Ivo Jahelka: „Pravda se někdy těžko hledá a ne vždy vítězí“

Všichni jej znají jako „zpívajícího právníka“. „Zvykl jsem si na to a vůbec se nezlobím. Naopak, přídomek ‘zpívající‘ mi lichotí. Chlubím se tím, že mám na písničky ze soudních síní monopol a divím se, že ho mám dodnes. Konkurence pořád nikde.“

Konec legrace
Námětů na písně má prý ale stále méně. „Jsme nudnější. Ze soudů se legrace skoro úplně vytratila. Lidé jsou ale stejní. Pořád kradou, šidí či se rozvádějí. U soudu to ale dnes jde jako ve fabrice a na nějaké výlevy už není čas. Procesy se odosobnily a humor se vytrácí. Někteří soudci mi dokonce perličky ze soudních síní posílají sami. Mám pocit, že stará garda si ještě smysl pro humor zachovala, ale ta nová jej už skoro nemá.“ U soudu to často bývá nezáživné, a tak Ivo Jahelka občas přemýšlí o svých písničkách. Jak říká, bez smyslu pro humor by svou práci nepřežil. „Hýčkám si ho tím, že doma listuji soudními perličkami a plánuji, co nového složím.“

Co je skutečnost a co básnická licence?
Ivo Jahelka vzpomíná rád na své umělecké začátky. „Líbilo se mi, že se lidé baví a smějí. I to, že při vystoupeních vidím hned výsledek. Na rozdíl od soudu, kdy se jej často dozvím až za několik let.“ Jeho první písnička prý byla o tom, jak se jeden krejčí rozhodl postrašit manželku tím, že se oběsí. Vyrobil si jakési kšandičky, na kterých visel, aby se oprátka nezatáhla. Místo manželky ale do místnosti vstoupila sousedka a začala v bytě krást.

Nejlepší inspirací je termín
Múza, jak známo, nepřichází na povel. Ivo Jahelka přesto tvrdí, že termín je velkým hnacím motorem. „Nejraději ale tvořím, když mi nehrozí. To vezmu příběh, který má hlavu a patu. Musím jej zrýmovat a vtěsnat do 3 minut, což bývá nejhorší. Na publiku pak vyzkouším, jestli písnička funguje. Když má úspěch, zařadím ji do repertoáru. Je zajímavé, že většina se líbí, takže nemám moc odpadu.“ Ivo Jahelka přiznává, že soudní příběhy básnicky a podle své fantazie upravuje. Vždycky se ale zakládají na pravdě. „Zkoušel jsem si hudební soudničku vymyslet, ale nefungovalo to u publika. Tak už to nedělám.“ Písně na politické kauzy neskládá, protože mají, podle jeho názoru, jepičí život. „Přijde mi, že nestojí za námahu.“

Ivo Jahelka, host Nostalgického muzea zábavy Ondřeje Suchého|foto: Markéta Košťáková

Právo do škol!
Být právníkem není, podle Ivo Jahelky, lehké v žádné době. „Tahle profese je ale pro mě jako dělaná. Jsem právníkem pořád, protože nic jiného ani neumím. Spravedlnost ale občas churaví. Hledá se někdy těžko a ne vždy vítězí.“ Občas také proto, že soudní síň prý působí na lidi paralyzujícím dojmem. „Když do ní lidé vstoupí, reagují úplně jinak. Předem radím svým klientům, co mají říct, ale oni tam pak říkají něco úplně jiného. Prohrál jsem tak dokonce několik pří.“ Ivo Jahelka považuje znalost zákonů za životně důležitou věc a zavedl by do škol právo jako učební předmět snad už od první třídy. „Je to věc, kterou potřebujeme celý život. Nevím, jak je to jinde, ale u nás je to tristní.“

Více se dozvíte, pokud si poslechnete audiozáznam (u článku nahoře) rozhovoru s moderátorkou Martinou Kociánovou.