Češi: klišé a realita. Smrádek, ale teploučko

„Zápecník“ je výraz, který Slovník spisovného jazyka českého obsahuje a vysvětluje, že je to hanlivé označení člověka bez širšího rozhledu, šosáka, zaostalce, omezence. Je v něm i citace: „Nerudův boj proti českým zápecníkům“, přívlastek „zápecnický“ a příslovce „zápecnicky“ s příkladem: „zápecnicky opěvovat malé poměry“.  Je to pro mě názorná ilustrace toho, že Češi mají tento výraz skutečně zažitý. Ale zároveň mne napadají otázky: je to opravdu tak?

Pomahač: Pracoval jsem zadarmo

Tři lékařská esa: Pavel Pafko, Bohdan Pomahač, Jan Pirk|foto:Profimedia

Bohdan Pomahač je asi nejznámější český plastický chirurg, který provedl první úplnou transplantaci obličeje v USA a pak i několik dalších. Svou prací si vysloužil obdiv a řadu ocenění ve Spojených státech i doma v Česku, včetně prezidentské medaile za zásluhy.

Když jsem s ním v Bostonu mluvil, nezajímaly mě ale ani tak detaily jeho práce. Spíš to, co rodáka z Ostravy, absolventa Univerzity Palackého univerzity v Olomouci přimělo k tom, aby opustil jistotu domova. Proč se vydal hledat nejisté štěstí a úspěch za oceánem a jak se mu podařilo se uchytit.

„Přiletěl jsem do Spojených států v roce 1996 bez toho, že bych měl domluvenou jakoukoli práci. Věděl jsem, že se chci podílet na výzkumu. V žádné laboratoři místo nebylo. Nabídl jsem se tedy, že budu pracovat zadarmo, protože jsem měl peníze tak na tři měsíce pobytu.“

Ta ochota pracovat třeba i zadarmo s obrovským nasazením zapůsobila na pozdější nadřízené Bohdana Pomahače natolik, že mu dali šanci. On se jí chopil a dokázal ji využít skutečně naplno.

Češi za prací nejezdí

Jenže když sednu znovu k počítači, velmi rychle se přesvědčuji o tom, jak výjimečný příběh tohoto českého lékaře je. Mladí Češi za prací nebo vzděláním jezdí mnohem méně často než třeba sousední Poláci, Slováci nebo lidé z Pobaltí.

Svědčí o tom dlouhodobé údaje Eurostatu – Statistického úřadu Evropské unie. I když máme už skoro dvě desítky let stejnou možnost snadno vydělávat nebo se vzdělávat v jiných obvykle bohatších zemích Evropské unie, sedíme mnohem častěji raději doma.

Na druhou stranu to tak určitě nebylo vždycky. Třeba „Vídeňští Češi“ to přece byl, a ještě pořád je doslova fenomén. Česká nebo přesněji původně česká příjmení na vývěsních štítech nejrůznějších podniků jsou v hlavním městě našich jižních sousedů nepřehlédnutelná.

Případ Švanda dudák

Historik, profesor Milana Hlavačka z Karlovy Univerzity, to s určitými výhradami potvrzuje. Pak ale dodává, že systém relativně snadného cestování za zkušenostmi a prací po celé rozlehlé Rakousko-uherské monarchii vzal za své s jejím zánikem a potom samozřejmě hlavně po nástupu komunismu. Jenže svalovat vinu za českou tendenci k „zápecnictví“ by bylo silně zjednodušující.

„Máme i četná poselství nebo vzkazy z české kultury 19. století a první republiky, abychom nejezdili nikam ven, zůstali doma a nezrazovali rodnou hroudu,“ připomíná profesor Hlavačka a cituje v této souvislosti báseň Viktora Dyka Země mluví:

Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!

„To je přímé vyhrožování! Půjdete-li někam do světa, dopadne to s vámi špatně,“ říká profesor Hlavačka. Úplně stejné vyznění má třeba i hra Strakonický dudák Kajetána Tyla z poloviny 19. století, která se dočkala nadšené odezvy vlastenců a později mnoha adaptací.

Ze zmíněných statistik to může působit tak, že i po bezmála dvou stoletích takové výzvy k opatrnějšímu setrvání „za pecí“ v tom pomyslném „smrádku a teploučku“ většina mladých Čechů, Moravanů a Slezanů naslouchá.

Nejsou ale zdaleka všichni a ve zvukové verzi dokumentu si můžete poslechnout také inspirativní příběh ženy, která se takovým radám rozhodla vzepřít přesto, že měla jistou a zajištěnou pohodlnou kariéru a důchod.