Chirac vstupuje do kampaně před referendem k ústavě EU

Prezident slib nedával lehce. Ačkoli je to už tucet let, přesto každý politik ve Francii ví, jak jiný důležitý dokument evropské integrace, maastrichtská smlouva, která dala vznik například společné evropské měně, v referendu vyhlášeném prezidentem Mitterrandem sotva prošla.

Strašidlo, že by se situace mohla opakovat, nakukuje už nějaký čas do oken Elysejského paláce. Jeho nynější nájemník navíc má za sebou i osobní zkušenost, jak se nedomyšlené rozhodnutí může obrátit proti svém autorovi. V roce 1997 se Jacques Chirac tváří v tvář veřejnosti zneklidněné reformními plány vlády vedené premiérem Alainem Juppém rozhodl pro útěk dopředu a vyhlásil předčasné parlamentní volby. A protože nechal ve hře právě neoblíbeného Juppého, parlament ovládla levicová většina.

V referendu, které Chirac vyhlásil na poslední neděli letošního května, půjde o hodně prezidentovi i celé Francii. Chirakovi jistě o prestiž, protože do přípravy investoval hodně osobního politického kapitálu a evropská ústavní smlouva se připravovala pod vedením jeho předchůdce Valéryho Giscarda d´Estaing. A pro Francii, která patří k šestici zakládajících zemí evropské integrace, by odmítnutí smlouvy mělo velice nepříjemné následky. Unie by se sice nezhroutila, ale tradičně silná autorita Paříže by poklesla. Což by bylo nanejvýš nevhodné v době, kdy se relativní váha Francie už zmenšila, když se loni dosavadní patnáctka rozrostla na pětadvacítku.

Namístě je samozřejmě otázka, jak je možné, že se schvalováním evropské ústavní smlouvy má takové potíže zrovna Francie, když její zástupci jistě měli při přípravě textu důležité slovo? Odpovědí na jednu otázku je několik.

První se nevztahuje pouze na Francii, protože jistá dvojakost je patrná v chování politiků více evropských zemí. Oblíbené klišé politiků na domácí scéně, když přijde nějaký nový předpis z Bruselu, zní: "To víte, zase ta unijní byrokracie." Jenže aby mohla nějaká nová direktiva vzniknout, musí ji projednat a schválit zástupci členských zemí. Když se ozývá nespokojená veřejnost, politici se ke svému předchozímu souhlasu přiznají málokdy, pokud vůbec. Ve Francii to aktuálně platí o ještě neschválené, ale zatím jen projednávané direktivě o liberalizaci služeb v unii. Letos na jaře Chirac s odkazem na vlastní nespokojenou veřejnost dokonce přiměl ostatní šéfy států a vlád členů unie, aby se začalo pracovat na revizi této direktivy.

Rozruch kolem liberalizační direktivy ukazuje na další potíž s květnovým referendem. Ve Francii je již nějaký čas patrný sociální neklid. Do ulic se letos na jaře vydali manifestovat pracující svolaní levicovými odborovými centrálami, také lékaři a zdravotní sestry, výzkumníci z vědeckých ústavů a dokonce i středoškoláci. Všichni tihle nespokojení s vládou Jeana-Pierra Raffarina mají velkou chuť dát v referendu najevo ne, co si myslí o evropské ústavní smlouvě, ale především o Raffarinovi a jeho ministrech.

Od 8. března jedenáct po sobě následujících průzkumů veřejného mínění na rozdíl od předchozích měsíců ukázalo převahu záporných hlasů a podrobnější analýzy ukázaly, že většina z nich jsou voliči levice. Když se prezident Chirac připravoval na svou čtvrteční televizní besedu, věděl, že proti němu zasedne několik desítek mladých lidí, a jeho hlavním problémem je, jak on sám, který vzešel z tábora pravice, má oslovit voliče, kteří mu nikdy nedali svůj hlas.

Jeden recept by se nabízel. Už před referendem o maastrichtské smlouvě stál tehdejší prezident Mitterrand před obdobným problémem a jeho předchůdce Valéry Giscard d´Estaing nahlas říkal, že čím méně Mitterrand bude mluvit, tím lépe pro stoupence maastrichtské smlouvy. Jenže tehdy mělo "ano" těsnou převahu a zdrženlivost ji mohla udržet při životě. Letos vypadá poměr sil opačně a Chirakovi nezbývá než se pokusit svést možná marný, ale nevyhnutelný boj.