Členové Wihanova kvarteta zažívají údajně při koncertování "vnitřní orgasmus"

Projeli skoro celý svět a vyhráli, co se dalo. Wihanovo kvarteto je laureátem mnoha mezinárodních soutěží: festivalu Pražské jaro 1988, mezinárodní soutěže komorní hudby v Trapani na Sicílii v roce 1990 a Svátku komorní hudby v Osace v roce 1996, což vyústilo v každoroční nová pozvání do Japonska. V roce 1991 získalo jak první cenu, tak i cenu obecenstva v Londýnské mezinárodní soutěži smyčcových kvartet. Třikrát bylo kvarteto nominováno na cenu královské filharmonické společnosti jakožto ocenění jeho mimořádné výchovné práce a interpretačních výkonů ve Velké Británii. Výjimeční hudebníci jsou spolu už od studií na Akademii múzických umění před bezmála 30 lety.

Při hraní je důležité mít po kapsách drobné
O co se hádají nejčastěji? „Když cvičíme nový repertoár, tak si vyměňujeme názory. Když je to nerozhodně, protože jsme čtyři, házíme korunou.“ Skladba prý zraje jako víno do chvíle, než se natočí. „Pak se řídíme pravidlem, že co je natočeno, to už umíme,“ shodli se hudebníci, kteří se přiznali, že při koncertech trému nepociťují. „Jedná se spíš o pocit zodpovědnosti. Moje zkušenost je, že když se člověk moc snaží, bývá to průšvih. Razíme heslo: nesnažme se hrát lépe, než hrajeme,“ poznamenal Leoš Čepický.

Kamarádi ze studií
S myšlenkou na založení tělesa přišel konkrétně Aleš Kaspřík. „Pomýšleli jsme na dlouhodobou spolupráci, ale rozhodli jsme se pro ni až po vítězství na Pražském jaru v r. 1988. Netušili jsme, že to bude prakticky na celý život.“ Violista Jiří Žigmund přišel do kvarteta 2 roky po jeho založení. „Já osobně bych ale nechtěl, aby to bylo do smrti,“ poznamenal a dodal, že kvarteto, které spolu nehraje dlouho se dá poznat. „Naše dlouhodobé pracovní soužití je vidět i v šatně. Když někdo nemá náladu, hned to zaregistrujeme. Je to horší, než manželství.“ Jejich myšlenkové napojení je po letech opravdu pevné. Nikdo z nich prý nevydržel se svými ženami či partnerkami tak dlouho, jako se svými kolegy. „Vadí nám na sobě spousta věcí, ale už jsme si zvykli.“

Wihanovo kvarteto|foto: Pavla Kopřivová

Bez práce nejsou koláče
Kdo je v kvartetu lídrem? „Je to neustálý boj o to, kdo bude vést. Skladby si vybíráme hlavně podle požadavku pořadatelů. Občas si dovolíme ten luxus, že vybíráme i to, co se nám líbí,“ shodli se. Většinou je to tak, že k přání organizátorů se připojují skladby od stejného autora či nějaká specialita, která je úplně nová nebo málo hraná. Příprava na koncerty probíhá v podstatě neustále. „Různých nových a dobrých těles je hodně, takže vypnout a necvičit nelze. To už bychom si také nemuseli zahrát,“ řekl violoncellista Aleš Kaspřík.

Výlety mimo vážnou hudbu
Hudební experimenty jsou pro členy Wihanova kvarteta hlavně příjemným zpestřením a zábavou. „S Hanou Hegerovou jsme vystupovali ve Vinohradském divadle a musíme říct, že je to skutečná profesionálka. Při jedné písni se dopustila drobné chyby, sama na to upozornila publikum a zazpívala ji opět jako přídavek. Hráli jsme také s Jankem Ledeckým. Tam se nám poprvé stalo, že při Haydnově skladbě fanynky vytáhly z kabelky zapalovače. Vyjít si do jiných žánrů je pro nás osvěžující.“ Koncert se občas povede opravdu výjimečně. „V takových případech zažíváme něco jako vnitřní orgasmus. Máme pocit, že naše hraní má smysl,“ dodali hudebníci. Vzpomínali také na koncerty v arabských zemích, kde je publikum trochu jiné a dokáže si při koncertu louskat oříšky. „V Evropě je ale vnímání publika stejné. Rozdíly nezaznamenáváme,“ poznamenali členové Wihanova kvarteta.

Wihanovo kvarteto|foto: Sussie Ahlberg

Více se dozvíte z rozhovoru hudebníků s Martinou Kociánovou.