Jak to vidí (CESTOVATELSKÉ) ... AMERICKÁ DIVOČINA - 16.7.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Naším dnešním hostem je v tuto chvíli fotograf Václav Špillar. Dobrý den.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Který aktuálně vystavuje v Praze výstavu fotografií Americká divočina, 20 let za objektivem. Je to jakési bilancování pro vás?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Ne, ne, ne, rozhodně ne, těch 20 let za objektivem, tím míním vlastně 20 let, od kdy jsme vlastně mohli cestovat na Západ a naše první cesta vedla právě před 20 lety do Ameriky v roce 1990, byli jsme tam v květnu, v červnu, takže se dá říct, že to je téměř přesně 20 let. Konkrétně ta výstava začala v podstatě v době, kdy jsme před těmi 20 lety v té Americe pravdu byli. A na té výstavě je takový průřez toho, co jsme za těch 20 let v Americe viděli při 11 cestách, které jsme po Americe podnikli.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dlužno podotknout, že ta výstava končí v neděli a už byla prodloužena, takže asi jste spokojen se zájmem?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Ano, ano, je to, ta výstava bude končit teďka v neděli, vlastně do 7 hodin do večera, probíhá ve Staroměstské radnici, to jsme ještě se nezmínili, že to je v prostorách Křížové chodby a Rytířského sálu Staroměstské radnice ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V Praze.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
... v Praze samozřejmě a v neděli končí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je tedy otevřena od 9 do 19 hodin.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Ano.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Posluchači tedy mají příležitost ještě vlastně 3 celé dny se jít podívat.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Pátek, sobotu, neděli.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy tam jste osobně přítomen většinu času, jaké to je, setkávat se s návštěvníky té expozice? Na co se třeba nejčastěji ptají?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Tak nejčastěji se ptají na to, jestli to je opravdu focené na klasický, nebo klasickým fotoaparátem na filmy. Já fotím na diapozitivy. Potom teda, jestli jsou to tisky nebo nejsou, tak vždycky vysvětluju, že teda nejsou to tisky, jsou to chemickou cestou vyvolávané fotografie všechno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nejsou malé, většina z nich jsou ...
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Nejsou malé, jsou veliké, až ty největší jsou 90x135 centimetrů. Pak se často ptají na vztah k digitálním fotoaparátům, jestli mám nebo nemám a tak dále. Tak já se musím přiznat, že už od letošního roku mám, ten jsem si pořídil, když jsme cestovali do Afriky, tak na focení zvěře. Na to to je určitě výhodné. Ale krajinu zatím pořád fotím na klasický fotoaparát.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
S manželkou jste spoluautory několika knih a nejvíc jich je právě o Spojených státech nebo o Americe vůbec.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
No dá se říct, že jo, protože celkem jsme vydali 11 nich cestopisných z různých oblastí světa a v podstatě 4 jsou jen o Americe a pátá je taková směs Asie do nového světa, protože tu Afriku ..., teda tu Ameriku navštěvujeme nejčastěji.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když se pozdržíme tedy ve Spojených státech, o kterých je ona výstava, na kterou jsme upozornili hned v úvodu, kolikrát jste tuto zemi navštívil?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Byli jsme tam 11x, většinou tak zhruba těch 5, 6 týdnů. Mě se často ptají kamarádi, proč pořád jezdím do Ameriky a dokonce má zase spoustu kamarádů, kteří cestují a říkají: Do Ameriky, tam se mi nechce, já mám radši takovou divočinu. A já právě vždycky oponuju, v Americe je divočina, protože většina lidí bydlí ve velkých městech a Amerika je samozřejmě velice rozlehlá, je to v podstatě jako Evropa, jo, takže když jedeme z jedné strany Ameriky na druhou, je to jako kdybyste jeli z Itálie do Norska a jsou místa, kde třeba jedete a za celý den nepotkáte jediné auto, a když jdete do přírody, dáte batoh na záda, tak i v těch nejnavštěvovanějších parcích po půl hodiny chůze už jste v podstatě v tý přírodě sami a není nic mimořádné, když třeba za 2, za 3 nepotkáte vůbec nikoho v té přírodě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Který kout americké divočiny vám připadá nejdivočejší?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
