Dokonalost je ve chvíli, kdy není co odebrat, ujišťuje herečka Iveta Dušková
Představení se tvoří po premiéře. Když odezní nervozita z prvního hraní, nastane čas na prozkoumávání. Pak to začne růst. Jako režisérka někdy po určité době nemilosrdně vyhodí celou scénu.
Herečka a ředitelka Divadla Kampa přišla do Nočního Mikrofóra pár dní po premiéře nové hry, v níž si hlavní roli vytvořila na tělo. „Většinou hraju chlapy, dědečky, skřítky,“ směje se. A tak si napsala pěknou ženskou roli ve hře, která vypráví o tom, že lásku lze ztratit a zase nalézt.
Jako autorka ráda píše jednoduchou formou. Pak je sama překvapená, co se v textu všechno objeví. V těch úplně nejobyčejnějších věcech nachází sílu. „V obyčejnosti je největší pravda, hloubka, dojetí,“ zamýšlí se. „Nesmí se tlačit na pilu, nesmí se citově vydírat.“ Ráda ale chodí po hraně, která se nesmí překročit.
Nemůžeme nikoho zachránit. Jenom sami sebe, říká Iveta Dušková slovy hlavní postavy
Divadelní tvorba jí dává možnost podívat se do svého nitra, zpracovat těžká témata lidského života. „Pojďme se vrátit do nitra, tam hledejme odpovědi.“
Koho by pozvala na novou divadelní hru? Proč považuje divadlo za léčivé pro lidskou duši? Proč je pro ni důležité přijmout v životě smrt?
Související
-
„Jeho síla a ráznost mě zaháněly do kouta.“ Iveta Dušková o vztahu s Jaroslavem Duškem
Bylo těžké prosadit se v manželství i v profesi vedle tak silné osobnosti, jakou je Jaroslav Dušek? Herečku a divadelní principálku zpovídá na Dvojce Zuzana Maléřová.
-
Iveta Dušková: Tatínka jsem viděla, až když mi bylo 22 let. Bylo to hodně silné setkání
Absolventka DAMU vystřídala několik divadelních scén, než zakotvila v pražském Divadle Kampa, které už pátým rokem vede. Naším hostem byla Iveta Dušková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Procházet se vesmírem a dotýkat se hvězd je možné i ve svěrací kazajce…
Jan Pokorný, ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu a moderátor
Tulák po hvězdách
Vězeň Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl za vraždu svého kolegy odsouzen na doživotí. Pět let pak strávil ve tmě v samovazbě, dost často i ve svěrací kazajce.
