„Australská noc je tak jasná, že si můžete číst,“ říká Vlastimil Tichý

Terčem jeho cest je (nejen) Austrálie. Vzdálený kontinent poprvé navštívil před 14 lety a už tehdy ho skutečně uchvátil. „Postupem času jsem ho začal objevovat po všech stránkách. Od historie, přes přírodu až po lidi, kteří jsou tu velmi příjemní.“ O tom, že ho to u protinožců opravdu baví, svědčí už dvě knihy (Pozn. red.: Austrálie - skrz naskrz zemí nekonečna a Austrálie - (do) duše kontinentu), které o jejich zemi napsal.

A jak tu vypadá noční nebe, na kterém neuvidíme Velký vůz či Polárku, nýbrž Jižní kříž? I tady se samozřejmě potýkají s tzv. světelným smogem. Narozdíl od Evropy nebo Severní Ameriky je ho tu ale podstatně méně. „Noční nebe je krásně jasné. Musíme se ale vydat mimo město, do vnitrozemí. Mléčná dráha dokáže zářit tak, že člověk vrhá stín, jako by bylo poledne. V noci se tu dá skoro číst.“

O Austrálii se říká, že je poměrně vyprahlá. Vlastimil Tichý ale tvrdí, že to není až tak pravdivé tvrzení. „Když jsem podnikal své první cesty do australského vnitrozemí, říkal jsem si, že tam hned narazím na duny. Objevil jsem je ale až po několika desítkách tisíc kilometrů.“ Červená, bílá nebo žlutá krajina z písku. Všechny tyto pohledy Austrálie nabízí. Musíme prý ale předem vědět, kam jet. A během cesty bychom rozhodně neměli opomenout posvátnou horu Uluru. „Když na ni vystupujete, naleznete na několika bodech okruhu cedulku s nápisem např.: „Prosíme, abyste tu nefotili. Tato jeskyně je pro nás posvátná.“ Člověk musí skloubit úctu k jejich tradici a to, že chce vidět něco tak unikátního.“

Logo|foto:Český rozhlas

Klokan či koala. Zvířata, která by mohla Austrálie tisknout na své vlajky. Přesto se nebrání prvně zmiňovaného živočicha sníst. „Konzumují ho, ale ne až tak moc. Dají si spíš pravý steak a klokana nabídnou turistovi. Samozřejmě jsme to udělali, ale mě to moc nechutnalo. Maso mělo jakousi pachuť. Na druhou stranu krokodýlí špíz byl něco úžasného.“ Vačnatce bychom mohli označit za „přátelská“ stvoření. Jinak je tomu ale u plazů. Říká se, že z deseti nejjedovatějších hadů světa jich u protinožců žije osm. Vlastimil Tichý toto tvrzení objasňuje: „Ve skutečnosti se s nimi nepotkáte. Chtěl jsem je fotit, ale nebyl jsem moc úspěšný. To člověk spíš narazí na pavouka.“

Máte rádi vlaky, případně počítáte rádi vagony? Pak by jste v této zemi Commonwealthu byli radostí bez sebe. „Byl jsem v městečku Tom Price, kde se těží železná ruda. Jednou jsme sedli do auta a jeli jsme další úsek naší cesty. Najednou jsem si všiml, že začínám dojíždět vlak. Šlápl jsem proto na plyn s tím, že ho dojedu. Když se mi to podařilo, což trvalo asi čtyřicet minut, zastavil jsem a začal jsem ho fotit. Potom mě napadlo, že budu počítat vagony. Bylo jich 233. V průměru byl vlak dlouhý neuvěřitelných 2,5 km.“

Australskou raritou je podzemní město Coober Pedy. „Pro turisty to ale není až tak výstavní oblast,“ říká Vlastimil Tichý a pokračuje: „Když tu chtěli místní „opálohledači“ přežívat, potřebovali si udělat nějaké přístřešky. Tím, že kopali do hloubky, se jim nabízelo udělat na výkopu střechu a bydlet v něm. Když potřebovali např. poličku, jednoduše si ji vyhloubili do stěny. Dnes tam mají i tři kostely, obchody, restaurace.“

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s Evou Kvasničkovou.