Berlusconiho problémy v Itálii

Pro pochopení příčin, proč musel neústupný Silvio Berlusconi couvnout, je třeba se vrátit dokonce až ke vzniku jeho vlády v roce 2001 a možná i připomenout jeho první vládu z poloviny minulého desetiletí. Ta se zrodila ze zhroucení poválečného italského politického systému, kterému dominovala křesťanská demokracie. Systém se vyčerpal, protože neumožňoval pravidelné střídání vlád, ale jen obměňování stále stejných koaličních partnerů. Podařilo se tak sice udržet vlivnou komunistickou stranu mimo vládu v Římě, ale na frak dostala účinná kontrola moci.

Korupce a politická stagnace byly nevyhnutelným důsledkem. Pokus o nápravu poměrů přineslo nikoli nové politické hnutí či strana, ale vyšetřující soudci, jejichž společná akce na začátku minulého desetiletí dostala název "Čisté ruce." Antikorupční tažení zasáhlo nejvíce křesťanskou demokracii a její pád otevřel prostor pro novou politickou stranu či hnutí. Kus nabídnutého prostoru zabrala reformovaná levice, ale nejvíce hlasů nakonec posbírala strana mediálního magnáta Silvia Berlusconiho pod fotbalovým sloganem Forza Italia.

Netradiční strana si hledala do vlády netradiční spojence. Bersluconi se spojil s obrozenými postfašisty Gianfranka Finiho a s vyhraněnou regionální stranou Liga severu. Tak nesourodé spojenectví vydrželo několik měsíců a vypadalo to, že nástup levicové koalice věští návrat tradičních stran. Mocný majitel několika televizních stanic se ale nevzdal a v roce 2001 se do premiérského úřadu vrátil. Vedle chuti po politické satisfakci měl Silvio Berlusconi ještě jeden dobrý důvod, proč nasadit všechny síly pro volební vítězství - dávalo mu naději, že se zbaví dotěrných vyšetřujících soudců, snášejících důkazy o jeho úplatkářských aférách.

Koalice z roku 2001 měla vylepšenou fazónu. Vedle původní trojice v ní dostali příležitosti i znovuzrození křesťanští demokraté. Svérázný politický styl premiéra jí ale trvale působil problémy. Ty by byly Italové schopni strávit, kdyby opozice neměla dost munice pro kritiku Berlusconiho. "Il Cavalliere" se dokonce pokusil prosadit zákon, který by předsedovi vlády a dalším vysokým ústavním činitelům vrátil imunitu vůči trestnímu stíhání. Pokud se v soukromých i ve vládou kontrolovaných médiích dařilo zpravodajství o premiérských malérech tlumit, hůře to šlo s informacemi, které voliči viděli každý den ve svých peněženkách při placení.

Slabá hospodářská kondice Itálie se stala největším argumentem proti premiérovi, který sliboval, že jako úspěšný manažer přivede k prosperitě celou zemi. Dokud sociální protesty zaznívaly na manifestacích, daly se zlehčovat. Na začátku letošního dubna se ale nespokojenost promítla do rozhodování voličů. V měření sil o to, kdo povede regionální zastupitelstva, opozice nejen, že vykázala zisky, ale především uspěla v klíčových krajích v oblasti Říma nebo na průmyslově rozvinutém severu.

První Bersluconiho reakce byla sebevědomá. Kdo by chtěl zpochybňovat výkon politika, který se stal nejdéle nepřetržitě sloužícím premiérem v poválečné Itálii? Překvapení mu přichystali koaliční partneři. Politici v čele křesťanské demokracie vědí, že narozdíl od Berlusconiho by se nemohli příští rok po prohraných parlamentních volbách vrátit k velkorysému soukromému podnikání, a že je třeba proto jednat. Jejich výzva z konce minulého týdne ještě zůstala oslyšena a i v pondělí Bersluconi držel bradu vzhůru. Když ale v úterý pohrozili demisí zástupci Finiho Národní aliance, musel si premiér od lidí z vlastní strany vyslechnout, že jen, když couvne a podá demisi, má naději slepit dohromady staronovou koalici. Inu i ve firmě někdy musí většinový vlastník dát na názor menšinových akcionářů.