojena s trošku taky tou touhou po tom adrenalinu, protože bez toho to nejde, tak ta je nám dána, no a vzhledem k tomu je nám dáno i jaksi to, bát se něčeho, čemu se pak budeme možná nějak umět vyhnout, nebo si s tím nějak poradit. Proto tak vždycky ke konci tisíciletí ten /nesrozumitelné/ jsou ty strachy, že skončí svět a mayské kalendáře a to teď bude rok 2012 a lidi se hrozně rádi bojí. Čili, když jim cokoliv takovýhleho nakukáte, tak ohromně uspějete a na konci každého roku je to v malém. Takže se říká příští rok to bude draho a všecko to špatně dopadne a tak. Tak se to rychle šíří tahle ta nálada a ještě, když to je založeno na té celkově v uvozovkách blbé náladě, tak se to šíří ještě snadněji. Takže, když dneska řeknete, že to je príma a že máme skvělou vládu a že máme svobodu a že jsme tak bohatý, jako nikdy, tak dostanete málem pár facek, protože jdete naprosto proti všeobecnému veřejnému mínění a pocitu a ten vůbec není založen na datech. Kdyby jste se s chladnou hlavou podíval na data, tak byste zjistil, že je všechno úplně jinak, než jak to lidi vnímají, ale říct to skoro nemůžete. Asi jako nemůžete někde na fotbalovým utkání poradit těm hráčům, ať ten míč dají do vlastní branky, že to tam je mnohem blíž.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes je naším hostem psychiatr, profesor Cyril Höschl. Loučení s Václavem Havlem, jakoby zvedlo vlnu toho pozitivního v nás. Jak vznikají takové hromadné projevy smutku, sounáležitosti?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Tak jako se národ nebo lidé obecně potřebují trochu bát, tak jako je přitahuje oheň, napětí, neštěstí, tak zároveň také potřebují mít postavu nějakého vůdce, kolem kterého své emoce, svá odhodlání a své osudy nějakým způsobem soustřeďují a k němu se upínají. A všimněte si, že v českém národě tahle ta potřeba toho otce zakladatele nebo tatíčka Masaryka ta tady vždycky byla a nechytejte mě za slovo, i ti komunističtí prezidenti, se jí do značné míry snažili, byť třeba u jiných lidí, než jste vy, nebo já, naplňovat. A Václav Havel svým odbojem a svým statečným postojem za komunismu a potom tou svou rolí prvního prezidenta, s tím obrovským mezinárodním renomé, do kterého se promítaly všechny naděje, ty sice pak byly vystřídány také promítáním si všech zklamání, ale to se v tuto chvíli nepočítá, tak tuhle tu roli plnil. On se stal vlastně znakem, on hrál roli takového státního loga, a to nejenom pro nás, ale i pro mnoho cizinců, kteří by o nás jinak toho ani mnoho nevěděli. No a našinci do něj promítali všechny své naděje, zklamání, mravní dilemata a já nevím, co všechno a tuhle tu roli on sehrál, to na sebe soustředil a když potom takový člověk zemře, tak umožní tenhle ten fenomén zafixovat, protože už vám to nemůže svými dalšími činy zkomplikovat. Teď už bude takový, jaký si ho my, jakého si ho my budeme dělat. A to je role mrtvých to, že definitivně petrifikují své postavení v dějinách, v myslích lidí, respektive, už jsou pak odkázáni jenom na to, jak se v myslích ostatních jejich role vyvíjí, ale sami už pro to nemohou nic dělat. A ten moment toho pohřbu je vlastně moment, kdy si to celá ta společnost uvědomí. Ovšem to, jak se teď říká, že se projevilo to lepší v tom národě a že se to bohužel vždycky projevuje jenom při nějakých neblahých událostech a nemusí to být jenom smrt Václava Havla, může to být srpen 68, nějaká přírodní katastrofa a cokoliv, co vyburcuje v lidech ty lepší vlastnosti, tu solidaritu, tu sounáležitost, najednou jdou takové ty žabomyší půtky a politické šarvátky stranou a lidi si začnou pomáhat nezištně a tak, tak je pochopitelné, že je