Cestování je pro mě očistné tsunami, říká akademický malíř Josef Velčovský

10. leden 2012

Hodinu před úterním polednem (10. ledna) byl hostem Dvojky a Marie Retkové akademický malíř Josef Velčovský.

Josef Velčovský = věrný posluchač Dvojky ČRo
Renesanční umělec, kterému učarovala francouzská Provence, stejně jako drsné severské země Finsko a Norsko, doma je ale v Čechách. Miluje knihy a červené víno, které ale nemůže popíjet, když maluje. To, co o něm není známo, je to, že je věrným posluchačem naší stanice, tedy Dvojky ČRo. „Poslouchám jenom Dvojku. Jsou tam báječní lidé, skvělí hosté, skvělý jazyk a pro mě je hlavně důležité, že vaše rádio vytváří dobrou atmosféru. Já se vždy rozplynu a vstoupím do obrazu, který zrovna maluju. Je to pro mě hlavně pohoda k práci, která je podmínkou mé tvorby. Jakmile vstoupím do ateliéru, hned dávám zástrčku rádia do sítě.“ Pro Josefa Velčovského je prý pohoda k práci nepostradatelnou podmínkou jeho práce. „Každý z nás to má jinak. Neexistuje na to nějaká metoda. Prostě to musí samo přijít. Já např. při práci nemůžu pít víno, které jinak opravdu miluju. Jsou umělci, kteří to jinak neumějí. Já to mám naopak, já si dám dobré víno až potom.“

Josef Velčovský

Emil Zátopek = národní hrdina Finska
Cestování je pro Josefa Velčovského, zejména pro jeho další práci, velmi důležité. Preferuje tzv. poznávací cesty. „Poznal jsem tak krajiny a světy, které jsem myslel, že se už dávno ztratily. Teď nedávno jsme byli v Turecku. Bylo to pro mě očistné tsunami. Bylo to zvláštní propojení znalostí a reality, takové dotyky minulosti. Vzniká tak vlastně duha, která přemostí znalosti s realitou. Z těchto zážitků pak ještě dlouho žiju. Nespěchám na to, jednoho dne to přijde, a to i po letech, kdy se to vyplaví a pak se to dá dostat na plátno.“ V posledních desetiletích mu učarovaly ale hlavně dvě země: Norsko a Finsko. „Podívat se např. do Finska je pohlazení. Celá příroda je tam měkká, spousta jezer a míst, kde se dá krásně zabloudit. Navíc tam není tak velký turistický průmysl. Než tam člověk dojede, tak jsme vždy celí udýchaní z Evropy. Tak vyvětráme a pak si už jen užíváme. Máme tam řadu přátel, kteří dělají hodně. A hlavně, Finové dokážou držet slovo, což u nás není obvyklé. Člověk tam vždy trochu rozplyne a vrátí se jiný. Co se tady asi moc neví, že finským národním hrdinou je Emil Zátopek. Dodnes na něj vzpomínají jako na svého člověka a ne jako na Čecha. Láska to byla oboustranná a jistě k tomu přispělo to, že plynule hovořil finsky.“

Josef Velčovský

Paměť jako trezor
A jak vypadá příprava nového obrazu? Jak své dojmy pro sebe "dokumentuje"? „Dříve jsem vše fotil. Postupem času jsem ale zjistil, že když jsem za kamerou, tak jsem mimo obraz, nejsem v něm. Najednou jsem neměl čas na ten vlastní prožitek a tak jsem, někdy v 80. letech, foťák odložil. Naštěstí mám velmi dobrou paměť. Teď si vždy sednu, dívám se na to, poslouchám vítr a vnímám. Důležité je, co mi nakonec v paměti zůstane. To, co tam nezůstane, nebylo důležité. Pro někoho zajímavé může být, že mám paměť na vůně. Jdu ulicí a najednou mě ovane známá vůně a já jsem v tu chvíli v Paříži. Je to takový můj trezor. Tyto pocity se pak snažím předat obrazem. Ale není to má prvotní snaha, je to mé potěšení.“

Josef Velčovský

Opravdu povedení synové
Josef Velčovský má dva syny, Kryštofa a Maxima. Oba nikdy „umění“ neučil, rodiče podle něj nejsou dobří učitelé. „Posílal jsem kluky do lidové školy umění, kde dostali základy a hlavně je jejich skvělí učitelé připravili na zkoušky uměleckoprůmyslové školy. Myslím, že jsme je vlastně nikdy nebrali jako klasické děti, vždy byli kolem nás. Nerozdělovali jsme svět na ten pro děti a pro dospělé. Hodně je vychovávalo naše okolí. Z jedné strany to byla nutnost, babičky jsme měli daleko, z druhé strany nám byly naše děti vždy rovnocennými partnery. Nikdy jsme je od nás neodlučovali, navíc jsme bydleli v malinkém bytě, tak to ani nešlo. Často jsme měli zahraniční návštěvy, tak oba pochopili, že se musejí cizím jazykům dobře naučit. Samozřejmě, že ale největší vliv na výchovu měla jejich maminka.“ Tento asi netradiční rodinný vztah vydržel dodnes. „Od jednoho dostávám k Vánocům jeho díla, od druhého knihy, na které bych jen tak nepřišel. Prostě mě oba kluci omlazují. A proto také říkám, že je otázka, kdo koho vychovává, jestli rodiče děti nebo naopak.“

Josef Velčovský

Poslechněte si ale celý rozhovor s Marií Retkovou, který najdete na začátku tohoto článku. Rozhodně neprohloupíte.

autor: lup
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.