Improvizace není to, že můžete cokoli. Takový musíte mít jen pocit, říká režisér Ypsilonky Jan Schmid

17. červen 2015

Jeho jméno je už po desetiletí neodmyslitelně spojené s divadlem Ypsilonka, které teď úspěšně uvádí jeho hru Sežeňte Mozarta! Režisérské metody Jana Schmida jsou opravdu neotřelé. Nechává herce improvizovat.

Jan Schmid pracuje metodou, která už dostala vlastní označení: kolektivní improvizace. Herci prý dokonce někdy mají pocit, že na všechno přišli sami a to představení si vytvořili.

„Nejdřív se ta improvizace musí vyprovokovat a pak řídit. A vždycky tam musí být něco navíc, co přesahuje váš úmysl a cíl, ke kterému směřujete,“ říká režisér.

Mít otevřené oči

Improvizace není v tom, že si herci můžou donekonečna vymýšlet. „To není to, že můžete cokoli. Takový musíte mít jen pocit. Vy musíte poslouchat partnera a komunikovat s hledištěm. Takže se ta svoboda najednou nesmírně omezuje.“ Improvizace v Ypsilonce je spíš postoj ke všemu.

„To je mít otevřené oči a slyšet na všechny strany.“ Když tohle zafunguje, je tam souhra a vzájemné naslouchání. „To je jako ve zpěvu. Proto my hodně sborově zpíváme. Tam se každý slyší a hlavně slyší to okolí. To jsou podvědomé věci a je třeba vést ten soubor tak, aby to vycítil.“

Pozvánka pro Mozarta

Inscenace Sežeňte Mozarta! je mnohovrstevnatá. Nepřímo navazuje na představení Mozart v Praze, které bylo kdysi na repertoáru Ypsilonky.

Barbara Krafft: Portrét Wolfganga Amadea Mozarta

Popudem k jeho vzniku byly zajímavé materiály o vzniku opery Kouzelná flétna, které se Janu Schmidovi dostaly do rukou. „Byly tak záhadné a improvizované, bylo v nich tolik rozporů. Byly inspirující.“

Kdo vyprovokoval Mozarta k napsání několika uměleckých hitů? Tím záhadným mužem byla údajně geniální rozporuplná osobnost, spjatá s divadlem. „Když jsem se ptal odborníků, tak říkali, že to byl opilec“, poznamenává Jan Schmid. O jeho náhledu na věc se musí přesvědčit diváci.

Soubor musí být jako zahrada

Když chce člověk dělat divadlo, musí ho dělat s lidmi naladěnými na stejnou strunu. „To je model pro každou práci. Člověk nic nemůže dělat úplně sám. Vždycky je odkázán na někoho nebo na celý tým. Musí to být něco jako zahrada, která kvete. Je obdělávaná a plodí.“

Jak vzpomíná na své setkání s Vlastou Burianem? Jak se učí herectví v Kanadě? S čím by mělo dobré divadlo pracovat? Více uslyšíte v iRadiu.

autoři: Eva Kličková , eh
Spustit audio