„Dech je pro mě život.“ Zemřel Vladimír Válek, největší dirigent na symfonickou hudbu 20. století a bývalý šéfdirigent SOČRu

Vladimír Válek měl rád moravskou lidovou muziku a swing. Ještě v roce 2015 se stále věnoval dechům, sám hrál totiž na trombon. „Dech je pro mě život. Když se narodí dítě, tak první je, že se nadechne. A potom nakonec člověk zase vydechne a to je ten konec života,“ zamýšlel se v rozhovoru na Dvojce.

„Nevěřím dirigentům, kteří tvrdí, že neposlouchají cizí nahrávky a pracují jen s partiturou. Proč já bych si nemohl poslechnout nahrávku Stravinského Svěcení jara se Stravinským? To je mimochodem jedna z nejhorších. Protože skladatel zkrátka není interpret. To my oživíme tu skladbu a pouštíme ji do světa, když je to úplná novinka. Na nás záleží, jak to dopadne. Protože partitura je mrtvá,“ vysvětloval.

Rekord

Dirigoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu rekordních 26 let. Pro něj to ale byla samozřejmost. „Šéfdirigent? To dřív byla desetiletí. To byla éra Ančerla, éra Talichova. A dneska? Dneska žádná éra není. Dneska to je spíš letadlo. Dneska se pořád lítá z kšeftu do kšeftu. Dirigent kolikrát ani s hráči nebydlí v jednom městě,“ glosoval.

„Dřív poslání šéfdirigenta nebylo jenom to, že má umět dirigovat. To je samozřejmost. Ale šéfdirigent s orchestrem žil,“ popisoval Válek. „Teď je moderní, že šéf je někde tři roky. Ale takový šéf nemá smysl. To je jako u trenéra ve fotbale. Když má v lize něco udělat, tak tam nemůže být jednu sezonu.“

Tatínek by ze mě dostal infarkt

Když začal dirigovat v Praze, nesetkal se prý s žádnou nevraživostí. „Já totiž nejsem z Brna, že,“ vysvětloval s vtipem. Vladimír Válek pocházel z obce Rybí na Lašsku, kde se narodil v roce 1935, a jak sám říkal, zažil ještě prezidenta Edvarda Beneše.

„Když jsem se stal dirigentem České filharmonie a dirigoval jsem na Pražském jaru Smetanovu Mou vlast, vždycky jsem si vzpomněl na tatínka, který byl muzikant srdcem. Ten by měl radost, kdyby mě viděl. Ale hned si současně říkám, že on by to asi nepřežil. On by asi dostal infarkt,“ smál se ve Stříbrném větru.

Tajemství jeho úspěchu

Za svoji velkou výhodu považoval to, že sám hrál na housle, klavír, trombón. „Nedovedu si představit postavit se před orchestr a neznat problematiku nebo techniku,“ uvažoval. „Já jsem někdy dirigoval i tatínkovu dechovku a šraml. Já jsem instrumentalista.“

„Já vím, jak bolí ruce, když houslista hraje deset minut něco těžkého a člověk to neopraví tam, kde má, a hraje se zbytečně. Divím se, že na dirigenta, který toto udělá, někdo něco nehodí,“ vysvětloval svůj způsob práce.

„Když máte třeba Beethovenovu pátou, tak tam jsou trombóny až ve finále. A když ve světě přijdete na zkoušce před orchestr, oni už se všichni těší na tu první větu. Ale já dám pátou. Finále. A to se okamžitě trombonisti probudí a říkají si: To je náš člověk. Protože oni tam jinak sedí celý týden a nic.“

Requiem na D-Dur

Vladimír Válek získal v roce 2010  Medaili za zásluhy v oblasti kultury. V roce 2014 byl uveden do Síně slávy Českého rozhlasu. Lukáš Hurník ho označuje za nejlepšího dirigenta na symfonickou hudbu 20. století. Stanice Český rozhlas D-Dur uvede v pondělí 17. února od 20:00 Requiem Antonína Dvořáka pod taktovkou Vladimíra Válka. Poslechněte si.