"I hrstka písku hozená do zaběhnutého soukolí má smysl," říká Michal Viewegh
Po 11:03 hodině usedl k mikrofonu Dvojky (8. února) jeden z nejúspěšnějších současných spisovatelů Michal Viewegh. O příbězích, inspiraci, literatuře i úspěchu si povídal s Martinou Kociánovou.
Píše sobě pro radost
Michal Viewegh je asi jeden z našich nejznámějších spisovatelů. Napsal již desítky knih, plno z nich bylo zfilmováno jako např. "Román pro ženy", "Román pro muže", "Báječná léta pod psa" a další. Jeho práce byla přeložena do více než 23 jazyků. Poslední kniha "Mafie v Praze" vzbudila velký ohlas. Ale proč vlastně píše? „Protože mě to baví. Už jsem někde řekl, že já bych si sám i za to, že můžu psát, platil. Mám to nezasloužené štěstí, že se psaním i dobře živím. Píšu tedy pro peníze, ale nejen pro peníze.“
Začátky a inspirace?
Jak začínal? „Nevím, zda se za spisovatelské začátky dají považovat básničky někde na gymplu. Ale poprvé jsem si uvědomil, že když se něco snažíme vysvětlit kamarádovi nebo manželce, tak je to něco jiného, než když to dáme na papír. Dojde, alespoň u mě, ke zklidnění, k přesnějšímu formulování vět. Musím souhlasit s jednou zažitou frází, podle které je psaní nástrojem poznání a sebepoznání.“
A kde se bere asi to nejdůležitější, tedy inspirace? Michal Viewegh k tomu říká: „Ze života. Pořád se kolem mě něco děje, inspiruje mě život. Také si zapisuji, co mě napadá. V poslední době jsem čím dál víc sklerotický, tak, když už mě něco napadne, si myšlenky zapisuji všude, kde se dá. Na různé papírky, sešity a dokonce i barbarsky do knih.“
Kdy a jak se Michal Viewegh vlastně rozhodne, že napíše další knihu? „Prozaik asi píše racionálněji než básník. Nelze psát s chladnou hlavou, ale s vášní. Musí tam být jistá posedlost psaním, a to i po 20-30 letech.“ Na druhou stranu se mu prý také stalo, že mu nějaké téma připadalo na začátku skvělé, ale po pár desítkách řádků zjistil, že je to vyčpělé a že to psát nechce. „U mě totiž téma, které mě na 2-3 měsíce urdží u monitoru počítače, hlavně musí vzbuzovat nějaké emoce. A to už i proto, abych to vydržel.“
V "Mafii v Praze" jsem rozhodně nechtěl suplovat práci policie
Jeho poslední detektivní román „Mafie v Praze“ je v současné době asi jednou z nejdiskutovanějších českých knih. Popisuje korupci a prorůstání zločinu do všech oblastí, a to včetně naší politiky. Dá se dnes psaním něco opravdu změnit? „Je to jen promile. Cítil jsem svou povinnost napsat něco, co nebude jen detektivkou, ale jisté občanské gesto, vyjádření mého postoje. Samozřejmě, že jsem nechtěl napsat román, který by suploval práci policie.“
Románové postavy jsou pojmenovány tak, že každého čitatele napadne, že jde jen o přesmyčku známého jména, které se na naší politické scéně či u policie, již dávno vyskytuje. Proč nepřitvrdil a nenazval osoby "pravými jmény"? „Jedním z důvodů je, že je to opravdu detektivní román. Já nemám výpisy telefonních hovorů Marka Dalíka nebo jsem nečetl trestní spisy dalších postav. Opravdu jen spekuluji. Ale také se občas bavím s podnikateli či deprimovanými policisty a vím, že např. v Praze nejde postavit ani lavičku v parku bez souhlasu pražských kmotrů. Samozřejmě, že jsem měl i obavu z případného trestního stíhání. To nebudu zastírat. Musím ale dodat, že i hrstka písku hozená do zaběhnutého soukolí má smysl.“
Mělo to nakonec nějaký smysl? "Pohnulo se soukolím?" „Myslím si, že se ledy pohnuly, leccos se zlepšuje. Ale, opět, když tomu, co se změnilo, znáte trochu pozadí, tak … Ale sdílím v této věci jistý mírný optimismus.“ Obavy rodiny prý nějaké byly, ale Michal Viewegh prý stále věří, že nežijeme na Ukrajině, kdy se oponenti zabíjejí otráveným, radioaktivním, čajem, ale v demokratickém Česku.
Více si poslechněte sami, a to v záznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou. (Zvukový záznam najdete na začátku tohoto článku.)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.