To se takhle dá těžko říct, ale jako velice rádi jezdíme do Utahu, Utah je, bych řekl díky těm svým barevným, krásným skalám úžasně fotogenický stát. No ale samozřejmě, čím jedete víc na sever, tím je to opuštěnější, takže bych řekl, asi nejdivočejší jsou Kaskádové hory, oblast kolem Rainieru, Národní park Gletcher. Tam jsou vlastně největší rozlohy, ty hory jsou mohutné, jsou to všechno 4tisícové vrcholy a o veliké rozloze a táhnou se v podstatě ty Kaskádové hory až do Kanady.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kterou oblast ze Spojených států vy máte nejraději?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
No, nejčastěji navštěvujeme ten Utah, jo, to se musím přiznat, že při každé cestě, když jedeme, tak se do toho Utahu zajede, nejčastěji je to oblast kolem Bryce Canyonu anebo Escalante, několikrát jsem byl také u Grand Canyonu, přestože už jsem tam vlastně byl 3x, 2x jsme ho přecházeli napříč z jedné strany na druhou, tak když je možnost, tak se tam jedu zase podívat protože je to opravdu monumentální přírodní úkaz.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak je to s těmi stěhovavými kameny na dně Údolí smrti?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Ony nejsou teda na dně, jo, protože většinou lidi, když o tom slyší, tak si představí, že to je v tom místě v tom Badwater -86 metrů pod hladinou moře a tam to není. Tahleta oblast, to je vlastně sníženina, kde je solná pláň, tyhlety pohybující se kameny jsou daleko v horách, proto málokdo tam dojede, protože se vlastně musí projet celé to Údolí smrti a vjet vysoko do hor a tam je obdobná planina, ale teda ve výšce, akorát že teda není slaná, je to písečná planina poměrně rozlehlá a v tý se právě pohybují ty kameny. Zatím se nikomu nepodařilo obstojně vysvětlit, proč by se měly pohybovat. Protože tam byly různé teorie, že to třeba vítr pohání, jako že to odfoukne, což je nemožné, protože ty kameny jsou třeba 200, 300 kilogramů těžké a hlavně jedou třeba 2 proti sobě a pak dělají různé zatáčky a pak jeden odlítne na jednu stranu, druhej úplně na druhou, takže ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je to záhada.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Je to záhada.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je to tak, že většina lidí ve Spojených státech cestuje tak, že přijede na nějakou vyhlídku, podívá se, nastoupí zpátky do auta, dojede? Potkáváte hodně lidí, kteří putují pěšky, třeba jako vy?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Ne, velice málo. O Američanech se říká, nebo dokonce existuje nějaká statistika, že jdou v průměru v té divočině 400 metrů od auta. To znamená, když někdo jde 800, tak už někdo nemůže jít vlastně nikam.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A to vy, když ještě zvážíte, že vy ten průměr hodně kazíte. Ale tak vy nejste Američan, takže ...
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
No, my nejsme Američani, my do toho nejsme asi započítáni, ale v podstatě opravdu, když dáte batoh na záda, i v těch nejnavštěvovanějších parcích, jako jsou Yosemity, kde když přijdete o letních prázdninách, tak v podstatě máte problém vůbec tam zaparkovat v tom yosemitském údolí, jo, jezdíte pořád dokola, oni už z toho udělali ze všeho jednosměrky, protože to bylo úplně přeplněné a klidně se vám stane, že třeba 2x, 3x objedete Yosemitské údolí, než se vám podaří někde upíchnout auto. Ale jakmile dáte batoh na záda a vyrazíte z údolí, tak po 10, 20 minutách už jste v tý přírodě úplně sami a pak můžete chodit několik dní po divočině. Na ty jednodenní cesty nepotřebujete ani žádný permit, nic, v podstatě jdete jenom jakoby na vycházku. Když jdete přes noc, chcete tam tábořit, tak si musíte vyřídit treking permit, ty jsou teda v těch nejvytíženějších parcích dost rozebrané, protože jednak tam jezdí cizinci a samozřejmě i mezi Američanama jsou zdatní turisté a horolezci, jo, takže tam se potom musí třeba dost dopředu anebo to nechat na náhodě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže dají se bukovat, dají se objednat?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Dají se bukovat dneska přes internet.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to byli Bratři Ebenové a jejich Trampská písnička. My si dnes povídáme s fotografem Václavem Špillarem, který už sjezdil opravdu hodně zemí světa, včetně Austrálie, Afriky, ale dnes si povídáme o Americe a konkrétně o Spojených státech amerických. Tak jaké jsou třeba vaše nejoblíbenější treky? Protože vy, když chcete udělat pěknou fotku, tak za ní třeba musíte někdy jít i 3 dny pěšky.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
