Emilie Benešová je archivářem, který nikdy nic nevyhodí, dokud si to pečlivě neprohlédne

Lidé obor Emilie Benešové vnímají různě, ale prakticky vždy trochu zkresleně. Byla to právě ona, členka hlavní rady Ústavu pro studium totalitních režimů a vedoucí redaktorka sborníku Historická fotografie, která si prosadila založení jednoho z nemladších oddělení v Národním archivu, věnovaném právě filmovým a fotografickým materiálům. Jestliže bychom tuto ženu slyšeli přednášet, bylo by to nejspíše na Univerzitě Karlově o historických fotografických technikách. Zasvětila by nás do toho, jak významným materiálem může fotografie být.

Bezmála 100 let staré archiválie

Fotografie vybrané do roku 1920 jsou vždy považovány za archiválie. Právě těchto unikátních kusů má pod svým patronátem E. Benešová celou řadu. Získávání raritních snímků není vůbec jednoduché a mnohdy je to z velké části i dílem náhody: „Občas se stává, že narazíme na vyložený skvost. Pamatuji jeden případ z 60. let, kdy k nám z ČTK přivezli snímky určené na skart. Naštěstí archivář nikdy nic nevyhodí, dokud si to neprohlédne a tyto negativy se podařilo identifikovat. Byly to původní snímky Františka Drtikola z 20. let.“ Právě na záchranu těchto skleněných desek se prý podařilo získat grant, aby bylo možné je uchovat pro příští generace. Pod tíhou času se jejich struktura začínala pozvolna rozpadat.

Emilie Benešová, Národní archiv|foto: Národní archiv, Pavel Farkaš

Zodpovědnost archiváře

Dnešní společnost je doslova zavalena materiály. Fotografiemi, dokumenty, filmy. Je na to všechno v Národním archivu stále ještě místo? „Vše je podmíněno archivním zákonem a z velkého množství vybíraných dokumentů se nakonec uloží přibližně 5 %.“ Archiv byl prý původně stavěn s velkou rezervou, ovšem místa rychlé ubývá. Je to tedy pouze o zodpovědnosti archiváře, protože pouze on ví, co uloží. Nápisům na krabicích se podle E. Benešové prostě nedá věřit: „Nedávno jsme např. objevili velkou vzácnost v podobě tzv. fonografických drátů. Tato rarita se datuje do 50. let minulého století. Zdali se je vůbec podaří kdy přehrát je stále otázkou. Abychom vypátrali potřebnou techniku, museli jsme obeslat doslova celý svět.“

Více se dozvíte v záznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou. (Audio najdete v tomto článku.)