Jak to asi dopadne s Paktem růstu a stability?

Obrysy případné krize začnou být zřetelné, když dodáme, že předmětem debaty pětadvacítky je Pakt stability a růstu, tedy soubor dohodnutých pravidel pro země, které používají nebo chtějí používat společnou evropskou měnu.

Vznik těchto pravidel, která vyhlížejí velice ekonomicky, je spojen, jak už to v evropské integraci často bývá, s vysokou politikou.

Po pádu berlínské zdi francouzský prezident François Mitterrand velice přemýšlel, jak zmenšit riziko, že znovusjednocením posílená Spolková republika se vyčlení z dosud spolehlivých evropských vazeb. Nabízelo se řešení zcela v duchu dosavadního vývoje evropské integrace, totiž ekonomickým nástrojem řešit politický problém. Tak se zrodila v Paříži myšlenka společné evropské měny a spolkový kancléř Helmut Kohl ji přijal. V téže chvíli ale vznikla potíž, jak vysvětlit německým občanům léta zvyklým na pevnost své národní měny, že ji mají vyměnit za něco nového a neznámého. Proto byl vypracován soubor norem finanční disciplíny, kterým se také říká maastrichtská kritéria. Návod, jak trestat ty, co disciplínu porušují, shrnuje již zmíněný Pakt stability a růstu.

Co se ale stalo, že už nějakou dobu mají země, které stály u zrodu eura, tolik potíží s dodržováním maastrichtských kritérií? Inu, nejčastější chybou vojáků i politiků je připravovat se na minulou válku. V euforii z pádu berlínské zdi například málokdo pomyslel na nevyhnutelné potíže, které musí přinést spojování dvou hospodářsky rozdílně vyvinutých částí znovusjednoceného Německa. Při debatě o společné evropské měně se ve Spolkové republice více myslelo na uklidňování občanů, a ne na možné ekonomické potíže, a proto se pravidla rozpočtové a finanční disciplíny nastavila poměrně stroze.

Dodržovat vlastní sliby bývá velká potíž, to v soukromí potvrdí leckterý politik, proto bývají volební programy a slogany tak nekonkrétní. Jenže podmínky vyhlášení sankcí za nedodržování maastrichtských kritérií jsou napsány až příliš jasně. Na konci předloňského roku už se nedalo nijak popřít, že Francie a Německo opakovaně překročily limit rozpočtového deficitu, jehož výše nemá překročit hodnotu tří procent hrubého národního důchodu.

Evropská komise, která má bdít, aby se dohodnutá pravidla ctila, sice navrhla sankce, Paříž a Berlín se však vzepřely a jejich ministři financí ve spolupráci s italským na schůzce s kolegy ze všech členských zemí společnou vahou sankce fakticky zmrazili. Hříšníci unikli citelným finančním pokutám, v mrazničce ale spolu se s neuplatněnými sankcemi ocitl takříkajíc celý Pakt růstu a stability. Euro naštěstí nezaznamenalo žádný otřes vzhledem ke všeobecnému očekávání, že pětadvacítka problém s dodržováním finančních pravidel co nejdříve vyřeší. V sázce bylo a stále ještě je něco velice křehkého, totiž důvěra v měnu.

Když je očekávání tak silné a všichni zúčastnění vědí, co je sázce, proč je dohoda tak obtížná? Protože všichni sice vědí nebo alespoň připouští, že příliš striktní pravidla je užitečné změnit, třeba proto, že ve stejné době mohou různé země potřebovat trochu odlišnou ekonomickou politiku. Spor se ale vede o to, nakolik je záhodno popustit finanční uzdu. Francie a Německo vzhledem ke svým zadýchaným ekonomikám by daly přednost větší rozpočtové svobodě, ale menší a hlavně finančně spořádanější země jako Rakousko či Nizozemsko namítají, že přílišné uvolnění by ve svých důsledcích společnou měnu ohrozilo.

Proto když Jean-Claude Juncker jako předsedající v úterý po devítihodinovém vyjednávacím maratónu prohlásil, že nevylučuje, že Pakt stability a růstu zůstane takový, jaký je, tak do oné zdánlivě banální věty ukryl pohrůžku, ba možná dokonce dvě: Buď se nezměněná pravidla začnou uplatňovat a dopad pocítí rozpočtoví hříšníci, anebo pravidla zůstanou nadále zmražena s nevypočitatelným rizikem, že bez důvěry ve finanční disciplínu se může společná evropská měna dočkat velice bouřlivých časů.