Ivan Hoffman: Jednotlivé věty
Člověk by asi měl občas přemýšlet, co je smyslem života. Aby neztrácel čas něčím, na čem nezáleží.
Ivan Hoffman: Setkání s Jindřichem Štreitem
Je pár takových textů, které jsem dávno odevzdal, ale notoricky se k nim vracím, abych zkontroloval, zda nešly napsat lépe.
Vtip je ale v tom, že člověku má záležet na všem, co dělá. A když mu to dojde, život mu dává smysl bez ohledu na to, čemu se věnuje a kolik ho to stojí času. Smysl životu dává víra v hodnotu okamžiku. Po věky věků jsme teď a tady: už nejsme svou minulostí a ještě nejsme svou buducností.
Život je spíše pohyblivou současností, než překážkovým během ze startu do cíle anebo intervalem od narození do smrti. Proto v životě nejde o to, jednou se někým stát, nýbrž průběžně sebou být.
Od jisté doby neuklízím po práci, ale do práce se pouštím poté, co jsem uklidil. Souvisí to s poznáním, že když se soustředím na výsledek, odvedu povrchní práci, zatímco když se soustředím na práci, mám šanci na slušný výsledek.
Ivan Hoffman: Čím budu
Otázku, čím chci v životě být, jsem poprvé dostal jako školák. Řekl jsem, že stavitelem. Než jsem se k tomu dostal a postavil dům, trvalo to 50 let.
Platí to u trhání rybízu, sběru meruněk či švestek, sušení a uskladňování česneku nebo cibule. Stejně tak u psaní je důležité soustředit se na větu a pointa přijde sama. Když je člověk posedlý pointou, věty zpravidla nestojí za nic.
Mám v počítači krabici nadepsanou „Jednotlivé věty“. Bez ladu a skladu do ní už řadu let přihazuji slova, pro která zrovna nemám použití. K úvaze o smyslu toho všeho jsem se dnes osmělil něco z té krabice namátkou odsypat:
Nevracet se. A pokud přece, tak k tomu, od čeho jsem neodešel.
Čím méně potkávám lidí, tím jsou snesitelnější.
Cesta do pekel není jen jedna. Bude jich víc. Peklo ale není Řím. Nevedou tam všechny.
Měli bychom méně problémů, kdybychom byli menším problémem, kdybychom nebyli problém, neměli bychom problém.
Znechuceni světlými zítřky jsme vykročili k temným včerejškům.
Rozkradli tolik, že už to nejsou schopni utratit. Dále se krade už jen z principu.
Nikoli lepší svět, ale lepší lidé v tom špatném.
Demokracie má tendenci se tvářit, že je něco lepšího než vláda lidu.
Směšné spílání chatrnému státu, kterému byla svěřena epizodní role.
Podezřelé: Protiklady se přitahují a vrána k vráně sedá…
Smůla patří k životu, říkají s oblibou šťastlivci.
Neoliberalizmus profituje z toho, že rozumní lidé jsou hloupí.
Poslem špatných zpráv. Nicméně – jak pro koho.
Kromě pití vody také kázat víno!
Lidé se lidstvu ještě budou hodit!
Lidé prý dnes umírají v jiné době, než do jaké se narodili. Raději zemřu v té své.
Rád bych zde nebyl, až tu nebudu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
