Británie a Francie začínají uklízet rozbité střepy

V psychodramatu, které předvedli evropští vůdcové před měsícem v Bruselu, na odiv vystavované emoce poněkud zamlžily věcnou podstatu sporu i jeho okolnosti. Proto se také pozapomnělo, že i většina předešlých debat o rozdělování unijních peněz měla dramatický průběh a že diplomatické šermování zpravidla budilo i dříve dojem, že pře musí skončit nenapravitelnou roztržkou. Rutinéři se na podobné tahanice dívali nadhledem vědouce, že závěrečná dohoda je nutná, a proto nevyhnutelná.

Čím se tedy lišila červnová diskuse v Bruselu, že měla příchuť nového a že i tak zkušení političtí vyjednavači jako francouzský prezident Jacques Chirac či předseda britské vlády Tony Blair vypadali, že si už doopravdy vjedou do vlasů? Vysvětlení je třeba hledat v důležitém slově kontext. Tím bylo především loňské rozšíření patnáctky na pětadvacítku. Zástupci deseti nováčků se poprvé účastnili tak závažné debaty jako plnoprávní členové. I když počet obyvatel těchto zemí nedává dohromady ani pětinu obyvatel celé unie a jejich hospodářský výkon se počítá dokonce v jednotkách procent unijního celku, tak u vyjednávacího stolu všichni účastníci brali jejich názor v potaz.

Marná sláva, i v této situaci platí, že "každý hlas se počítá". Navíc si mnozí začali uvědomovat, že v těchto střetech se mohou utvářet aliance a tím pádem i poměry sil do budoucna. Proto tolik vzájemných výpadů mezi Chirakem a Blairem a tolik snah toho druhého představit jako politika, který zastává buď zcela izolovaný nebo zcela neudržitelný názor. Ostří tomu všemu dodávaly čerstvé výsledky dvou referend ve Francii a v Nizozemsku, kde voliči odmítli pracně sestavený text evropské ústavní smlouvy.

Nová unijní hra začala, ledva skončila ta předešlá. Kalendář střídavého předsednictví tomu chtěl, že pro druhou polovinu letošního roku připadlo na Británii a Tony Blair si dal v projevu před Evropským parlamentem záležet, aby předvedl, že mu na mysli leží především a zvláště společné blaho. Jeho rétorickému výkonu se nedalo nic vytknout a kritiky se omezily na vždy spolehlivé konstatování, že váhu slov prověří až činy.

V metropolích střední a východní Evropy byli trochu zaskočeni, jak se k nim dveřmi, okny derou emisaři z Londýna a Paříže ucházející se o jejich přízeň nebo alespoň sondující, jaká by byla cena takové přízně. Kvůli lichotkám a namlouvání by ale neměly zůstat opomenuty elementární konstanty. K těm patří, že britští a francouzští politici vedle veškerých sporů si jsou vědomi zájmů, které je spojují.

Jedni i druzí vědí, že kdo chce mluvit o společné evropské bezpečnostní politice, musí obrazně řečeno znát telefonní číslo do Downing Street číslo 10 a do Elysejského paláce. Jejich nájemníci mají na povel snad jediné dvě evropské armády s jednotkami vycvičenými a vyzbrojenými pro zahraniční mise. Protože Blair i Chirac přes rozdílné názory na zásah v Iráku vědí, že domácí bezpečnost se nezajišťuje pouze na hranicích státu, ale také v afghánských horách. Proto také spolupráce zpravodajských služeb obou zemí je úzká a intenzivní. Ve Francii si velmi dobře pamatují, že právě před deseti lety vybuchovaly bomby ne v londýnském, ale v pařížském metru.

V tomto kontextu už tolik nepřekvapí, že si nový francouzský premiér Dominique de Villepin tolik pochvaloval pondělní oběd u Tonyho Blaira. Na vzájemných komplimentech bylo vidět, že přes výbuchy řízených emocí si v Londýně i Paříži uvědomují, jaké jsou jejich dlouhodobé zájmy, kde se liší a kde se sbíhají. Někdo by snad řekl: "Nic nového." O to větší je to ale pobídka, aby si unijní nováčci ujasnili, kde jsou jejich vlastní zájmy.