No, tak to chodíme, samozřejmě ty treky, ty máme nejradši, protože čím delší trek, tak tím jste vlastně víc a víc v divočině. Úžasný treky jsou v horách prostě. Hora Sierra Nevady, to je něco velice krásného, pestrého. Já tomu říkám taková jakoby bonsaj, protože dá se říct, na velmi krátkém úseku se ty hory velice mění, jo, když jdete ze západní strany, odkud přicházejí deště od oceánu, tak tam jsou vlastně podhůří, krásné lesy, rostou tam ty světoznámé sekvoje, že jo, pak stoupáte do výšek, změní se to v borovice, v jalovce, na těch vrcholech, ty samozřejmě ty jsou holé, ty jsou až vlastně do 4 tisíc Mount Whitney a přes 4000, 4400 myslím a nějakej metr, což je nejvyšší hora Ameriky mimo Aljašku. No a pak zase, když sestupujete po tom těch hor na tu východní stranu, tak to je ta strana suchá, kam ty deště v podstatě dojdou minimálně nebo vůbec, jo, takže tam zase ta příroda je úplně jiná. Na jedné straně máte horská jezera, jo, je to velice pestré. Takže Sierra je nádherná a mění se, i co se týká geologie, prostě trošičku jiná je v té oblasti té sekvoje, pak zase v Yosemitech je ta známá Yosemitská žula, nahoře jsou krásné, obrovské, oblé, ohlazené balvany, že jo, jak tam tudy procházel ledovec, ten v podstatě vyříznul to údolí Yosemitské. Takže to je hodně pestrý. Pak můžete jít až nahoru do Kings Canyonu, to je další park, anebo se dá jít vlastně i tou divokou přírodou mimo ty národní parky. Takovej jeden z těch nejúžasnějších trailů je John Muir Trail, pojmenovaný po přírodovědci americkém, který se hodně zasloužil za ochranu právě Yosemitského parku a bojoval i za ochranu sekvojí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kde tam nocujete při takovém putování?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Při těch trekách spíme vlastně v přírodě. Vyřídíte si ten treking permit, jak už jsem říkal, který zpravidla bývá zdarma nebo za nějaký symbolický poplatek pro celou skupinu, mají tam jenom omezení na ty skupiny, většinou bejvá, že ta skupina by neměla mít víc jak 8 lidí, je to do 8 lidí a pak na tu trasu pouštěj jenom omezenej počet návštěvníků. Takže i tím je zajištěno to, že v té přírodě jste vlastně sami, že si to hodně užijete. A spíme ve stanu, jo, někdy se dá spát třeba venku, záleží to, jak kdy, jaké je počasí. Problém je tam trošičku s medvědama, protože ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Teď jsem se na ně chtěl ptát.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Medvědi jsou tam naučeni na lidi, jo. Prostě jedno období byla taková atrakce, že se třeba nechávali zbytky, medvědi tam chodili, lidi si je fotili. Pak došlo párkrát k tomu, že medvěd někoho napadl, dokonce došlo k takovému extrému, že nějaká turistka namazala svý dceři ruku medem a nechávala to medvědovi, že jí to olíže, on to nepochopil a ukousnul jí ruku, jo. Takže i k takovým extrémům docházelo, protože prostě lidi nepochopili, že to je pořád divoké zvíře, mysleli si, že to je jako ochočený, ale pořád to je šelma. Dneska naopak striktně se ty zvířata samozřejmě nesmějí krmit, všechny popelnice jsou zabezpečeni, aby se do toho nedostal a potraviny v kampech se dávají do bearboxů. Ale mimo kempy, když jdete do té divočiny, tak tam samozřejmě bearboxy nejsou, tak musíte zajistit ty potraviny nějak jinak, buďto pověšením na strom, anebo bohužel, to už nefunguje, protože i ti medvědi se zase naučili, že to cítěj a vylezou na ten strom, překoušou provaz, shodí si to na zem. Takže dneska se tam nosí právě v oblasti Yosemit přenosné bearboxy. Jsou to takové poměrně těžké, neforemné válce plastové, které musíte mít v baťohu, nesou se velice nepohodlně, ale v tom jste povinni mít potraviny.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste se někdy tváří v čumák setkal s medvědem?