Heron Oblivion & So Pitted. Sub Pop představuje dvě z mnoha tváří současné psychedelie
Psychedelický revival hýbe hudebním světem už několik let – tato znovu vzedmutá vlna jako by nechtěla odeznít. Pod „psych“ se dnes z různých důvodů řadí i kapely, které by tak ještě před patnácti lety nikdo neoznačil. Vydavatelství Sub Pop jakožto jeden z předních kytarových labelů samozřejmě nezůstává stranou tohoto trendu a začátkem letošního roku vydalo dvě nové nahrávky, jejichž vzájemná odlišnost zároveň názorně ilustruje rozdílnost dnešních přístupů k psychedelické hudbě.
HERON OBLIVION – s/t
Ian Svenonius ve své knize Supernatural Strategies for Making a Rock’n’Roll Group formuluje přesvědčení, že dobrý název kapely musí zosobňovat určitý ideál a zastřešovat hudbu i celkovou estetiku hudební skupiny. Název Heron Oblivion (Volavka-Zapomnění) v tomto ohledu funguje perfektně. Představte si procházku k odlehlému jezírku, ztracenému v divokém křoví, kde se chcete oddat klidné kontemplaci. Svými kroky ale vyrušíte šedomodrou volavku, která se svým typickým pokřikem vyletí z hustého rákosí, šustícího kolem břehu. Narušení klidu je jen krátké a zdánlivé, uplyne okamžik, než se vše znovu ponoří do unaveného oparu letního odpoledne. Lehká reminiscence na jednu nechvalně proslulou látku je jen dalším dílkem do puzzle.
Přesně taková je deska kapely složené z bývalých členů Comets on Fire, Assemble Head of the Sunburst Sound či Howlin Rain. Při pohledu na historii těchto hudebníků není žádným překvapením, že první album Heron Oblivion se sune v líném tempu klasického kalifornského psychedelického rocku, tentokrát s lehkým nádechem britských folkrockových tradic (zpoza stromů obklopujících jezírko občas potutelně vykouknou Fairport Convention). Hlas zpěvačky Meg Baird (známé z filadelfského hippie tria Espers i sólových desek na Drag City) navíc občas lehce evokuje hudební soundtrack ke klasickému britskému o-kultu The Wicker Man.
Hudba Heron Oblivion je postavená na specifické unavené atmosféře a jednoduchém, symetrickém střídání éterických (folkových) slok či meziher a rockovějších pasáží a kvákadlových sól. Kapela se tím velmi blíží např. svým stájovým kolegům Rose Windows, kteří se svou deskou na Sub Pop sklízeli úspěchy minulý rok. Stejně jako Rose Windows ani Heron Oblivion nelze jednoduše označit za retro. Každopádně však jde o ryze žánrovou desku, která tak potěší převážně staromilce a ty, kteří se rádi znovu a znovu nechávají omámit důvěrně známým snovým oparem severní Kalifornie. Nabízí se úvaha, jestli to na hudebníky, kteří stáli přímo u zrodu celého psychedelického revivalu začátku 21. století, není přeci jen málo.
Hodnocení: 70 %
Heron Oblivion – Heron Oblivion (Sub Pop Records, 2016), 45 min.
SO PITTED – NEO
So Pitted nepochází z Kalifornie, ale z deštivého Seattlu – možná i to sehrálo svou roli a při výběru názvu i při skládání písní volili jiný pohled na psychedelii než Heron Oblivion. Nazvali se totiž podle virálního YouTube videa, ve kterém mladý surfař s očima navrch hlavy popisuje svoje zážitky při surfování po ničivé bouři, která zaplavila část města Huntington Beach – i tím So Pitted jasně deklarují své postoje.
Destrukce a bizarní obrazovost totiž naplňují desku Neo až po okraj – toto není mírumilovná psychedelie hippies, nýbrž schizofrenní acidové běsnění městských punks, nacházejících své jediné bezpečné útočiště v garážové zkušebně. Členové kapely sami uvádí, že všudypřítomný městský chaos a snaha reagovat na neustále měnící se podněty jsou jejich hnacími motory. Ani obsazení jednotlivých nástrojů není u So Pitted ustálenou záležitostí, na koncertech dochází k jejich častým vzájemným výměnám. Určitou nespoutaností se tak logicky blíží kapelám z okruhu kolem zesnulého Jaye Reatarda, Burger Records či současné podobě kapely Ty Segalla.
Na vleklé lysergické improvizace nemají So Pitted čas ani trpělivost. Desce Neo dominují krátké štiplavé skladby, ve kterých nad melodiemi převládají jednotvárné agresivní bicí, fuzz kytary a jejich zpětné vazby, neurvalá energie a syrovost. To neznamená, že se na ní neobjeví několik chytlavých skladeb, jako jsou například singly Rot In Hell nebo Feed Me (který svým klipem i strojově znějícím vokálem vzdáleně připomene robotické kreace Garyho Numana v 80. letech). Přesně takováto je moderní tvář garage/psych scény: hypnotický acid punk odrážející dusný život velkoměsta – dynamiku i nudu života v něm, jeho častou monotónnost a nestálost zároveň.
Hodnocení: 75 %
So Pitted – Neo (Sub Pop Records, 2016), 29 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
