Dětská obezita je problém. Statistiky jsou šílené a snažím se jim nevěřit, říká Martin Doktor

Sazka – Olympijský víceboj je jeden z programů, které mají přivést děti ke sportu. „Jde o to, aby děti začaly sportovat a pozorovaly, jak se v něm zlepšují.“ Kromě toho, za dětmi a učiteli chodí sportovci a další olympionici, jako Vavřinec Hradílek, Veronika Vítková, Ondřej Bank nebo Tomáš Verner.

Podle Martina Doktora se najdou nadaní jedinci, kteří je v některé disciplíně dokonce porazí. „To dodává dětem další chuť a ukazuje, že i top sportovci jsou jenom lidi.“ Ti jsou většinou extroverti, kteří dokážou mládež strhnout. „Sami se nechávají vtáhnout do hry a moc si to užívají.“

Každé dítě pak dostane vysvědčení, kde se rodiče dozví, na co je jejich dítě talent. Můžou ho pak přihlásit do některého oddílu.

Čtěte také

Doba je jiná

Pro děti je pohyb přirozeností. Pak ale začnou lenivět a vysedávat u televize nebo počítače. Se synem občas bojuje o počítač i Martin Doktor. Myslím si ale, že problém je v tom umět ho vypnout. Záleží podle něj i na rodičích, pro které je pohodlné děti odložit k obrazovce. „Dětská obezita je velkým problémem. Statistiky jsou šílené a snažím se jim nevěřit. Ale je to, bohužel, pravda. Jsme jedni z nejhorších v Evropě.“

Ve všech zemích se bije na poplach a je spousta akcí, které zdůrazňují nejen zdravotní prospěšnost sportu. „Třeba v Anglii spustili projekt, kde se snažili přilákat mládež ke sportu.“ A povedlo se.

Tělocvik. Pro menšinu dětí radost, pro většinu nepříjemná povinnost|foto: European Commission Audiovisual service, G. Boulougouris

Jak Martin Doktor vede ke zdravému pohybu vlastní děti? „Vidí to kolem sebe a sport dělají od prvních krůčků. Nikdy jsem je ale do ničeho netlačil. Holka si odmalička přála dělat krasobruslení a moc ji to baví, i když je to tvrdý sport. Kluk chodí teď na plavání.“

Kánoe za kolo

Rodiče Martina Doktora byli oba kanoisti a aktivita tak pro něj byla přirozená. Parta a kamarádi ale bylo to, co ho při sportu udrželo. „Měli jsme na loděnici partu, a i když jsme netrénovali, tak jsme se tam scházeli a povídali si. Neměli jsme Facebook a já musel sednout na kolo a jet šest kilometrů tam a pak zase zpátky.“

Vrcholový sport ale už opustil. "Bafuňařím v téhle oblasti, takže to jde. Není mi smutno. Kanoistika chce hodně času, takže je pro mě jednodušší sednout na kolo nebo si jít zaběhat.“

Jak vzpomíná na své dětství? Co by přál sobě a sportu do budoucna? Více uslyšíte v iRadiu.