243. schůzka: Život Jana Roháče z Dubé, odjinud z Tehova a ze Siona

„O potvrzení Rokycanovo nestaral se upřímně. Na oko sice zasílal listy sboru basilejskému v tom smyslu, potají však od koncilu žádal opak. Jak byl ostatně Zikmund Rokycanovi nakloněn osobně, ukázal tím, že mu odňal i jeho týnskou faru. Všechny tyto a ještě Zikmundovy skutky po nastoupení vlády ukazovaly, jak neupřímně smýšlí se stranou podobojí. Ale také na zvelebení správy zemské, hluboce pokleslé za dlouhých předešlých válek, neučinil císař téměř nic. Český sněm povolil mu sice záhy po jeho příchodu do Prahy značnou berni na vyplácení statků korunních ze zástav, on však použil jí skoro výhradně k najmutí vojenských rot táborských, jež odeslal na turecké hranice do Uher. Není divu, že všechny rozhodnější živly v národě českém za takových okolností záhy počali poznávati, jak hanebně byly oklamány a poznání to počalo si zjednávati průchod branným odporem. Tak povstalo proti Zikmundovi město Hradec Králové pod vedením dávného a nesmiřitelného jeho odpůrce, kněze Ambrože, známého již z časů Žižkových, ale hlavní baštou mužného a vytrvalého odporu se stal na Kutnohorsku hrad Sion, sídlo pana Jana Roháče z Dubé.“

Poslední mohykán bojovných husitů

Příliš mnoho toho o něm nevíme. Známe sice jeho rodokmen, ten ale nemusí být beze zbytku přesný. Předpokládá se, že Roháč pocházel z rozvětveného, statky však příliš neoplývajícího rodu Benešoviců. Ten rod se připomíná už v roce 1062. Jeho členové měli majetek na Benešovsku, v Posázaví, ale také kolem Opavy. Snad bychom mohli dát dohromady cosi jako přibližný křestní list tohoto pána... Tak tedy jeho otec se jmenoval Ondřej z Dubé. Bratr tohoto Ondřeje, jeho jméno: Václav z Dubé, tak ten doprovázel mistra Jana Husa do Kostnice. Později však přešel na Zikmundovu stranu a stal se purkrabím na pražském Hradě. Dokonce bojoval v Zikmundově vojsku v září 1420 u Poříčí nad Sázavou. Tady byl poražen Žižkou, na jehož straně stál i synovec Václava z Dubé. Náš Jan Roháč. Náš Jan.

Kde se narodil, to nevíme. Asi to nebylo na hradě Dubé, ale spíš na Libouni, tam žil jeho otec Ondřej. Roháčovskou větev rodu neboli „pošlost“, jak roztomile zní tentýž termín ve staré češtině, založil otec Ondřej. Proč se jim začalo říkat Roháčové? Údajně to způsobil jejich erb. Je na něm takzvaná zavinutá střela, což byl šíp s kusem látky namočeným do smoly, používaný k zapalování střech. Ta střela vytváří jakési dolů obrácené rohy. Roháčově vlastnili pár vesnic, některé získali jako odúmrť, jiné si koupili: Mančice, Milotice u Uhlířských Janovic, Petrkov, Křečovice, Lštění na Sázavě, Zbizuby, Podveky. Jména vskutku kouzelná, jměním však nevelká. Jejich provolací cena byla většinou dost nízká.

Jaké bylo Janovo mládí, kde, jak a kým byl vychováván? Musíme zopakovat stejnou odpověď – nevíme. Poprvé se jeho jméno objevilo v zápisech Desk zemských roku 1394 – tehdy ho zastupoval jeho strýc jménem Kozlík při převzetí vsi Křečovice u Uhlířských Janovic. Tento rok může být rokem nabytí Janovy zletilosti, což znamená, že se mohl narodit někdy kolem roku 1374... Je to přesné plus minus. Termín právní zletilosti byl v Čechách upraven jednotně na stáří dvacet let teprve zřízením zemským v 16. století. Do té doby jsou možné odchylky; a zletilost se určovala „skrze ohledání, dotčení a blízké opatření ve stáří od 16 až do 25 let“.