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Několikrát. My v podstatě při každý cestě potkáme medvědy, jak černé medvědy, tak grizzly. Mám kamaráda, který byl několikrát v Americe a říkal: "Ne, to jsou povídačky, v Americe medvědi nejsou." Protože on je nikdy nepotkal. A my jsme dokonce potkali i v pouštích Nového Mexika medvěda. Jednou proti nám šel takovej, říkám: To vypadá jako velkej pes, co to jde? No, tak jsem hledal nějakej klacek, protože nevíte, jako zatoulanej pes může bejt nebezpečnej, může mít vzteklinu. Tak najednou koukám a přišel blíž a on to byl medvěd.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A bez problémů se to obešlo?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Jo, jako medvěd v těhletěch oblastech je ten medvěd plachej, kde není naučenej na tu potravu lidskou, tak se nám vyhne, obešel nás obloukem a šel si po svých.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mění se turistika ve Spojených státech za těch 20 let, co tam cestujete?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Určitě, určitě a hodně, jako celkově se ta společnost mění. My, když jsme byli v roce 1990 v Americe poprvé, že jo, víte, jak to bylo, tady se říkaly různý povídačky, jak to v Americe chodí nechodí. Jo a my jsme třeba přišli do nějakýho města, tam jsme si nakoupili a pak jsme před supermarketem přímo postavili stan a stanovali jsme, jako kdybyste si tady, já nevím, před Tescem v Letňanech postavil stan a nikdo nám nic neřekl. Prostě přijela policie, koukla, neděláte nepořádek, dobrý, že jo. Dneska už by to samozřejmě nešlo, protože ta společnost se nějakým způsobem vyvíjí a asi taky trošičku to museli přitáhnout.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A i o tom vypráví aktuální výstava fotografií Americká divočina, 20 let za objektivem, kterou můžete vidět v Rytířském sálu a v Křížové chodbě Staroměstské radnice v Praze už jen tedy do neděle. S autorem těchto fotografií Václavem Špillarem si povídáme v pořadu Jak to vidí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Osvobozené divadlo a teď tedy ale samozřejmě v podání skupiny Lucie Kloubou ve křoví. A poslechněte si, jakou vzpomínku evokuje tahleta písnička našemu dnešnímu hostu Václavu Špillarovi, se kterým si povídáme o Spojených státech.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Já vždycky, když slyším: Leží klobouk v poušti, tak si vzpomenu na jeden klobouk, který tedy nebyl v poušti, ale bylo to v Yellowstoneském národním parku a tam jsou samozřejmě ty známé různé gejzíry a fumaroly a takové ty, jak říkají čmoudíci, a také tam je spoustu různých takových jakoby vyvěraček, kde jsou jako jezírka, v tom bublá ta teplá voda, někdy jsou úplně průzračné, právě v jedné téhleté, v jednom tomhletom místě ležel ve vodě ponořený takový jako starý kovbojský klobouk, dokonce tu fotku mám na výstavě právě tady. Ten klobouk tam teda není vidět, já jsem to pojal jako celkový záběr krajiny, je taková modrozelená voda. A to bylo velmi zajímavé, jak tam ten klobouk, kde se tam asi vzal a co tam ten člověk dělal, že tam ten klobouk ztratil, tak jako v té písni.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Máte nějakou oblíbenou poušť ve státech?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Pouště mám velice rád, poušť je velice zvláštní krajina a aby si ji člověk vychutnal nejlépe, tak je potřeba tam zůstat přes noc. Protože ve dne samozřejmě máte horko, svítí slunce a máte myšlenky úplně jiné, spíš byste byli radši někde u vody nebo mít s sebou velkou zásobu nějaké limonády. Ale jako jak se začne sešeřovat, tak prostě jednak ty barvy a ty zvuky té pouště a těch pouští nebo pouštních oblastí je hodně právě v Utahu, třeba v oblasti Escalante, kde jsou potom krásné kaňony, kterýma se dá procházet.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy nabízíte na svých fotografiích i neobvyklé pohledy na různé i jednotlivé státy USA, protože třeba taková divočina, kterou ukazujete z Kalifornii, tu by tam člověk zrovna nehledal, pokud dobře tu zemi nezná.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
