Být první se (někdy) nevyplácí
„Být druhý je vstupenka k zapomnění, být jednička je záruka nesmrtelnosti," zaznělo v Meteoru 12. října. Nepochybuji, že ve většině případů tomu tak skutečně je. Jenomže i tady, jako ostatně ve všem, existují výjimky potvrzující pravidlo.
O jedné takové se s Vámi chci podělit. Není sice z oboru vědy, ale techniky, a to techniky filmové, konkrétně z oblasti filmového digitálního zvuku. Tento příklad dokládá, že prvenství nemusí být vždy synonymem úspěšnosti a naopak, uplatnit se může až ten v pořadí druhý.
Filmoví pamětníci si jistě vzpomenou na velký filmový hit devadesátých let – Jurský park režiséra Stevena Spielberga. V roce 1993 na plátech kin ožili dávní dinosauři v realistické a dosud nevídané podobě díky tehdy novátorské počítačové animaci. Děsivý zjev Tyranosaura Rexe navíc umocňoval jeho hlasový projev kvalitně reprodukovaný z digitálního zvukového záznamu DTS (Digital Theatre Sound), který právě díky Jurskému parku úspěšně vstoupil na scénu filmového digitálního zvuku. Zvláštností systému DTS bylo, že na rozdíl od konkurence, jakou představovaly formáty Dolby Digital a SDDS (Sony Dynamic Digital Sound) s digitálními zvukovými stopami integrovanými na filmovém pásu, byl nosičem zvukového záznamu pro DTS kompaktní disk. Synchronizaci tohoto disku s obrazovým záznamem na filmovém pásu zajišťovala úzká řídící stopa umístěná vedle klasické analogové stopy na filmové kopii.
To už tu bylo
Podobný koncept se tu ale objevil již o 5 let dříve, tedy v roce 1988, pod názvem Kinoton Format HDFS (High Definition Film System). Byl výsledkem spolupráce skupiny německých firem ARRI, Bauer, a dalších a švýcarské Studer soustředěných okolo předního výrobce promítací techniky, společnosti Kinoton GmbH.
Není bez zajímavosti, že odborné veřejnosti byl tento první systém s digitálním zvukem pro kina představen na Kladně v kině Hutník na jaře roku 1988. Toto prvenství a převratné novátorství mu však nezajistilo očekávaný úspěch, a tak zůstal pouze v prototypu a lze si jej připomenout jen jako technickou kuriozitu. Proč? Bylo tu několik příčin.
Raději být druhý?
Možná poněkud překvapivě zní první důvod: Kinoton HDFS přišel příliš brzy. Je dobře známé úsloví „přijít s křížkem po funuse“, které říká, že pozdní příchod je cosi naprosto zbytečného a neužitečného. Ovšem přijít s něčím příliš brzy může být v oblasti rychle se rozvíjející technologie stejně neefektivní. Riziko předčasného startu totiž znamená, že jsou použity technické prostředky dostupné v dané době. O něco později ale mohou být k dispozici modernější, a tedy výhodnější postupy.
V roce 1988 uplynulo pouhých pět let od uvedení kompaktního disku CD-Audio na trh v některých západních zemích. Ještě nebyly známy kompresní algoritmy typu MP3, neexistovaly žádné CD-ROMy, natož pak DVD, a proto pro film běžné délky okolo dvou hodin bylo zapotřebí 2 CD nosičů modifikované podoby CD-I, kde I představovalo slovo Industrial. To vyjadřovalo skutečnost, že na kompaktních discích CD-I byl zaznamenán maticový čtyřkanálový záznam oproti standardním diskům CD-A s dvoukanálovým stereozvukem. Pozor, nezaměňovat s později se objevivšími disky CD-I, kde I znamenalo Interactive, což bylo původní označení disků všeobecně známých jako CD-ROM.
Dále tu byly nejasnosti týkající se synchronizace obrazu a odděleného zvukového nosiče zajišťované řídícím 80-bitovým kódem SMPTE zaznamenaným na samém okraji filmové kopie, což by tenkrát bylo vyžadovalo podstatný zásah do technologie nejen výroby filmových kopií, ale i do výroby vlastních filmových materiálů, kdy okraj filmového pásu byl dosud vyhrazen pomocným a identifikačním značkám, tzv. stopovým číslům atd.
Síla k prosazení revoluce
Mnohem závažnější důvody, proč se Kinoton HDFS neprosadil, ovšem spočívaly jinde. Především v tom, že sílu prosadit změnu filmové technologie měla a má pouze americká kinematografie. A mimo to, nový filmový systém se neprodává jako „les nastojato“. Šanci na úspěšný start mu dává pouze spojení s atraktivním titulem, tedy přesně tak, jak tomu bylo v případě Jurského parku a DTS. To je tedy konkrétní příklad, že prvenství nutně nemusí vést k nesmrtelnosti, jak názorně dokládá historie systémů Kinoton HDFS a DTS.
Pro úplnost budiž ještě uvedeno, že první prakticky použitý digitální zvukový záznam vyvinutý společnostmi Kodak a Optical Radiation Corporation se pod názvem Cinema Digital Sound (CDS) objevil na 70mm kopiích v roce 1990 a tento letopočet je proto oficiálně považován za nástup éry filmového digitálního zvuku. Toto prvenství však systému CDS nevydrželo dlouho. Nechci zabíhat do podrobností, ale CDS byl použit u pouhých devět titulů a v roce 1992 jej vystřídal životaschopnější Dolby Digital, záhy následován zmíněným DTS a SDDS. Tyto již ozvučovaly 35mm kopie. DTS lze díky oddělenému nosiči zvuku mimo to úspěšně využít i u novějších 70mm kopií. Dnes, v éře digitální projekce obrazu, je situace zvuku v kinech úplně někde jinde a o přízeň ušních bubínků diváků se nyní ucházejí zvukové formáty Auro 11.1 a Dolby Atmos. To je však již jiná kapitola.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