Ve známé rotě silničních lapků

Jak vyrůstal Jan? Pravděpodobně jako ostatní synové nebohatých šlechticů. Snad jako páže u některého zámožnějšího pána, ale dost možná, že i u krále. Jakpak se mohl do královy blízkosti dostat? Měl vlivnou protekci – svého prastrýčka Ondřeje z Dubé, který byl po mnoho let nejvyšším sudím zemským a dvorským, a držel i jiné vysoké hodnosti, a to po úctyhodnou dobu šestašedesáti let. Pokud se ovšem Jan s prastrýcem Ondřejem znal a stýkal se s ním, tak to na něj nezanechalo žádný vliv. Vůbec první zpráva o Janových činech pochází sice z pramenu, úzce souvisejícího se spravedlností, ale spíš... inu, jak to říct kulantně... tedy spíše s lavicí obžalovaných než se stolcem soudcovským. Tomu musíme rozumět tak, že Roháč něco provedl. V popravčí knize Rožmberské je k roku 1397 zápis, podle něhož silniční ztracenec jménem Malý v Benešově vyznal, že Roháč se svými pomocníky zajal střelce ze Sedlčan. Někteří historikové považují za možné, že Roháč byl ve známé rotě silničních lapků, kterou vedl Zúl z Ostředku. Ve Starých letopisech českých se poznamenává k toku 1403, že „pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka dobyl Čejchanův Hrádek, na kterém byl Mikeš Zúl, a přikázal pověsit všechny na pražské šibenici – Zúla nejvýše a s ní padesát jeho druhů, krásných mládenců.“

Pozorní posluchači Toulek si zajisté vzpomenou, že tohoto Zúla doprovázel k šibenici jako kněz mistr Jan Hus a že jej přiměl k tomu, aby se obrátil k lidu a řekl: „Dobří lidé, prosím vás, prostě za mě Pána Boha!“ Mezi těmi jedenapadesáti viselci však Jan Roháč nebyl. „Ten Zúl tam visel sedm let, neboť byl pověšen za hák; jeden blázen mu utrhl nohu, když ho chtěl z háku strhnout pochovat, protože každého oběšence, na kterého dosáhl, bud' sám pochoval, nebo ho přinesl do Prahy a postavil ho v noci některé hokyni ke krámku a ona pak musela zařídit, aby ho dopravili ke svatého Štěpánu na Rybníček, kde se pochovávají popravení.“ Jan Roháč se pravděpodobně včas od celé skupiny odtrhl, samozřejmě za předpokladu, že informace silničního ztracence Malého, vynucená mučením, byla pravdivá. Ostatně – lapkovská činnost pana Roháče příliš z mravů tehdejší doby vybočovala. Když přijel na Karlštejn ke králi Václavovi jeho bratranec Jošt, markrabí moravský, kurfiřt braniborský a vévoda lucemburský v jedné osobě, tak se na něho král osopil: „Tys to způsobil, že Švamberk jal posly štrasburské a frankfurtské, tys pobral kupcům veliké zboží bezprávně, ty děláš, že páni proti mně brojí, mně zemi mou hubí a silnice nebezpečny činí!“ Když mohl na silnicích loupit kníže, markrabí, kurfiřt, vévoda a králův bratranec, proč by si nemohl troufnout Zúl z Ostředka, Žižka Trocnova nebo Roháč z Dubé? Roháčův prohřešek ale zas tak hrozný být nemohl, protože po devíti lidech se s ním setkáváme ve službách krále Václava.

