Drahomíra Vihanová si s dnešními studenty moc nerozumí. „Možná je to tím, že jsem těsně před žehem“

Po revoluci jí to prý se studenty moc bavilo. „Všechno se otevřelo a mohli jsme cokoli.“ Na úspěchy svých tehdejších studentů je dodnes pyšná, ale s těmi dnešními prý těžko nachází společnou řeč. „Co u nich postrádám je soustředění se na profesi. A to je moc důležité.“

„Cítím z nich takové to: Co nám to tady ta stará bába chce povídat? Nevím, čí je to vina. Možná je to tím, že jsem těsně před žehem. Ale oni nemají vlastní témata. Netuší, co je pro ně důležité a co vlastně chtějí. Pro mě byl každý film otázkou života a smrti.“

Zabitý film

Tak to bylo i s jejím debutem Zabitá neděle, který natočila v roce 1969. Komunisti ho nekompromisně strčili do trezoru a Drahomíře Vihanové nezbylo než se utéct k dokumentům. „Nechtěla jsem to dělat. Děsilo mě, že se dopustím manipulace. A to se obecně dělalo.“

Proto asi svůj první dokument Poslední z rodu natočila spíš jako hraný film. „Pohybovala jsem se v tom tehdy jako nudle v bandě.“ K hranému filmu se naplno vrátila až po roce 1990, vlastně s odstupem 20 let. Natočila Pevnost.

Filmy v nevhodné době

„Všichni film pochopili tak, že si vyřizuju účty s bolševikem, ale tam šlo o svobodu jedince,“ vysvětluje. Možná proto byly kritiky vesměs vlažné. „Bez ohledu na to si za tím filmem stojím,“ říká pevně a dodává, že na rozdíl od nás měla Pevnost v zahraničí obrovský úspěch.

Co z toho všeho pro Drahomíru Vihanovou vyplývá? „Já s těmi svými filmy vždycky chodila v nevhodnou dobu. Se Zabitou nedělí i s Pevností,“ uzavírá.