Alena Vrzáňová: "Prezidentovi Havlovi jsem navždy vděčná za to, že jsem se mohla vrátit domů"

Dvojnásobná mistryně světa v krasobruslení se, jako každým rokem, vrací na Vánoce domů, do Česka. „Vánoce v Praze jsou nejkrásnější na světě,“ říká Alena Vrzáňová. „Ty letošní jsou ale opravdu smutné.“

Anketa Sportovec roku 2010 - Ája Vrzáňová, krasobruslení|foto: Vojtěch Bureš

Vzpomínky na Václava Havla

Václava Havla poznala v roce 1989. Po 40letech se vrátila do Československa a šla navštívit Věru Čáslavskou na Pražský Hrad, která po boku V. Havla pracovala. Tam se také s prezidentem osobně seznámila. „Poté, co mě Věra představila, mi prezident Havel řekl, pojďte s námi na balkon Melantrichu. Já šla. Řekli mi, ať něco řeknu o tom, že by se Československo nemělo rozdělovat. Aplikovala jsem to na sport, řekla jsem, že jsem československá krasobruslařka a že jsem na to hrdá. Až do okamžiku, než jsem na ten balkon vstoupila, tak jsem netušila, kolik tam je lidí. Bylo to neuvěřitelné množství a byl to pro mě také neuvěřitelný zážitek. Dodnes jsem na ten moment hodně hrdá. Navždy jsem také prezidentovi Václavu Havlovi vděčná za to, že jsem se po 40letech mohla vrátit domů, že nám to umožnil. Jsem také hrdá na to, že jsem se s ním měla možnost párkrát osobně setkat.“

Podle A. Vrzáňové lidé Václava Havla milovali. „V Americe je tak známý a milovaný. Každý zde zná jeho jméno a je z lidí cítit, jaký respekt k němu mají. V Americe je dokonce podle mě větší, než někdy v Česku.“ Jeho památku sama uctila položením svíčky na pražském náměstí.

Emigrace do Londýna

Alena Vrzáňová a Marie Retková|foto: Jan Sklenář

Alena Vrzáňová je podle svých slov stále velkou vlastenkou. Narodila se v Praze a stále se, již jen ale za svými kamarády z dětství, vrací domů. Bylo jí 18 let, když se s tatínkem procházela po Praze a on jí najednou řekl: „Odjeď.“ Ája, jak jí všichni říkali, byla tou dobou dvojnásobnou mistryní světa v krasobruslení (1949 a 1950), ale hrozilo jí, že bude místo další kariéry muset jet učit sportovce do Sovětského svazu. „Maminka prohlásila, že tam pojedu jen přes její mrtvolu. Doslova mě donutila jet do Londýna. Vždy říkala, že obhájit titul je rozhodně těžší, než vyhrát poprvé.“ V Londýně se rozhodla zůstat, na 40 let se stala československou emigrantkou. „Kdyby mi tehdy táta řekl, že ho možná už nikdy neuvidím a s dalšími z rodiny se nepotkám 13 let, tak titul určitě neobhájím. On mi ale řekl: *soustřeď se na bruslení, uvidíme se brzy*.“ Nakonec se musela v Londýně skrývat, pronásledovali ji a málem odvlekli zpátky do vlasti. Nakonec odjela do New Yorku, kde žije dodnes. „V Londýně jsem najednou byla hozena do vody. Musela jsem se o sebe sama postarat. Ač mi bylo 19, mentálně jsem byla ale tak na 16.“

Stále se musí trénovat hlava

Vypadá stále skvěle. Letos oslavila ale již 80. narozeniny. „Kvůli svému věku jsem strašně dlouho lhala,“ říká s úsměvem. „Teď ale, v době, kdy si každý na internetu můj věk může ověřit, už podobné lhaní nemá smysl. Naopak. Jsem na svůj věk hrdá.“ Bohužel už nemůže bruslit. Prodělala operaci kyčelního kloubu a při tomto sportu ji to bolí. Nechce se už týrat. „Je depresivní, že už na bruslích neumím to, co dříve, tak hraju tenis. Pro mě je strašně důležitý pohyb. Také je důležité ráno vstát a mít nějakou činnost, kterou není jen koukání na televizi nebo do počítače. Jsem velice pozitivní člověk, to mě pomáhá úplně ve všem. Člověk prostě musí o sebe dbát. A když třeba nemůže chodit, tak si má nějakou činnost vymyslet. Hlavně ale musí trénovat hlavu.“

Více se dozvíte v rozhovoru Aleny Vrzáňové s Marií Retkovou, který najdete v audiu na začátku tohoto článku.