Arnošt Goldflam: „Víte, mě to nevadí, když su někdy za blba“
Naším dnešním (12. září) hostem pořadu Je jaká je po 11:05 hodině byl Arnošt Goldflam, divadelní a filmový režisér, herec, spisovatel a také autor několika Hajajových pohádek.
Po divadelních hrách s velice komplikovanými tématy se rozhodl pro psaní dětských knih. Leckdo by usoudil, že ho k tomu motivovaly jeho děti. Arnošt Goldflam s tím souhlasí, navíc ale dodává: „Vždycky jsem býval snílek a rád jsem si vymýšlel různé historky, příhody a děje. Jistý kritik o mě jednou řekl, a já mu po mnoha letech dal za pravdu, že jsem infantilní. Moje fantazie je trošku dětinská.“
Z prvního manželství má dospělou dceru, ze sňatku s výtvarnicí a scénografkou Petrou Goldflamovou – Štětinovou vzešel syn Otík a dcera Mimi. Svým dvěma nejmladším potomkům je vděčný především za to, že ho nutí být, stejně jako oni, milým, hodným a přátelským. „Vždycky jsem měl strach, že budu na stará kolena takový naježený ježek. Protivný a nerudný. K samotářskému zapečení mám totiž sklony. Děti mě v tomhle ale polidšťují.“
Nedávno se účastnil 12. ročníku největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Na zážitek, kdy usedl a předčítal neznámému davu, vzpomíná velice rád. „Někdy čtu i své divadelní texty a vidím, jak na ně lidé reagují. Pak si říkám, ano, toto funguje, tohle zase ne. Dospělí třeba i chtějí na závěr něco odlehčenějšího. Tak jim přečtu pohádku.“ A. Goldflam kdysi prohlásil, že jsou jeho povídky zhusta autobiografické. Strach, že by jejich veřejným čtením příliš odkrýval své soukromí ale nemá. „Pravdivé jsou tak z 10 až 15 procent. Musím přiznat, že zvláště v posledních povídkách se dostávám do úplně absurdních situací, které už ale nejsou uvěřitelné.“
„Víte, mě to nevadí, když su někdy za blba. Naopak mám rád, když můžu vybočit ze škatulky rozvážného chytrolína.“ Říká k svým rolím v televizní Manéži Bolka Polívky. V očích svých obdivovatelů netouží být jednostrannou, např. pouze uvážlivou, osobností. „Jsem docela rád, když jsem neuchopitelný a když si mě každý může představit trošičku jinak.“
Dělat si legraci sám ze sebe mu nedělá problémy a říká, že si „na ničem nezakládá.“ Ani v oblibě se moc nemá. „Kdyby se toho ale někdo dotkl, tak bych se asi ohradil,“ doplňuje vzápětí. Co mu nejvíce vadí a je mu velmi protivné? Prý banalizování a podceňování toho, co člověk tvoří. „Všechno dělám s velkým nasazením, velmi upřímně, se vší vážností a, doufám, že i s pokorou.“
Arnošt Goldflam o sobě tvrdí, že není šťastný člověk. Nesouvisí to prý ale se štěstím samotným, nýbrž s lidskou povahou. „Když se mi přihodí něco dobrého, tak už vidím katastrofu, která se na mě řítí jako zákonitá odplata toho dobrého. Takže když mám štěstí, tak se moc neraduji.“
Jedny z jeho nejznámějších textů jsou ty, které nechávají nahlédnout do domácího života Adolfa Hitlera a Evy Braunové. Sám autor ke svým mrazivě komickým historkám říká: „Chtěl jsem napsat hru o tom, že i bestie mohou být doma docela hodné.“
Více si poslechněte v rozhovoru s Martinou Kociánovou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka