Jak hledat v Evropské unii spojence

Najít v každém okamžiku správnou míru znamená především správně odhadnout své vyhlídky. Pravděpodobnost jejich uskutečnění se odvíjí od správného odhadu úmyslů jak potenciálních spojenců, tak i odpůrců, protože žádný stát v Evropské unii nemůže prosadit svou jen sám. Na vlastní kůži to poznali nováčci, když se loni debatovalo o unijním rozpočtu na léta 2007 až 2013. Poznala to i jedna z klíčových zemí dnešní pětadvacítky, Francie, když se snažila a vlastně stále ještě oficiálně snaží prosadit pro své hoteliéry a restauratéry sníženou sazbu daně z přidané hodnoty.

Evropská politika je z valné většiny politikou národních států, které se ve větší či menší míře dokážou podřídit i politické strany, jež jinak na domácím kolbišti nenajdou společnou řeč téměř v ničem. Jak opakovaně ukázaly debaty o rozdělování regionálních fondů unie, například španělští lidovci i socialisté prosazují národní zájmy, tedy výši dotací z Bruselu, tak, že je těžké rozeznat, která vládní sestava je právě u moci.

Existuje ale unijní instituce, kde politické zabarvení hraje důležitější roli. Už ze jmen frakcí v Evropském parlamentu lze většinou na první pohled odhadnout jejich orientaci. Význam "létajícího cirkusu", který se věčně stěhuje, v posledních letech vzrostl díky právu spolurozhodovat v různých oblastech. Proto nestačí, že se o společném rozpočtu pro léta 2006 až 2013 loni v prosinci dohodli šéfové států a vlád členů Evropské unie. Nyní se ještě čeká, až se najde další kompromisní formule, která uspokojí i parlament ve Štrasburku.

Když kolem stolu sedí pětadvacet zástupců pětadvaceti zemí, jsou si teoreticky rovni, i když to někdy s ohledem na velikost, lidnatost a vyjednávací schopnosti do slova a do písmene neplatí. Jak ale mohou uspět poslanci z jednotlivých zemí v několisethlavém Evropském parlamentu, kam se z České republiky pravidelně vypravuje čtyřiadvacet zástupců? Bez spojenců vyloučená věc, a to hlavně bez silných a vlivných spojenců. Kde je hledat? Největší zastoupení mají dvě frakce, zjednodušeně popsatelné jako evropští lidovci a evropští socialisté. Před necelými dvěma roky mělo například osm čerstvě zvolených poslanců za Občanskou demokratickou stranu zdánlivě jasnou volbu přidat se k prvně jmenovaným, protože tam jsou zapsáni i jejich největší političtí přátelé, britští konzervativci. Toto rozhodnutí mělo svou pragmatickou stránku. Za účast v klubu, kde jsou i přesvědčení federalisté, přišla odměna v podobě prestižních funkcí, člen ODS se stal jedním z místopředsedů Evropského parlamentu.

Po prosincovém nástupu Davida Camerona do čela toryů se ale začalo vynořovat nečekané dilema. Nový vůdce britských konzervativců razí myšlenku, že odpůrci evropské integrace, kterým se nelíbí vše, co zavání federalismem, by se měli od evropských lidovců odtrhnout a založit si ve Štrasburku vlastní frakci. Podmínky pro její vznik, alespoň devatenáct poslanců z minimálně pěti zemí, by nemuselo být těžké splnit.

Kdyby však nová frakce byla malá, byl by i malý její vliv. Ubylo by proto vlivných míst, a to třeba nejen prestižní křeslo místopředsedy parlamentu, ale také předsedů a místopředsedů různých výborů a podvýborů, které se sice z Prahy mohou zdát nevýznamné, ale z těchto míst se dá ve Štrasburku a v Bruselu ledacos ovlivnit. Proto se dá pochopit, když ODS nyní říká, že s rozhodnutím je třeba vyčkat, přinejmenším do českých voleb.

Komu se euroskepticismus české pravice nelíbí, pochválí si, že dostává rozum. Realista si jen povzdechne, že dokud nejsou zkušenosti, nemohou být ani znalosti. A ti, co vědí, jak to chodí, dodají, že mnozí čeští politici, a to bez ohledu na barvu stranického dresu, si teprve začínají listovat v evropském politickém slabikáři.