to jenom v těch kritických, nebo krizových situacích, tak je otázka, jestli to, když takový fenomén není přítomen, když nemáme toho vůdce, nebo tu charismatickou postavu, tak jestli to není naopak projevem toho, že ta doba je v pořádku. Jo, protože ti charismatičtí vůdci, ti se vynořují v dobách těžkých a jsou jejich důsledkem a vkládá se do nich naděje, že od toho nějak pomůžou. Takže to je, to stojí za zamyšlení. Ale když jsme u toho, že tedy tento fenomén po smrti Václava Havla vznikl, tak si ale musíme položit otázku, jestli jsou to titíž lidé, kteří stojí potom zase na těch prvomájových odborářských, takoví ti strejci se špatným cholesterolem a rozšiřují řady sympatizantů KSČM, tak já jako si nejsem jistý, jestli to je táž populace. Obávám se, že nikoliv.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Aniž bych to teď chtěl srovnávat, ale jak na vás působily televizní záběry té davové hysterie v Severní Koreji, kde se loučily masy s diktátorem?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Já jsem byl sice ještě hodně malý, když zemřel Stalin a nicméně si to pamatuju. A pamatuju si, jak učitelky, jak brečely, okolo v sousedství, pak jsem se dozvídal, jak lidi, do kterých bych to neřekl, to takhle hystericky prožívali zpětně a tak mě napadá, že to je podobné. Že emoce, které v sobě chováme a které máme pro tyto příležitosti připraveny, teď jsme zase u toho, u té potřeby mít toho charismatického vůdce, tak tam, kde ten režim to ještě ke všemu vyžaduje, kde to ještě ke všemu je projevem loajality, která je bezpodmínečná k přežití, no tak tam není potom žádný problém takovou davovou hysterii vyvolat. Ono také se to za přítomnosti těch ostatních zesiluje. To skutečně dojde k davovému chování tak, jako dochází k davovému rabování na fotbalových stadionech, tak dochází k davové hysterii při úmrtí Kim Čong-ila.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A má to nějaký evoluční význam? Kima, zkrátka. Má to nějaký evoluční význam tahle ta vlastnost davová?
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Určitě ano. Namátkou mě napadá srovnání s tím, jak se synchronizuje bojové nadšení u primátů, nebo u goril řekněme rovnou, kdy, když je někde nějaká postava vnějšího nepřítele, kulisa a nebo skutečná hrozba a je tam ten vůdce, tak je zapotřebí celý ten, tu tlupu, v případě lidí teda ten národ nebo tu populaci synchronizovat a nabudit v ní bojové nadšení a zmotivovat ji pro tu akci. A u těch goril to probíhá tím tlučením do prsou, u lidí to probíhá s použitím bojových písní. Všimněte si, jak se tam taky vyhrávalo a jak se tam řeční. Pochodové písně zejména, raz, dva, raz, dva, ty hrají tuhle tu roli a ty emoce se tím synchronizují a to bojové nadšen se nejprve vyvolává a pak se zesiluje právě těmito většinou zvukovými fenomény, ale taky /nesrozumitelné/ tím, že se stejně chovají, stejně pochodují, stejně hailují. Všimněte si, že ty prvky jsou ve všech těch masových akcích velice podobné a liší se jenom v detailech.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to byl pro dnešek ředitel Psychiatrického centra v Praze profesor Cyril Höschl. Vlastně i pro tento rok, protože se loučíme. Ale tak od ledna zase začínáme nanovo v pořadu Jak to vidí. Budu se těšit, že si na nás zase uděláte čas.
Cyril HÖSCHL, pedagog, psychiatr, popularizátor vědy, profesor
--------------------
Já taky. Mějte se hezky a vše dobré do nového roku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vám také ať se daří. Tak a teď už se loučíme, dobrý Nový rok vám přeje také Vladimír Kroc. A přeji příjemný poslech dalších pořadů. Mějte se dobře a na shledanou.