Man vyšehradský

Od roku 1406 až do roku 1419 je Roháč spolu s jinými – mimo jiné vedle Jana Žižky z Trocnova – jmenován mezi many vyšehradskými. Tak tedy man. Neboli – leník... Jak píše ve své knize Podivuhodné příběhy doktor Miroslav Ivanov, man či leník se „jako dosud svobodný muž zavazuje k věrnosti a k dvorské, úřednické, vojenské službě. Za to se mu dostávalo ochrany od lenního pána.“ V Čechách se manství a manské právo příliš nerozšířilo, ale v době slabé ústřední vlády krále a existence velmi mocných a vojensky silných feudálů museli drobní šlechtici nutně někde hledat jistotu, ochranu a odměnu. Útok na leníka se považoval za útok na lenního pána.

Jaká byla Roháčova služba? Když se zrovna neválčilo, tak to šlo. I nějaká ta výhoda se přinatrefila. Hned na počátku své služby se Roháč podílí na důchodech z vesnice Dubany u Libochovic a kromě toho s souvislosti s vyšehradským manstvím získává další vesnice: Krasoňovice u Kutné Hory, Kamennou Lhotu u Uhlířských Janovic a společně se strýcem Benešem ještě jednu Lhotu, Kácovu. Když se polský král Vladislav Jagellonský připravoval ke konečnému střetnutí s řádem německých rytířů, tak najímal bojovníky, kde se dalo. I u nás, jak jsme si před časem říkali. A to navzdory tomu, že český král Václav stál na straně řádu německých rytířů. Takže po boku polského krále stály onoho červencového dne roku 1410 na bojišti u Grunwaldu šiky polské, litevské, ruské, tatarské i českomoravské. V tom posledně jmenovaném oddílu bojoval Jan Sokol z Lamberka.

Když se čeští bojovníci vrátili z Polska od Grunwaldu, tak se stali opět služebníky královými. Žižka byl čeledínem, což neznamenalo žádného sluhu, ale člena královy čeledi, a Jan Roháč pravděpodobně zase ve vyšehradské posádce. Ti dva se tedy mohli znát z vlastní válečné zkušenosti, ale dost možná, že i jinak. Byli spřízněni. Jan Žižka měl provdanou dceru. Její manžel byl Ondřej z Dubé. Příbuzný Jana Roháče z Dubé, možná jeho bratr. Anebo poněkud vzdálenější příbuzný. Manželem Žižkovy dcery mohl být i jistý Ondřej Sokolík z Dubé, ale i tak s Roháčem spřízněný. Tento Ondřej Sokolík žil v jižních Čechách, takže tady mohl opravdu poznat rodinu trocnovského hejtmana. Tenhleten Sokolík však podle historika Augusta Sedláčka žil ještě v roce 1456, což znamená, že v bitvě u Malešova padnout nemohl. Tuhle záhadu spojenou s Janem Roháčem už asi nikdo nikdy nevyřeší... Kdyby to aspoň byla záhada jediná... Ono jich bylo víc. Daleko víc.

„Léta Páně 1420 táhl Jan Žižka z Vodňan, které se v té době stalo městem táborským, poprvé k Prachaticům, a když protivníci kalicha dali se před ním na útěk a ostatní měšťané poddávajíce se mu slíbili dáti svobodu čtyřem artikulům pražským v městě svém, Žižka spokojil se tím a pustil se na rozlehlé statky pana z Rožmberka. Pán ten nedávno předtím zradou měšťanů zmocnil se města Kamenice, ale Táboři se na hradě kamenickém ubránili a tak Rožmberk zapáliv město opustil je. Žižka potom na žádost pana Oldřicha Vaváka z Hradce a ve spojením s ním přitáhl k městu a hradu Lomnici nedaleko Třeboně; tu leže tři dni, dobyl hradu a ustanovil tam za hejtmana pana Jana Roháče z Dubé. Pak se bral dále proti Bystřici, hradu a městu náležitému panu Lipoltu Krajířovi, královském hejtmanu na Budějovicích...“

