Den, kdy z tábora zmizeli strážní. Konec války očima fotografky Zuzany Mináčové

14. srpen 2017
Zuzana Mináčová

Nemá ráda rozhovory o sobě, nechává za sebe mluvit své fotografie. A přestože podle svých slov nemá dobrou paměť, pamatuje si každou fotku, kterou v životě pořídila. Ať už šlo o focení filmových hvězd na karlovarském festivalu nebo protiokupačních hesel v roce 1968.

Zuzana Mináčová ve 13 letech prošla Osvětimí, kde předstírala, že jí je 16. To ji zachránilo od smrti v plynové komoře. Konec války prožila v pracovním táboře u Vrchlabí. „Jednoho dne stráže zmizeli a my ráno viděli prázdný tábor. To bylo 9. května. Sověti přijeli až za dva dny.“

Domů do Bratislavy se dostala až po měsíci. První noc strávila na nádraží, nevěděla ani, jestli vůbec žijí její rodiče. Naštěstí i oni přežili. „Asi týden jsem pak seděla ve vaně – jednak jsem se potřebovala pořádně umýt, a navíc jsem neměla žádné šaty. Otci se horko těžko podařilo nějaké sehnat, a tak jsem konečně mohla vyrazit na ulici.“

Mám foťák, tak budu fotografka

Mohla tak opět začít chodit do školy, ta ji ale šíleně nebavila. „Rozhodla jsem se, že do školy už nikdy chodit nebudu. Měla jsem fotoaparát Kodak Box, a tak že budu fotografkou.“ Jakmile se ale naučila vyvolávat film, zběhla i od studia fotografie.

Začala pracovat ve Slovenském filmu, kde se věnovala reportážní filmové fotografii. Fotila i portréty slavných hereček jako Soňa Valentová, Magda Vašáryová nebo Olga Schoberová. „Nebavilo mě je fotit jako na občanský průkaz, ale trošku víc umělecky a neobyčejně. Dodnes nikdo nic podobného neudělal.“

Kirk Douglas

Kromě hereček ale fotila třeba i protiokupační hesla v roce 1968. „Uspořádala jsem z toho výstavu, kde byly jen 4 fotografie, ale ve skutečné velikosti. Lidé stáli až na ulici a Satinský s Lasicou, kteří výstavu otvírali, končili slovy: ‚Dnes tu ještě všichni stojíme, ale za chvíli možná budeme sedět.‘ Další výstavy už zakázali.“

Zachránila jsem Kirka Douglase

Mináčová ale mohla fotit dál, třeba na Karlovarském filmovém festivalu – i když se jeden čas konal v Moskvě. „Kdo nezná Moskvu, nezná život. Ten nepořádek a chaos si nikdo neumí představit.“

Náhodou tam třeba ve výtahu potkala úplně ztraceného a hladového Kirka Douglase. „Vzala jsem ho do bufetu za naší delegací, kaviár se tam jedl polévkovými lžícemi a zapíjel šampaňským. Vyfotografovala jsem ho s našimi hvězdičkami i pár portrétu. Druhý den ale na něho organizátoři opět zapomněli, on se urazil a odjel. Takže jen já mám důkaz, že vůbec v Moskvě byl.“

Očima fotografky

Režisér Matej Mináč, známý svými snímky o zachránci židovských dětí Nicholasi Wintonovi, natočil o své matce film Očima fotografky. „Teď jsme s ním byli ve Vídni a je strašně zajímavé, když mě ti lidé, kteří mě berou za dávno neexistující historickou osobu, vidí naživo. To se ani nedá slovy popsat, tak snad má ten film nějaký význam. Teď ho vybrali do soutěže v Šanghaji, tam mě ale snad Maťo nebude hnát.“