Češi a volby do Evropského parlamentu

Právě popsaný abstraktní popis se dá dobře vyložit na příkladu Evropského parlamentu. Dlouhou dobu byla evropská integrace výhradní záležitostí vlád národních států. Parlamenty, lépe řečeno jejich zástupci, měly povýtce poradní hlas. První přímé volby do Evropského parlamentu se konaly až v roce 1979. Ani tehdy však poslanci scházející se ve alsaském Štrasburku neměli velký vliv. Ten si získávali až během doby. Ještě dnes mají hlavní slovo národní vlády a evropští poslanci mají důležitý, především kontrolní hlas.

Jinou komplikací je, že slovo parlament budí dojem zákonodárného sboru, zatímco evropští poslanci se více podobají členům horní komory. Tím se i vysvětluje nejistý a nejasný přístup voličů k Evropskému parlamentu, protože si nedokáží představit, co pro ně jejich zástupci mohou nebo nemohou dokázat. Odpověď na tuto otázku se dá shrnout do dvou slov: vliv a informace.

Vliv se uplatňuje prostřednictvím parlamentních frakcí. To staví české poslance, bez ohledu na politickou orientaci, do nezvyklé situace. I poslanec za stranu, která by získala všech čtyřiadvacet mandátů připadajících na Českou republiku, ve Štrasburku mnoho nedokáže, pokud nebude umět najít spojence. Samotný úspěch na domácí scéně neznamená nic bez schopnosti domluvit se na evropské scéně. Pro prozíravější voliče se proto nabízí úvaha, která strana je schopna takové spojence najít.

Druhé výše zmíněné slovo, informace, má stejnou hodnotu jako slovo vliv, protože jedno podmiňuje druhé. O většině věcí, které se připravují v bruselské kuchyni, se Evropský parlament dovídá, protože se k nim jako celek, i když někdy jen poradním hlasem, vyjadřuje. Proto je ve Štrasburku, ale také v Bruselu a Lucemburku, protože Evropský parlament má celkem tři sídla, možno sehnat velice důležité informace ještě před tím, než padne konečné rozhodnutí. I to je to koneckonců způsob, jak kontrolovat práci národních vlád, které mají tu a tam sklon alibisticky vysvětlovat nepohodlná opatření odkazováním na Brusel. Pravda je přitom taková, že proti vůli vlád se v Bruselu nedá prosadit takřka nic.

Každý z prvků, o kterých právě byla řeč, vypadá složitě, proto je i složité udělat si snadno uchopitelný pojem o významu Evropského parlamentu a voleb jeho poslanců. Nemělo by to však mást. Nejlépe pomůže příměr s národní úrovní. Vždyť o českých poslancích do Poslanecké sněmovny - a nejde jen o jména na prvních místech kandidátních listin - také mnoho nevíme a kdybychom se jich před volbami zeptali, co a jak a s kým hodlají ve Sněmovní ulici v Praze dokázat, jen málo z nich by dokázalo jasně a hlavně přesvědčivě odpovědět.

Při pohledu na domácí scénu nutno přiznat, že většina kandidátů to v dosavadní veřejné debatě o volbách do Evropského parlamentu voličům neusnadnila. Často slyšíme jen obecná tvrzení. Svůj podíl na informačním dluhu mají i média. Profily kandidátů jsou nekonkrétní, vypadají jako portréty osobností s různými zájmy a zkušenostmi, málokdy jsou ale nuceni k věcným odpovědím, co a s kým chtějí naši zástupci ve Štrasburku dokázat. Kolik z nich by dokázalo na podobné otázky odpovědět?

První české volby do Evropského parlamentu provází ještě jeden paradox. Velkou odpovědnost za jejich výsledek i co se týče účasti, nesou kandidující politici. Tvrdit ale, že nesou odpovědnost celou, by byl přinejmenším alibismus. Základem demokracie je právo občana volit. Pokud se ho vzdává a nejde či nechce dát někomu svůj hlas, pak začíná platit pravidlo, že kdo nechce rozhodnout, dává ostatním právo, aby rozhodovali za něj. Češi z vlastní zkušenosti vědí, že v Evropě se jim podobné chování nikdy nevyplatilo.