Zbytek už známe. Nám šlo právě o Lomnici a o Jana Roháče. Žižkovy sbory obsazovaly jedno město za druhým, čímž likvidovaly ohniska rožmberské moci. Jan Roháč je po Žižkově boku. František Palacký se ale zmiňuje, že k té Lomnici přitáhl Žižka na žádost Oldřicha Vaváka z Hradce... Pan Vavák byl husita, podporující učení mistra Jana. Jeho jméno se objevilo i na stížnostním listu, poslaném koncilu v Kostnici. A co měl společného s Lomnicí nad Lužnicí? Patřila mu. Zdědil ji po svém starším bratru Janovi u Hradce, který byl na rozdíl od něj horlivým katolíkem a který ji dostal zástavou od krále Zikmunda. Horlivými katolíky byli zřejmé i Lomničtí, protože se svému novému pánovi postavili na odpor, ale dlouho jim ta opozice nevydržela, třetí den obléhání se vzdali.

Záhada kolem Lomnice

No dobře... ale proč Lomnici Žižka nevrátil panu Oldřichu Vavákovi? Proč ji svěřil novému hejtmanovi Roháčovi. To je záhada. Jedním z možných vysvětlení je, že Žižka, který neuznával Zikmunda za krále, tak neuznával ani právní platnost zastavení Lomnice a považoval j i dále za město patřící království českému. Anebo ještě jedno možné vysvětlení: husita pan Vavák měl jistě dost starostí, aby i další zděděné statky získal pod svou kontrolu, proto neměl čas zabývat se Lomnicí a nechat zde posádku. Ještě jedna možnost se nabízí. Je možná nejpravděpodobnější. Žižka si byl vědom, jak jsou hrad i město Lomnice důležité pro boj proti sousedovi Rožmberkovi, a proto je obsazuje svými rotami a za hejtmana určuje nejbližšího spolubojovníka, věrného druha a snad i příbuzného. Jana Roháče z Dubé. „Při dobytí Říčan nalézal se vedle Žižky a Mikuláše z Husi Jan Roháč z Dubé,“ sděluje nám historik Jaroslav Kosina, „a jak veliké vážnosti se těšil, je patrno z toho, že byl mezi oněmi soudci, kteří měli vynésti rozhodný nález, když se zanedlouho po tom jednalo mezi pražany a tábory o srovnání ve věcech víry. Měl v této příčině stejné názory jako Žižka, jsa toho pevného přesvědčení, že je nutno vleklé spory náboženské podříditi věci společné; rozčilil se však nemálo, když při tomto hádání od pražských kněží táborům byly vyčítány věci, které oni podle jeho přesvědčení nedrželi.“

Celé to „hádání“ probíhalo v domě pana Petra Zmrzlíka ze Svojšína na Starém Městě pražském blízko kostela svatého Jakuba. Začalo se s věcí, která pálila všechny: šlo o nošení ornátů při mši. Když se z rozpravy začínalo stávat skutečné hádání, povstal rektor university mistr Prokop Plzeňský s tím, že spor není jenom o ornáty, že těch článků je víc a podal mistru Petru z Mladoňovic listinu, aby přečetl česky i latinsky sepsané výtky na to, co táborští kněží kacířsky a bludně hlásají. Kolik bylo těch článků? 76. Slušné číslo. Patrně už samotné předčítání článků neprobíhalo nijak klidně – když však Petr z Mladoňovic dočetl a dodal ještě, že mistři se nechtěj í dotýkat žádné osoby, ale že jen napomínají a prosí, aby se věrní Cechové varovali takových kazatelů a kněží, kteří se přiznávají k odsouzeným článkům, protože každý z článků je bud' kacířský, bludný nebo aspoň pohoršlivý, tak nastala vřava. Značná mela. Ze všech těch hlasů však vynikl hlas jeden: „V Kostnici nám házeli na krk čtyřicet bludných artikulů – a vy nám jich házíte přes sedmdesát!“ Kdo to řekl? Jan Roháč z Dubé.

