Biochemička Helena Illnerová prý celý život horko těžko doháněla biologii

Biologii musela celý život dohánět

V dívčích letech ráda četla, psala eseje a jak sama říká, „talent tam asi byl.“ Už v počátcích jí ale bylo jasné, že nebude studovat humanitní nebo společenskovědní obory. „Bála jsem se, že budou příliš ideologizované.“ Rozhodla se proto studovat tehdy ještě matematicko - fyzikální fakultu.

„Bohužel se mi tam ale nedostalo toho, co jsem později v životě nejvíc potřebovala, a sice biologie. Celý život jsem ji horko těžko doháněla. Představte si, že jsem se na vysoké škole dokonce neučila o tom, že je nějaká deoxyribonukleová kyselina, v které je zakódovaná naše dědičnost.“

Kariérní začátky

Profesionální vědecká dráha Heleny Illnerové byla velice spartanská a se současnou vědeckou prací je naprosto nesrovnatelná. „Když jsem začala sledovat biochemické procesy v živém organismu, tak jsem k tomu samozřejmě potřebovala chemikálie. Byly složité a strašně drahé, vůbec se nedaly koupit. Začínala jsem s organickou chemií a látky si sama tzv. uvařila. Tomu by se dnes všichni vysmáli, protože nejenže si všechny chemikálie kupují, ale pořizují si, v tzv. kitech, celá stanovení něčeho. Leckdy, protože je to obchodní tajemství, už pomalu ani netušíte, co v balíčku máte. Víte jen, že tím stanovíte „toto“ a že když slijete třeba deset lahviček, tak vám z toho něco vyjde.“

Nastupující vědecké generaci pak "závidí" především to, že mají možnost vycestovat do zahraničí. „Poté, co dostanou doktorát, odjedou ven. To my jsme vůbec nemohli. Člověk pracoval s tím, co měl v sobě a co si přečetl. Snažil se, leckdy i o originální způsob myšlení.“

Dětské tábory ji prý obohatily

Jak by tato drobná dáma charakterizovala samu sebe? „Pokud jde o vědeckou stránku, tak myslím, že jsme byli asi jedni z prvních, kteří pochopili složitost biologických hodin.“ Pyšná je pak, možná překvapivě, na svou práci s malými děvčaty, kdy vedla turistický oddíl mládeže Sluníčka.

„Každý, kdo měl možnost pracovat s dětmi, byl s nimi, chápal jejich upřímnost a snažil se je vést k nějakým životním hodnotám, a to bylo za komunismu zatraceně zapotřebí, tak ví, že možná sám obohatil děti a že ony velice moc obohatily jeho. Vzpomínky na rána, soumraky a hovory na táboře, to je něco nezapomenutelného. Štěstí jsem měla i na vlasní prima děti, báječná vnoučata a kamarády.“

Otázka víry

Když navštěvovala střední školu, začala být náhle výuka náboženství nepovinná. Rodiče všech dětí tehdy museli požádat, nebo nepožádat, o nadálou výuku víry. „Naši se rozhodli, že už náboženství nebude. Téměř jsem to obrečela.“ I když je pokřtěna, tak se dnes Helena Illnerová k náboženství nehlásí. „Věřím v dobro v každém člověku a to, že je tu jakýsi morální řád, který musíme zachovávat. Myslím si, že si lidé stvořili Boha k tomu lepšímu obrazu svému, kterého nikdy nedosáhnou.“

Nejlepší dárek?

Narodila se 28. prosince, tedy mezi Vánoci a Novým rokem. Přiznává, že se její narozeniny nikdy neslaví. Všichni členové rodiny prý totiž odjedou na hory. Jeden narozeninový rituál si ale neodpustí.

„V době adventní pořádám pěší výlet pro kamarády. Letos nás šlo bez jednoho 50. Tento rok jsme vyrazili ze Senohrab, přes krásné staré slovanské přemyslovské hradiště Lšení do Hvězdonic. Tam jsme měli náramně prostřeno v hospodě, která se nám velice zalíbila. Všichni vědí, že to je k tomu všemu ještě i trochu oslava mých narozenin.“

A jaký dar by si nejvíce přála? Samozřejmě ten nesplnitelný, a sice více času. „Ne, abych nestárla, absolutně mi to nevadí. Myslím spíš takový čas pro normální, všední den, abych všechno, co jsem si předsevzala, stačila udělat.“