Iva Pekárková: Pokoj lidem dobré vůle (i jiným)
Povolání k tlumočení přišlo nečekaně a bylo urgentní. Mohla bych se co nejdřív dostavit do centra pomoci lidem bez domova? Kdy tam budu? Za půldruhé hodiny? Dobře, počkají na mě. „Tohle je on,“ řekl mi Jon téměř omluvně a ukázal na mého klienta.
V pohodlném křesle seděl jeden z nejšpinavějších lidí, jaké jsem kdy viděla. Nezvedl hlavu, když jsem ho pozdravila. Plně se soustředil na dekonstrukci sendviče. Odstraňoval z něj salátové listy, šunku, sýr, pak přičichl k bagetě a odhodil ji.
Čtěte také
Byl to pan Mirda. Pro pana Mirdu jsem během své kariéry tlumočila mockrát, většinou u doktorů těla i ducha. Dvakrát jsem byla přítomná snahám pana Mirdu ubytovat v docela pěkném hotýlku pro bezdomovce. Zatím to nevyšlo. Pokaždé tam vydržel den nebo dva a pak se s mnohým láteřením odebral zpátky na místo, které považoval za svůj domov.
Byla to díra ve zdi v náplavce nad Temží. Pan Mirda její polohu pečlivě tajil, prý aby mu ji nikdo nevyfoukl. Dobrovolníci ale dobře věděli, kde Mirda bydlí. Když udeřily mrazy, byli se za ním podívat a našli ho tam napůl zmrzlého. Musel strávit celý den v nemocnici. Mohla bych jim ho pomoct přesvědčit, že v tomhle počasí prostě musí mít střechu nad hlavou, jinak nepřežije?
Čtěte také
Probůh, to ho v tom špitále nemohli aspoň postříkat dezinfekcí? Najít pro něj obnošené, ale čisté tepláky? pomyslela jsem si. Věděla jsem ale, že se o to nejspíš pokoušelo několik lidí, leč bez úspěchu. Pan Mirda své letité oblečení udatně bránil, už jsem to zažila.
S Mirdou není moc řeč v žádném jazyce, ale vyrozuměli jsme, že jeho hlavní námitkou proti bydlení v hotelu pro bezdomovce je zákaz pití a kouření. Hotely pro bezdomovce v Anglii poznáte podle toho, že kolem nich postávají hloučky nepříliš pečlivě oholených mužů, lijí do sebe pivo a hulí jako o závod.
To ale po panu Mirdovi nikdo nemohl chtít. Ve své díře ve zdi si dělal, co uznal za vhodné. Byl zvyklý napůl sedět, napůl ležet na matraci zabalený ve dvou spacácích, jednou rukou kouřit a druhou popíjet. Nebude se pachtit dolů po schodech, jen aby si směl dát pár šluků. A kam si jako schová flašku něčeho tvrdšího, když si ji nesmí brát na pokoj? Na ex ji nevypije.
Čtěte také
Mirda už nás začínal mít dost. Pořád opakoval „Dejte mi pokoj!“ Ale nemyslel tím místo k bydlení.
Dobrovolníci z něj byli zoufalí. Nahlas uvažovali o možnosti vybavit pana Mirdu plynovým topidlem a bombičkami, aby si tu svou díru trochu ohřál, ale pak ji zavrhli jako nebezpečnou. Věnovali mu pár ohřívačů rukou a vysvětlili mu, jak je použít. Pan Mirda přikyvoval, jako že ó ká, ale nikdo z nás si nebyl jistý, že nás skutečně poslouchá. Každých pět minut se s mnohým hekáním sebral a šel si na ulici zakouřit.
Když tu zrovna nebyl a jen mocný odér naznačoval jeho přítomnost, popustili dobrovolníci uzdu svému zoufalství. „Za pár dní budou Vánoce,“ volala Ella. „Nemůžeme ho nechat na ulici. Vždyť tam zmrzne. Ale i kdyby bylo teplo… o Vánocích se přece musíme postarat o své bližní. O všechny. Měli bychom pomoct každému, kdo pomoc potřebuje.“
Čtěte také
Byla z pana Mirdy zničená. Pan Mirda pomoc skutečně potřeboval. Ale nechtěl.
Jak to dopadlo? Pozoruhodně. Dobrovolníci přestěhovali pana Mirdu – s jeho váhavým souhlasem – do pokoje hotelu pro bezdomovce. Vysvětlili recepčnímu, že tyhle pytle s odpadky jsou světské statky pana Mirdy, a i když jsou, ehm, trochu cítit, potřebuje je k životu.
Přímo před recepčním jsem panu Mirdovi přeložila domovní řád do češtiny a on pokyvoval, že jako ó ká. Pak jsme ho doprovodili do pokoje. A Jon mu tam s provinilým úsměvem propašoval čtyři flašky brandy, kilo laciného tabáku, cigaretové papírky a popelník, který údajně vstřebává pach kouře.
Pokoj byl o málo větší než Mirdova díra ve zdi, a tak se v něm necítil ztracený. Měl tu všechno: záchod a sprchu, malou ledničku, mikrovlnku, varnou konvici, příbory, talíře, hrnky. Pan Mirda si hned zapálil, nainstruoval Jona, jak nalít brandy do hrnečku, a přestal nás brát na vědomí.
Bude mít na Vánoce pokoj. Jak v hotelu, tak od všech dobrých lidí.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