Kdy skončilo Roháčovo hejtmanování na Lomnici, to sice nevíme, zato se dochovala taková drobná zprávička, která nám napovídá, že jeho postavení i vztah k posádce a patrně i k měšťanům Lomnice nebyl bez problémů. Podle nedatované zprávy došlo jednoho dne na lomnickém hradě ke vzpouře. Proti Roháčovi. Nebyl vpuštěn dovnitř a současně vzbouřenci vyhnali z hradu i jeho purkrabího Vaňka. On se ten incident později urovnal. Roháč musel slíbit, že tovaryše na hradu odbude, čím je jim povinen, a ti pak vzpouru ukončili. Ale oč jim šlo? O vyplacení žoldu? Možných výkladů existuje víc; důležitou roli však hrála zřejmě skutečnost, že se lomničtí měšťané nechtěli poddat kališníkům. „Když v úterý po svatému Mikuláši vsedl hejtman Mikuláš z Husi na koně, přijel k potoku Psářskému (neboli k Botiči), a tam jeho kůň, chtěje se vyhnouti vozům, spadl do jedné jámy a tak zlomil svému jezdci, totiž Mikuláši z Husi, nohu napůl. Hejtman byl dopraven do Prahy k lékařskému ošetření, ale když už mu byla zlomenina nohy jakž takž napravena, upadl do velmi těžké záduchy prsní a večer na Narození Krista skončil svůj poslední den.“ Mezi čtyři nejvyšší táborské hejtmany byl po jeho smrti zvolen Jan Roháč z Dubé, jeden ze „správců lidu a měst táborských.“

3. února 1421 však byl Roháč pořád ještě na Lomnici. Víme o tom z jediném písemného dokumentu, který se po něm dochoval. Roháč v něm jako hejtman na Lomnici opovídá nepřátelství panu Oldřichovi z Rožmberka.

„Urozený pane! Jakož jsem dříve psal, napomínaje Tě z lásky jako tvůj chudý přítel přirozený, aby ses neprotivil Pánu Bohu a jeho svatým pravdám a chtěje rád viděti, abys tudy i na duši i na zboží dále nehynul – ty jsi mi však žádné odpovědi na to nedal. A já skrze to jinak nemohu rozuměti, než že nemíníš pravdy Boží a jeho svatého zákona šířiti a hájiti mečem, jakožto se na křesťanského rytíře sluší. Neb každý křesťanský rytíř na sebe pás vzal a mečem se opásal, aby pravdu Boží šířil a jeho svaté učení velebil a neřády Antikristovy tupil, jak by nejvíce mohl, jakož jsem Ti v prvním listu vše o tom dosti srozumitelně psal. A odpovědi jsem žádné od tebe na to neměl. Protož věz, že v příměří i v nepříměří Pána Jesu Krista s věrnými bratřími táborskými stojím a státi míním, i se svými bratřími, i se svými služebníky, i s těmi, kdož pro mě co chtěj í učiniti. A proti Tobě a proti Tvým služebníkům i pomocníkům i Tvým poddaným ničím nechci vinen býti i s tvými těmi svrchu psanými všemi. Jan z Dubé Roháč, hejtman na Lomnici.“

Pozoruhodný sloh... Našinec si ten dopis musí přečíst dvakrát nebo třikrát, aby pochopil, že pan Roháč panu Rožmberkovi neskládá poklony, ale vypovídá válku. A ještě drobný detail: „Protož věz, že v příměří i v nepříměří Pána Jesu Krista s věrnými bratřími táborskými stojím a státi míním, i se svými bratřími...“ Jakoby tady Roháč psal o svých skutečných bratrech. Kdepak asi skončili? Opovědný list má ještě jednu důležitost: Je k němu přivěšena jediná dochovaná pečeť Jana Roháče z Dubé, zobrazující zavinutou střelu z rodového znaku a nápis: „S. Iohis Rohacz z Duba.“ Písmeno S je latinská zkratka pro sigillum – pečeť.