Chviličky spánku jsme kradli, jak se dalo, říká „Kuba“ o natáčení Krkonošských pohádek

Že v Krkonošských pohádkách (1974) vzniká něco mimořádného, si prý Jaroslav Satoranský neuvědomoval. „Bylo to namáhavé a bylo to krásné. Netušil jsem, že to zasáhne tolik generací. A jsem šťastný, že jsem se toho směl zúčastnit.“ Legendární večerníček se prý natáčel jen v noci.

„Přestože jsme všichni kromě Františka Peterky byli z Vinohradského divadla, nemohli nás dát dohromady. Po představení na nás proto čekalo auto, které nás odvezlo na Barrandov, kde jsme do rána točili. Hned na to jsme jeli zpátky do divadla na zkoušku. Chviličky spánku jsme kradli, jak se dalo. Někdy jsme se vrhali do postele, která tam byla jako dekorace.“ Poslechněte si i Tobogan Aleše Cibulky o Krkonoškých pohádkách.

Vyučil se rytcem

Satoranský vyrostl v ochotnické rodině. Jeho rodiče a sestra byli členy silného branického souboru. „I já se mihl v některých pohádkách. Pak přišlo období, kdy jsem se styděl a na jeviště mě nedostali. Protože jsem ale hrál na klavír, vzpomněli si kamarádi, že bych mohl doprovázet jednu pohádku. Dostali mě do orchestřiště, pak do malé roličky na jeviště a nakonec jsem hrál i větší postavy.“

Přihlásit se na DAMU mu poradil jeden z členů ochotnického souboru. Předtím se ale stačil vyučit. „Jsem rytec. To je krásné umělecké řemeslo. Absolvoval jsem jen učební tříletou dobu, takže jsem zkoušel rýt do všeho kromě zlata. Bylo to skutečně zajímavé.“ Odtud pak jeho kroky vedly k Anně Suchánkové-Mlynářové, bývalé člence Národního divadla.

Divoké sezóny v Kladně

„Ta mě připravovala na divadelní fakultu. Měl jsem velikánské štěstí, že jsem se hned na poprvé dostal do ročníku, který vedl Vítězslav Vejražka. Mými spolužáky byli třeba Petr Kostka, Růžena Merunková, Jiří Zahájský, Jiří Kodet či Jiří Hrzán.“ Po DAMU následovaly dva roky základní vojenské služby.

„Většinu té doby jsem ale strávil v armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Po těch dvou letech jsem byl angažován do divadla v Kladně. Hrál jsem tam tři sezóny jak divý. Kolegové byli skvělí a moc hezky se ke mě chovali. Pak jsem ovšem měl veliké štěstí, když mě František Pavlíček angažoval do Divadla na Vinohradech. No a tam jsem už 47 let.“

Marie Retková a Jaroslav Satoranský|foto: Jan Sklenář

Natáčení v krápníkové jeskyni

Do rozhlasu poprvé vstoupil okolo roku 1965, kdy se stal členem Divadla na Vinohradech. „Režisér Jan Fuchs mě obsadil do Četby na pokračování z románu Jana Procházky Ať žije republika. Byl to pro mě opravdu tvrdý oříšek.“ S týmž režisérem natáčel i řadu pohádek, mezi jinými i tu první stereofonní Krápník a Františka.

„Napsal ji Zdeněk Svěrák. Točili jsme to s panem Kemrem v opravdových krápníkových jeskyních. V důsledku toho například vznikl problém s mikrofonem, který tam zvlhnul a musel se sušit. Hodně pohádek jsem dělal s Janem Bergerem. Krásnou spolupráci jsem zažil s Josefem Melčem, Josefem Henkem.“