Donosit na hrudi potřebují předčasně narozené děti, matkám pomáhá sdílení, říká ředitelka organizace Nedoklubko

Vám se narodila 15 týdnů před termínem porodu dcera Ella. Tehdy měřila 33 cm a vážila 730 g. To musel být šok, strach, ale i obrovská radost, ne?

Ano. Jak pracuji v organizaci Nedoklubko a jak to s tím úzce souvisí, tak na to vzpomínám poměrně často a musím říct, že mě ta otázka vždy nutí k zamyšlení, jak to tenkrát vlastně bylo. Když je žena těhotná, představuje si, jak to všechno bude růžové, jak se miminko narodí, těšíte se, co to všechno bude obnášet. Najednou přijde takový šok, situace, kdy to dítě přichází na svět bez nějakých náznaků a neočekávaně více než tři měsíce před termínem porodu.

Pro mě tenkrát a pro maminky obecně to je obrovský šok a neočekávaná věc. Když si na ty dny tenkrát vzpomínám, bylo to pro mě nepochopitelné, brala jsem to jako takový špatný sen, ze kterého jsem se chtěla probudit a nikdy to tak nebylo.

Čtěte také

Na předčasný porod se připravit nedá, měla jsem výčitky, vzpomíná ředitelka organizace Nedoklubko

První dny i týdny pro mě byly extrémně náročné. Bylo to hodně vyčerpávající, ale myslím si, že mě to také do budoucích měsíců a let motivovalo a dodnes motivuje k tomu, abych dokázala tyto zážitky spolu s kolegyněmi přetavit v něco, co může maminkám a rodičům pomáhat.

A co jim nejvíc pomáhá? To, že ví, že mají někoho, kdo si tím prošel? Kdo ví, co prožívají – že zažívají třeba i kromě toho strachu také pocity nějakého selhání nebo viny?

Řekla bych, že sdílení: nejenom naše, ale i maminek, které přicházejí po nás a které se díky nám a s námi snaží sdílet svoje osobní prožitky a osobní postoj k té věci. Pomáhají dál a dál těm maminkám, které přicházejí po nás.

Materiály, které máme zpracované, vycházejí právě z pocitů a z emocí maminek: jak jsme se cítily, jak to cítily ony, co jim nejvíce pomáhalo, jak konkrétně se mohou k celé té situaci postavit bližší členové rodiny, jak mohou pomáhat, jak pomoct i tatínkům nebo třeba prarodičům. Toto všechno se snažíme v Nedoklubku připravovat, pořád zdokonalovat a vylepšovat.

Čtěte také

Je to stresující, když máte v rukou dva životy. Bojíte se o stav matky i novorozence, popisuje lékař Ivan Huvar komplikace u těhotných žen

Je to náš osobní postoj a pohled nás rodičů, který ale zpracováváme za pomoci odborníků, kteří se starají o ta miminka na jednotkách intenzivní péče. Všechno s nimi konzultujeme, jak už s lékaři, tak se sestřičkami a máme krásné spolupráce s danými odděleními.

Teplo kůže

Ne inkubátor, ale hrudník matky by měl být místem péče o předčasně narozené děti. Toto je doporučení Světové zdravotnické organizace, která už před lety podporovala tzv. klokánkování. Co se tedy teď má změnit u předčasně narozených miminek?

Je to celosvětové doporučení Světové zdravotnické organizace. My máme to štěstí, že v Česku jsme hodně vepředu, že na jednotlivých perinatologických centrech se snaží o to zapojovat rodiče do péče a právě maminkám, ale i tatínkům dávat miminko ke klokánkování, skin to skin, protože už se dlouho ví, že klokánkování a skin to skin kontakt je velice prospěšný pro zdravý vývoj toho novorozence, právě když je nezralý.

Čtěte také

Nejlepší jsme v tom, že jsme lidi. Lidský kontakt umělá inteligence nikdy nenahradí, říká kybernetik

Zrovna jsem si vzpomněla na to, že jsem byla minulý měsíc na kongresu, kde byla taková raritní věc. V jedné přednášce zaznělo, že miminko bylo narozené ve 32. týdnu a bylo klokánkováno střídavě svými rodiči nepřetržitě po sedm celých dní.

Sedm prvních dní svého života bylo pořád jenom u rodičů, kteří se střídali se po sedmi hodinách, což má už nezvratné benefity pro celý jeho vývoj.

Jako jedna ze zakládajících organizací mezinárodní organizace Evropská nadace pro péči o novorozence jste se zapojili do osvěty ohledně separace. Jste respektovanou pacientskou organizací, ovlivňujete veřejné mínění. Myslíte si, že to půjde těžko, nebo to půjde samo: že oddělení matky a dítěte po porodu je nepřijatelné, jak říkají mnozí?

Snažíme se, jak to jen jde, tu osvětu dělat. Na druhou stranu musíme říct, že obecně je to přijímáno velmi kladně.

Vždy záleží na jednotlivých odděleních, někde k tomu tak přistupují už dlouho a ta péče je taková, jaká by měla být, někde jsou komplikace, protože to oddělení někdy kapacitně nevyhovuje, není úplně vždy možné přistoupit k tomu, aby tam ti rodiče s dětmi mohli být. To si samozřejmě uvědomujeme a s tímto vědomím k tomu také přistupujeme.

Vždy mluvíme o tom, že malými krůčky jde dosáhnout velkých cílů, takže každá věc, která se k tomu blíží, je velmi důležitá jak pro rodiče, tak i pro ty děti.