No, je to hodně zajímavý, protože jsou tam všelijaká takováhle místa, kde to člověk, jak říkáte, nečeká, má úplně jinou představu o tom místě a to samé jsem měl já. My, když jsme třeba poprvé jeli do Ameriky nebo do některých těch oblastí, tak si člověk představí, jak to tam vypadá a ono to nakonec vypadá úplně jinak. Například v Oregonu jsem vždycky měl představu, Oregon, tak jsem podvědomě měl obrovský lesy, jo. Oni mají i dokonce na značce, na SPZ mají jedli, jo, a tak jsem si myslel, to bude taková lesnatá krajina a opak byl pravdou, tam bylo poměrně hodně polí. Mě překvapilo jako, jak tam funguje zemědělství, samozřejmě zase ne všude. Ale je to často taková změna, jako že to člověk nečeká a naopak zase v těch pouštích, kdy čekáte naprostou pustinu, tak najednou vystoupáte do výše, například v poušti Joshua a tam jsou jako stromy, rostou tam veliké stromové yucci, ten dojem je potom úplně jinej, než si člověk udělá představu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Třeba už zmiňovaný Utah, tak ten může působit tak, že je to velmi fotogenická oblast, kde se fotí, v uvozovkách, samo. Ale ono je to záludné v tom, že těch fotografií už vznikly asi milióny, a proto najít nějaký originální pohled pro profesionálního fotografa musí být obtížné.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
No, samozřejmě tím, že to je jako pěkná, zajímavá, barvitá krajina, tak se jakoby snadno fotí, ale potom, jak říkáte, najít něco, co ještě nikdo nevyfotil, je dost složité, obzvlášť proto, že takový ty nejznámější útvary v podstatě je těžký vyfotit nějak jinak a lépe, než je vyfotili tamní fotografové, protože samozřejmě ti američtí fotografové, kteří se tam pohybují a mají na to čas a přijdou si prostě 10x, 100x na to místo, tak mají ty šance větší. Ale na druhou stranu tam zase funguje trošičku té náhody a toho fotografického štěstí, kdy prostě přijdete někam a právě teďka tam je ten správnej mrak a právě teďka támhle vzadu prší a tady se objevila duha, jo a teď se vám to jako pěkně nasvítilo. Takže o tom štěstí to je taky, anebo se musíte dočkat. Mám fotky, kde třeba jsme seděli 2, 3 dny, jsme čekali na to správný světlo, který přišlo.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvíte v množném čísle, tak je pravda, že fotografové na cestách většinou zdržují. Jak máte práci rozdělenou s manželkou? Protože ty vaše knížky děláte společně. Ona píše, vy fotografujete?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Manželka píše, já fotografuju. Naštěstí ona taky trošičku fotografuje a hlavně mě v tom podporuje syn, kterej taky jako fotí vášnivě, takže nejsem na to jakoby sám, protože kdybych jenom sám zdržoval, tak bych asi možná dostal trošičku kartáček, jak se říká. Ale jako zdržujeme dva. Lenka, já trošičku ji jako tlačím do toho focení, jo, koupil jsem jí kdysi k Vánocům docela solidní foťák, takže fotí a docela jí to baví. Ale ona je spíš na takový ty pohybový fotky, na to, že fotí jakoby nás, anebo když jsme někde, třeba když jsme byli v Africe, tak fotí ty lidi, ty domorodce, to ji jako baví víc, než ta statická krajina. No a zase já mám rád tu krajinu, tak tam je trošičku takovej ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V tom se alespoň doplňujete.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Musíme se takhle doplňovat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Chystáte se na 12. cestu do Spojených států amerických?
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
No určitě bysme velice rádi, dokonce jsme o ní uvažovali, ale nevím, jak to dopadne. Já jsem chtěl ještě nějaký takový podzimní snímky. Zatím se mi nikdy nepodařilo chytit ten podzim, kdy jsou vybarvený listy a už jako ten poslední záchvěv podzimu a začínající, padající sníh, ten první na těch stromech, ještě na těch barevných listech ještě první sníh. Tak to bych někdy chtěl, tak uvidím, jestli se mi to podaří.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já vám děkuji za váš čas. Připomenu, že ještě do neděle mají naši posluchači možnost, pokud to nemají do Prahy daleko, podívat se na výstavu fotografií Americká divočina, 20 let za objektivem. Ta výstava byla už pro úspěch prodloužena právě do 18. července. Je k vidění v Rytířském sálu a v prostorách Křížové chodby ve Staroměstské radnici v Praze. No a náš host Václav Špillar je právě autorem oněch fotografií ze Spojených států. Ještě jednou děkuju a ať se vám daří a ať máte spoustu dalších zajímavých snímků. Na shledanou.
Václav ŠPILLAR, fotograf
--------------------
Já taky děkuju. Na shledanou. Pokud by někdo z posluchačů se chtěl zeptat na něco osobně, tak samozřejmě ho rád uvítám a může si tam se mnou popovídat, protože až do neděle na té výstavě budu osobně přítomen. Takže na shledanou.